Max Horkheimer

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Max Horkheimer (vlevo) a Theodor Adorno
Heidelberg, 1965.

Max Horkheimer (14. února 1895 ZuffenhausenStuttgartu7. července 1973 Norimberk) byl německý intelektuálsociální filosof, jeden ze zakladatelů tzv. Frankfurtské školy.

Život[editovat | editovat zdroj]

Horkheimer pocházel z rodiny židovského továrníka. Původně se měl stát nástupcem svého otce a také několik let pracoval v jeho firmě, ale poté byl povolán do armády a nakonec se rozhodl pro studium na univerzitě. V letech 1919–1922 studoval v Mnichově, FreiburguFrankfurtu; zde byl po promoci asistentem Hanse Cornelia.

V roce 1930 se stal ředitelem Institutu pro sociální bádání (Institut für Sozialforschung) při Goetheho univerzitě ve Frankfurtu, střediska tzv. Frankfurtské školy. Nástupu nacismu jej přiměl k emigraci a k přenesení Institutu na newyorskou Columbia University. Roku 1941 přesídlil do Los Angeles, kde byl sousedem Thomase Manna a kde společně s Th. W. Adornem sepsal své stěžejí dílo Dialektika osvícenství. Roku 1949 se Horkheimer vrátil do Frankfurtu, obnovil domovský institut a roku 1951 se stal rektorem. Ke konci života se přestěhoval do Švýcarska; pochován je na židovském hřbitově v Bernu.

Kritická teorie[editovat | editovat zdroj]

Horkheimer se na univerzitě nejprve zabýval filozofií a psychologií a při studiu Marxe se začíná více orientovat na sociologii. Jeho základní myšlenkou při práci v sociologii bylo, aby pracoval pro dobro společnosti. Z této myšlenky také vychází Horkheimerova nejznámější teorie a to teorie Kritická, která je mezioborovou teorií vycházející z marxismu a částečně z psychoanalýzy a dalších podnětů. Horkheimer se v rámci této teorie pokusil znovu otevřít témata jako militarismus, autoritářství a chudoba mas. Horkheimer zde také kritizoval buržoazní (kapitalistickou) společnost a snažil se rozkrýt její kořeny. Základními myšlenkami této teorie bylo utrpení a štěstí (zde patrná inspirace Jungovou psychologií), kombinovaná kritika pozitivismu a metafyziky, role racionality v emancipaci a metodologie mezioborového výzkumu.[1]

Dílo[editovat | editovat zdroj]

V díle Ke kritice instrumentálního rozumu hovoří o rozumu „subjektivním“, zaměřeném na prostředky a cíle, které jsou „rozumné“ v subjektivním smyslu, tj. pro sebezáchovu. Naproti tomu chybějící „objektivní rozum“ si podržuje působnost „nejen v individuální sebe-vědomí, nýbrž také v objektivním světě – ve vztazích mezi lidmi a společenskými třídami, v institucích, v přírodě a jejích manifestacích“.[2] Tato práce je považována za jeho nejznámější a nejdůležitější.[3]

Instrumentalita rozumu, který zkoumá nikoli aby pochopil, nýbrž aby ovládl, je v Dialektice osvícenství popsána jakožto temná stránka dědictví osvícenství. Kritická teorie vyčítá vědě nedostatek sebereflexe, která vede k technokraciimanipulaci a přispívá ke zrodu totalitarismu. Představitelé kritické teorie jakožto „nedogmatičtí marxisté“ považovali stalinismus a komunistickou diktaturu za nepřijatelnou. Horkheimer měl velký vliv na studentské hnutí v 60. letech, v českém prostředí je však velmi málo. První české vydání Dialektiky osvícenství spatřilo světlo teprve v druhé polovině roku 2009 (v překladu filozofa Michala Hausera)[4]

Vybraná díla[editovat | editovat zdroj]

  • Materialism and Metaphysics (1933)
  • Materialism and Morality (1933)
  • On the Problem of Truth (1935) – V tomto díle zkoumal konflikt mezi relativismem a dogmatem
  • Thoughts on Religion (1935) – Zde zkoumal Marxovu kritiku náboženství a přidával svou vlastní
  • The Latest Attack on Metaphysics (1937) – Kritika logického pozitivsmu
  • Ke kritice instrumentálního rozumu (1937)
  • Postscript (1937) – Zde Max Horkheimer tvrdí, že kritická teorie je filosofická i přesto, že je disciplinární.
  • Dialektika osvícenství (1947)
  • Eclipse of Reason (1947)
  • The German Jews  (1961)

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Max Horkheimer na německé Wikipedii.

  1. BERENDZEN, J. C.. Stanford Encyclopedia of Philosophy (Fall 2013 edition) [online]. Stanford: 2013. Dostupné online.  
  2. Max Horkheimer: Zur Kritik der instrumentellen Vernunft (1947, Bd. 6 der Ges. Schr.), s. 27–28.
  3. Max Horkheimer. Standford encyclopedia of phylosophy [online]. 2009 [cit. 2015-01-03]. Dostupné z: http://plato.stanford.edu/archives/fall2013/entries/horkheimer/#TraCriTheSumDisEarPro
  4. Oikoymenh: Dialektika osvícenství

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]