KDU-ČSL

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
KDU-ČSL
Logo
Datum založení3. ledna 1919
PředsedaMarian Jurečka
1. místopředsedkyněŠárka Jelínková
ZakladatelJan Šrámek
SídloKarlovo náměstí 317/5, Praha, 120 00, Česko (Palác Charitas)
Ideologiekřesťanská demokracie[1]
sociální konzervatismus[2]
pro-evropanismus[3]
Politická pozicestřed[4] až středopravice[5]
Stát. příspěvek (mil. Kč)47,4 (2009)[6]
Mezinárodní org.Centristická demokratická internacionála
Evropská stranaEvropská lidová strana
Politická skupina EPEvropská lidová strana
Mládežnická org.Mladí lidovci
Stranické novinyNový hlas[7]
Počet členů22 000 (2019)[8]
SloganBůh, vlast, rodina
Barvy
     žlutá
Volební výsledek5,80 % (PSP ČR 2017)
IČO00442704 (PSH)
Oficiální webwww.kdu.cz
Zisk mandátů ve volbách
Sněmovna2017
10/200
Senát
12/81
[9]
Evropský parlament2019
2/21
Zastupitelstva krajů2020
53/675
[10]
Zastupitelstva obcí2014
4066/62300
[p 1][11]
Zastupitelstvo Prahy2018
1/65
[12]
Vlajka strany

KDU-ČSL (do roku 2019 oficiálně Křesťanská a demokratická unie – Československá strana lidová), též lidovci, je česká křesťansko-demokratická politická strana. Vznikla v lednu roku 1919 sloučením několika katolických stran, do roku 1992 nesla jméno Československá strana lidová, jedná se tedy o jednu z nejstarších českých politických stran.

Její preference se v polistopadové historii dlouhodobě pohybovaly v rozmezí 6–9 %, ve volbách do PSP ČR v roce 2010 však strana těsně nepřekročila hranici 5 % hlasů, a proto v Poslanecké sněmovně nebyla zastoupena až do předčasných voleb v roce 2013, kdy se jí jako první straně vypadlé ze sněmovny od roku 1989 podařil návrat. Po odchodu části nespokojených členů do TOP 09 prošla strana generační obměnou a postupně posiluje své zastoupení, především v Senátu. Z parlamentních stran je stranou s nejvyšším počtem získaných mandátů v komunální politice.

Strana disponuje poměrně rozsáhlým majetkem a širokou členskou základnou, soustředěnou z větší části na Moravě. Na venkově je její pozice obecně silnější než ve městech. Pozice strany ve středu politické scény i vnitřní názorová pluralita jí dává široký koaliční potenciál, což se projevuje na jedné straně téměř nepřetržitou účastí ve vládě a schopností prosadit vlastní program, na druhé straně trvalým vnitrostranickým tříbením názorů. Strana vychází z křesťanských hodnot (pravdomluvnost, nedotknutelnost soukromého majetku, pomoc potřebným) a principu subsidiarity. Hlavní témata jsou podpora tradiční rodiny, kvalitního školství, venkova, drobných (rodinných) podniků a uspokojivé životní podmínky.[zdroj?]

Existence strany byla v minulosti dvakrát přerušena: poprvé v letech 1938–1945, kdy vůbec neexistovala, (byla však hlavním členem exilové vlády v Londýně), podruhé v letech 1948–1989, kdy existovala ve formě tzv. „obrozené“ strany lidové začleněné v Národní frontě. „Obrozená strana“ trpěla zvláštní dichotomií: měla komunisty vnucené prokomunistické vedení a poslance, kteří plně podporovali komunistickou politiku, a antikomunistickou členskou základnu, kterážto opakovaně využívala stranický aparát k podpoře akcí směřovaných proti cílům komunistické vlády, čemuž se prokomunističtí funkcionáři (často marně) pokoušeli zabránit. V téže době existovalo v exilu několik skupin, které se hlásily k dědictví ČSL, ovšem jejich programová rozdílnost a osobní spory jim bránily ve spolupráci.[13]

Charakteristika strany[editovat | editovat zdroj]

KDU-ČSL se hlásí k ideologii sociálně tržního hospodářství. Největší skupina voličů se historicky rekrutovala mezi katolickým obyvatelstvem venkova a malých měst,[14] v posledních deseti letech však došlo k výraznému posunu v orientaci strany. Stranu začali volit i lidé nekonfesně a nenábožensky orientovaní pro její podporu rodiny a politiky středního stavu a pro její proevropskou politiku.[zdroj?] Za její baštu lze do roku 2010 považovat střední a jižní Moravu, naproti tomu vyloženě marginální jsou její pozice v severních Čechách.[p 2][15]Po volbách v roce 2013 dochází k nárůstu voličů v Čechách.

Palác Charitas, sídlo KDU-ČSL na Karlově náměstí v Praze

Strana za své priority považuje integraci do Evropské unie, podporu rodiny, kvalitního školství, venkova, zemědělství a drobných živnostníků, prosazování křesťanských hodnot a péči o životní prostředí.[zdroj?] V minulosti někteří členové strany vystupovali proti interrupcím, většina těchto politiků však dnes již není činná. Strana také vystupovala proti dekriminalizaci drog, legalizaci eutanazie a registrovanému partnerství homosexuálů.

Ve straně se dají rozpoznat dva proudy, konzervativní s těžištěm na Moravě (dříve zvaný pro zjednodušení nepřesně historickým označením strany - "lidovci") a modernější liberálnější, se zázemím zejména v Čechách (pro zjednodušení zvaný nepřesně křesťanští demokraté). Za hlavního reprezentanta konzervativnějšího křídla je dnes považován senátor a bývalý zlínský hejtman Jiří Čunek a někteří další senátoři, reprezentantem liberálnějšího, pragmatického křídla strany je někdejší předseda strany Pavel Bělobrádek, předseda strany Marian Jurečka, jihomoravský hejtman Jan Grolich a další členové dnešního vedení strany. Vyloženě liberální pozice pak zastávají někteří pražští politici, například bývalý ministr kultury Daniel Herman a tlumočník Hayato Okamura.

Mládežnickou organizací strany jsou Mladí lidovci.

Historie strany[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článcích Předsedové strany lidové a Dějiny KDU-ČSL.

