Liberalismus

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Liberalismus (latinsky liber svobodný, liberalis svobody se týkající, svobodomyslný) je politický směr nebo také filosofický pohled, který stojí na tom, že svoboda je prioritní politická hodnota. Tato ideologie původně vznikla v 17. století v Anglii a má kořeny v evropském osvícenství. V různých oblastech světa se však liberalismus dále vyvíjel odlišně a proto může mít slovo "liberalismus" celou řadu významů v závislosti na kontextu a regionu.

Historie liberalismu[editovat | editovat zdroj]

Základní hodnotou liberalismu je svoboda. Tím se liší od zbylých dvou demokratických politických názorů (konzervatismu i socialismu). Stejně jako ony je však v protikladu k totalitarismu. Od anarchismu se liberalismus odlišuje tím, že stát považuje za nutný k ochraně svobody. Liberalismus usiluje o maximální svobodu, a to jak osobní, tak i ekonomickou, náboženskou a politickou. Klasický liberalismus dobře charakterizuje citát: „Svoboda tvé pěsti končí na špičce mého nosu“.

Počátky liberalismu sahají do osvícenství, vzniku svobodného pohledu na svět, a jeho uplatnění ve filozofii a politice. Liberalismus chce osvobodit společnost od ideologií, které se snaží obhajovat nutnost nesvobody (příklad: „vše jest od milosti boží“). Základem jeho politické filozofie je individuum, občan, který má co největší svobodu. Svoboda je podle liberálního přesvědčení základem společnosti, na němž stát, politika a hospodářství spočívají a který stát chrání. Kde začíná osobní svoboda, končí státní moc, která může zakročit jenom, když je porušena svoboda osobní.

Pro liberalismus konce 18. a začátkem 19. století byla cílem svoboda a individualismus. Pomocí „laissez faire“ mělo docházet k omezování státních zásahů do hospodářství, a tedy i posílení role jednotlivce. V politice šlo hlavně o ochranu občanských svobod jednotlivců. Avšak v první třetině 20. století hlavně v USA nabývá tento pojem zcela jiný nádech, nadále má vyjadřovat spíše blahobyt a rovnost, které se mají konečně stát alternativou svobody. Americká levice tedy pod pojmem liberalismus prosazuje odlišné záměry oproti původnímu významu pojmu i oproti evropskému úzu; pro americkou levici liberalismus představuje podporu centralizované moci a široké zásahy do ekonomické oblasti. Změna v chápání liberalismu je citelnější v oblasti ekonomické než v politické.

V některých vyspělých zemích, např. ve Švýcarsku, se prosadila tato definice liberalismu: Svoboda a zodpovědnost – pro každého bez rozdílu. Svoboda a zodpovědnost jak ekonomická, tak politická, tak sociální. Tito liberálové jej považují za jedinou alternativu k tržnímu fundamentalismu, „divokému kapitalismu“ (svoboda bez zodpovědnosti) na straně jedné a k „všeovládajícímu státu“ (zodpovědnost bez svobody) na straně druhé. Nepovažují se za ani pravé, ani levé. Poukazují na to, že svoboda bez zodpovědnosti směřuje k rozpadu společnosti na „mocensko-politické klany“, jejímž zájmům je společnost vydána napospas. Zároveň poukazují na to, že zodpovědnost bez svobody vede k totalitě a k rostoucí byrokracii, jejímž zájmům je společnost nakonec podřízena.

Stát, v dnešním pojetí s vysokou participací občanů, má mimo jiné důležitý úkol – svobodu a zodpovědnost chránit (viz též právní stát). Praktickému použití těchto zásad pro rozvoj hospodářství jako základu svobody a demokracie tam, kde dnes chybějí, tedy v rozvojových zemích (ke kterým de Soto počítá i post-sovětské), se věnuje Hernardo de Soto a jeho Institut pro svobodu a demokracii v Peru, činný po celém světě.

Zde dole uvedená matrice dvou aspektů politického spektra má podle jedné z prací Institutu Sotomo (sociotopological modeling) Univerzity Curych, dvě hlavní dimenze – na jedné ose dole konzervativní (snažící se co nejvíce zachovat, trvající na jednou, kdysi, prosazeném) a nahoře liberální (tolerantní, otevřená změnám, pokroku) a na druhé ose klasickou dimenzi levou (orientace více na společnost a na zástupcům delegované kompetence) a pravou (orientace více na jednotlivce a jeho přímou zodpovědnost). Liberály podle jejich politiky a činů curyšští experti zobrazují v horních dvou čtvercích.

Sociální liberalismus[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Sociální liberalismus.

