Docent

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Tento článek pojednává o vědecko-pedagogické hodnosti. O profesi učitele na vysoké škole pojednává článek Vysokoškolský učitel.

Docent je vědecko-pedagogická (nebo umělecko-pedagogická) hodnost vysokoškolského pedagoga vyšší než odborný asistent a nižší než profesor. Slovo pochází původně z latinského docerevyučovat (volně jej lze tedy přeložit jako vyučující). Dle úzu se zpravidla užívá obecná zkratka doc. umístěná před jménem (jako akademický titul, obdobně jako se zkracuje např. prof.). Zkratka se doporučuje psát, pokud jí nezačíná větný celek, s malým počátečním písmenem.[1] Ve světě této pozici zhruba odpovídá pozice associate professor a většinou tuto pozici může vykonávat tzv. postdoktorand, tedy absolvent doktorského studijního programu (Ph.D.) po splnění předepsaných podmínek.

Řízení předcházející jmenování docenta se nazývá habilitace (habilitační řízení). Skládá se zpravidla z obhajoby habilitační práce před habilitační komisí a habilitační přednášky, případně může mít vysoká škola (resp. univerzita), která habilitaci provádí, další požadavky (vědecká a pedagogická praxe, citace a články v odborných časopisech apod.). Řádné ukončení habilitačního řízení a následné jmenování docentem je nutným předstupněm k případnému pozdějšímu jmenování profesorem.

Činnost[editovat | editovat zdroj]

Docenti se většinou podílejí na vědecké činnosti, mohou provádět (teoretický/aplikovaný/klinický) výzkum, vedou vědecké týmy, školí studenty v doktorských studijních programech (doktorandy, tedy PhD studenty), vedou výuku a přednášky v jednotlivých předmětech, někdy mohou také vést semináře (cvičení), publikují, vystupují v roli garantů studijních programů (oborů), resp. v rolích školitelů doktorandů při disertačních pracích, rovněž mohou předsedat různým komisím. Mohou též vystupovat jako vedoucí rigorózních prací, magisterských (diplomových) prací, případně též i bakalářských prací. Zasedají ve vědeckých (uměleckých, či akademických) radách fakult, vysokých škol atd. Docenti jakožto akademičtí pracovníci též mohou zastávat případně i jiné funkce, kupř. řídící, tedy pozice akademických funkcionářů (např. pozice rektorů, prorektorů, děkanů, proděkanů atp.), případně též působit na klinikách (např. ve funkci přednosty atd.).

Jmenování docentem v České republice[editovat | editovat zdroj]

Jmenování docentem je v současnosti České republice upraveno v § 71 zákona o vysokých školách, ve znění pozdějších předpisů. Docenta v ČR pro určitý obor jmenuje rektor vysoké školy na základě habilitačního řízení. Habilitační řízení může probíhat na vysoké škole, která má akreditovaný doktorský studijní program (tedy univerzitního typu), v jehož rámci se zde vyučuje daný obor habilitace nebo alespoň jeho podstatná část. Zároveň je nutné, aby vysoká škola nebo její součást disponovala platnou akreditací pro habilitační řízení.[2]

Po jmenování je následně možné docenta formálně oslovovat touto hodností (tedy např. doc. MUDr. Jan Novák, Ph.D., doc. Ing. Jan Novák, Ph.D., doc. MgA. Jan Novák, doc. RNDr. Jan Novák, CSc., doc. JUDr. Jan Novák, Dr. – pane docente, ve všech případech).

Titulu „docent“ („profesor“) získanému v ČR se ze zákona[3] za rovnocenný pokládá odpovídající titul získaný v SR v době od 1. ledna 1993 do 28. března 2015,[4] kdy vypršela platnost příslušné mezivládní dohody.

Habilitační řízení[editovat | editovat zdroj]

Řízení, které předchází jmenování docentem (habilitační řízení, habilitace) je upraveno v § 72 zákona o vysokých školách, ve znění pozdějších předpisů. Dle toho se docentem může stát uchazeč, který úspěšně projde habilitačním řízením, tento uchazeč (většinou jde o tzv. postdoktoranda, tedy absolventa doktorského studijního programuPh.D.) je tedy následně způsobilý zastávat pozici docenta na vysoké škole. Habilitační řízení se zahajuje na návrh uchazeče. V habilitačním řízení se ověřuje vědecká nebo umělecká kvalifikace uchazeče (tzv. habilitant), a to zejména na základě předložené habilitační práce a její obhajoby a dalších vědeckých, odborných (nebo uměleckých) prací, a jeho pedagogická způsobilost na základě hodnocení habilitační přednášky[5] a předcházející pedagogické praxe.[6] Předložit je rovněž nutné vysokoškolské diplomy, životopis, seznamy publikací a jiných prací, přehled absolvovaných vědeckých, odborných (nebo uměleckých) stáží, jak tuzemských, tak i zahraničních, doklady o pedagogické praxi a další. V návrhu uchazeč též uvede obor, ve kterém o habilitaci žádá. Dále se většinou posuzují: dosavadní výzkumná a vědecká činnost, příp. umělecká činnost, účasti na řešení grantů (typicky GA ČR / TA ČR), zahraniční praxe, účasti na projektech a další výsledky a činnosti. Návrh se podává děkanovi fakulty, která má akreditaci pro uvedený obor habilitace, nebo rektorovi, má-li akreditaci pro uvedený obor vysoká škola. Následně je celá věc rektorem či děkanem předložena vědecké radě fakulty nebo vysoké školy spolu s návrhem na složení pětičlenné habilitační komise. Habilitační komise se skládá z profesorů, docentů a dalších významných představitelů daného nebo příbuzného oboru (např. doktorů věd). Předsedou komise musí být profesor a nejméně tři členové musí být odborníci z jiného pracoviště než z vysoké školy, na které se habilitační řízení koná. Návrh na jmenování docentem postoupí vědecká rada rektorovi. Nesouhlasí-li rektor s návrhem, předloží jej se svým odůvodněním vědecké radě vysoké školy, která jej projedná a tajným hlasováním se usnáší, zda uchazeč má být jmenován docentem. Nezíská-li návrh na jmenování většinu hlasů všech členů vědecké rady, platí, že se řízení zastavuje. V opačném případě rektor docenta jmenuje. Na habilitační řízení se nevztahuje správní řád.

Vysokoškolský zákon uvádí, že v uměleckých oborech může příslušná vědecká (umělecká) rada prominout uchazeči o habilitaci požadavek vysokoškolského vzdělání.[7] Habilitační řízení je (podobně jako ve fakultativním rigorózním řízení nebo řízení ke jmenování profesorem) zpravidla spojeno s finančními poplatky (nejedná se o další studium).

Historie[editovat | editovat zdroj]

Vědecko-pedagogický titul (nikoli hodnost) docent (ve zkratce „doc.“ či „Doc.“, v závislosti na konkrétním zákonu) se udílel do roku 1998 dle zákona č. 172/1990 Sb. či zákonů dřívějších (č. 39/1980 Sb., č. 19/1966 Sb.).[8] V letech 19801989 uděloval tento titul ministr školství ČSR (SSR) za zásluhy, tedy bez řádného habilitačního řízení a předložené habilitační práce. Pozdější zákony jej nechaly v platnosti.[9][10] Často je uváděna kritika, že jmenovaní následně utvářeli v České republice velmi přísná kritéria pro generaci, která má nesrovnatelně přísnější podmínky pro habilitaci. Později se pak v letech 19901998 dle zákona č. 172/1990 Sb. udílel titul docent (obdobně též profesor) – uvedené taktéž zůstaly v platnosti;[11] tento zákon však již zkratky těchto titulů nekodifikoval.[12]

Pozdější vysokoškolský zákon (tedy současný zákon č. 111/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů), tedy po boloňském procesu, který vysoké školství sjednotil, ponechal nadále rozdíl mezi ustanovením na pracovní místo docenta či profesora a jmenováním docentem či profesorem (tj. přiznáním označení „docent“ či „profesor“, které osvědčuje kvalifikaci dané osoby). Habilitační řízení či řízení ke jmenování profesorem (stejně jako fakultativní rigorózní řízení)[13] nepředstavuje však dle tohoto zákona vysokoškolské studium,[14] jehož nejvyšším stupněm je studium doktorské, na jehož základě je přiznáván akademický titul doktora (Ph.D.), tedy kvalifikace doktorského stupně (doctor's degree, 8 v ISCED).

V občanském průkaze se označení docent (profesor) u jeho současných držitelů uvádí plně vypsané,[15] dle zákona jakožto označení (de facto jako titul či hodnost, tedy doživotní označení kvalifikace).

Kritika[editovat | editovat zdroj]

Současný systém obsazování pracovních míst docentů,[16] jmenování docentů[17] a habilitací[18] v České republice bývá kritizován, a to ačkoli i v České republice proběhl boloňský proces, který uvádí jako poslední/finální (terminal degree), tedy jako nejvyšší možnou kvalifikaci (doktorského stupně – blíže ISCED), doktorský studijní program (akademický titul Ph.D.). Přesto je v Česku i nadále jmenování docentem[19] rektorem vysoké škole bráno de facto jako získání dalšího akademického titulu (přesněji přiznání doživotního označení) docent, a to historicky během akademického obřadu podobného promoci, tedy nikoliv jakožto ad-hoc rozhodnutí rektora zakládající pracovněprávní vztah, a to ani vůči vysoké škole na níž jmenování docentem proběhlo, ani vůči škole na níž je dotyčný zaměstnán,[20] jako u asistentů či odborných asistentů. V praxi je tedy v Česku brán i nadále jakožto další akademický titul (označení), tak jako tomu bylo historicky před tímto procesem.[21] Praxe je tedy taková, že po řádném zakončení habilitačního řízení a následného jmenování docenta (rektorem školy) není docent jmenován na příslušné místo (pozici) na vysoké škole, ze kterého by mohl být případně odvolán a již by docentem nebyl, ale jedná se nejprve o získání tohoto označení jmenováním a následně se dotyčný docent může ucházet o pracovní pozici shodně pojmenovanou jako docent na vysoké škole, na kterou je zpravidla nutné absolvovat výběrové řízení, nicméně i po skončení na tomto pracovním místě je dotyčný stále kvalifikován jako docent (nikoliv pouze jako doktor – Ph.D.). Docenti však po svém jmenování obdrží jmenovací listinu, tedy nikoliv vysokoškolský diplom jako v případě akademických titulů.

Obdobný systém funguje v současnosti též u nejvyšší hodnosti – profesora, který je rovněž de facto stále brán jako akademický titul. Tento současný systém v případě profesorů vysokých škol (v tomto případě je v Česku nejmenuje rektor, ale prezident) bývá též kritizován. Například Mikuláš Bek, rektor Masarykovy univerzity, v jednom z rozhovorů pro Mladou frontu v roce 2014 situaci vysvětlil následovně: „(...) já jsem dlouhodobě příznivcem toho, aby profesory ustanovovaly jednotlivé univerzity. Aby je nejmenoval prezident ani ministr, nýbrž vysoké školy samy. Klíčová je tam úloha vědeckých rad, v níž je rektor přítomen jen jako jeden z členů.“ Dále uvedl: „Současné uspořádaní [v Česku] je přežitkem poměrně vzdálené minulosti, totiž doby před druhou světovou válkou, kdy profesoři byli vlastně státními úředníky. Univerzity tehdy nebyly samostatnými právními osobami, nýbrž byly součástí státu. Profesor byl v postavení státního úředníka, tak bylo logické, že jeho jmenování je podepsáno prezidentem jako představitelem státu. Ale situace se výrazně změnila po druhé světové válce. Od té doby jsou v Evropě univerzity samostatné právnické osoby a je velmi zvláštní, že někdo mimo právnickou osobu jmenuje její zaměstnance do hodnosti, která souvisí s pracovním zařazením člověka. Nepovažuji to za logické, na rozdíl od armády, kde prezident jmenuje generály, protože prezident je vrchní velitel armády. Ale u vysokých škol prezident není vrchním velitelem. To je ale můj názor, který je v tuto chvíli určitě menšinový, byť není osamocený. Zakládá se také na zkušenosti ze zahraničí, protože systém tak, jak je u nás, nikde jinde v Evropě nefunguje.[22] V rámci proběhlé reformy vysokých škol v Česku (zákon č. 137/2016 Sb.) se uvedené zvažovalo, tedy zda profesory bude dál jmenovat prezident (případně ministr školství, či předseda Senátu), či samotné vysoké školy (univerzity) – ty však byly pro zachování současného stavu.[23]

Václav Bělohradský, český profesor, v rozhovoru (2016) k současnému celkovému nastavení univerzitního prostředí uvedl, že univerzity jsou zcela odtržené od reality, dokonce i od případných čtenářů z akademických řad. Kariérní postup v rámci akademického prostředí upřesnil následovně: „Funguje ‚univerzitní škvár‘, to jsou spisy, na které dostanete nějaký grant – a pak je odnesete do sklepa. Univerzitní systém je nastaven tak, že produkuje texty bez čtenářů jako základní podmínku kariéry,“ vysvětluje. Sám nevylučuje, že pohledem zvenku jednou zjistí, že „to, co jsem psal, byly blbosti“.[24]

Zajímavosti[editovat | editovat zdroj]

Česká republika[editovat | editovat zdroj]

Svět[editovat | editovat zdroj]

