Vrchní velitel
Vrchní velitel (angl. Commander-in-chief, českoněmecky Oberkommandant) je velitel, kterému podléhají veškeré vojenské jednotky v dané oblasti (tzv. místní vrchní velitel) nebo veškeré ozbrojené síly státu (vrchní velitel, někdy generalissimus). Funkce vrchního velitele přísluší obvykle buďto jednomu z nejvyšších vojenských důstojníků, hlavě státu (potažmo hlavě kmenů na daném ohraničeném území - náčelník kmene) nebo ministrovi obrany. V demokraciích a konstitučních monarchiích se ovšem kompetence k velení ozbrojeným silám zpravidla dělí mezi více osob či institucí, čímž se má zabránit dominanci jednoho orgánu nad ozbrojenými silami.[1] Způsob ústavního zakotvení vrchního velení má výrazný vliv i na samotnou podobu vládního režimu.[2]
Vrchní velitel, pokud se jedná o civilistu, obvykle nezasahuje přímo do řízení bojových operací, ačkoli pouze některé ústavy tuto možnost explicitně vylučují.[3] Bojové operace obvykle řídí nejvýše postavený vojenský velitel, zejména náčelník generálního štábu.
Úkoly vrchního velitele
[editovat | editovat zdroj]Hlavní úkoly vrchního velitele (velení) dle Dienstbiera (2023)[4] jsou:
- plánování - vytváření obecných strategických dokumentů a konkrétních plánů použití ozbrojených sil (na strategické úrovni) za různých situací
- organizace - vydávání předpisů stanovujících práva a povinnosti příslušníků ozbrojených sil, organizace výcviku, určování mírové dislokace jednotek, určování způsobu doplňování ozbrojených sil a ustanovení podřízených velitelů
- přikazování - pouze na strategické úrovni, na operační a taktické úrovni by mělo být aplikováno podřízenými veliteli
- motivace - motivace a oceňování vojáků, uchovávání a rozvíjení vojenských tradic
- kontrola - dohled nad stavem ozbrojených sil jako celku, jednotlivých útvarů, bojové techniky a materiálu, výstroje a výzbroje, transaparentností finančních toků, ...
Civilní řízení ozbrojených sil
[editovat | editovat zdroj]V demokratických zemích podléhají ozbrojené síly civilní kontrole, která má zajistit rovnováhu mezi samotnými ozbrojenými silami a zbytkem státu a společnosti.[5] Zatímco v minulosti bylo vrchní velení prakticky výhradně věcí panovníka, již okolo 17. století v Anglickém království či později ve Spojených státech amerických začalo docházet k částečnému přesunu kompetencí i na parlamenty daných zemí, na přelomu 19. a 20. století v souvislosti s rozšiřováním branné moci na všechny vrstvy společnosti a požadavku společnosti na spolurozhodování v otázkách obrany se tak stalo i v řadě dalších zemích.[6] Posilování role parlamentů a přesun části výkonné moci z panovníka na vládu zároveň znamenalo nové kompetence ve velení ozbrojeným silám i pro hlavu vlády (zpravidla premiéra).[6] Do velení ozbrojeným silám v některých zemích mohou zasahovat i bezpečnostní rady, byť jejich role je obvykle pouze komunikační, koordinační a poradní.[7]
Hlava státu může být vrchním velitelem pouze formálně. V takovém případě skutečný výkon funkce připadá na vládu, ministra obrany nebo některého z nejvyšších důstojníků (např. náčelníkovi generálního štábu). Je také možné, že se pravomoce obvykle příslušící vrchnímu veliteli mezi tyto instituce dělí.
Má-li hlava státu skutečné pravomoci vrchního velitele (tj. nejde jen o formální titul), což je obvyklé v silných prezidentských systémech (USA, Ruská federace) nebo některých silných monarchiích (např. Jordánsko), může se stát, že hlava státu předá během války pravomoci vrchního velitele (či jejich část) jiné osobě, nejčastěji profesionálnímu vojákovi, nebo výjimečně i ministru obrany (Např. finský prezident Kyösti Kallio předal po napadení své země Sovětským svazem své pravomoci maršálu Mannerheimovi …). Hlava státu si ovšem může své pravomoci také ponechat a velet osobně, případně si ponechat schvalovací práva u důležitých operací (např. George W. Bush nebo J. V. Stalin) …
Dle Ústavy České republiky je vrchním velitelem ozbrojených sil prezident republiky.[8]
Hlavy států jako vrchní velitelé
[editovat | editovat zdroj]Belgie
[editovat | editovat zdroj]Článek 167 belgické ústavy určuje jako vrchního velitele krále. V praxi je hlavou a velitelem belgických ozbrojených sil náčelník obrany. Je přímo podřízen ministru obrany a mezi jeho odpovědnosti patří poskytování rad ministrovi, realizace obranné politiky a správa resortu.