Československá strana lidová (1919-1992)[editovat | editovat zdroj]

Československá strana lidová vznikla v lednu 1919 sloučením vícero katolických stran.[16] První roky se strana soustředila na své ukotvení v politické scéně a oponování protikatolickému tlaku socialistů a liberálů. Úspěšně se jí podařilo oddalovat projednávání většiny rozhodujících zákonů v této oblasti až do období, kdy hnutí „Pryč od Říma“ ztratilo na síle a strana se stala nepostradatelnou součástí vládních sil, což nakonec přispělo ke krachu pokusů o zavedení odluky církve od státu a k dohodnutí oboustranně přijatelných kompromisů mezi katolickou církví a státem v oblasti školství, manželství a podobně. Strana se již od svých počátků vyznačovala určitým napětím mezi slabším českým a silnějším moravským křídlem, které přetrvalo dodnes.

Mezi světovými válkami strana zaměřila svoji politiku na katolíky a otázky spojené s katolickou církví (o hlasy katolických rolníků a přízeň katolických hierarchů přitom vedla permanentní a tvrdý boj s agrárníky). Snažila se zahrnout všechny vrstvy obyvatel, což jí ovšem v mnoha ohledech komplikovalo život v časech, kdy se řešily otázky významné pro některou třídu. Zejména drasticky pocítila tento problém při řešení pozemkové reformy, kdy se proti sobě postavily zájmy katolické církve a katolických rolníků. Na druhé straně díky svému širokému koaličnímu potenciálu a nepostradatelnosti dosahovala při prosazování svého programu úspěchů, které zdaleka neodpovídaly jejím volebním výsledkům.

Jan Šrámek, první předseda ČSL

V roce 1938 se strana spojila přes odpor moravského křídla a Jana Šrámka s ostatními pravicovými subjekty ve Stranu národní jednoty: Šrámek sice prosadil v Ústředním výboru ČSL a poslaneckých i senátorských klubech odmítnutí projektu Strany národní jednoty, ale Stašek se poté dohodl na účasti svého českého křídla ve SNJ a Šrámek, aby zabránil rozštěpení strany, nakonec musel ustoupit. Během let 1940–1945 byla strana osobou Jana Šrámka zastoupena v Londýnské exilové vládě, kde vykonával funkci předsedy vlády.

V roce 1945 byla ČSL jednou z obnovených politických stran, přičemž byla mezi nimi jedinou českou nesocialistickou stranou. V souvislosti s tím její vedení doufalo ve vítězství ve volbách 1946, strana měla dle jeho mínění převzít prakticky všechny voliče agrárníků (z tohoto důvodu se více než dříve v kampani soustředila na zemědělskou politiku) a některých dalších, nicméně volby skončily neúspěchem. ČSL získala v českých zemích pouze 20 % hlasů – proti 40 % hlasů KSČ. ČSL se stala členkou vlády Národní fronty, kde se snažila spolupracovat s ostatními stranami a tlumit ty nejradikálnější výstřelky. Tato snaha společně s nutností alespoň částečně spolupracovat s KSČ však ve straně vyvolala silné pnutí mezi tzv. „starým křídlem“ Šrámka a „mladým křídlem“, které vyžadovalo a praktikovalo ostře protikomunistický kurs. Jeho nejradikálnějšími exponenty a zároveň vůdci byli dr. Adolf Procházka a jeho manželka Helena Koželuhová, Pavel Tigrid a Felix Uhl.

V únoru 1948 se strana přes výhrady svého předsedy připojila k demisi demokratických ministrů. ČSL tehdy zahájila svou poslední bitvu o sama sebe, když na poslední chvíli vyloučila některé prokomunistické exponenty, zejména pak Josefa Plojhara a Aloise Petra, nicméně prokomunistické křídlo ovládlo za pomoci komunistických bojůvek násilím mnoho sekretariátů strany a stranu zcela ovládlo. Vedení strany, v čele s předsedou Šrámkem a tajemníkem Hálou, rezignovalo na další boj a pokusilo se stejně jako mnoho dalších členů uprchnout do zahraničí, povedlo se to však jen některým. Dva nejvyšší představitelé strany – Jan Šrámek a František Hála byli dopadeni a zbytek svého života strávili v internaci.[17] Celkově uprchlo za hranice 11 ze 46 poslanců ČSL (a stovky dalších členů včetně například Heleny Koželuhové), 21 jich bylo dříve či později uvězněno (z toho 4 umučeni nebo popraveni – Stanislav Broj, Rostislav Sochorec, Jan Plesl, Alois Janáček) a sedm odešlo do ústraní. Pouze čtyři s novým režimem plně spolupracovali a zcela se vyhnuli represím.[18] Dva členové ČSL (Bedřich Hostička a Jiří Křížek) byli odsouzeni k mnohaletým trestům v procesu se skupinou Milady Horákové.[19] V následujících letech stranu ovládlo a vedlo prokomunistické křídlo vedené Aloisem Petrem a exkomunikovaným knězem Josefem Plojharem.

V roce 1968 sice bylo vedení ČSL odvoláno a krátce se jevila možnost, že se podaří stranu od vlády komunistů oprostit, ale srpnová invaze zastavila a eradikovala změny přinesené pražským jarem a navrátila ČSL do vlivu komunistů.

V letech 1948–1989 tak strana existovala jako součást Národní fronty. Existence strany – spolu s dalšími malými stranami, z nichž nejvýznamnější byla Československá strana socialistická – měla vzbuzovat dojem, že na politické scéně v ČSSR působí více autonomních stran.[20] Vedení ČSL existovalo a bylo voleno podle přání KSČ a podle ní také řídilo svoji politiku, která rozhodně neodpovídala přání členské základny strany. Přesto mnoho členů ve straně zůstalo, vyjadřujíce tak svým členstvím protest proti komunistickému režimu. Mezi fakticky protikomunistickým členstvem a prokomunistickým vedením často docházelo ke konfliktům a řadoví členové často využívali stranický aparát k akcím, které byly v rozporu s přáním režimu[20], navzdory snahám prokomunistického vedení to zakázat, pro což se stávali předmětem represí. Členové ČSL se tak podíleli na přípravě a organizaci velkých katolických vystoupení proti komunismu, zejména Národní poutě na Velehradě v roce 1985 a petice Augustina Navrátila.[21] Od roku 1985 se protikomunisticky smýšlející členové a funkcionáři profilovali v tzv. Obrodném proudu, který postupně nabíral sílu[20] a koncem roku 1989 převzal vedení strany. Do čela strany vynesl Josefa Bartončíka a vrátil stranu k její původní politice a ideologii. Velice rychle došlo k rozšíření stranické členské základny, když se do strany hlásili noví příznivci i staří členové vyloučení starým prokomunistickým vedením. Jestliže na podzim 1989 měla strana 40 tisíc členů, v březnu to již bylo necelých 90 tisíc.[22]

Vznik KDU-ČSL a éra Josefa Luxe (1990-1999)[editovat | editovat zdroj]

Josef Bartončík, portrét z roku 2013

Na začátku roku 1990 strana využívala svůj stávající organizační aparát a těžila z morálního kreditu protikomunistického křesťanského odporu. Díky těmto faktorům měla pod vedením Josefa Bartončíka značné politické ambice, které však současně vyvolávaly antipatie vůči ČSL i vůči křesťanství. Tento rozpor se výrazně projevil u první návštěvy papeže Jana Pavla II. v postkomunistickém Československu, která byla pojata monumentálním triumfalistickým způsobem.[zdroj?]

