Pavel Tigrid

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Pavel Tigrid
Pavel Tigrid
Pavel Tigrid

Ve funkci:
19. ledna 1994 – 4. července 1996
Předseda vlády Václav Klaus
Předchůdce Jindřich Kabát
Nástupce Jaromír Talíř

Narození 27. října 1917
Úmrtí 31. srpna 2003 (ve věku 85 let)
Héricy
Podpis Pavel Tigrid, podpis
Commons Kategorie Pavel Tigrid

Pavel Tigrid, dr. h. c.[1] (rozený Pavel Schönfeld; 27. října 1917 Praha[2]31. srpna 2003 Héricy, Seine-et-Marne, Francie) byl významný český spisovatel, publicistapolitik, jeden z nejvýznačnějších představitelů českého protikomunistického exilu. Svůj pseudonym „Tigrid“ odvodil od řeky Tigridu, jako vzpomínku na hodiny zeměpisu a dějepisu na základní škole v Semilech.

Profesní dráha[editovat | editovat zdroj]

Pavel Tigrid emigroval poprvé v roce 1939, přes Německo a Francii do Anglie. Za druhé světové války působil v Londýně. Podílel se na exilovém vysílání v rádiu BBC[zdroj?] a úzce spolupracoval s předsedou exilové vlády Msgre. Janem Šrámkem, pod jehož vlivem konvertoval ke katolické víře.[zdroj?]

Bezprostředně po konci války se válce v červnu 1945 z Londýna vrátil na vyžádání komunistického ministra informací Kopeckého, který ho chtěl umístit do vysílání Československého rozhlasu, z čehož následně sešlo a Pavel Tigrid se dále neživil slovem, ale textem.[zdroj?] Po návratu do ČSR se také poznává se Ivanou Myškovou, jejíž babičkou byla Terezie Brzková, známá filmová herečka. S Myškovou se v roce 1947 oženil, a pokračoval ve spolupráci s Československou stranou lidovou. Byl šéfredaktorem časopisu Obzory, který byl známý svými kritickými, ostře protikomunistickými postoji a v němž se jako jeden z prvních ostře postavil proti krutému zacházení s Němci.[zdroj?] Díky možnosti zřídit pro lidovce druhé periodikum, založil časopis Vývoj.

20. února 1948 odjel na pozvání britského atašé do britské zóny v Berlíně, kde podle pomluvných zpráv mělo být bylo nehumánně zacházeno s lidmi. Tigrid vycestoval na diplomatický pas, který neodevzdal na ministerstvu, za což byl na něj vydán zatykač, který dorazil na hranice hodinu po tom, kdy je v autě přejel. O únorovém převratu se dozvěděl v Mnichově, kde ani nemohl podat novináři žádané prohlášení k vývoji v ČSR, jelikož jeho žena byla komunisty na tři měsíce uvězněna v pankrácké věznici. Po propuštění se ji podařilo přes Šumavu převést přes hranice. Po odchodu do mnichovské emigrace byl v roce 1951 pověřen vedením rozhlasu Svobodná Evropa (SE)[zdroj?] Rozhlas měl vysílat pro všechny komunistické země, avšak Československé vysílání bylo první, jakožto zkušební. Roku 1952 odešel s manželkou do USA, kde se živil jako číšník, stejně jako za války v Londýně. V roce 1956 v reakci na maďarské události začal vydávat čtvrtletník Svědectví,[3] s jehož redakcí, ženou i dětmi přesídlil roku 1960 do Paříže. V Paříži se stýkal s člověkem z prostředí KSČ[kdo?], který do Paříže vyvážel důležité interní informace.[zdroj?] V Paříži se také poprvé setkává s Václavem Havlem. Až do konce svého života byl spolupracovníkem SE, odkud ostře vystupoval proti totalitní zvůli komunistického režimu s typickým vtipem a sarkasmem. Představiteli KSČ byl považován za nejnebezpečnějšího představitele exilového protikomunistického odboje.[zdroj?]

Po Sametové revoluci působil v ČR jako spolupracovník prezidenta Václava Havla, na jehož pozvání se vrátil do Československa 28. prosince,[3] a od roku 1992[3] jako ministr kultury první Klausovy vlády, jmenovaný za KDU-ČSL.

V roce 2003 se rozhodl pro dobrovolný odchod ze života a přestal brát životně důležité léky.[4]

Knihy[editovat | editovat zdroj]

  • Politická emigrace v atomovém věku, Paříž 1968; Kolín nad Rýnem: INDEX, 1974 (doplněné vydání); Praha: Prostor, 1990
  • Why Dubcek fell, London: MacDonald, 1971
  • Kapesní průvodce inteligentní ženy po vlastním osudu, Toronto: Sixty-Eight Publishers, 1988 – mladé dívce z Československa odhaluje ve 13 večerech na Jadranu svůj pohled na historii národa a odkrývá zvrácenost režimu
  • Dnešek je váš, zítřek je náš : dělnické revolty v komunistických zemích, Praha: Vokno, 1990
  • Glosy o české politice 1996–1999, Praha: Radioservis, 1999
  • Marx na Hradčanech, Brno: Barrister & Principal, 2001
  • Poslední den pana T, Petr Bednář -1978- MAGNET Praha

Pocty[editovat | editovat zdroj]

Je po něm pojmenováno Jazykové gymnázium Pavla Tigrida v Ostravě.

Rodina[editovat | editovat zdroj]

Šlo o příbuzného spisovatele Ivana Olbrachta (vlastním jménem Kamil Zeman), který byl bratrancem jeho otce, neboť pocházel ze židovské rodiny Schönfeldů. Olbrachtova matka Kamila Zemanová, rozená Schönfeldová, ke katolické víře konvertovala před sňatkem s Antonínem Zemanem (občanské jméno spisovatele Antala Staška).[6][7]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b Čestné doktoráty Univerzity Karlovy od roku 1990
  2. TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století : III. díl : Q–Ž. Praha ; Litomyšl : Paseka ; Petr Meissner, 1999. 587 s. ISBN 80-7185-247-3. S. 352.  
  3. a b c MÜLLEROVÁ, Alena; HANZEL, Vladimír. Albertov 16:00 Příběhy sametové revoluce. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2009. ISBN 978-80-7422-002-9. Kapitola Slovníček, s. 284.  
  4. ČTK. Spisovatel, novinář a politik Pavel Tigrid by se dožil 90 let. Novinky [online]. 2007-10-26 [cit. 2015-07-13]. Dostupné online.  
  5. Řád Tomáše Garrigua Masaryka – seznam vyznamenaných
  6. Miloš Plachta: Antal Stašek (JUDr. Antonín Zeman) in: Semilské noviny č. 3/2009, str. 13 – dostupné on-line, formát PDF
  7. Významné osobnosti Semil

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • DRÁPALA, Milan, a kol. Na ztracené vartě Západu : antologie české nesocialistické publicistiky z let 1945-1948. Praha : Prostor, 2000. 682 s. ISBN 80-7260-046-X.  
  • KOSATÍK, Pavel. Čeští demokraté : 50 nejvýznamnějších osobností veřejného života. Praha : Mladá fronta, 2010. 280 s. ISBN 978-80-204-2307-8.  
  • KOSATÍK, Pavel. Tigrid, poprvé : Průvodce životem inteligentního muže ve dvacátém století. Praha : Mladá fronta, 2013. 352 s. ISBN 978-80-204-2026-8.  

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]