Po vzniku socialismu se důraz politiky přenesl na sociální otázku. Mainstreamový liberalismus na to reagoval svou modifikací na většinový sociální liberalismus. Sociální liberalismus (nazývaný též levicovým liberalismem) je ideologie blízká politice evropských sociálně demokratických stran. Prosazuje regulaci ekonomiky, adekvátní zdanění a sociální stát (welfare state). To znamená, že sociální liberálové větší měrou než ostatní liberálové omezují ekonomickou svobodu, ale stejně jako klasičtí liberálové a libertariáni prosazují poměrně velkou osobní svobodu.

V Evropě můžeme najít několik levicových liberálních stran, např. Demokraté 66, britská Liberálně demokratická strana, dánská Radikal Venstre – strana sociálně liberální nebo česká Strana pro otevřenou společnost.

Americký liberalismus[editovat | editovat zdroj]

V USA se v názvu neužívá nepopulárního přívlastku „sociální“. Liberalismus zde prosazuje zejména Demokratická strana. Americký liberalismus je blízký západo-evropské sociální demokracii, v mnoha věcech se však liší. Zejména v oblasti ekonomiky, kde prosazuje středovější cestu.

Neoliberalismus[editovat | editovat zdroj]

Podle kritiků je neoliberalismus ekonomická a ideologická jednostrannost politiky.[zdroj?] Jeho zastánci ale poukazují na nutnost změn, které etatisticky „přebujelý stát“ a rostoucí regulace trhů vyžadují.[zdroj?] Tento spor a toto označení vznikly v sedmdesátých letech 20. století, kdy některé státy začaly snižovat bariéry regulace mezinárodních a vnitřních trhů s cílem docílit volného trhu. I přes svou nejednoznačnou definici se pojem neoliberalismus často používá v souvislosti s Washingtonským konsenzem. Neoliberalismus akceptuje určitou státní roli v ekonomice, jako nezbytnost nezávislých centrálních bank a ochrany práva a bezpečnosti. Zároveň ale vyžaduje omezení role státu ve všech možných oblastech, a tím umožněné snížení daňového zatížení.[zdroj?] Neoliberalismus prosazovali například politička Margaret Thatcherová a ekonom Milton Friedman.[zdroj?] Což kritizoval např. Noam Chomsky a tvrdil, že primární rolí neoliberalismu byla zástěrka pro akumulaci kapitálu.[zdroj?]

Ryze ekonomicky orientovaný neoliberalismus zpravidla ale neznamená liberální postoj v jiných záležitostech politiky a společnosti, proto je také občas nazýván „liberálním konzervatismem“, tedy syntézou konzervativismu a liberalismu. Protože se neoliberalismus ne nutně zajímá o osobní svobodu, etiku, morálku, je často využíván i diktátorskými režimy, jako například Pinochetovým Chile.[zdroj?] Ale i Čína, která se otevírá především ekonomicky, ale jinak se snaží zachovat cestu komunismu, by mohla být takovým příkladem.[zdroj?] Neoliberalální orientace je přisuzována i představitelům demokratických vlád, jako, vedle zmíněné Margaret Thatcherové, Ronaldu Reaganovi.[zdroj?] V ČR prosazují tuto orientaci především zástupci stran ODS a TOP 09.[zdroj?]

Klasický liberalismus a libertarianismus[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článcích Klasický liberalismus a Libertarianismus.

V USA se smysl slova liberalismus postupně změnil a nyní jím jsou označeny politické ideály, které jsou v Evropě považovány za sociálně-demokratické. Klasický liberalismus, ve smyslu, v jakém je používán v Evropě, se proto ve Spojených státech nazývá libertarianismem.[zdroj?] Mezi klasicky liberální a libertariánské strany se řadí například americká Libertarian party (Libertariánská strana), v Česku Strana svobodných občanů.[1]

Citáty[editovat | editovat zdroj]

Existují dvě slova v politice, která nejde přeložit. Federalismus a liberalismus. … Být liberální ve Francii znamená až ocitnout se extrémně napravo. Být liberální v Americe znamená být nalevo. Liberální v Británii znamená centristickou politiku, lehce doleva, levý střed.
— François Bayrou[2]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. DVOŘÁK, Pavel. Libertarianismus jako liberalismus 2.0. Libertarián (blog Pavla Dvořáka) [online]. 2010-08-121 [cit. 2014-02-03]. Dostupné online.  
  2. Jsem ten, kdo šlechtí dostihové koně francouzské politiky, Britské listy, rozhovor: Štěpán Kotrba, Praha, 10. 5. 2006

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

České instituty a spolky hlásící se k liberalismu