Volby v červnu 1990 straně přinesly zklamání nejen kvůli relativně malému volebnímu zisku, ale zejména kvůli aféře, která se rozpoutala, když Jan Ruml oznámil v předvolebním moratoriu, že Josef Bartončík byl spolupracovníkem StB, což později Ústřední volební komise posoudila jako hrubé porušení volebního zákona.[23] Strana na to reagovala nejdříve nedůvěrou v obvinění a protesty proti hrubému porušení volebního zákona, posléze ale reagovala volbou nového vedení strany v čele s Josefem Luxem a začlenila do svých stanov lustrační prvky, které mají další podobné skandály znemožnit. V roce 1990 se též završil příliv nových členů do řad strany, od té doby začal doposud trvající úbytek členstva (viz tabulku[24]).

Josef Lux, předseda KDU-ČSL v letech 1990–1998

Josef Lux se stal zatím nejvýraznějším a nejschopnějším předsedou lidovců v polistopadové éře. V roce 1992 se ČSL přejmenovala na KDU-ČSL (zkratka KDU byla původně používána pro společnou koalici ČSL a KDS). V následujících letech si udržovala značný vliv na politiku, který po většinu času překračoval její volební preference (zhruba 8 %). Byla členem všech vlád Václava Klause. V roce 1992 po sjezdu v Jihlavě a parlamentních volbách stranu opustila frakce asi 60 členů kolem bývalého předsedy Bartončíka z důvodu nesouhlasu s převážně pravicovou linií strany. Založili Křesťanskosociální unii (KSU), která se ovšem významněji na politické scéně neprosadila.[25]

V roce 1997 strana své spojenectví s ODS ukončila v reakci na skandály okolo jejího financování a vládu opustila. Po krátkém pobytu v Tošovského úřednické vládě následoval pobyt v opozici v době trvání tzv. Opoziční smlouvy mezi ČSSD a ODS. Na toto převzetí moci dvěma nejsilnějšími stranami reagovali lidovci vytvořením Čtyřkoalice, jejíž byli nejvýznamější součástí. Krom křesťanských demokratů se na činnosti této koalice podílely další menší středopravicové strany, Unie Svobody, Občanská demokratická aliance a Demokratická unie).Hned na počátku existence Čtyřkoalice však rezignoval zamýšlený lídr uskupení Josef Lux, u něhož se objevila těžká leukemie. Nečekaný odchod schopného a dominantního předsedy s obrovskou autoritou stranou značně otřásl, neboť na něj nebyla připravena.[26] Otázka „kdo Luxe nahradí“ byla navíc zpočátku komplikována dodatečnou otázkou, zda se nebude moci vrátit (ta se stala bezpředmětnou, když Josef Lux 21. listopadu 1999 zemřel).

Období Čtyřkoalice (1999-2002)[editovat | editovat zdroj]

Novým předsedou strany byl zvolen Jan Kasal. Čtyřkoalice zaznamenala úspěch při senátních volbách v letech 1998 a 2000 i při krajských volbách roku 2000. Před volbami do Poslanecké sněmovny roku 2002 dokonce některé průzkumy předpovídaly Čtyřkoalici vítězství. Lídrem Čtyřkoalice a zároveň předsedou KDU-ČSL byl od roku 2001 Cyril Svoboda. Před volbami však uskupení zasáhl skandál s financováním ODA, která následně koalici opustila, do voleb už šla někdejší Čtyřkoalice fakticky jako dvoukoalice KDU-ČSL a spojené US-DEU). Výraznější úspěch se nedostavil, Koalice získala 14,2%, KDU-ČSL se nakonec stala jedinou stanou, která na ní vydělala, když lidovečtí voliči při volbách pomocí preferenčních hlasů zásadně zasáhli do kandidátek v neprospěch US-DEU. Po volbách koalice KDU-ČSL a US-DEU zanikla.

Kalouskova a Čunkova éra (2002-2009)[editovat | editovat zdroj]

V červenci 2002 se strana stala koaličním partnerem ČSSD a US-DEU, s nimiž postupně sestavila vlády s premiéry Špidlou, Grossem a Paroubkem. Roku 2003 strana zvolila novým předsedou poslance Miroslava Kalouska. Vládu Stanislava Grosse svrhla v roce 2005 demise lidoveckých ministrů, vyvolaná nevyjasněnými finančními poměry rodiny Grossových. Za vlády Jiřího Paroubka došlo k ostrým konfliktům mezi KDU-ČSL a ČSSD, neboť socialisté prohlasovali v Parlamentu s KSČM proti vůli svých koaličních partnerů několik klíčových zákonů a novel, především pak novely zákoníku práce a zákona o církvích.

V parlamentních volbách v roce 2006 KDU-ČSL získala 7,2%. Po volbách vyjednávala o vytvoření vlády se zelenými a občanskými demokraty, ta by ale nezískala důvěru Sněmovny (vládní strany měly 100 poslanců, stejně jako opozice ČSSD a KSČM, nastal tedy pat). V srpnu 2006 zahájil předseda strany Miroslav Kalousek jednání o vládní koalici s ČSSD, kterou by tolerovali komunisté, což jej stálo předsednické křeslo, neboť strana takovouto možnost striktně odmítla, a Kalousek 25. srpna 2006 rezignoval na pozici předsedy KDU-ČSL.[27] Kalouskovo vyjednávání o tomto vládním projektu pravděpodobně nebylo myšleno vážně a mělo pouze zabránit ve vyjednávání o vzniku velké koalice ODS a ČSSD. 9. prosince 2006 byl předsedou KDU-ČSL zvolen dosavadní starosta Vsetína, senátor Jiří Čunek. Následně KDU-ČSL vytvořila koaliční vládu s ODS a Stranou zelených, které se podařilo získat důvěru díky poslancům ČSSD, Pohankovi a Melčákovi. Ministry druhé Topolánkovy vlády za KDU-ČSL se stali Jiří Čunek, Václav Jehlička (po krátkém působení Heleny Třeštíkové), Miroslav Kalousek, Vlasta Parkanová a Cyril Svoboda (nahradil Jiřího Čunka v lednu 2009 a dalším ministrem KDU-ČSL se stal Pavel Svoboda).

