Lékařství

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Lékařství nebo medicína (z lat. ars medicina, umění léčit) je věda o zdraví, stavech a chorobných procesech člověka, o způsobech léčení a předcházení nemocem. Úkolem tohoto vědního oboru je chránit a zlepšovat zdraví lidí. Úzce navazuje na biologii. Opírá se o poznatky biologie, chemie, fyziky a stále více se prosazuje také informatika.

Zakladatelem tradice současného lékařství byl řecký lékař Hippokratés, který žil v 5. století př. n. l. Lékařství se dělí na mnoho teoretických a praktických disciplín. Např. chirurgie, zubní lékařství, patologie, imunologie

Východiska medicíny[editovat | editovat zdroj]

Standardně pod pojmem medicína spadají takové obory, které využívají postupy a metody vyučované na lékařských fakultách. V zásadě lze prohlásit, že medicína je aplikovaný biologický obor, který vhodným způsobem přihlíží i poznatkům dalších disciplín, zejména pak disciplín z okruhu chemie, psychologie, etiky a práva. Nedílnou součástí medicíny je i vědecká metoda založená především na empirii a následném zobecňování těchto poznatků pomocí neúplné indukce, k čemuž je široce využívána statistika. Celý koncept medicíny se nazývá Evidence Based Medicine (EBM, medicína založená na důkazech). EBM je relativně mladý koncept, proto v medicíně přetrvává několik aspektů, které jsou v zásadě non-EBM, zejména jde o oblibu některých okrajových terapeutických postupů (např. podávání pentoxifylinu, systémová enzymoterapie nebo terapie soft-lasery), u kterých se očekává, že se přesunou do oblasti alternativní medicíny s přirozeným úbytkem lékařů naučených tyto postupy volit.

Paradigma medicíny[editovat | editovat zdroj]

Pro zdůraznění, že i když má medicína biologické kořeny, se někdy hovoří o tzv. bio-psycho-sociálním paradigma medicíny, jehož podstatou je pohled na pacienta a jeho chorobu jako na výslednici působení biologických, psychologických a sociálních faktorů. Toto paradigma je dále rozvíjeno tím, že se explicitně zmiňují faktory ekologické, které lze pokládat za biologické faktory, a faktory spirituální, které lze ovšem jen obtížně odlišit od faktorů psychologických.

Na druhou stranu je třeba zdůraznit, že takové komplexní paradigma představuje v případě řady onemocnění pouze faktor komplikující diagnostiku a terapii, zejména má-li lékař k dispozici pouze omezený čas. Jiná situace nastává v případě, kdy se jedná o choroby vzniklé bez jedné zjevné příčiny, ale spíše v důsledku sumace a vzájemného působení řady malých inzultů. Potom může psychika jedince i jeho sociální prostředí sehrát klíčovou roli v tíži postižení, klinickém obrazu i prognóze a může výrazně ovlivnit i rozhodování o vhodnosti terapeutických postupů.

Přístup k pacientovi[editovat | editovat zdroj]

Původní přístup lékaře k pacientovi je paternalistický, tedy lékař pacientovi předepisuje režim a jen málo jej s ním probírá. Logickým opodstatněním tohoto přístupu je jednak jeho ekonomičnost (lékař potřebuje na jednoho pacienta méně času) a jednak to, že lékař má alespoň teoreticky větší znalosti o chorobě. Velkou nevýhodou paternalistického přístupu je to, že pacient se stává pasivním v přístupu ke své chorobě. Extrémem paternalistického přístupu je tajení diagnózy s infaustní prognózou. Od konce 20. století začíná převládat přístup partnerský, tedy přístup, kdy je lékař spíše průvodcem a pacientovi vysvětluje jeho problémy a navrhuje další postup. Nespornou výhodou takového postupu je to, že pacient je více aktivní. Nevýhodou je výrazně vyšší potřeba času na jednoho pacienta. Nevýhodou je i to, že některé typy osobností preferují paternalistický přístup. Extrémem partnerského přístupu je popírání práva neznat nepříznivou diagnózu.[1]

Obory medicíny[editovat | editovat zdroj]

Medicína jako celek představuje natolik složitou činnost, že vyžaduje specializace. Nechybí však ani integrující složka, kterou by měl být všeobecný praktický lékař ("obvoďák") ev. rodinný lékař ev. praktický lékař pro děti a dorost. Obvykle se obory medicíny dělí obory teoretické, paraklinické a klinické.

