Epidemiologie

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Epidemiologie je lékařské odvětví zabývající se studiem faktorů ovlivňujících zdraví a nemocnost obyvatelstva a slouží také jako poklad k opodstatnění lékařských zásahů, provedených v zájmu veřejného zdravotnictví a preventivního lékařství. Epidemiologie je považována za základ metodologie výzkumu ve zdravotnictví a je vysoce ceněna v medicíně založené na důkazech, protože pomáhá rozpoznat rizikové faktory pro přenos nemocí a určuje optimální postup jejich léčby v klinické praxi.

Práce epidemiologů, zabývajících se ať už přenosnými nebo nepřenosnými chorobami, v sobě zahrnuje zkoumání vzniku nemoci, výběr vhodné studie, sběr a analýzu dat s ohledem na vývoj statistických modelů, sestavení hypotézy a sepsání závěrů do článku uveřejněném v odborném časopise. Epidemiologové však musí vycházet i z dalších vědeckých odvětví. Poznatky z biologie jsou potřeba k pochopení působení nemocí, zatímco společenské vědy jako sociologie a filozofie pomáhají vyhodnotit bezprostřední i méně aktuální rizikové faktory.

Epidemiologie se dělí se na epidemiologii obecnou, zabývající se metodologií práce a obecnými epidemiologickými zákonitostmi, a speciální epidemiologii konkrétních nemocí.

Dále se ještě rozlišuje klinická epidemiologie, která se zabývá konkrétní klinickou aplikací poznatků obou předchozích a posuzováním výstupů klinických testů.

Etymologie[editovat | editovat zdroj]

Původ slova epidemiologie je odvozen z řeckých slov epi (nad, mezi) a démos (lid) a logos (slovo, věda, studium) a může být volně přeložen jako „studium toho, co je nad lidmi“. Termín sám o sobě naznačuje, že se jedná o jev spojený pouze s lidmi. Ve skutečnosti se ale používá i ve spojitosti se zvířecími společenstvy (ve veterinární epidemiologii – existuje však i termín epizootologie) a rostlinnými populacemi (botanická epidemiologie).

Historie[editovat | editovat zdroj]

Britský lékař John Snow

Za zakladatele epidemiologie je někdy považován řecký lékař Hippokratés. Je to vůbec první vědec, o němž se ví, že zkoumal vztahy mezi výskytem nemocí a vlivem prostředí. Zavedl termíny endemický (pro nemoci, které se obvykle vyskytují v určitém prostředí) a epidemický (pro nemoci vyskytující se výhradně v určité době).

Na vznik nemoci bylo zpočátku nahlíženo jako na trest za přílišné bohatství. Tento názor se objevil v dílech filozofů Platóna a Rousseaua a společenského kritika Jonathana Swifta.

Muslimští lékaři ve středověku objevili způsoby přenášení infekčních chorob. O nejvýznamnější objevy se zasloužil perský lékař Avicenna, často označovaný za „otce moderní medicíny“, který ve svém díle Kánon medicíny popsal způsob přenosu tuberkulózy a pohlavních nemocí, stejně tak jako šíření chorob prostřednictvím vody a půdy. Jako první také zavedl karanténní opatření na ochranu před šířícími se nemocemi, metodu analýzy rizikových faktorů, a teorii, podle níž je možné u každé choroby rozpoznat specifické symptomy.

Když se ve 14. století dostala epidemie dýmějového moru na Pyrenejský poloostrov, lékař Ibn Khatima vyslovil domněnku o tom, že nakažlivé choroby jsou způsobeny drobnými organismy, které při kontaktu s lidským tělem způsobují propuknutí nemoci. Další z arabských lékařů, Ibn al-Khatib (13131374) napsal pojednání O Moru, v němž popsal, jak se infekční nemoci přenášejí tělesným kontaktem, zejména pak užíváním společného „oděvu, nádob a náušnic“.

