Theodor W. Adorno

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Theodor W. Adorno
Theodor W. Adorno
Theodor W. Adorno
Narození 11. září 1903
Frankfurt nad Mohanem
Úmrtí 6. srpna 1969 (ve věku 65 let)
Visp
Místo odpočinku Hauptfriedhof Frankfurt
Alma mater Merton College
Povolání filosof, hudební skladatel, muzikolog a sociolog
Zaměstnavatel Univerzita Johanna Wolfganga Goetheho Frankfurt
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Max Horkheimer (vlevo), Theodor Adorno (vpravo) a Jürgen Habermas (vpravo vzadu), v Heidelbergu, 1965

Theodor Ludwig Wiesengrund-Adorno (11. září 19036. srpna 1969) byl německý filosof, teoretik hudební vědy, estetik a spolu s M. Horkheimerem nejvýznamnější představitel kritické teorie frankfurtské školy.

Život[editovat | editovat zdroj]

Theodor Ludwig Wiesengrund-Adorno se narodil 11. září ve Frankfurtu nad Mohanem matce Marii roz. Calvelli-Adorno della Piana, pěvkyni katolického vyznání a otci Oscaru Wiesengrundovi, židovskému obchodníkovi s vínem, který konvertoval k protestantismu. Theodor později zkrátil otcovské příjmení Wiesengrund na iniciál W. a nahradil jej příjmením matky - Adorno. Od své matky a její sestry zdědil celoživotní zájem o hudbu.

1921 maturoval na Gymnáziu císaře Wilhelma ve Frankfurtu. Následovalo studium filozofie, sociologie, psychologie a hudebních věd na Frankfurtské univerzitě. První filozofické školení obdržel Adorno od Siegfrieda Kracauera. Během studií se Adorno věnoval hudební kritice v duchu radikální moderny a zasadil se o dílo Arnolda Schönberga. Ve stejném období navázal známost s Maxem Horkheimerem, v roce 1923 se pak seznámil s filozofem Walterem Benjaminem a Margaretou Karplus, se kterou se později oženil.

V 21 letech ukončil Adorno studium prací o Edmundu Husserlovi u Hanse Cornelia. V roce 1925 odešel studovat hudební kompozici do Vídně u Albana Berga a klavír u Eduarda Steuermanna. Seznámil se s Arnoldem Schönbergem, Antonem von Webern a Györgem Lukácsem. Po návratu do Frankfurtu posílil vazby s Institutem pro sociální výzkum, který vedl Max Horkheimer. 1931 se Adorno habilitoval prací Konstrukce estetického u Kierkegaarda a stal se soukromým docentem filozofie ve Frankfurtu. V roce 1933 byl zbaven úřadu a odešel do anglického Oxfordu. 1937 se oženil s Margaretou Karplus, inženýrkou chemie. O rok později společně emigrovali do USA. Adorno se stal členem Institutu pro sociální výzkum v New Yorku a podílel se na Princeton Radio Research Project. V roce 1941 přesídlil Adorno do Los Angeles a psal společně s Maxem Horkheimerem Dialektiku osvícenství (vyšlo 1944). Dále v tomto období napsal Filozofie nové hudby, Minima Moralia a spolupracoval s německým spisovatelem Thomasem Mannem.

Po válce se v roce 1949 vrátil do Frankfurtu jako mimořádný profesor filozofie na Frankfurtské univerzitě. Po obnovení Institutu pro sociální výzkum ve Frankfurtu v roce 1950 se Adorno ujal funkce zástupce ředitele. V roce 1951 vydal Minima Moralia a od roku 1958 řídil Adorno společně s Horkheimerem Institut pro sociální výzkum, v této době vyšly mimo jiné Poznámky k literatuře, Poznámky k literatuře II (1961) a Poznámky k literatuře III (1965). 6. srpna 1969 zemřel Adorno během dovolené ve Švýcarsku v kantonu Vallis na následky infarktu.

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Adorno založil spolu s Horkheimerem tzv. Kritickou teorii Frankfurtské školy, cílem byl interdisciplinární výzkum moderních společenských jevů, které připouštějí příklon k totalitním tendencím v demokratických uspořádáních. Kritika modernity je popsaná v Dialektice osvícenství. Moderní doba se vyznačuje převážením racionálního myšlení, které mělo lidstvo osvobodit od strachu a udělat je pány. Moderní masové výrobní procesy a kapitalismus zaměřené na pokrok a ekonomický růst ale lidi znovu zotročilo. Nové prostředky zotročení se zdají býti sice méně přímé, mají zato větší globální dopad a jsou navíc neustále živené moderním výzkumem a technologiemi.

Myšlení, které se v moderním světě přetransformovalo na důležitý sebezáchovný prvek a které se původně vyvinulo ze základních tělesných potřeb a tužeb, není zaměřeno na ovládnutí přírody, jak odhaluje konceptuální sebereflexe, nýbrž na přizpůsobení se. Adorno tedy vytváří koncept myšlení identity, které se projevuje rozumem, užíváním jazyka a společenskými vlivy, které spojují myslící subjekty s objektivním věděním. V důsledku myšlení identity dochází k odcizení. V protikladu k myšlení identity se zdá být moderní umění, které se snaží být autonomní, ale protože autonomie je uvnitř totality pouhou iluzí, zabývá se Adorno v Estetické teorii především dvěma otázkami, může-li moderní umění přežít v kapitalistickém světě a může-li přispět k jeho transformaci.

Estetická teorie je Adornovo poslední dílo. Vyšla v Německu z Adornovy pozůstalosti v roce 1970 a vydala ji Adornova žena Gretel Adorno a Rolf Tiedemann. Toto dílo zůstalo torsem a mělo by být chápáno jako fragment, ne jako autorova konečná zamýšlená verze. Dílo bylo zanecháno jako souvislý text. Konečná podoba knihy není výsledkem její fragmentárnosti, nýbrž podrobení její formy obsahu. Autor se brání stupňovité argumentaci, v které jedno vyplývá z druhého, a spíše se snaží obsah zachytit prostřednictvím montáže řady komplexních prvků, které mají stejnou váhu a jsou proto koncentricky seřazené. Jejich konstelace (uspořádání) pak spoluutváří určitou ideu, která odhaluje pravdivý obsah (Wahrheitsgehalt). Umění zprostředkovává poznání. Přístup k pravdě uměleckého díla získáme pouze odpoutáním se od běžných teorií o podstatě pravdy (adekvační teorie, koherence nebo pragmatický přístup). Umělecká pravda je podle knihy dialektická, postupně odhalující a nepoměrná. Každé dílo má podle Adorna vlastní obsah (Gehalt) utvořený vnitřní dialektikou mezi obsahem (Inhalt) a formou (Form). Pravdivost či nepravdivost uměleckého díla je možno kriticky posoudit pochopením vnitřního uspořádání díla a sociokulturních souvislostí totality, jejíž součástí umělecké dílo je.

Spisy[editovat | editovat zdroj]

  • Estetická teorie, Praha 1997 ISBN 80-902205-4-1
  • Dialektika a sociologie : výbor z prací představitelů tzv. frankfurtské školy, Praha 1967
  • Dialektika osvícenství. Filosofické fragmenty, Praha 2009 (práce napsaná spolu s Horkheimerem) ISBN 978-80-7298-267-7
  • Minima Moralia. Reflexe z porušeného života, Praha 2009 ISBN 978-80-200-1759-8

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Adorno v Routledge Ecyclopedia of Philosophy.
  • Schweppenhäuser, Gerhard: Theodor W. Adorno, zur Einführung. Junius, Dresden 2005.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]