Avicenna

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Avicenna (Abú Alí al-Husajn ibn Abdulláh ibn Síná)
Avicennův portrét na stříbrné váze (Avicennovo mauzoleum v Hamadánu)
Avicennův portrét na stříbrné váze (Avicennovo mauzoleum v Hamadánu)
Narození 980
Afšana poblíž Buchary, dnes Uzbekistán
Úmrtí červen 1037
Hamadán, Persie, dnes Írán
Povolání filosof, vědec, básník, astronom, lékař, hudební teoretik, fyzik a matematik
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Avicenna neboli Ibn Síná, celým jménem Abú ʿAlí al–Ḥusajn ibn ʿAbd Alláh ibn Al-Hasan ibn Ali ibn Síná (asi 9801037) persky: أبو علي الحسين بن عبد الله بن سينا byl středověký perský polyhistor, který je považován za „otce moderní medicíny“ a za jednu z nejvýznamnějších postav zlatého věku islámu.[1]

Ze 450 prací, o kterých se ví, že byl jejich autorem, přežilo okolo 240, včetně 150 o filozofii a 40 o medicíně.[2]

Kromě filozofie a medicíny Avicenna jeho dílo obsahuje spisy o astronomii, alchymii, geografii a geologie, psychologii, islámské teologii, logice, matematice, fyzice a poezii.[3]

Rozlišoval mezi "schopností prorockého poznání ("svatým věděním") a "zjevením (imaginárním vypodobněním, které má za cíl přesvědčit ostatní a zlepšit jejich pozemský život)"[4] Pokud ale zjevení bylo pouze "imaginárním vypověděním", byly dveře ke skepsi otevřeny. Pro nábožensky založené muslimy to bylo příliš. Podle historika Wilhelma Winkelbanda "byly Avicennovy názory pozorovány žárlivýma očima mohamedánské ortodoxie a v 10. století byl věděcký proud tak zuřivě perzekvován, že hledal útočistě v tajném spolku Bratři čistoty; sám Avicenna byl také pronásledován.[5]

Život[editovat | editovat zdroj]

Ibn Síná se narodil roku 980 ve městě Afšana u Buchary v tehdejší Persii (nyní Uzbekistán). Jeho otec (narozen ve městě Balch, persky: بلخ – Balch v tehdejší provincii Chorásán, nyní Afghánistán) byl výběrčím daní a opatřil synovi již v útlém dětství schopného učitele z význačných osobností, které se setkávaly v jeho domě. Mladý Husajn studoval v Buchaře a dalších perských městech (která tehdy poskytovala vzdělání i mnohým Evropanům). Studoval zejména logiku a metafyziku a ve studiu různých oborů včetně medicíny pokračoval i jako samouk.

Četl většinu významných antických děl. Věnoval se však hlavně studiu medicíny, teoreticky vycházel z Hippokrata, Aristotela a Galéna. Byl velmi pilný a podle svého vlastního životopisu již jako desetiletý znal zpaměti korán i řadu dalších knih. Pokud nevykonával lékařskou praxi, věnoval celý den studiu, které přerušoval jen po čas modlitby. Rovněž v noci četl a psal a kdykoli jej zmáhal spánek, posilňoval se vínem. Až do 18 let žil v ústraní, ač již tehdy měl znamenitou pověst lékaře[6].

Jeho postavení změnilo onemocnění syna bucharského vládce z rodu Samanidů. Ibn Síná prince v krátké době vyléčil a stal se dvorním lékařem a vládcovým osobním přítelem. Tím mu byla zpřístupněna bohatá královská knihovna s jedinečnými rukopisy a opisy děl ze všech tehdy pěstovaných vědních oborů – např. s překlady antických klasických filosofů, např. Platóna a Aristotela nebo předních lékařů.

Po smrti svého otce Avicenna opustil královský dvůr a začal vést dobrodružný život, cestoval různými městy a živil se jako lékař a správce. Vždy kolem sebe soustředil řadu studentů, s nimiž vedl filozofické a vědecké diskuse.

„V dalším období svého života přišel do severoíránského Hamadánu, kde se usadil a působil jako lékař královského dvora a vládnoucí kníže ho jmenoval vezírem. V Hamadánu sepsal dvě svoje nejvýznamnější knihy, a to persky psanou Dánešnáme (Kniha o vědě), která je vědeckou encyklopedií zabývající se logikou, přírodními vědami, psychologií, geometrií, astronomií, aritmetikou a hudbou, a arabsky sepsaný Kánún, který je nejslavnější encyklopedií lékařství, od 13. století známý v latinském překladu Gerarda z Cremony po celé Evropě. Když měl být Avicenna v roce 1022 po smrti vladaře uvězněn, rozhodl se Hamadán opustit. Odcestoval do Isfahánu, kde několik let sloužil na dvoře Alá-uddaula Kakavajha. V Isfahánu se věnoval poezii i próze a napsal řadu dalších děl o filozofii a medicíně, vedl rozsáhlou korespondenci s al-Birunim a prováděl také astronomická pozorování na jejichž základě učinil několik správných závěrů: pozoroval Venuši proti slunečnímu kotouči a správně usoudil, že Venuše musí být Slunci blíže než Země. Avicenna také tvrdil, na základě nám neznámých důvodů, že rychlost světla musí být konečná. Během válečných tažení Avicenna podporoval svého vladaře a napsal několik prací na toto téma. Když na sklonku svého života onemocněl, směl se vrátit a strávit své poslední roky opět v Hamadánu.“[7]

