Moc

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Další významy jsou uvedeny v článku Moc (rozcestník).

Moc můžeme definovat jako „schopnost jedinců nebo skupin prosadit své vlastní zájmy nebo záměry i přes odpor druhých“[1] Moc se uplatňuje ve všech společenských vztazích (například zaměstnanec vs. zaměstnavatel). Je to také schopnost prosadit svou vůli. Moc může náležet jednotlivci, skupině lidí, státu, můžeme o ni hovořit i v obecnějším pojetí. Teorie moci zajímala řadu filosofů a učenců, mj. Webera, Nietzscheho, Machiavelliho, Hobbese či Millse. Například Machiavelli ve svém díle Vladař (1513/1532) rozvádí několik obecných poznatků – třeba to, že prosazení moci může být dosaženo buď nátlakem nebo manipulací (tedy, že druhý subjekt může nebo nemusí vědět, že vykonává vůli někoho jiného), nebo též to, že prioritou držitele moci je svou moc si udržet, případně ji posilovat. O moci coby schopnosti náležící v tomto širokém smyslu ke každému člověku psal Nietzsche – o všudypřítomné „vůli k moci“.

Organizaci jedinců podle moci můžeme pozorovat mezi zvířaty (tlupy, kolonie, stáda, …) a samozřejmě mezi lidmi – v historii lidstva existovalo mnoho forem uspořádání společnosti s koncentrovanou mocí (despocie, diktatura, monarchie, …) stejně jako společnosti, kde je moc dělená. V moderní společnosti je donucování monopolizováno státem; v demokratických státech se rozlišuje mezi mocí výkonnou, soudní a zákonodárnou. Tento koncept se nazývá dělba moci a vychází z premisy, že spolu s mocí roste i odpovědnost.

Předpoklady moci[editovat | editovat zdroj]

Thomas Hobbes v knize Leviathan (1651) shrnuje moc do těchto proměnných: 1. sjednocená lidská skupina, 2. bohatství, 3. pověst, 4. úspěch, 5. urozenost, výmluvnost a krása, 7. vědění.

Novodobější podoby moci mohou zahrnovat například moc politickou, moc korporátní nebo moc médií, včetně propagandy. S politickou mocí dále souvisí pojmy jako autorita a legitimita.[1]

Moc a autorita[editovat | editovat zdroj]

Teorií moci a autority se zabývá přední sociolog Max Weber. Autorita je podle něhouznávána na základě nároku, kompetence a převahy. Weber dělí autoritu na osobní, primární a abstraktní.[2]

Max Weber rozlišil mezi:

  • elementární mocí (německy Macht), s níž se prosazuje každý živočich a která tedy patří k životu vůbec (opakem takové moci je bezmoc) a
  • panstvím (německy Herrschaft), čili akumulovanou a více méně institucionalizovanou mocí jednotlivce nebo skupiny nad určitou společností.

Speciální formou moci je dobrovolně přijímaná autorita, kterou její podřízení uznávají jako legitimní.

Weber rozlišuje tři druhy legitimního panství:

  • Charismatické – panství nad ostatními na sebe strhne člověk s mimořádnými schopnostmi, s vysokým charismatem. Právě tímto způsobem organizované panství obvykle vzniká. Slabinou takového čistě osobního panství je to, že se při smrti vůdce či panovníka rozpadne.
  • Tradiční panství vzniká tak, že společnost uznává pravidlo nástupnictví: po zemřelém panovníkovi nastoupí například nejstarší syn. Takové panství, charakteristické pro monarchie, může být trvalejší, jeho nevýhodou je, že nezaručuje kvality panovníka. Pokud je legitimní nástupce málo schopný, dochází často ke vzpourám a palácovým převratům ve prospěch schopnějšího.
  • Racionální, legální panství vzniká tak, že obecně uznané pravidlo nestanoví nástupce, nýbrž pravidla pro jeho výběr (volbu). Moderní demokratické společnosti se navíc snaží osobní moc vládce spíše omezit a součástí pravidel se tak stává pevně stanovené období, po němž se volba musí opakovat.

Na Weberovu definici navazuje Jürgen Habermas, který mocí chápe i schopnost přesvědčit nebo přemluvit, změnit vůli jiných lidí tak, aby sami chtěli spolupracovat.

Dle Michela Foucault je podmínkou moci jakožto panství svoboda. Panství lze uplatňovat jen nad svobodnými subjekty a je založeno na jejich spolupráci a loajalitě.

Ambivalence moci[editovat | editovat zdroj]

Ambivalence neboli dvojakost je základním znakem jakékoliv moci. Ze své podstaty je moc svým charakterem jak emancipační, ve smyslu rozšiřování vlastních svobod, tím, že mohu něco učinit, tak donucující a omezující, vzhledem k tomu, že udržuji moc ve svých rukou a omezuji svobody druhých.[3]

Allportovo pravidlo funkční autonomie[editovat | editovat zdroj]

Allportovo pravidlo funkční autonomie říká, že kontrola moci se odjakživa mění ze snahy dosahování kolektivních cílů užitečných pro celek, na hodnotu samu pro sebe pro ty, co jsou kontrolou pověřeni.

Otázkou veškeré politiky je rozpor mezi nutnost výkonu moci v jakékoliv struktuře a fakt, že výkon moci dává jejím držitelům prostředky, které jim umožňují omezovat ovládanou vrstvu.

Ideálem demokracie není vláda lidu, ale stav, kdy držitelé moci poškozují ovládané co nejméně.[3]

Teorie konfliktu[editovat | editovat zdroj]

Teorie konfliktu je jedním z přístupů, jak chápat problematiku moci. Zastává tezi, podle níž je shromažďování moci zdrojem konfliktů, které aktérům škodí a neprofitují z nich.[3]

Funkcionální teorie[editovat | editovat zdroj]

Funkcionální teorie kontruje teorii konfliktu v základním pojetí moci. Tvrdí, že moc zajišťuje celkovou prosperitu a její shromažďování je tedy žádoucí pro všechny aktéry.[3]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b GIDDENS, Anthony. Sociologie (Sociology). Překlad Jan jařab. 1. vyd. Praha: Argo, 1999. s. 333 - 335.
  2. JANDOUREK, Jan. Úvod do sociologie. Vyd. 2. Praha: Portál, 2009, 231 s. 124 – 128 s.
  3. a b c d KELLER, Jan. Úvod do sociologie. 4., rozšířené vyd. Praha: Sociologické nakladatelství, 1997. 181 s. s. 137 - 143.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • U. Beck, Moc a protiváha moci v globálním věku. Praha 2007
  • V. Bezdíček – P. Žantovský (vyd.), Média a moc. Praha 2000
  • E. Canetti, Masa a moc. Praha 2007
  • A. Giddens, Sociologie. Praha 2000
  • V. Havel, Moc bezmocných. Praha 1990
  • J. Jandourek, Úvod do sociologie. Praha 2009
  • J. Keller, Úvod do sociologie. Praha 2012
  • L. Mňačko, Jak chutná moc. Praha 1990
  • J. Sokol, Moc, peníze a právo. Praha 2007
  • M. Weber, Metodologie, sociologie a politika. Vyd. M. Havelka. Praha 1998

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]