V polovině 16. století přednesl známý italský lékař Girolamo Fracastoro teorii o tom, že nemoci jsou způsobeny velice malými, okem nepozorovatelnými živými částicemi. Obecně se mělo za to, že se tyto částice šíří vzduchem, rychle se množí a dají se zničit ohněm. Touto teorií Fracastoro popřel Galénovo učení o miasmě (jedovatém plynu, který se nachází v nemocných lidech). Roku 1543 Fracastoro napsal knihu De contagione et contagiosis morbis. Ve své době byl prvním vědcem, který kladl důraz na osobní hygienu a čistotu prostředí. Jeho teorie však mohla být prokázána až s vynálezem mikroskopu, který poprvé sestavil Antoni van Leeuwenhoek v roce 1675.

Roku 1662 publikoval amatérský vědec John Graunt (1620-18.4.1674) (povoláním obchodník s šicími potřebami) v útlé brožuře Přirozená a politická pozorování … založená na seznamech zemřelých. Pro svou analýzu použil londýnské seznamy datované před vypuknutím Velkého moru. Na jejich základě sestavil jednu z prvních statistik úmrtnosti a zprostředkoval přehled vývoje známých i nově vzniklých nemocí. Jeho statistické údaje podpořily velké množství teorií a naopak vyvrátily některé fámy. Tato práce mu (kupci) vynesla členství v Royal Society. Dnes tohoto amatérského vědce považujeme za zakladatele demografie a spoluzakladatele statistiky.

Doktor John Snow se proslavil zastavením postupující epidemie cholery v londýnské čtvrti Soho v roce 1854. Jako zdroj nákazy určil obecní čerpadlo vody na Broad Street a včasným odstraněním infikované kliky zamezil dalšímu šíření nemoci. (Je však otázkou, jestli v té době už nebyla nemoc na ústupu.) Tato událost sehrála důležitou roli v dějinách ochrany veřejného zdraví a je považována za vznik epidemiologie jako vědy.

Dalším průkopníkem v tomto oboru byl dánský lékař P. A. Schleisner, který se na islandských Vestmannských ostrovech zabýval roku 1849 možnostmi prevence infekčního tetanu u novorozenců. Neméně důležitý byl přínos maďarského lékaře Ignaze Semmelweise, který zavedením dezinfekčních opatření ve vídeňské nemocnici dramaticky snížil dětskou úmrtnost. Jeho práce byla zveřejněna v roce 1850, avšak dezinfekce mezi lékaři vzbudila takovou kritiku, že její používání nebylo povoleno. Běžně rozšířenou se stala až poté, co britský lékař Joseph Lister, inspirovaný prací Louise Pasteura, v roce 1865 „objevil“ antiseptika.

Od počátku 20. století se v epidemiologii začaly uplatňovat matematické postupy, prosazované zejména Ronaldem Rossem, Andersonem Grayem McKendrickem a dalšími.

Dalším průlomovým okamžikem bylo roku 1954 uveřejnění výsledků statistické studie British Doctors, vedené lékaři Richardem Dollem a Austinem Bradfordem Hillem, které potvrdilo podezření, že tabák má přímý vliv na rakovinu plic.

Využití v praxi[editovat | editovat zdroj]

Epidemiologové ve své práci používají širokou škálu studií – od pozorování až po řízené experimenty. Jejich činnost je charakterizována jako deskriptivní, analytická (klade si za cíl podrobněji zkoumat známá fakta nebo předpokládané vazby) a experimentální. Epidemiologické studie se zaměřují, pokud je to možné, na objektivní posuzování dopadu vnějších vlivů (pití alkoholu, kouření), biologických činitelů, stresu nebo chemikálií na nemocnost a úmrtnost. Rozpoznávání příčinných vztahů mezi těmito vlivy a jejich důsledky je důležitou náplní epidemiologické praxe.

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Epidemiology na anglické Wikipedii.

Související články[editovat | editovat zdroj]

  • Prevalence – zastoupení či výskyt určitého stavu nebo onemocnění v populaci, obvykle se udává v procentech jako podíl počtu postižených vůči celkovému počtu osob ve sledované kategorii
  • Incidence (někdy se překládá jako nápad) – výskyt počtu nových případů za určité období, obvykle se udává v procentech za rok. Termín se užívá též při sledování událostí v jiných oborech, například incidence trestné činnosti.
  • Gradologie – věda zabývající se přemnožováním (gradacemi) škůdců (např. lesních nebo zemědělských).

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu