Ivan Petrovič Pavlov

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Ivan Petrovič Pavlov
Ivan Petrovič Pavlov
Ivan Petrovič Pavlov
Narození 26. září 1849
Rjazaň
Úmrtí 27. února 1936 (ve věku 86 let)
Petrohrad
Alma mater Petrohradská státní univerzita
Povolání psycholog, vědec a lékař
Ocenění Nobelova cena za fyziologii a medicínu
Copleyho medaile (1915)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Ivan Petrovič Pavlov (14. září 1849, Rjazaň27. února 1936, Leningrad) byl ruský fyziolog, psycholog a lékař, který se zabýval studiem trávicích procesů a s nimi spojených reflexů. V roce 1904 obdržel za své výzkumy Nobelovu cenu za fyziologii a medicínu. Byl 24. nejcitovanějším psychologem ve 20. století.[1]

Život a výzkum[editovat | editovat zdroj]

I. P. Pavlov byl pro tehdejší politickou situaci v Rusku trochu nepohodlnou osobou, a tak byl trochu problém zjistit některé údaje o jeho životě, protože v různých publikacích se lišily, a to kvůli tomu, že po jeho smrti byly údaje o jeho životě upraveny. Narodil se 26. září 1849 v Rjazani v Rusku. Nejprve studoval církevní školu, později přestoupil na teologický seminář. Později inspirován pokrokovými myšlenkami Pisarova a Sečenova opustil Pavlov církevní kariéru a zasvětil svůj život vědě.

Pavlovův rodný dům v Rjazani

V roce 1870 se zapsal na právnickou univerzitu, odkud na povolení rektora přestoupil na fakultu chemie a fyziky a navštěvoval kurzy přírodních věd. Studoval fyziologii, která se stala skutečnou náplní jeho života. Již během tohoto prvního kurzu publikoval ve spolupráci se svým spolužákem Afanasjevem odbornou publikaci o pankreatických nervech. Toto dílo bylo široce uznáváno a oceněno Zlatou medailí. Napsal také spolu se spolužákem Velikým vědeckou práci o vlivu vegetativní nervové soustavy na krevní oběh. V roce 1879 obdržel lékařský titul s vyznamenáním.

V roce 1881 se oženil se studentkou pedagogického institutu Serafinou Vasilijevnou Karčevskou. O dva roky později získal titul docenta po obhajobě své disertační práce O odstředivých nervech srdce. V té době žili manželé Pavlovovi v naprosté chudobě a zemřel jejich prvorozený syn Mirčik. V roce 1884 se jim narodil druhý syn Vladimír. V roce 1887 byl Pavlov povýšen na dvorního radu.

V roce 1890 byl jmenován profesorem farmakologie na Vojenské lékařské akademii v Petrohradě. Následně byl pověřen mecenášem Institutu experimentální medicíny princem Alexandrem Petrovičem Oldenburským zřízením fyziologického oddělení, které pak vedl až do své smrti. Zde učinil většinu svých slavných objevů. V tomto roce také popsal fenomén psychické sekrece u psů. Dospěl k rozlišení dvou typů reflexů – vrozených a dále reflexů vyvolaných nepřímo určité kombinace vnějších podnětů (spojených s vrozenými), které nazval reflexy podmíněnými. Položil tak základy mechanisticky orientované psychologie.

Po odchodu prof. Tarchanova vedoucího katedru fyziologie Vojenské lékařské akademie se dostal na jeho místo. O dva roky později publikoval své závěry z oblasti fyziologie zažívacího traktu v práci s názvem Příspěvky k funkci hlavních trávicích žláz a roku 1903 vydal Experimentální psychologii a psychopatologii zvířat. Roku 1904 byl vyznamenán Nobelovou cenou za fyziologii a medicínu.

Své objevy nakonec shrnul ve sborníku Podmíněné reflexy (1923):

  • Nepodmíněný podnět – působí bez žádných zvláštních podmínek;
  • Nepodmíněný reflex – reakce na nepodmíněný podnět (instinkt);
  • Podmíněný podnět – původně neutrální podnět;
  • Podmíněný reflex – reakce na podmíněný podnět.

Využití těchto klasických podmiňování se užívá v léčbě alkoholismu – alkoholikovi se po požití, čichnutí, nebo dívání se na alkohol podá tableta, která do půl hodiny způsobí zvracení. Takto se to užívá několik týdnů a závislý člověk si podmíní tuto spojitost, tzn. že po ukončení léčby mu pohled, vůně i chuť na alkohol působí pocit zvracení, takže se k tomuto zlozvyku těžko vrací.

Dne 27. února 1936 zemřel v Leningradě na bronchopneumonii, což je zánět v důsledku vniknutí bakterií do plic.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Haggbloom, S.J.; et al. (2002). "The 100 Most Eminent Psychologists of the 20th Century". Review of General Psychology 6 (2): 139–152

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]