Ibn Síná, jehož zdraví bylo značně podlomeno přepracováním a nezdravou životosprávou (únavu zaháněl vínem), možná i chemicko-farmaceutickými experimenty na vlastním těle, o kterých se píše v některých životopisech, zemřel v severoíránském Hamadánu v roce 1037, kde je i pochován.

Nad jeho hrobem byl počátkem 50. let postaven kónický monument s dvanácti pilíři. Autorem pietního areálu s hrobkou, muzeem a knihovnou je architekt Hooshang Seyhoon a jako vzor si vybral Gonbad-e Qaboos,[zdroj?] gigantickou stavbu z pálených cihel, která vznikla v čase Abú Sínova života.

Někteří islámští učenci tehdejší doby jako Al-Ghazálí obviňovali Avicennu z hereze a ateismu.

Ve 12. století italský překladatel Gerard z Cremony přeložil do latiny na příkaz římského císaře Fridricha některá Avicennova díla, jež se nacházela v arabských knihovnách v Toledu ve Španělsku. „Avicena měl zásadní vliv na rozvoj středověkých věd a také v českých knihovnách lze nalézt mnoho spisů z 13. – 16. století, které ho citují. Ve svých úvahách se na jeho autoritu odvolával v teologicko-filozofických spisech také Mistr Jan Hus.“[7]

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Avicenna byl autorem děl o fyzice, matematice, metafyzice a astronomii, nejvíce však o medicíně a filozofii. Celkem je autorem více jak 165 děl (dle jiných zdrojů až 450), týkajících se mnoha oblastí poznání, jež byla zdrojem pozdějším učencům až do 17. století.

Filosofie[editovat | editovat zdroj]

Avicennova filozofie navazuje na Aristotelovu a Platónovu školu, z arabských učenců jej ovlivnil al-Fárábí. Dle jeho tvrzení je hmota věčná a je příčinou rozmanitosti věcí.

Ve svých vědeckých spisech 600 roků před Newtonem zformuloval zákon pohybu a poukázal na nerozlučnou souvislost mezi časem a pohybem. Kdyby byly věci bez pohybu, ztratil by čas smysl, uvažoval správně Avicenna.

Přírodní vědy[editovat | editovat zdroj]

Avicenna tvrdě kritizoval alchymisty a jejich snahy o transmutaci, byl první, kdo se vysmál alchymistické transmutaci.[zdroj?] Ve spise Sciant artifices (Alchymisté by měli vědět) v díle Kitáb aš-Šífá (Kniha uzdravení, míněno z nevědomosti) láteří nad jejich pochybným uměním: „Nepopírám, že je možné dosáhnout tak dokonalé imitace, že jí lze ošálit i nejchytřejší lidi, ale možnost transmutace jsem si nikdy představit nedovedl.“ Je však třeba zdůraznit, že z našeho hlediska se jednalo jen o opačnou filosofii, nikoliv pokrokovou myšlenku podpořenou jednoznačnými důkazy.

Medicína[editovat | editovat zdroj]

Za jeho nejvýznamnější dílo se považuje kniha Al-Kánún fi ttibb (Kánon medicíny/Canon Medicinae), která vznikla kolem roku 1030 – sbírka řecko-arabské lékařské moudrosti.

Dílo bylo vrcholem lékařského vědění 10. století a stalo se vedle spisů Galénových nejdůležitějším lékařským pramenem středověku. Kniha sloužila jako základní učebnice muslimských a křesťanských žáků lékařství. Prakticky do roku 1800 se o Kánon, který jen v rozmezí 15. – 17. století byl vytištěn šestatřicetkrát, opírala výuka medicíny na všech evropských univerzitách. Jen málokdo dnes asi tuší, že Avicenna předpokládal existenci neviditelných tvorů, kteří mohou způsobovat nákazu šířenou vzduchem či vodou, a z toho důvodu doporučoval ke konzumaci pouze vodu převařenou. Přesto je nutno kriticky přiznat, že ne vždy byl tento nestor arabské medicíny jednoznačným nositelem pokroku. Ač se to může zdát až neuvěřitelné, ve svém Spisu o pulsu se například zásadně postavil proti hypotéze o možné souvislosti srdečních kontrakcí s tepem.

Kánon je rozdělen na pět knih, z nichž každou tvoří několik oddílů (Fannů) a každý oddíl se rozpadá na několik kapitol.

  1. kniha obsahuje přehled teoretického a praktického lékařství.
  2. kniha obsahuje soupis léčiv.
  3. kniha obsahuje popisy jednotlivých nemocí.
  4. kniha nemoci a stavy povšechné.
  5. kniha příprava a užívání léků.

