Urologie

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
RTG močového měchýře naplněného kontrastní látkou

Urologie je chirurgický lékařský obor zabývající se diagnostikou a terapií chorob vylučovací soustavy a mužských pohlavních orgánů.

Česko[editovat | editovat zdroj]

Na území České republiky, v moravském Fulneku, se narodil rakouský lékař židovského původu Leopold rytíř von Dittel (1815-1898), který v 19. století založil moderní urologii jako samostatný obor.[1]

V České republice je urologie rozvíjena na řadě klinických pracovišť, většina nemocnic má svá urologická oddělení a zároveň je vytvořena (regulovaná) síť ambulatních urologů. Za zakladatelé moderní urologie je považován profesor Karel Uhlíř (Ostrava, později Brno), akademik Jan Bedrna (Hradec Králové) a profesor Eduard Hradec (Praha), byť i jiná univerzitní pracoviště měla své významné učitele (Kučera - Olomouc, Šváb - Hradec Králové). Za samostatný obor urologie je dnes považována dětská urologie (Bedrnova učebnice z roku 1954 je dodnes citována), rozvíjena především profesorem Hvězdoslavem Stefanem (Hradec Králové), profesorem Janem Dvořáčkem (Praha) a docentkou Annou Utíkalovou (Olomouc).

K roku 2010 měla Česka republika urologické kliniky s vědecko - výzkumnou a výukovou základnou v Praze (Všeobecná fakultní nemocnice a 1. lékařská fakulta UK, Motol a 2. lékařská fakulta UK a Královské Vinohrady spojená s 3. lékařskou fakultou UK), Plzni (FN Plzeň a lékařská fakulta UK Praha v Plzni), Hradci Králové (FN Hradec Králové a lékařská fakulta UK Praha v Hradci Králové), Olomouci (FN Olomouc a lékařská fakulta UP v Olomouci), Brně (FN nemocnice Brno - Bohunice a lékařská fakulta MU v Brně) a Ostravě (FN Ostrava a lékařská fakulta v Ostravě).

Vzdělání urologa[editovat | editovat zdroj]

Předatestační praxe podle vyhlášky č. 185/2009 Sb. rozdělena do dvou částí. Během prvních dvou let musí lékař absolvovat chirurgický kmen, následuje vlastní specializační výcvik v oboru urologie v délce trvání nejméně 48 měsíců na urologickém oddělení. V rámci specializačního výcviku stráví lékař nejméně 12 měsíců na akreditovaném pracovišti, z toho nejméně 2 týdny na pracovišti provádějícím transplantace a hemodialýzu a nejméně 2 měsíce na pracovišti dětské urologie. Již v rámci specializační přípravy se může lékař specializovat v oboru dětská urologie, započítává se mu však nejvýše 6 měsíců. Součástí předatestační přípravy je povinná i doporučená účast na řadě kurzů a seminářů.

Podle dobíhající atestace realizované podle Věstníku Ministerstva zdravotnictví z roku 2005 trvá příprava k atestaci nejméně šest let. 60 měsíců tráví lékař na urologickém oddělení, z toho alespoň 12 měsíců na akreditovaném pracovišti, kde se musí aktivně zapojit do vědeckovýzkumné činnosti pracoviště. Kromě toho musí lékař strávit minimálně 9 měsíců na běžném chirurgickém oddělení, 2 měsíce na interním oddělení a 1 měsíc na oddělení anesteziologie, resuscitace a intenzivní péče. Podmínkou připuštění k atestační zkoušce je publikace alespoň dvou prací v recenzovaných časopisech, u kterých je uchazeč uveden jako hlavní autor.

Nádstavbové atestace k základnímu oboru urologie[editovat | editovat zdroj]

Podle vyhlášky č. 185/2009 Sb. může lékař s atestací v základním oboru získat atestaci v oborech dětská urologie, intenzivní medicína a sexuologie.

Vědecké a pedagogické hodnosti v urologii[editovat | editovat zdroj]

V oboru chirurgie, specializace urologie, lze získat na univerzitách v České republice vědecké hodnosti - "doktor" (Ph.D.) a Akademie věd České republiky může udělit titul "Doktor věd" - D. Sc. (dříve DrSc..) i hodnosti vědecko-pedagogické: "docent" (doc.) a "profesor" (prof.). Dříve udělovaný titul "kandidát věd" - CSc.. - je ekvivalentní titulu Ph.D.

Uvedené tituly lze získat i mimo Českou republiku, u titulů z některých zemí je nutná aprobační řízení, případně aprobační zkouška.

Univerzitní profesoři pro obor urologie[editovat | editovat zdroj]

V roce 2010 byli v ČR čtyři profesoři pro obor urologie:

Docenti pro obor urologie do věku 65. let[editovat | editovat zdroj]

Ve věku do 65 let pak byli k roku 2010 v České republice čtyři docenti v oboru urologie:

Odborná společnost[editovat | editovat zdroj]

V rámci České republiky se urologové dobrovolně sdružují v České urologické společnosti (ČUS), případně Evropské urologické společnosti (EAU - European Association of Urology), méně často v Mezinárodní urologické společnosti (IAU - International Association of Urology). ČUS je součástí České lékařské společnosti J. E. Purkyně. Společnost pořádá odborné akce, zastupuje své členy v jednání se státem a jinými organizacemi. Podílí se na vytváření podkladů pro primární (předatestační) i sekundární (celoživotní) vzdělávání urologů, které vydává ve formě "doporučení" (jsou právně nezávazná, dávají však odborná vodítka v diagnostice a léčbě urologických onemocnění). Jako dobrovolné sdružení nemá přímý vliv na udělování vědeckých a vědecko - pedagogických titulů, stejně tak nenese odpovědnost za atestační zkoušky urologů (odpovědnost nese Institut pro další vzdělávání zdravotníků a farmaceutů - IPVZ - v Praze), i když je obvykle v komisi i zástupce ČUS. ČUS má řadu sekcí, podle specializací v rámci urologie (např. andrologická sekce, onkologická, urodynamická atd.). Vedení ČUS - výbor - je volen v pravidelných cyklech.

Na rozdíl od České lékařské komory, ve které je účast lékaře povinná, chce-li v rámci České republiky vykonávat lékařskou praxi, urolog nemusí být v ČUS (EAU atd.) spolčen a jeho vzdělání a jeho odborná kompetence a odpovědnost je dána předpisy IPVZ Praha, ev. právními předpisy. Vedle ČUS působí v rámci České republiky druhá dobrovolná odborná společnost - Společnost ambulantních urologů (SAU), která sdružuje především soukromé, mimonemocniční urology.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Österreichisches Biographisches Lexikon 1815-1950. Wien : Verlag der Österreichischen Akademie der Wissenschaften, 1957. Dostupné online. S. 187. (němčina)  
  2. SIS CUNI
  3. SIS CUNI
  4. SIS CUNI SIS CUNI
  5. IS MU
  6. SIS CUNI
  7. Urologická klinika FN Olomouc
  8. SIS CUNI CUNI
  9. SIS CUNI

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • DVOŘÁČEK, Jan. Urologie praktického lékaře. Praha : ISV NAKLADATELSTVÍ, 2000. ISBN 80-85866-52-8.  
  • REYNARD, John; BREWSTER, Simon; BIERS, Suzane. Oxford Handbook of Urology. USA : Oxford University Press, 2009. ISBN 0-19-953494-2.  

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]