  • Učitelé na vysokých školách k roku 2010 pobírali nejvyšší výplaty v Kanadě (7196 USD), Itálii (6955 USD) a JAR (6531 USD) – ČR patří na 21. příčku z 28 uváděných států (hluboko za ČR zůstávají platy učitelů například v Arménii, Rusku a Číně).[31]
  • Profesor techniky k roku 2010 dosáhne i na stotisícové výplaty (v průměru), docent humanitní fakulty vydělává (opět v průměru) něco pod třicet tisíc.[31]
  • Pro USA kupř. uvedl profesor Philip Altbach následující: „Ani plat profesora práva, který je o třetinu vyšší než v ostatních oborech, se nedá srovnat s tím, co vám dá jen trochu slušná právnická firma, například vedoucí pracovníci místní školské správy v USA si vydělají mnohem víc než ti, kteří je na vysokých školách učí; skutečně špičkoví akademičtí pracovníci se stávají součástí globálního akademického pracovního trhu a jejich platy pak mohou být opravdu hodně vysoké, ale u velké většiny ostatních vysokoškolských učitelů to neplatí.[33]
  • Vysokoškolští pedagogové v Nizozemí jsou s platem (v PPP) 5313 USD na vyšší střední úrovni, podobně je na tom SRN (5141 USD) a Norsko (4940 USD), UK (5943 USD) a USA (6054 USD) si vedou trochu lépe, kdežto Francie (3484 USD) a Japonsko (3473 USD) příliš požitků vysoce kvalifikovaným vysokoškolským učitelům nenabízejí (pro ČR je udávána hodnota 2495 USD).[33]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Internetová jazyková příručka: Zkratky akademických titulů a hodností [online]. Praha: Ústav pro jazyk český Akademie věd ČR, [cit. 2015-01-21]. Dostupné online.  
  2. § 82 odst. 3 zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších předpisů, ve znění pozdějších předpisů
  3. Čl. II bod 3 zákona č. 137/2016 Sb., kterým se mění zákon o vysokých školách
  4. Sdělení ministerstva zahraničních věcí ČR č. 23/2015 Sb. m. s.
  5. Habilitační přednášky [online]. Brno: Agronomická fakulta Mendelovy univerzity v Brně, [cit. 2015-01-21]. Dostupné online.  
  6. § 72 odst. 1 zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších předpisů, ve znění pozdějších předpisů
  7. http://www.zakonyprolidi.cz/cs/1998-111#p72-6
  8. § 71 zákona č. 39/1980 Sb.
  9. § 43 zákona č. 172/1990 Sb.
  10. § 102 zákona č. 111/1998 Sb.
  11. § 102 zákona č. 111/1998 Sb.
  12. § 27 odst. 4 zákona č. 172/1990 Sb.
  13. dle § 46 odst. 5 zákona č. 111/1998 Sb.
  14. ČÁST SEDMÁ zákona č. 111/1998 Sb.
  15. § 3 odst. 5 zákona č. 328/1999 Sb.
  16. § 77 odst. 4 zákona č. 111/1998 Sb.
  17. § 71 zákona č. 111/1998 Sb.
  18. § 72 zákona č. 111/1998 Sb.
  19. § 71 zákona č. 111/1998 Sb.
  20. § 77 odst. 4 zákona č. 111/1998 Sb.
  21. § 71 zákona č. 39/1980 Sb.
  22. Do jmenování profesorů by Zeman mluvit neměl, míní rektor Bek. iDNES.cz [online]. 2014-11-21 [cit. 2016-07-01]. Dostupné online.  
  23. Chládek předal dekrety novým profesorům, Zeman do Karolina nedorazil. iDNES.cz [online]. 2014-12-18 [cit. 2016-07-01]. Dostupné online.  
  24. Profesor Bělohradský: Díky Zemanovi vychladl nahnědlý proud. Lidé se uklidnili, protože vidí, že jim někdo naslouchá. Parlamentní listy [online]. 2016-07-20 [cit. 2016-07-20]. Dostupné online.  
  25. Profesura v 33 + 3 děti. Euro [online]. 2007-05-30 [cit. 2016-07-01]. Dostupné online.  
  26. Z dobrých zpráv: Vědecká špička ze Zlína. Časopis Výběr [online]. 2008-06-18 [cit. 2016-07-01]. Dostupné online.  
  27. § 27 odst. 4 zákona č. 172/1990 Sb.
  28. Průměrný plat akademiků je 33 500 korun. Novinky.cz [online]. 2009-09-03 [cit. 2016-07-01]. Dostupné online.  
  29. Chládek předal dekrety novým profesorům, Zeman do Karolina nedorazil. iDNES.cz [online]. 2014-12-18 [cit. 2016-07-01]. Dostupné online.  
  30. a b Akademičtí pracovníci vydělávají na VŠE v průměru přes třicet tisíc korun. iList.cz [online]. 2011-01-03 [cit. 2016-07-01]. Dostupné online.  
  31. a b c Kde platí profesorům nejvíc?. Lidovky.cz [online]. 2012-06-11 [cit. 2016-07-01]. Dostupné online.  
  32. a b Plat univerzitního kantora nesouvisí jen se státní dotací. Učitelské noviny [online]. 2004-01-01 [cit. 2016-07-01]. Dostupné online.  
  33. a b Kde platí učitele vysokých škol nejlépe?. VSmonitor [online]. 2012-06-07 [cit. 2016-07-01]. Dostupné online.  

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]