Etologie

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Tento článek pojednává o vědě o chování živočichů. Možná hledáte: Ekologie – věda o vztazích mezi organismy.

Etologie je vědní obor v rámci zoologie, který se zabývá studiem chování živočichů, rozeznáváním jeho vrozených a naučených složek, ontogenetickéhofylogenetického vývoje vzorců chování a významu určitých vzorců chování pro přežívání daného druhu.

Při analýze chování by se podle Niko Tinbergena měl etolog ptát při analýze chování po těchto čtyřech tématech:

  • Funkce chování (jak dané chování pomáhá organismu přežít/proč se šíří populací)
  • Příčina chování (na jaké stimuly reaguje a jak působí je-li vrozené či získané)
  • Vývoj (jak se mění s věkem)
  • Historie (které jiné druhy sdílí tento znak)

Chování živočichů[editovat | editovat zdroj]

Základní rozdělení[editovat | editovat zdroj]

  • vrozené – existuje hned po narození a je řízeno instinktem (stěhování ptáků, reflexy)
  • získané – řízeno napodobováním a zkušenostmi získanými během života jedince (zlepšení techniky lovu)

Jiné dělení[editovat | editovat zdroj]

  • chování obranné: útěk, obrana
  • chování rozmnožovací: námluvy, zásnubní lety
  • chování komfortní: souvisí s péčí – hygiena, koupání

Podobory[editovat | editovat zdroj]

Historie etologie[editovat | editovat zdroj]

Etologie jako vědní obor vykrystalizovala až na přelomu 19. a 20. století, nicméně práce zabývající se chováním zvířat lze najít daleko před tímto datem, byť se zpravidla nejednalo o díla psaná za tímto účelem. První důkladné popisy chování zvířat lze nalézt ve spisech Hérodotových. Dalšími významnými pracemi jsou Aristotelovy spisy (popsal např. včelí tanec), Historia naturalis Plinia Staršího, De arte venandi cum avibus císaře Fridricha II. Studiem chování zvířat žijících v zajetí se zabýval anglický fyziolog a lékař William Harvey. Dalšími pionýry etologie byli Johan Pernauer z Rosenau a Condillac (oba se zabývali ptactvem), Hermann S. Reinmarus (bezobratlí), Erasmus Darwin, Jean-Baptiste Lamarck, George Cuvier, Saint-Hilairové. Velkou pozornost etologii věnovali oba tvůrci evoluční teorie, Charles Darwin a Alfred Russel Wallace.

Další významné práce přednesli John Lubbock (komunikace hmyzu a etologie psů), C. LLoyd Morgan (etologie kuřat a kachen), Edward T. Thorndik (zvířecí inteligence), J. Henri Fabre (chování hmyzu v přírodě), Jakob von Uexküll a další. Za zakladatele etologie jsou považování Konrad Lorenz, Erich von Holst, Karl von Frisch a Nikolaas Tinbergen. Nejvýznamnějším českým etologem byl Zdeněk Veselovský, který je považován za zakladatele české etologie.

Oblast zájmu[editovat | editovat zdroj]

Učení[editovat | editovat zdroj]

Instinkt[editovat | editovat zdroj]

Slovník Merriam-Webster definuje instinkt jako "z větší části dědičnou a neměnitelnou tendenci organismu vykonávat komplexní a specifické odpovědi na stimul prostřed bez zapojení rozumu".[1]

Fixed action pattern[editovat | editovat zdroj]
Podrobnější informace naleznete v článku Fixed action pattern.

Důležitým posunem v etologie je spojený s rakouským etologem 19. století, Konradem Lorenzem (přestože na objev učinil spíše jeho učitel Oskar Heinroth). Právě Lorenz se zapříničil k rozšíření znalosti fixed action patterns (FAPs) - pevně stanovené odpovědi organismu, které, jak dnes víme "automaticky" (bez zapojení zadního mozku) vytvářejí sympatické a parasympatické nervy, podle současné znalosti jsou hlavním motorem nevědomých tělesných funkcí.[2] Dnes jsou reflexy již dobře zmapované a používají se například k diagnostice nervových poruch v každé neurologické ordinaci.[3]

Návyk[editovat | editovat zdroj]

Habituace[editovat | editovat zdroj]

Habituace je jednoduchá forma učení. Je to proces, ve kterém zvíře zablokuje svou odpověď na stimul. Například prérijní psi (Cynomys ludovicianus) za normálních okolností odstrašují predátora štěkáním - pokud ale žijí ve městech, reflex se ztrácí.[4][5][6] Neurofyziologicky přespříliš opakovaný nervový signál postupně přestane učinkovat, podobně jako se tomu tak děje například při jamais vu.[7]

Asociativní učení[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Asociace (psychologie).

Asociativní učení označuje v kontextu chování zvířat proces učení, kde se nová odpověď začne spojovat s určitým stimulem.[8] První studie provedl fyziolog Ivan Pavlov.[9] Asociativní učení mohou například pozorovat chovatelé zlatých rybek, které připlavou ke hladině, pokud se je chystá nakrmit či psů, kteří se začínají připravovat na procházku, kdykoli vidí svého pána s vodítkem. Asociativní učení souvisí se vznikem také například pověrčivého chování u zvířat. Holubi se v experimentech snažili napodobit to, co zrovna dělali ve chvíli, kdy jim (v náhodnou chvíli) výzkumníci dali semínko.

Imprinting[editovat | editovat zdroj]

Pokud je člověk přítomen u malého soba v době narození, může ho sledovat tak, jako by to byla jeho matka.

Velká část naučeného chování pochází z brzkého věku. Speciální případ takového učení pozoroval poprvé Lorenz na mladých housatech, jež jdou za svojí matkou téměř ode dne, kdy se vylíhnou.[10] Pokud navodíme správné podmínky v době klubání, můžeme stejné chování nabudit i uměle.

Kulturní učení[editovat | editovat zdroj]

Kulturní učení (cultural transmission) označuje jakékoliv chování, které je předáváno pomocí imitace, výuky, učení či pozorování z rodičů na potomky (vertikální memy). Jak ukazují výzkumy i tkz. "vlčích dětí", kulturní učení je u lidí klíčové pro schopnost ovládat jazyk, socializaci, ale i sexuální orientaci.

U zvířat mohou složité kulturní zvyky (například při "svatebních tanců" některých primátů či dialektech písní kobylek, podle kterých poznají příslušníky stejného kmene a zabrání hybridizaci). [11]

Učení pozorováním[editovat | editovat zdroj]
Imitace[editovat | editovat zdroj]

Imitace je pokročilou formou učení, ve kterém si potomci vštěpují chování napodobováním - nejlépe rodičů (například u papoušků či opic se ale schopnost své rodiče napodobovat posouvá v případě chování lidmi i na jejich chovatele). Evoluce napodobování byla nedávno zkoumána i na šimpanzech, kteří si, ve shodě s hypotézou učení, více užívali napodobování hierarchicky výše postavených-starších šimpanzů, spíše než mladším.[12]

Sociální chování zvířat[editovat | editovat zdroj]

Zvířata často žijí ve složitých hierarchických strukturách a udržování vzájemných vztahů často vyvinulo složitý evoluční aparát. Podle některých teorií stojí i za vývojem jazyka, jednoznačně tak funguje například grooming (vzájemné zbavování parazitů). Etologie může na zvířecích společenstvích zkoumat:

  • Strukturu skupiny (vztah pohlaví, hierarchie, dominance alfa-samců:zkušenějších/zdatnějších)
  • Vnitřní vztahy (sdílení zdrojů, vnitřní boje, altruismus, zápasy o samice)
  • Komunikaci (způsob, proměnlivost)
  • Skupinové chování (koordinaci chování)

Sexuální chování zvířat[editovat | editovat zdroj]

Etologie může v rámci sexuálního chování zvířat zkoumat:

  • Pohlavní výběr a preferenci samic
  • Dominanci mezi pohlavími a harémy
  • Námluvní rituály a svatební tance
  • "Bitvu pohlaví" a mechanismy reprodukce
  • Samčí zápasy a lákání samic

Seznam významných etologů[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

  1. Instinct [online]. Merriam-Webster Dictionary. [1]. (anglicky) 
  2. 5. Autonomní nervový systém • Funkce buněk a lidského těla. fblt.cz [online].  [cit. 2016-06-17]. Dostupné online.  
  3. Campbell, N. A.(1996)."Chapter 50", Biology, 4, Benjamin Cummings, New York. 
  4. M.D.Breed. Habituation [online]. 2001, [cit. 2014-09-09]. [2]. (anglicky) 
  5. Keil, Frank C.(2001). The MIT encyclopedia of the cognitive sciences. MIT Press, 184. ISBN 978-0-262-73144-7. 
  6. Bouton, M.E.(2007). Learning and behavior: A contemporary synthesis. MA, Sinauer: Sunderland. 
  7. How does the brain recall information?. biology.stackexchange.com [online].  [cit. 2016-06-17]. Dostupné online.  
  8. Associative learning [online]. Encyclopædia Britannica, [cit. 2014-09-09]. [3]. (anglicky) 
  9. Hudmon, Andrew(2005). Learning and memory. Infobase Publishing, 35. ISBN 978-0-7910-8638-4. 
  10. Mercer, Jean(2006). Understanding attachment: parenting, child care, and emotional development. Greenwood Publishing Group, 19. ISBN 978-0-275-98217-1. 
  11. PERDECK, A. C.. The Isolating Value of Specific Song Patterns in Two Sibling Species of Grasshoppers (Chorthippus Brunneus Thunb. and C. Biguttulus L.). Behaviour. 1958-01-01, roč. 12, čís. 1, s. 1–75. Dostupné online [cit. 2016-06-17]. ISSN 1568-539X. DOI:10.1163/156853957X00074.  
  12. http://www.plosone.org/article/info%3Adoi%2F10.1371%2Fjournal.pone.0010625#pone-0010625-g003