Spis vyniká systematičností a skvělým uspořádáním faktů. Jednou z velkých předností je, že při popisu nemocí vědomostem z patologie a terapie předchází vždy úvod anatomicko-fyziologický a že je tento popis vybaven jasně osvětlujícími příklady.

Část kánonu (knihy 2 a 5) je věnována i botanice a ovlivnila vývoj středověké botaniky evropské.

Předpokládalo se, že do latiny tento Avicennův spis přeložil italský učenec Gerard z Cremony ve 12. století jako Canon Medicinae, dnes je ale tato hypotéza zpochybňována.

České překlady[editovat | editovat zdroj]

  • AVICENNA. Z díla. Vyd. 1. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1954. 211 s. [Výbor z Avicennova básnického i vědeckého díla. Připojeny studie Karla Petráčka o životě a filosofii Avicenny a studie Věry Kubíčkové o jeho poezii a o arabském chalífátu v době Ibn Sínově.]
  • IBN SÍNÁ, Abú Alí. Kniha definic. Překlad Jarmila Štěpková. 1. autoris. vyd. Praha: SNPL, 1954. 133 s.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Avicenna (Persian philosopher and scientist) – Britannica Online Encyclopedia [online]. Britannica.com, [cit. 2012-01-07]. [1]. (anglicky) . Paul Strathern(2005). A brief history of medicine: from Hippocrates to gene therapy. Running Press, 58. ISBN 978-0-7867-1525-1. . Brian Duignan(2010). Medieval Philosophy. The Rosen Publishing Group, 89. ISBN 978-1-61530-244-4. . Michael Kort(2004). Central Asian republics. Infobase Publishing, 24. ISBN 978-0-8160-5074-1. 
    • "He was born in 370/980 in Afshana, his mother's home, near Bukhara. His native language was Persian" (from "Ibn Sina ("Avicenna")", Encyclopedia of Islam, Brill, second edition (2009). Accessed via Brill Online at www.encislam.brill.nl).
    • "Avicenna was the greatest of all Persian thinkers; as physician and metaphysician ..." (excerpt from A.J. Arberry, Avicenna on Theology, KAZI PUBN INC, 1995).
    • "Whereas the name of Avicenna (Ibn Sina, died 1037) is generally listed as chronologically first among noteworthy Iranian philosophers, recent evidence has revealed previous existence of Ismaili philosophical systems with a structure no less complete than of Avicenna" (from p. 74 of Henry Corbin, The Voyage and the messenger: Iran and philosophy, North Atlantic Books, 1998.
  2. (anglicky) Avicenna na MacTutor Biography
  3. Avicenna", in Encyclopædia Iranica, Online Version 2006 [online]. Iranica.com, [cit. 2010-01-19]. [2]. (anglicky) 
  4. Phillip K. Hitti, The Arabs: A Short History (Regnery Publishing, 1996) s. 49
  5. Wilhelma Winkelband, A History of Philosophy, svazek 1, Greek, Roman a Medieval, přel. James H. Tufts (Harper & Row, 1958) s. 317
  6. Lékaři v historii in: http://www.znamy-lekar.cz/osobnosti-mediciny/avicenna/
  7. a b Roman Šulc a Jan Kubka in: http://cestyapamatky.cz/cesty/iran/

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • BOGDANOV, Ivan. Avicenna: historická studie. Překlad Hana Reinerová. 1. vyd. Praha: Avicenum, 1978. 231 s.
  • JANOUŠ, Pavel, ed. et al. Abú Alí Ibn Síná. 1. vyd. Praha: Avicenum, 1988. 151 s. [Autorský kolektiv přináší pohled do východní medicíny, zejména do života, lékařské praxe a poznatků Abú Alí Ibn Síny (Avicenny).]
  • LIBERA, Alain de. Středověká filosofie: Byzantská, islámská, židovská a latinská filosofie. Přeložil Martin Pokorný. Praha: Oikoymenh, 2001. 551 s. ISBN 80-7298-026-2. [O Avicennovi viz str. 121–128.]
  • MCGREAL, Ian Philip, ed. Velké postavy východního myšlení: slovník myslitelů. Praha: Prostor, 1998. 623 s. ISBN 80-85190-93-1. [Stať „Avicenna" je na str. 523–527.]
  • OTISK, Marek. Metafyzika jako věda: Ibn Síná a Ibn Rušd ve scholastické diskusi. Překlady Richard Psík. Praha : Filosofia, 2006. 184 s. ISBN 80-7007-242-3. (čeština, latina)  
  • RYPKA, Jan a kol. Dějiny perské a tádžické literatury. 2. přeprac. a rozš. vyd. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1963. 778 s. [Viz str. 151–152.]
  • SOKOLOV, Vasilij Vasil'jevič. Středověká filozofie. Překlad Vilém Herold a Václava Steindlová. Vyd. 1. Praha: Svoboda, 1988. 476 s. [Viz str. 253–271.]
  • GORDON, Noah. Ranhojič. Amerika : Román, 1987. 680 s.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]