Moc

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Další významy jsou uvedeny v článku Moc (rozcestník).

Moc je schopnost prosadit svou vůli. Moc může náležet jednotlivci, skupině lidí, státu, můžeme o ni hovořit i v obecnějším pojetí. Teorie moci zajímala řadu filosofů a učenců, mj. Webera, Nietzscheho, Machiavelliho, Hobbese či Millse. Například Machiavelli ve svém díle Vladař (1513/1532) rozvádí několik obecných poznatků – třeba to, že prosazení moci může být dosaženo buď nátlakem nebo manipulací (tedy, že druhý subjekt může nebo nemusí vědět, že vykonává vůli někoho jiného), nebo též to, že prioritou držitele moci je svou moc si udržet, případně ji posilovat. O moci coby schopnosti náležící v tomto širokém smyslu ke každému člověku psal Nietzsche – o všudypřítomné „vůli k moci“.

Organizaci jedinců podle moci můžeme pozorovat mezi zvířaty (tlupy, kolonie, stáda, …) a samozřejmě mezi lidmi – v historii lidstva existovalo mnoho forem uspořádání společnosti s koncentrovanou mocí (despocie, diktatura, monarchie, …) stejně jako společnosti, kde je moc dělená. V moderní společnosti je donucování monopolizováno státem; v demokratických státech se rozlišuje mezi mocí výkonnou, soudní a zákonodárnou. Tento koncept se nazývá dělba moci a vychází z premisy, že spolu s mocí roste i odpovědnost.

Předpoklady moci[editovat | editovat zdroj]

Thomas Hobbes v knize Leviathan (1651) shrnuje moc do těchto proměnných: 1. sjednocená lidská skupina, 2. bohatství, 3. pověst, 4. úspěch, 5. urozenost, výmluvnost a krása, 7. vědění.

Novodobější podoby moci mohou zahrnovat například moc politickou, moc korporátní nebo moc médií, včetně propagandy.

Sociologie moci[editovat | editovat zdroj]

Max Weber rozlišil mezi:

  • elementární mocí (německy Macht), s níž se prosazuje každý živočich a která tedy patří k životu vůbec (opakem takové moci je bezmoc) a
  • panstvím (německy Herrschaft), čili akumulovanou a více méně institucionalizovanou mocí jednotlivce nebo skupiny nad určitou společností.

Speciální formou moci je dobrovolně přijímaná autorita, kterou její podřízení uznávají jako legitimní.

Weber rozlišuje tři druhy legitimního panství:

  • Charismatické – panství nad ostatními na sebe strhne člověk s mimořádnými schopnostmi, s vysokým charismatem. Právě tímto způsobem organizované panství obvykle vzniká. Slabinou takového čistě osobního panství je to, že se při smrti vůdce či panovníka rozpadne.
  • Tradiční panství vzniká tak, že společnost uznává pravidlo nástupnictví: po zemřelém panovníkovi nastoupí například nejstarší syn. Takové panství, charakteristické pro monarchie, může být trvalejší, jeho nevýhodou je, že nezaručuje kvality panovníka. Pokud je legitimní nástupce málo schopný, dochází často ke vzpourám a palácovým převratům ve prospěch schopnějšího.
  • Racionální, legální panství vzniká tak, že obecně uznané pravidlo nestanoví nástupce, nýbrž pravidla pro jeho výběr (volbu). Moderní demokratické společnosti se navíc snaží osobní moc vládce spíše omezit a součástí pravidel se tak stává pevně stanovené období, po němž se volba musí opakovat.

Na Weberovu definici navazuje Jürgen Habermas, který mocí chápe i schopnost přesvědčit nebo přemluvit, změnit vůli jiných lidí tak, aby sami chtěli spolupracovat.

Dle Michela Foucault je podmínkou moci jakožto panství svoboda. Panství lze uplatňovat jen nad svobodnými subjekty a je založeno na jejich spolupráci a loajalitě.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]


Související články[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • U. Beck, Moc a protiváha moci v globálním věku. Praha 2007
  • V. Bezdíček – P. Žantovský (vyd.), Média a moc. Praha 2000
  • E. Canetti, Masa a moc. Praha 2007
  • V. Havel, Moc bezmocných. Praha 1990
  • L. Mňačko, Jak chutná moc. Praha 1990
  • J. Sokol, Moc, peníze a právo. Praha 2007
  • M. Weber, Metodologie, sociologie a politika. Vyd. M. Havelka. Praha 1998

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

  • Téma Moc ve Wikicitátech