Jürgen Habermas

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Jürgen Habermas
Jürgen Habermas
Jürgen Habermas
Narození 18. června 1929 (85 let)
Düsseldorf
Alma mater marburská universita, Universita v Göttingenu a univerzita v Bonnu
Povolání sociolog a filosof
Zaměstnavatel Univerzita Johanna Wolfganga Goetheho Frankfurt a Northwestern University
Ocenění Geschwister-Scholl-Preis
Medaile Wilhelma Leuschnera
Erasmus Prize
Položka na Wikidatech neobsahuje český štítek; můžete ho doplnitq1624297 (2005)
Cena Theodora W. Adorna (1980)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Jürgen Habermas (* 18. června 1929 Düsseldorf) je německý neomarxistický filosof a sociolog, který vychází z tzv. frankfurtské školy.[1][2]

Habermas je představitelem tzv. teorie komunikativního jednání (Theorie des kommunikativen Handelns), která tvrdí, že existují dva druhy jednání – komunikativní a instrumentální. Instrumentální jednání se nejvíce projevuje ve sféře reklamy a politiky a je nežádoucí, komunikativní jednání je pak přirozené, spravedlivé, a tudíž žádoucí. Habermas chce proto rozpracovat teorii podmínek, za nichž bude možná normální, nenarušená komunikace (tj. srozumitelná, důvěryhodná apod.)

Život[editovat | editovat zdroj]

Habermas se narodil v Düsseldorfu v roce 1929 do rodiny ze střední vrstvy. V dětství prodělal dvě plastické operace, jelikož měl od narození rozštěp, který ho přiměl, jak Habermas tvrdí, přemýšlet rozdílně o důležitosti komunikace a od té doby preferuje psané slovo před mluveným.[3]

V mládí byl hlavně ovlivněn druhou světovou válkou, jeho otec sympatizoval s nacisty. Studoval filozofii v Göttingenu (1949 – 50), Zurrichu (1950–51) a Bohnu (1951–54), kde získává doktorát.

Od roku 1956 studoval filozofii a sociologii na Univerzitě Johana Wolfganga Goetheho ve Frankfurtu. Jeho učitelé byli Max Horkheimer a Theodor Adorno, oba významní představitelé kritické teorie. Později se ovšem díky sporům ohledně jeho habilitační práce dokončuje své dílo na univerzitě v Marburgu pod marxistickým sociologem Wolfgangem Abendrothem. Později se vrací do Frankfurtu, kde vyučuje jako profesor filozofie a sociologie do roku 1970. Poté se stává ředitelem Institutu Maxe Plancka, kde pracuje od roku 1971 do roku 1983.

Poté se ovšem znovu vrací do Frankfurtu, kde působí až do roku 1993. Po ukončení svého působení na univerzitě ovšem stále publikuje. V roce 1986 získává nejvyšší ocenění za práci ve výzkumu – cenu Gottfrieda Willhelma Leibnize.

V roce 2003 byl oceněn Cenou prince Asturského v oboru sociálních věd.[4] Habermas byl v roce 2004 laureátem Kyotské ceny v oboru Umění a Filosofie. V roce 2005 odcestoval do San Diega a 5. března přednesl projev s názvem Veřejná role náboženství v sekulárním kontextu, týkající se separace církve a státu od neutrality do prudkého sekularismu. Získal Holbergovu cenu i s odměnou v hodnotě 520.000 €. V roce 2007 byl podle britského týdeníku The Times Higher Education Guide sedmým nejcitovanějším autorem v humanitních oborech, za šestým Ervingem Goffmanem a před osmým Maxem Weberem.[5]

Filosofie a sociální teorie[editovat | editovat zdroj]

Ve svém díle The Structural Transformation of the Public Sphere Habermas ukázal, jak moderní Evropské salóny, kavárny a literární skupiny mohou demokratizovat veřejnou sféru. Ve své inaugurační přednášce na Frankfurtské univerzitě “Erkenntnis und Interesse” (1965, "Znalosti a lidské zájmy), a o tři roky později také ve stejnojmenné knize, Habermas objasnil základy normativní verze kritické sociální teorie, která byla vyvíjena od roku 1920 Horkenheimerem, Adornem a dalšími kolegy z Frankfurtského institutu. Udělal to na základě obecné teorie lidských zájmů, podle toho, které odlišné oblasti lidského vědění a bádání – například fyzika, biologie, sociální vědy – jsou projevem rozdílných, ale stejně základních lidských zájmů. Tyto základní zájmy pak sjednoceny zastřešující snahou rozumu dosáhnout vlastní svobody, která je vyjádřena ve vědeckých disciplínách, které jsou kritické vůči nesvobodným režimům společenského života. Ve svém opětovném promýšlení rané kritické sociální teorie, Habermas usiloval o sjednocení filosofické tradice Karla Marxe, německého idealismu s psychoanalýzou Sigmunda Freuda a pragmatismu amerického logika a filosofa Charlese Sanderse Peirce.[6]

Významná díla[editovat | editovat zdroj]

  • 1962 – Strukturwandel der Öffentlichkeit, (česky vydáno jako: Strukturální přeměna veřejnosti, Filosofia, 2000)
  • 1973 – Legitimationsprobleme im Spätkapitalismus, (česky vydáno jako: Problémy legitimity v pozdním kapitalismu, Filosofia, 2000)
  • 1981 – Theorie des kommunikativen Handelns
  • 1985 – Der Philosophische Diskurs der Moderne
  • 1992 – Faktizität und Geltung
  • 1997 – Die Normalität einer Berliner Republik
  • 2001 – Die Zukunft der menschlichen Natur, (česky vydáno jako: Budoucnost lidské přirozenosti, Filosofia, 2003)
  • 2002 – Ian Shapiro a Jürgen Habermas: Teorie demokracie dnes (Filosofia, 2002) – vydána studie Drei normative Modelle der Demokratie.

Ocenění[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Branislav Michalka: Neomarxismus v teorii a praxi
  2. http://hades.uhk.cz/fispublic/predmety/sylabus.asp?studpredmetid=BSGTEDE3&UcPl=ano
  3. Habermas, Jurgen. 2008. Between Naturalism and Religion: Philosophical Essays.
  4. Public space and political public sphere (pp. 2–4).
  5. The most cited authors of books in the humanities [online]. timeshighereducation.co.uk, 2009-03-26, [cit. 2009-11-16]. Dostupné online. (anglicky) 
  6. Jürgen Habermas [online]. britannica.com, 2014-07-31, [cit. 2014-12-20]. Dostupné online. (anglicky) 

Související články[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons Obrázky, zvuky či videa k tématu Jürgen Habermas ve Wikimedia Commons