Česko
[editovat | editovat zdroj]Podle ústavy z roku 1992 čl. 63 odst. 1 písm. c) je vrchním velitelem ozbrojených sil prezident České republiky, který podle čl. 63 odst. 1 písm. f) jmenuje a povyšuje generály. K rozhodování o výše uvedených ustanoveních podle čl. 63 odst. 3–4 potřebuje prezident kontrasignaci předsedy vlády, jinak nejsou platná. Předseda vlády může delegovat právo kontrasignovat tato rozhodnutí prezidenta na jiné ministry. Politickou odpovědnost za ozbrojené síly nese vláda, která je v článku 67 definována jako „nejvyšší orgán výkonné moci“. Podle článků 39 a 43 musí Parlament dát souhlas s vysláním českých vojenských sil mimo území České republiky.
Ministerstvo obrany je ústředním orgánem státní správy pro řízení ozbrojených sil.[9] Vlastní každodenní řízení je svěřeno náčelníkovi generálního štábu, českému ekvivalentu náčelníka obrany.[10]
Polsko
[editovat | editovat zdroj]V Polsku je sice velení ozbrojeným silám formálně svěřeno prezidentovi, ovšem jeho kompetence jsou spíše symbolické a ceremoniální.[11]
Slovensko
[editovat | editovat zdroj]Dle slovenské ústavy je hlavní velení přisuzovano prezidentovi, jeho kompetence jsou ovšem kontrasignované, tedy vyžadují i podpis předsedy vlády, rozhodnutí o nasazení ozbrojených sil v zahraničí pak rozhoduje vláda.[12]
Další případy
[editovat | editovat zdroj]Německo
[editovat | editovat zdroj]Ve Výmarské republice po první světové válce i po nástupu Adolfa Hitlera k moci byl vrchním velením pověřen prezident, ovšem vzhledem k zásadní roli Německa v rozpoutání druhé světové války došlo k přesunu kompetencí na ministra obrany v době míru, v době ohrožení pak na spolkového kancléře.[13] Nasazení ozbrojených sil v zahraničí však musí předem schválit Spolkový sněm, pouze v případě bezprostředního ohrožení o něm může rozhodnout vláda a o schválení požádat co nejdříve zpětně.[14]
Reference
[editovat | editovat zdroj]- ↑ DIENSTBIER, Jakub. Vrchní velení ozbrojeným silám z hlediska ústavního práva. 1. vyd. Praha: Leges, 2023. ISBN 978-80-7502-689-7. S. 35.
- ↑ Dienstbier (2023), s. 47.
- ↑ KOUDELKA, Zdeněk. Vrchní velitel ozbrojených sil. S. 34. Právo a bezpečnost [online]. Vysoká škola Karla Engliše [cit. 2025-12-08]. Roč. 2014, čís. 1, s. 34. Dostupné online. ISSN 2336-5323.
- ↑ Dienstbier (2023), s. 30-31.
- ↑ Dienstbier (2023), s. 22.
- 1 2 Dienstbier (2023), s. 22-24.
- ↑ Dienstbier (2023), s. 26-27.
- ↑ čl. 63 odst. 1 písm c) Ústavy České republiky
- ↑ Ministry of Defence of the Czech Republic | Ministry of Defence & Armed Forces of the Czech Republic. www.army.cz [online]. [cit. 2024-06-22]. Dostupné online.
- ↑ Professional Armed Forces | Ministry of Defence & Armed Forces of the Czech Republic. www.army.cz [online]. [cit. 2024-06-22]. Dostupné online.
- ↑ Dienstbier (2023), s. 57.
- ↑ Dienstbier (2023), s. 54.
- ↑ Dienstbier (2023), s. 48-49.
- ↑ Dienstbier (2023), s. 50-51.