Teoretické obory[editovat | editovat zdroj]

Teoretické obory představují základní obory medicínského studia. Student medicíny se s nimi seznámí obvykle dříve než s klinickými obory, představují biologický a obecně vědecký základ medicíny. Patří sem zejména:

Paraklinické obory[editovat | editovat zdroj]

Paraklinické obory jsou takové obory, jejichž lékaři obvykle nepřichází do styku s pacienty. V některých zemích mohou být některé nebo i všechny činnosti paraklinických oborů delegovány na pracovníky bez lékařského vzdělání. Jedná se zejména o obory:

Klinické obory[editovat | editovat zdroj]

Klinické obory bývá zvykem dělit na chirurgické a nechirurgické. Chirurgické obory jsou takové obory, kde je tradičním léčebným postupem manuální zákrok (chirurugie, ortopedie, gynekologie a porodnictví, urologie a ORL). Nechirurgické obory jsou někdy nesprávně označovány jako obory interní, jejich léčebné postupy obvykle spočívají v nekrvavém ovlivnění funkcí organismu. Toto dělení však zrácí na významu, protože např. endoskopické výkony provádí i řada interních oborů. Poněkud výjimečné postavení má psychiatrie, protože objektem jejich zájmu jsou poruchy psychiky.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článcích Historie medicíny a Dějiny lékařství.

Lékařské směry v USA:[2]

Alternativní medicína[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Alternativní medicína.

Alternativní medicína není alternativou ve smyslu jiné cesty, alternativní medicína je alternativní ve smyslu jiných filozofických východisek. Alternativní medicína není jednotný proud, jde o celou řadu někdy provázaných a jindy se naopak navzájem potírajících proudů. Společným jmenovatelem je pouze opozice vůči medicíně, která bývá označována jako klasická, akademická, školní nebo např. alopatická. Pragmatický pohled na alternativní medicínu definuje alternativní medicínu jako takové proudy v diagnostice, prevenci a léčení, které používají překonané, nedostatečně efektivní, neprokázané nebo dokonce neprokazatelné metody. Pro zařazení není podstatné, zda má příslušná metoda racionální základ, jde pouze o výsledky, Z pohledu zastánců jednotlivých proudů je i toto problematické, protože velmi často možnost testování východisek nebo dokonce i výsledků aktivně popírají nebo dokonce pokládají vlastní přesvědčení za dostatečný důkaz.

Z výše uvedeného plyne, že alternativní medicína zahrnuje širokou škálu oborů, z nichž některé jsou na pomezí medicíny a alternativní medicíny (např. fytoterapie), zatímco jiné nemají s medicínou jako aplikovaným přírodovědným oborem společného vůbec nic (např. homeopatie nebo reiki). Do alternativní medicíny mohou patřit některé tradiční metody (např. akupunktura nebo ájurvéda), metody vzniklé jako slepé větve během vývoje medicíny jako oboru (např. homeopatie), ale i obory relativně nové a vzniklé jako produkt nových metafyzických systémů (nepař. reiki nebo antroposofická medicína) nebo jako nápodoba technickéko pokroku (např. elektroakupunktura dle Volla). Díky vysoké popularitě některých oborů alternativní medicíny pronikají některé proudy alternativní medicíny do výuky na lékařských fakultách ať již jako dílčí kurzy (kurzy akupunktury nebo homeopatie) nebo dokonce jako samostatné studium (např. studium osteopatie v USA nebo studium tradiční čínské medicíny).

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. HAŠKOVCOVÁ, Helena. Od medicíny mlčení k informovanému souhlasu. Postgraduální medicína [online]. 5.4.2007, roč. 2007, čís. 4. Dostupné online. ISSN 1212-4184.  
  2. Sto let zdravotnického fašismu ve Spojených státech, mises.cz, Jakub Skala, 29. listopadu 2010.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]