Jiří Čunek, předseda v letech 2006–2009

Koaliční vládnutí s občanskými demokraty a zelenými se ukázalo jako problematické, neboť ekonomické reformy a tlak ODS vedl vládu k opatřením, která se jen těžko srovnávala s jejím programem (zejména pokud jde o jeden z jeho klíčových bodů, kterým je podpora rodin s dětmi), několik poslanců ODS v čele s Vlastimilem Tlustým se postavilo proti vládnímu návrhu církevních restitucí a strana měla zásadní potíže i s některými body Julínkovy zdravotnické reformy (především v oblasti privatizace nemocnic, úpravy interrupcí a poplatků u lékaře). Mimo to stranu sužovaly skandály tvořící se především okolo rodinných financí a afér předsedy Čunka. Problematická účast ve vládě a skandály čelních politiků KDU-ČSL[28] se v roce 2008 odrazily ve volbách do krajských zastupitelstev, ve kterých si oproti minulým strana pohoršila, a souběžných volbách do senátu, kdy neuspěl žádný její kandidát.

Ve straně mělo v tomto období relativně silnou pozici moravské konzervativní křídlo, které v čele s Jiřím Karasem opakovaně předkládalo zákony zaměřené proti interrupcím, ovšem podpora pro tyto zákony byla mezi poslanci ostatních stran minimální, nehledě na to, že tyto snahy odmítali i někteří lidovci, kteří argumentovali, že podobné zbytečné a předem neúspěšné snahy omezují voličský potenciál strany a neodpovídají postojům jiných evropských křesťansko-demokratických stran. Po roce 2006 a zejména po roce 2010 toto křídlo sláblo.

Po pádu Topolánkovy vlády (2009-2010)[editovat | editovat zdroj]

Předseda strany v letech 2008–2010 Cyril Svoboda a ministryně zahraničí USA Condoleezza Rice

Po pádu Topolánkovy vlády na jaře 2009 KDU-ČSL, jejíž staronovým předsedou se stal Cyril Svoboda, odmítla jmenovat své zástupce do „přechodné úřednické vlády“ premiéra Fischera. Stranu v této době opustila skupina vlivných poslanců (Miroslav Kalousek, Jan Husák, Ladislav Šustr, Vlasta Parkanová, Pavel Severa), z nichž někteří poté spojili svůj osud s nově vznikající stranou TOP 09. Následoval je však pouze omezený počet členů, naopak následoval návrat některých členů, kteří předtím ze strany vystoupili či měli pozastavené členství.

Pod vedením Cyrila Svobody strana ohlásila návrat ke konzervativním křesťanským hodnotám a ústup od pravicové politiky prosazované právě poslancem Kalouskem a jeho spojenci. Před předpokládanými předčasnými volbami, které se nakonec neuskutečnily, protože je zrušil Ústavní soud, uzavřela KDU-ČSL dohodu s EDS Jany Hybáškové a uvolnila pro členy a registrované příznivce EDS místa na svých kandidátkách, byť především hledání místa pro samotnou Janu Hybáškovou bylo problematické a vyvolalo ostré spory.[29] Někteří příznivci a členové KDU-ČSL vyjádřili se spojenectvím nesouhlas s odkazem na názory Hybáškové v oblasti interrupcí a dalších klíčových otázkách hodnot, nicméně vedení strany argumentovalo, že se Hybášková spolu s ostatními kandidáty své strany zavázala v otázkách ochrany života hlasovat v souladu s postojem KDU-ČSL.[30]

V říjnu 2009 se po odchodů 3 senátorů (Ludmila Müllerová, Adolf Jílek, Václav Jehlička) dočasně rozpadl politický klub strany v Senátu PČR,[31] aby byl opět obnoven po doplnění nových lidoveckých senátorů ve volbách na podzim 2010.

Období strávené mimo Poslaneckou sněmovnu (2010–2013)[editovat | editovat zdroj]

Volby do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky v roce 2010 dopadly pro KDU-ČSL katastrofálně, strana nezískala ani jeden mandát a poprvé v dějinách samostatné České republiky ztratila zastoupení v dolní komoře parlamentu. Hlasy křesťanským demokratům přebrala především nově vzniklá TOP 09 Karla Schwarzenberga a Miroslava Kalouska.[zdroj?] Ještě 29. května 2010 Cyril Svoboda na tiskové konferenci oznámil, že rezignuje na post předsedy strany.[32]

Následně stranu dočasně vedla Michaela Šojdrová, která se musela potýkat zejména s výpadkem financí ze státního rozpočtu. Po relativně úspěšných podzimních volbách 2010 (straně se podařilo obnovit senátní klub a zbrzdit pokles vlivu v komunální politice) se konal sjezd ve Žďáru nad Sázavou, kde byl novým předsedou zvolen Pavel Bělobrádek. Pod jeho vedením došlo ke kompletní výměně řídících orgánů strany, do čela se dostali v drtivé většině mladí lidé pod 40 let. Strana se pokoušela formovat svůj nový politický kurz a posunula se blíže k pravicovým pozicím.

V říjnu 2012 dosáhla KDU-ČSL uspokojivého výsledku v krajských volbách a souběžně konaných senátních volbách, když se ziskem necelých 10 % hlasů (včetně volebních koalic) obsadila čtvrté místo a obhájila dosavadní počet mandátů[33], do senátu byli za lidovce zvoleni Jiří Čunek a nezávislý Zdeněk Brož, uspěl také společný kandidát Libor Michálek.[34] Ve vedení kraje zasedli zástupci strany v Jihomoravském kraji a v rámci Koalice pro Pardubický kraj také v Pardubickém kraji.[35]

Pavel Bělobrádek, předseda strany v letech 2010-2018

Na začátku prosince 2012 se uskutečnil stranický sjezd, během nějž byly přepracovány stranické stanovy.[36] Nově byl vytvořen statut příznivce strany, regiony budou zastoupeny v celostátních orgánech také podle volebních výsledků a strana by se měla více otevřít nečlenům církví, aby byl patrný její nekonfesijní charakter. Za cílovou voličskou skupinu byly označeny rodiny s dětmi, střední třída, neziskové organizace a starší generace.[37] Těsnou většinou nebyla schválena změna slova Československá v názvu strany na Česká.[38]

Návrat do poslaneckých lavic a do vlády (2013-2017)[editovat | editovat zdroj]

Během prvních přímých prezidentských voleb strana postavila vlastní kandidátku, bývalou ministrini zdravotnictví Zuzanu Roithovou. Ve druhém kole strana podporovala Karla Schwarzenberga.

