Fyziologie

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Fyziologie (z řeckého φύσις fýsis ‚živá příroda‘ a λόγος lógos ‚nauka‘, ‚věda‘) je biologický a lékařský vědní obor, který studuje fungování živých organismů a procesy, jež v nich probíhají na úrovni buněk, tkání resp. pletiv, orgánů a orgánových soustav i celých organismů. Používá především fyzikální a biochemické metody, na druhé straně však těsně souvisí i s anatomií a dalšími obory. Podle oblasti, kterou zkoumá, se rozlišuje fyziologie člověka a živočichů, rostlin, hub, buněk, mikrobů atd. Součástí lékařské fyziologie je i patofyziologie, fyziologie chorob a poškození. Za mimořádné vědecké výkony uděluje Královská švédská akademie věd Nobelovu cenu za fyziologii a lékařství.

Slovo fyziologický v lékařské praxi běžně znamená „normální z biologického hlediska“, jeho opakem je patologický (zhruba chorobný, poškozený) nebo nefyziologický.

Rozdělení[editovat | editovat zdroj]

Fyziologie jako věda má velmi široké pole působnosti, proto se rozděluje do několika oblastí. Hlavními a do značné míry samostatnými jsou obory studující fyziologii jednotlivých velkých skupin organismů:

Zvláštní postavení má srovnávací fyziologie, která studuje rozdíly mezi fungováním jednotlivých skupin organismů. Díky výsledkům srovnávací fyziologie lze například výsledky pokusů na laboratorních zvířatech přenášet na člověka.

Z fyziologie živočichů se vyčleňují některé další obory, např.:

Podle zaměření na konkrétní funkci lze hovořit například o následujících oborech:

Poznatky fyziologie mohou být bezprostředně aplikovány. Takovými podobory fyziologie, které se zabývají aplikací fyziologických poznatků, mohou být např.:

Obory hraničící s fyziologií[editovat | editovat zdroj]

Historie[editovat | editovat zdroj]

Nejstarší doklady o soustavném studiu živých organismů souvisejí s lékařstvím. Řecký lékař Hippokratés (460-377 př. n. l.) aplikoval na člověka starší teorii čtyř živlů a učil, že jim v lidském těle odpovídají čtyři „šťávy“ (lat. humores), U zdravého člověka jsou v rovnováze, kdežto nemoc je důsledek nerovnováhy. Aristotelés (384–322 př. n. l.) studoval souvislosti mezi strukturou a funkcí organismů i orgánů a kladl zvláštní důraz na jejich účelnost: porozumět jim znamená objevit jejich účel. Na to navázal římský lékař a pozoruhodný experimentátor Galén (129-216), který shrnul výsledky hippokratovské školy a rozdělil orgány lidského těla do tří velkých skupin:

  1. játra, která tvoří krev a řídí metabolismus,
  2. srdce, které krevním oběhem šíří životní teplo po celém organismu a
  3. mozek s nervy, které souvisejí s cítěním, pohybem, vnímáním i myšlením.

Francouzský lékař Jean Fernel (1497-1558) začal používat slovo fyziologie v moderním smyslu a v jeho době začaly pitvy i vivisekce zvířat (Andreas Vesalius). William Harvey (1578-1657) objevil a vysvětlil krevní oběh a pokusům o mechanické vysvětlení fungování živých organismů se věnovali i další vědci, podstatná změna však nastala až s průlomem vědecké mediciny v 19. století. Roku 1838 Matthias Schleiden a Theodor Schwann ukázali, že všechny organismy se skládají z buněk, jak už dříve soudil například Jan Evangelista Purkyně. Za „otce moderní fyziologie“ se však pokládá francouzský lékař Claude Bernard (1813–1878), který vypracoval konceopt „vnitřního prostředí“, dále rozvinutý do pojmu homeostáze, to jest udržování stálého stavu v organismu.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Physiology na anglické Wikipedii.


Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Mourek, J., Fyziologie: učebnice pro studenty zdravotnických oborů. Praha: Grada 2012
  • Ottův slovník naučný, heslo Fysiologie. Sv. 9, str. 800
  • Ottův slovník naučný nové doby, heslo Fysiologie. Sv. 3, str. 772

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]