Tolerance

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Další významy jsou uvedeny v článku Tolerance (rozcestník).

Tolerance (z latinského slovesa tolerare, snášet, strpět) znamená česky snášenlivost, tj. ochotu, schopnost případně možnost přijímat či snášet něco samo o sobě spíše nežádoucího nebo nepříjemného. Obecně lze rozlišit

  1. toleranci objektivní, tj. rozsah přípustných odchylek od ideální nebo nominální hodnoty, rozměru a pod.
  2. toleranci subjektivní, tj. schopnost či ochotu organismu, člověka nebo určité společnosti snášet a přijímat například bolest, námahu, nepříjemné prostředí, odlišné lidské povahy a zejména odlišné kulturní zvyklosti.
  3. toleranci organismu vůči návykovým látkám, lékům a drogám.

Objektivní tolerance[editovat | editovat zdroj]

V technickém použití znamená tolerance přípustnou odchylku od ideálního rozměru (hodnoty). Obvykle se udává jako toleranční pole, tj. rozsah přípustné odchylky v kladném (větší než správná hodnota) a v záporném smyslu (menší). V elektrotechnice se obvykle udává v procentech jmenovité hodnoty. Ve strojírenství se pojem tolerance používá jednak v souvislosti s předepisováním přesnosti tvaru (geometrie) a polohy a také pro soustavu uložení (lícování) hřídelů jakožto přípustné odchylky průměru hřídele a ložiska, a to v tzv. systému jednotného hřídele nebo systému jednotné díry. Norma rozlišuje různé tolerance jednak z hlediska vůle mezi hřídelem a ložiskem, a to od uložení volného až po těsné (označuje se písmenem a-p, resp A-P), jednak z hlediska přesnosti zpracování, tj. velikosti tolerančního pole (označuje se číslem 1-13). Běžné přechodné uložení vznikne mezi dírou s tolerancí H7 a hřídelem h7, H5/f5 je přesné uložení suvné a podobně.

Subjektivní tolerance[editovat | editovat zdroj]

V běžném užití, ve filosofii, v politice, v lékařství a ve společenských vědách se tolerancí obvykle rozumí schopnost nebo ochota vydržet, snést nebo dokonce uznávat něco, co organismu, člověku nebo společnosti není příjemné, ale proti čemu se z různých důvodů nebrání.

Může to být proto, že to snášet musí, že jim nic jiného nezbývá; tak snáší člověk například žízeň, chlad, námahu, hluk, stres, nepříjemné prostředí a podobně. V tomto smyslu je jistá tolerance nezbytnou výbavou každého organismu, člověka i společenské skupiny.

Jistou míru tolerance vůči jiným, odlišným lidem a jejich zvyklostem nebo představám dále vyžaduje běžné soužití ve společnosti, jak to určuje například společenský mrav, zvyklosti či zdvořilost. Nároky na tuto toleranci prudce vzrostly a vzrůstají, jak se kdysi homogenní společnosti (typicky venkovské), kde byli všichni vychováni v téže kultuře a kde si společnost vymáhá značnou konformitu všech svých členů, postupně mění v heterogenní společnosti typicky městské s velkou mírou mobility, kulturní rozmanitosti a osobní volnosti.

Pro pojem tolerance je ovšem charakteristické, že zahrnuje také představu jisté meze, kam až lze odchylky od osobní, rodinné nebo společenské normy snášet čili tolerovat. Tato mez závisí na mnoha okolnostech:

  • na zvyklostech a běžném očekávání (toleranci lze výchovou a společenským tlakem buď rozšiřovat nebo zužovat);
  • na životním pocitu či náladě – je-li člověk v dobrém rozpoložení, je ochoten tolerovat víc než má-li například strach;
  • na společenském postavení toho nebo těch, které je třeba tolerovat: člověk je obvykle tolerantnější vůči svým nadřízeným a podobně;
  • na obecném hodnocení tolerance v dané společnosti a době.

Moderní společnosti potřebují poměrně značnou míru vzájemné tolerance nejen mezi svými členy, ale také vůči lidem hodně odlišným, příchozím, migrantům, asylantům a podobně. Na druhé straně ovšem i tyto společnosti vyžadují určitou míru přizpůsobení většinové kultuře, například znalost jejího jazyka, dodržování jistých základních pravidel, respektování jistých hodnot. I když se míra společenské tolerance dá značně rozšířit, není nikdy neomezená a cítí-li značná část společnosti, že nároky na jejich tolerantnost jsou příliš veliké, vznikají nebezpečné reakce, které mohou vyvolávat rasismus, xenofobii a mohou být velmi snadno zneužity politickými dobrodruhy. Demokratické společnosti proto obvykle zakazují a trestají propagaci těchto nebezpečných postojů a snaží se proti nim bojovat například výchovou, kulturou a podobně.

Tolerance a pluralismus[editovat | editovat zdroj]

Pojem tolerance obvykle zahrnuje představu „snášení“ něčeho nežádoucího, nepříjemného. Naproti tomu pluralismus je filosofický směr, který zdůrazňuje význam rozmanitosti, například pro rozvoj tvořivosti, pro stabilitu společenských útvarů a podobně. Rozšiřuje tedy na společenské jevy postoj, který se v oblasti přírody prosazuje jako např. ochrana biodiverzity. Protože rozmanitost a odlišnost nejen respektuje, ale naopak hodnotí a propaguje, poskytuje i pro soudržnost společnosti pevnější základ než pouze negativní tolerance.

Tolerance organismu (tolerance drogová a léková)[editovat | editovat zdroj]

Poněkud jiný význam má termín tolerance v souvislosti s návykovými látkami (drogami, často se používá v souvislosti s alkoholem). Tolerance organismu vůči návykové látce označuje schopnost organismu látku snášet. Tato schopnost s užíváním látky postupně stoupá, takže k dosažení stejného účinku na organismus je třeba stále většího množství látky.

Stejný jev může nastat při dlouhodobějším podávání určitých léků: Pro dosažení stejného účinku je třeba zvyšovat jeho dávky.[1]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]


Související články[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. HARTL, Pavel; HARTLOVÁ, Helena. Psychologický slovník. Praha : Portál, 2004. S. 774.  

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Barša, P. – Strmiska, M.: Národní stát a etnický konflikt. Brno 1999
  • Janata, J.: Agrese, tolerance a intolerance. Praha 1999
  • Komárková, B.: Tolerance jako podmínka života. Brno 1999
  • Machovec, M. (vyd.): Problém tolerance v dějinách a perspektivě. Praha 1995
  • Přibáň, J.: Hranice práva a tolerance. Praha 1997
  • Sokol, J.: Tolerance, pluralismus a postmoderna. In: Kunc, J. (vyd.): Demokracie a ústavnost. Praha 1998