Následně strana zaměřila pozornost na sněmovní volby. Výdaje na volby dosáhly výše 40 milionů korun, největším sponzorem byl developer Luděk Sekyra.[39] Ve sněmovních volbách v říjnu 2013 strana s rezervou překonala pětiprocentní hranici a stala se tak historicky první stranou, která se vrátila do sněmovny poté, co z ní vypadla. Po úspěšných volbách se stala součástí vládní koalice s ČSSD a hnutím ANO, v níž jí připadla tři ministerská křesla, ministrem zemědělství se stal Marian Jurečka, ministrem kultury Daniel Herman a vicepremiérem a ministrem pro vědu a výzkum předseda strany Pavel Bělobrádek.

Evropské volby znamenaly pro stranu historický úspěch. Podařilo se jí získat tři mandáty, zčásti díky celkově nízké účasti a disciplinovanosti vlastních voličů. Nově zvolenými europoslanci se stali Pavel Svoboda, Michaela Šojdrová a Tomáš Zdechovský.[40] Ve všech případech se jednalo o nově zvolené europoslance, kteří nikdy předtím v Evropském parlamentu nezasedli. Pavel Svoboda byl navíc vzápětí zvolen předsedou právního výboru EP (JURI), čímž se stal nejvýše postavených Čechem v Evropském parlamentu. [41]

Vládní angažmá strany bylo úspěšné, činnost jejích ministrů byla hodnocena vesměs kladně. Rovněž strana se stabilizovala a začala být atraktivní i pro jiné skupiny obyvatel než doposud. Opozicí vedení strany se stal Jiří Čunek, předsedu Bělobrádka však ve volbách neporazil.

Tehdejší předseda českých lidovců Bělobrádek a rakouský kancléř a předseda rakouských lidovců Sebastian Kurz

Když se po krajských volbách v roce 2016 Starostové a nezávislí rozhodli zrušit spolupráci s TOP 09, začala jednání o možné spolupráci Starostů s KDU-ČSL. V květnu 2017 byla založena koalice s názvem Lidovci a Starostové. Jelikož šlo o koalici, ve volbách by byla pro vstup do sněmovny povinná desetiprocentní hranice. Kvůli nepříznivým průzkumům (koalice by podle většiny průzkumů nutnou desetiprocentní hranici nepřesáhla) nakonec lidovci nabídli Starostům místo koalice vstup na lidovecké kandidátky. To Starostové odmítli a rozhodli se kandidovat samostatně. Koncem července 2017 se tak tato koalice rozpadla.

Od roku 2017[editovat | editovat zdroj]

Ačkoli si vedení KDU-ČSL od voleb do Poslanecké sněmovny 2017, kde nakonec lidovci kandidovali samostatně, slibovalo výsledek mezi 6-8 procenty, nakonec strana v parlamentních volbách získala 5,80 procent. Heslem strany bylo "Zodpovědně". Na následné celostátní konferenci obhájilo vedení strany svá křesla, strana se rovněž rozhodla odejít do opozice.

Na sjezdu KDU-ČSL v březnu 2019 byl novým předsedou zvolen Marek Výborný. Sjezd rovněž odsouhlasil oficiální změnu názvu strany, kterým je dosavadní zkratka KDU-ČSL.[42][43]

Ve volbách do europarlamentu v květnu 2019 strana přišla o jeden mandát.

Současný předseda strany Marian Jurečka

19. listopadu téhož roku oznámil Marek Výborný, že na mimořádném sjezdu strany, plánovaném na 25. ledna 2020 rezignuje na post předsedy strany. K rozhodnutí ho vedly rodinné důvody spojené s tím, že mu nedlouho předtím náhle zemřela manželka, přičemž zdůraznil, že je více rodič než politik.[44]Předsedou strany byl následně zvolen někdejší ministr zemědělství Marian Jurečka.[45] Post první místopředsedkyně podle očekávání obhájila senátorka Šárka Jelínková, její protikandidáti europoslanec Tomáš Zdechovský a předseda poslaneckého klubu Jan Bartošek se nominací vzdali a kandidovali jen na řadové místopředsedy. Oba uspěli a přidali se k nim také předseda poslaneckého Výboru pro evropské záležitosti PS PČR Ondřej Benešík a brněnský komunální politik Petr Hladík.

Nové vedení KDU-ČSL jako hlavní bod své politiky označilo podporu rodičů. Jako další priority si určilo ochranu životního prostředí a boj proti klimatickým změnám.

Heslem KDU-ČSL pro krajské volby v říjnu 2020 bylo "Máme klíčová řešení", hlavním motivem kampaně byl klíč. Strana obhajovala jeden hejtmanský mandát, a to mandát Jiřího Čunka ve Zlínském kraji. V některých krajích strana kandidovala v koalici, například v Olomouckém kraji s TOP 09, Zelenými a ProOlomouc, nebo v Libereckém a Jihočeském kraji s TOP 09, ve Středních Čechách lidovci podporovali hnutí STAN. Jinde, například ve Zlínském, Moravskoslezském nebo Jihočeském kraji strana kandidovala samostatně. Křesťanští demokraté sice ztratili hejtmanský post ve Zlínském kraji, získali však post hejtmana Jihomoravského kraje. Zde byl hejtmanem zvolen starosta Velatic, advokát a stand-up komik Jan Grolich.

Vedení strany[editovat | editovat zdroj]

Historie předsedů[editovat | editovat zdroj]

Členská základna[editovat | editovat zdroj]

Strana disponuje na polistopadové poměry početně poměrně rozsáhlou členskou základnou (k 31. prosinci 2005 čítala 42 843 členů),[46] ta je však pouhým zlomkem v porovnáním s časy největší slávy strany (za první republiky měla přes 200 tisíc členů a ještě v roce 1990, kdy do ní opět vstoupili její příznivci vyloučení či vystoupivší v letech komunistického režimu, jich bylo téměř 97 tisíc).[47] Od roku 1990 však počet členů strany stále klesá, především vymíráním. Tento fakt je považován za problém, byť ne všeobecně, neboť někteří mladší lidovečtí politikové poukazují na fakt, že zdánlivá velikost členské základny je jen optický klam, protože většina jejích členů je jednak přestárlá, jednak apolitického typu. Politického života strany se většina členstva neúčastní a nerozumí mu, maximálně se orientuje na její spolkový život, přičemž ale určitou věrností starým "vyzkoušeným" politikům a vůdcům konzervuje současný stav.[48] Každopádně je však všeobecně vnímána potřeba mladých příznivců, kteří by do strany vstupovali a podíleli se na její činnosti. Mezi lety 2010–2013 došlo k podstatnému omlazení vedení strany i k přijímaní moderních myšlenek.[zdroj?]

Počet členů[editovat | editovat zdroj]

Počet členů KDU-ČSL od roku 1990 stabilně klesá.

Počet členů KDU-ČSL[49][50][51]
Rok Počet členů
1990 96 712
1999 57 403
2000 55 000+
2001 54 000+
2002 50 619
2003 49 359
2004 46 300
2005 44 119
2006 42 474
2007 41 384
2008 39 934
2009 37 372
2010 35 344
2011 33 966
2012 32 110
2013 30 668
2014 28 676
2015 27 624
2016 26 796
2017 25 593
2018 24 324
2019 22 805
2020 21 706
2021 bude oznámeno













Volební výsledky[editovat | editovat zdroj]

Volební výsledky KDU-ČSL - Trend[52]
Výsledky KDU-ČSL ve volbách do České národní rady v roce 1990
Výsledky KDU-ČSL ve volbách do České národní rady v roce 1992
Výsledky KDU-ČSL ve volbách do Poslanecké sněmovny v roce 1996
Výsledky KDU-ČSL ve volbách do Poslanecké sněmovny v roce 1998
Výsledky KDU-ČSL ve volbách do Poslanecké sněmovny (v koalici s US-DEU) v roce 2002
Výsledky KDU-ČSL ve volbách do Poslanecké sněmovny v roce 2006
Výsledky KDU-ČSL ve volbách v roce 2010, kdy se do Poslanecké sněmovny nedostala.
Výsledky KDU-ČSL ve volbách do Poslanecké sněmovny v roce 2013
Výsledky KDU-ČSL ve volbách do Poslanecké sněmovny v roce 2017

Volby v Československu (1920–1992)[editovat | editovat zdroj]

Volby do parlamentu Československa[editovat | editovat zdroj]

Volby Hlasy Mandáty Pozice
Počet % Počet ±
1920 699 728 11,3
21/300
Opozice
1925 691 095 9,7
31/300
▲10 Vláda
1929 623 340 8,4
25/300
▼6 Vláda
1935 615 804 7,5
22/300
▼3 Vláda
1946 1 110 920 20,2
46/300
▲24 Vláda
1948 Součást Národní fronty
23/300
▼23 Blok
1954
20/368
▼3
1960
16/300
▼4
1964
20/300
▲4
1971
8/200
▼12
1976
11/200
▲3
1981
13/200
▲2
1986
11/200
▼2
1990 V koalici s KDS
6/150
▼5 Opozice
1992 388 122 5,0
7/150
▲1 Vláda

Volby do České národní rady[editovat | editovat zdroj]

Volby Hlasy Mandáty Pozice
Počet % Počet ±
1968 Součást Národní fronty
16/150
Blok
1971
15/200
▼1
1976
12/200
▼3
1981
14/200
▲2
1986
14/200
▬0
1990 V koalici s KDS
16/200
▲2 Vláda
1992 406 341 6,3
15/200
▼1 Vláda

Volby v samostatné České republice[editovat | editovat zdroj]

Volby do Poslanecké sněmovny[editovat | editovat zdroj]

Volby Hlasy Mandáty Pozice
Počet % Počet ±
1996 489 349 8,1
18/200
▲3 Vláda
1998 537 013 9,0
20/200
▲2 Opozice
2002 V rámci 4K
23/200
▲3 Vláda
2006 386 706 7,2
13/200
▼10 Vláda
2010 229 717 4,4
0/200
▼13 –
2013 336 970 6,8
14/200
▲14 Vláda
2017 293 643 5,8
10/200
▼4 Opozice

Volby do zastupitelstev krajů[editovat | editovat zdroj]

Volby Hlasy Mandáty Pozice
Počet % Počet ±
20002 V rámci 4K
72/675
4.
2004 226 016 10,7
84/675
▲14 ▬4.
2008 193 911 6,7
56/675
▼28 ▬4.
2012 261 724 9,9
61/675
▲5 ▬4.
2016 159 610 6,3
61/675
▬0 ▼5.
2020 141 477 5,1
56/675
▼5 ▬5.

Volby do Evropského parlamentu[editovat | editovat zdroj]

Volby Počet hlasů Hlasy v % Počet mandátů
2004 223 383 9,6
2/24
2009 180 451 7,65
2/22
2014 150 792 9,95
3/21
2019 171 723 7,24
2/21

Volby do zastupitelstev obcí[editovat | editovat zdroj]

Volby Mandáty Mandáty v %
1990 8 083 12,2
1994 7 616 12,25
1998 7 121 11,32
2002 6 013 9,62
2006 5 049 8,09
2010 3 738 6,01
2014 3 792 6,10
2018 3 495 5,89

Volby do Senátu[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Senátorský klub KDU-ČSL a nezávislí.

Volby První kolo Druhé kolo Mandáty V Senátu celkem +/-
Hlasy % Pozice1 Hlasy % Pozice1
19962 274 316 9.9 4. 247 819 10.7 3.
13/81
13/81
▲ 13
19983 255 785 26.6 2. 166 483 31.0 2.
5/27
14/81
▲ 1
2000 121 355 14.1 4. 137 515 24.4 2.
8/27
19/81
▲ 5
2002 58 858 8.8 4. 47 049 5.7 4.
1/27
14/81
▼ 5
20034 6 461 18.26 2. 12 061 51.63 1.
1/2
15/81
▲ 1
2004 97 956 13.5 3. 54 501 11.4 3.
3/27
13/81
▼ 2
2006 125 388 11.8 4. 59 603 10.4 3.
4/27
9/81
▼ 4
2008 82 870 7.9 - 42 225 5.13
0/27
7/81
▼ 2
2010 87 182 7.6 4. 42 990 6.32 4.
2/27
6/81
▼ 1
2012 61 006 6.94 4. 14 995 2.92 4.
1/27
3/81
▼ 3
20145 5 363 23.36 1. 10 161 63.16 1.
1/1
4/81
▲ 1
2014 84 328 8.21 5. 77 103 16.27 2.
5/27
9/81
▲ 5
2016 74 709 8.48 5. 78 448 18.50 2.
7/27
14/81
▲ 5
2018 99 383 9.12 4. 34 833 8.33 5.
2/27
14/81
▬ 0
2020 82 814 8.30 4. 65 397 14.47 3.
3/27
12/81
▼ 2

1 Pozice podle pořadí získaných hlasů.
2 V roce 1996 byl zvolen celý Senát, pouze třetina ale na plných 6 let.
3 Jako součást Čtyřkoalice
4 Doplňovací volby v obvodech Strakonice a Brno-město.
5 Doplňovací volby v obvodu Zlín.

