Erotologie

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Erotologie je zkoumání otázek týkajících se erótu, lásky pohlavního typu a jejích projevů. V současné době je v akademické vědě částečně zahrnuta v sexuologii, která ji od přelomu 19. a 20. století vytlačuje, avšak oproti ní není jejím primárním předmětem rozmnožování ani pohlavní diferenciace, ale erotické city a vztahy a jejich projevy a sociální a psychologický kontext.[1] V současné době je erotologie málokde deklarována jako samostatná akademická disciplína, avšak například Institute for Advanced Study of Human Sexuality ji samostatně jmenuje vedle sexuologie mezi předměty své činnosti.[2] Někteří odborníci (například Kurt Freund) kladou důraz na svébytnost erotologie například tím, že ve svých pracích píší o erotické preferenci namísto běžnějšího terminu sexuální orientace.

Historie a koncepce[editovat | editovat zdroj]

Od starověku až do současnosti bylo erotologii věnováno mnoho systematických odborných teoretických i praktických děl, z nichž některá se zabývají filosofií, psychologií i sociologií lásky, jiná technickými otázkami tělesného kontaktu nebo namlouvání.

Za díla konstituující Platónovu erotologii, která lásku (erós) považuje za umocněné přátelství (filia), jsou považovány dialogy jako Symposion a Faidros, druhotně i Lysis, vztahem lásky a přátelství se zabývá rovněž ve svých Zákonech (např. Nom. 837a).[3] Mezi známá díla patří rovněž Ovidiovo Umění milovat, Ars amatoria. Platónská erotologie nalezla ohlasy i v křesťanské mystice, například v díle Bernarda z Clairvaux O lásce k Bohu.

Michel Foucault ve svých Dějinách sexuality (1. díl, Vůle k vědění, 3. kapitola) rozlišuje společnosti, které jsou obdařeny ars erotica (uměním milovat, například Čína, Japonsko, Řím, arabsko-muslimské společnosti), v němž poznání vychází ze zkušenosti, učení a iniciace a praxí své účinky násobí, od naší (západní) civilizace, v níž ars erotica není známa, avšak která jako jediná praktikuje scientia sexualis, tedy postupy, v nichž hlavním rituálem pro produkci pravdy je doznání a aplikace těchto pravd má diskursivní a mocenský charakter. Ve středověku mělo doznání formu pokání, v novověku formu průzkumů, medicinalizace lásky a sexuality a další formy.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. srv. Erwin J. Haeberle: The Birth of Sexology: A Brief History in Documents (Zrození sexuologie), Washington, 1983, kap. The History and Concept of Sexology (1908-1983). On-line výtah na webu Kinseyova ústavu
  2. Institute for Advanced Study of Human Sexuality, San Francisco, USA
  3. Platón: Charmidés, Lachés, Lysis, Theagés, Oikoymenh, Praha, 1995, úvod Františka Novotného k dialogu Lysis, str. 87 dole

Externí odkazy a literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Platón: Symposion, Faidros, Lysis, Zákony
  • Ovidius: Ars amatoria
  • Jiří Zeman: Žena a krása. K otázkám erotologické estetiky. Gaudeaumus, nakladatelství Univerzity Hradec Králové, 2001, edice Prométheus, 43. svazek, ISBN 80-7041-352-2, anotace
  • Friedrich Karl Forberg: De figuris veneris, 1884, latinsky, překlady pod názvy Handbuch der klassischen Erotologie, Manual of Classical Erotology, Manuel d’érotologie classique, Manuale di erotologia classica, Klassische Liebesspiele/Wollust in den Villen Roms atd.
  • Richard Francis Burton: The Perfumed Garden of the Cheikh Nefzaoui: A Manual of Arabian Erotology, 1886