Poslanci a senátoři (1918-2006)[editovat | editovat zdroj]

Zástupci ČSL/KDU-ČSL v českých a československých zákonodárných sborech do roku 2006:[53]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ Strana získala 3738 mandátů na samostatných kandidátkách. Dále získala celkem 328 mandátů v rámci společných kandidátek různých koalic a sdružení. Nejvíce s Nezávislými kandidáty a Nestraníky.
  2. ↑ pro srovnání: k 31. prosinci 2005 měla strana nejvíce členů v Jihomoravském kraji (9258) a nejméně v Karlovarském kraji (348)

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ [1]
  2. ↑ Univerzita Karlova : Konzervativní hodnoty a český stranický systém
  3. ↑ [2]
  4. ↑ WIRNITZER, Jan. Politická mapa podle čtenářů: Úsvit a ANO neuchopitelní, o KSČM máte jasno. iDNES.cz [online]. 2016-09-13 [cit. 2017-07-31]. Dostupné online. 
  5. ↑ Středopravé strany by v senátních volbách měly postavit společné kandidáty, jinak budou jen paběrkovat. Info.cz [online]. [cit. 2019-11-28]. Dostupné online. (česky) 
  6. ↑ Ministerstvo financí České republiky : Příspěvky ze státního rozpočtu uhrazené politickým stranám, politickým hnutím a koalicím celkem v roce 2009 Archivováno 31. 5. 2010 na Wayback Machine stránky MF – neplatný odkaz !
  7. ↑ Nový hlas – noviny KDU-ČSL
  8. ↑ Novinky.cz [online]. 2019-04-11 [cit. 2019-07-25]. Dostupné online. 
  9. ↑ http://www.senat.cz/senatori/index.php?lng=cz&ke_dni=30.3.2019&O=11&par_2=1
  10. ↑ http://volby.cz/pls/kz2016/kz124?xjazyk=CZ&xdatum=20161007&xkraj=0&xstrana=0&xv=2
  11. ↑ Výsledky voleb, volby.cz
  12. ↑ v rámci koalice Spojené síly pro Prahu
  13. ↑ PEHR, Michal. Československá strana lidová a únor 1948, s. 138 (s. 150:„...kdy se uvnitř exilové strany utvořilo několik skupin, které na základě programové rozdílnosti nebo i osobních sporů nedokázaly vzájemně spolupracovat.”). In: Sborník textů Únor 1948. Šedesát let poté, č. 68/2008 [online]. Praha: Centrum pro ekonomiku a politiku, 2008 [cit. 2019-06-23]. Dostupné online. 
  14. ↑ viz Josef Mlejnek jr.: KDU-ČSL: strana pro 10 % katolíků?
  15. ↑ Petr Fiala a Jiří Foral in Fiala a kol.: Český politický katolicismus 1848–2005, Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno 2008, ISBN 978-80-7325-155-0 (horní tabulka na str. 508). Dále jen Fiala (2008).
  16. ↑ Miloš Trapl in Fiala (2008), str. 183.
  17. ↑ Podrobněji o Šrámkově a Hálově osudu viz Jiří Šindar: Zemřel pod cizím jménem, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2007, ISBN 978-80-7195-101-8
  18. ↑ Michal Pehr in Fiala (2008), str. 366.
  19. ↑ Zdechovský: Proces s Miladou Horákovou dopadl tvrdě i na lidovce. Info.cz [online]. [cit. 2020-07-04]. Dostupné online. (česky) 
  20. ↑ a b c BENDA, Václav. Lidová strana- problémy a naděje. In: BENDA, Patrik. Noční kádrový dotazník a jiné boje: Texty z let 1977-1989. Praha: Agite/Fra, 2009. ISBN 978-80-86603-85-8. S. 52-53.
  21. ↑ kardinál Tomášek zmiňuje jmenovitě obě akce a naprostý nesoulad mezi prokomunistickým vedením a antikomunistickou členskou základnou v dopise ÚV ČSL z 21. prosince 1991, kde též mimo jiné praví, že „od svého nástupu do úřadu byl nepřetržitě ve své činnosti podporován členy Československé strany lidové, především z místních organizací, že nebyla snad jediná větší akce, pouť nebo oslava, kterou by nezabezpečili členové ČSL“ a dodává, že „mnozí z nich za to zaplatili ztrátou zaměstnání, totalitní režim je vedl jako nepřátelské osoby a StB vykonávala nad nimi dozor.“, podle části dopisu citovaného v: Jan Hartmann, Bohumil Svoboda, Václav Vaško: Kardinál Tomášek, Zvon, Praha 1994, ISBN 80-7113-093-1 (str. 156)
  22. ↑ Fiala (2008), str. 449.
  23. ↑ Fiala (2008), str. 452–453.
  24. ↑ Fiala (2008), výtah a kompilát tabulek na str. 507–508
  25. ↑ Křesťanský sociál, 2007. www.ksl.wz.cz [online]. [cit. 2012-01-22]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2009-02-19. 
  26. ↑ Fiala (2008), str. 485–486.
  27. ↑ https://web.archive.org/web/20060912103937/http://www.kdu.cz/default.asp?page=31&IDR=135&id_rok= eArchive webu KDU.CZ
  28. ↑ http://www.christnet.eu/magazin/clanek.asp?clanek=3114
  29. ↑ http://www.lidovky.cz/stredoceska-kdu-csl-nechce-za-lidra-kandidatky-hybaskovou-p3k-/ln_domov.asp?c=A090811_172358_ln_domov_ani
  30. ↑ http://www.kdu.cz/default.asp?page=311&idr=132&IDCl=28609[nedostupný zdroj] – neplatný odkaz !
  31. ↑ Tři senátoři KDU-ČSL přešli k TOP 09 – neplatný odkaz !
  32. ↑ Lidovci končí ve Sněmovně, jejich šéf Cyril Svoboda rezignoval na funkci. iDNES.cz [online]. 2010-05-29 17:17 CET [cit. 2010-05-29]. Dostupné online. 
  33. ↑ TRACHTOVÁ, Zdeňka. Vzkříšení lidovců: Jsme zpátky ve hře a chceme do vysoké politiky. iDnes.cz [online]. 2012-10-14 [cit. 2012-12-21]. Dostupné online. 
  34. ↑ ver. Lidovci zažívají comeback, Čunek mandát obhájil s přehledem. ČT24 [online]. 2012-10-20 [cit. 2012-12-21]. Dostupné online. 
  35. ↑ jum. Česko zná koalice, které budou vládnout krajům. S výjimkou Karlovarska. iHNed.cz [online]. 2012-11-18 [cit. 2012-12-21]. Dostupné online. ISSN 1213-7693. 
  36. ↑ http://www.novinky.cz/domaci/275697-kdu-csl-zvazuje-zmenu-nazvu-vadi-jim-i-termin-krestanska.html
  37. ↑ aha. KDU-ČSL bude bojovat o místa ve sněmovně. ČT24 [online]. 2012-12-01 [cit. 2012-12-15]. Dostupné online. 
  38. ↑ http://www.parlamentnilisty.cz/profily/clanek.aspx?id=13209
  39. ↑ Křesťanská a demokratická unie - Československá strana lidová: Výroční finanční zpráva politické strany 2013
  40. ↑ http://www.volby.cz/pls/ep2014/ep1511?xjazyk=CZ&xstrana=5
  41. ↑ POLITICO [online]. POLITICO, 2016-05-19 [cit. 2016-05-27]. Dostupné online. (anglicky) 
  42. ↑ kul. Sjezd KDU-ČSL vyslyšel Hermana a vyzval ministryni Novákovou k rezignaci. ČT24 [online]. 2019-03-30 [cit. 2092-03-30]. Dostupné online. 
  43. ↑ čtk. Lidovci zvolili vedení a upravili název strany na zkratku KDU-ČSL. České noviny [online]. 2019-03-30 [cit. 2092-03-30]. Dostupné online. 
  44. ↑ Marek Výborný skončí ve funkci předsedy KDU-ČSL, šéf lidovců se chce věnovat rodině. iROZHLAS [online]. [cit. 2020-01-01]. Dostupné online. (česky) 
  45. ↑ Lidovci volili předsedu. Zdechovský z boje odstoupil, nakonec zvítězil Jurečka. Aktuálně.cz [online]. 2020-01-24 [cit. 2020-01-25]. Dostupné online. (česky) 
  46. ↑ Fiala (2008), horní tabulka na str. 508.
  47. ↑ přesněji 96 712 k 31. prosinci; viz Fiala (2008), dolní tabulka na str. 507.
  48. ↑ viz např. Pavel Bělobrádek: Volit či nevolit KDU-ČSL, křesťané? in Magazín ChristNet.cz, vyšlo 30. října 2008, dostupné: http://www.christnet.eu/magazin/clanek.asp?clanek=3123 (navštíveno 1. 11. 2008)
  49. ↑ https://www.novinky.cz/domaci/clanek/lidovcum-cssd-i-kscm-mizi-clenove-po-tisicich-40279780
  50. ↑ https://theses.cz/id/yeg4vd/Analza_lensk_zkladny_KDU-SL_bakalsk_prce-_Marek_Va.pdf
  51. ↑ https://www.novinky.cz/domaci/clanek/ano-ztraci-cleny-okamura-hlasi-narust-40330149
  52. ↑ KDU-ČSL, výsledky voleb Volební trendy a výsledky stran, kurzy.cz
  53. ↑ PEHR, Michal. Cestami křesťanské politiky. Biografický slovník k dějinám křesťanských stran v českých zemích. 1. vyd. Praha: Akropolis, 2007. 376 s. ISBN 978-80-86903-53-8. S. 324-336. 
  54. ↑ Spisovatel a býv. senátor Josef Holý mrtev. Národní politika. 7. 2. 1928, roč. 46, čís. 38, s. 5. Dostupné online. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

KDU-ČSL
Historie
Předsedové
Jan Šrámek (1919–1922; 1922–1938) • František Šabata (1919–1922) • Alois Petr (1948–1951) • Josef Plojhar (1951–1968) • Antonín Pospíšil (1968–1973) • Rostislav Petera (1973–1980) • František Toman (1980–1981) • Zbyněk Žalman (1981–1989) • Josef Bartončík (1989–1990) • Josef Lux (1990–1998) • Jan Kasal (1999–2001) • Cyril Svoboda (2001–2003) • Miroslav Kalousek (2003–2006) • Jiří Čunek (2006–2009) • Cyril Svoboda (2009–2010) • Michaela Šojdrová (pověřená vedením) (2010) • Pavel Bělobrádek (2010–2019) • Marek Výborný (2019–2020) • Marian Jurečka (od 2020)
Související
Politické strany a hnutí v České republice
Poslanecká sněmovna (200)
(2017)
Senát (81)
(2016, 2018, 2020)
  • ODS a TOP 09 (26, z toho 16 ODS, 4 TOP 09 a 6 bezpartijní – 3 za ODS, 1 za SEN 21 a 2 nezávislí)
  • Starostové a nezávislí (24, z toho 6 STAN, 2 SLK, 1 Ostravak, 1 OPAT, 1 MHS a 13 bezpartijních – 11 za STAN, 1 za SD–SN a 1 za TOP 09)
  • KDU-ČSL a nezávislí (12, z toho 7 KDU-ČSL a 5 bezpartijní – 4 za KDU-ČSL, 1 za NK)
  • PROREGION (9 z toho 2 ČSSD, 1 ANO a 6 bezpartijních, 4 za ANO, 1 za ČSSD a 1 za „OSN“)
  • SEN 21 a Piráti (7 z toho 1 SEN 21, 1 Zelení, 1 HPP11, 1 Česká pirátská strana a 3 bezpartijní; 1 za SEN 21, 1 za Piráty a 1 za HDK)
  • nezařazení (3 z toho 1 S.cz a 2 bezpartijní – 1 nezávislí a 1 za Svobodní)
    		•
    Evropský parlament (21)
    (2019)
  • ANO (5) v Renew
  • ODS (4) v ECR
  • Piráti (3) v Greens/EFA
  • TOP 09 (2) a STAN (1) v EPP
  • SPD (2) v ID
  • KDU-ČSL (2) v EPP
  • KSČM (1) v GUE-NGL
  • ČSSD (1) v S & D
    		•
    Neparlamentní
    Seznam neparlamentních politických stran a hnutí není úplný.
    Křesťanská demokracie
    Ideje
    Dokumenty
    Organizace
    Strany
    UDF • CDU • ÖVP • KDU-ČSL
    Autoritní data: AUT: ko20010089886 | LCCN: no2008064988 | VIAF: 261964054 | WorldcatID: lccn-no2008064988
    Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=KDU-ČSL&oldid=20049814“