Totalitarismus

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Další významy jsou uvedeny v článku Totalita.

Totalitarismus (z latinského totus = “celý”) je politický systém, jehož vládnoucí skupiny neuznávají žádné meze své pravomoci a snaží se regulovat všechny aspekty veřejného a soukromého života. Základními znaky totalitarismu jsou autokratická vláda a prosazování politické ideologie v oblasti veřejného i osobního života. Zpravidla je provázena a podmíněna státním nevolnictvím, zákazem cest do zahraničí, uzavřením hranic.

Totalitarismus je nedemokratickou formou vlády, typicky nastolovanou masivní ideologickou propagandou a neskrývaným terorem a brutalitou.[1] Od autokracie se odlišuje tím, že usiluje o „totální“, naprostou moc, a to zpolitizováním veškeré společenské i individuální existence.[1] Totalita je obecně charakterizována propojením autoritativní vlády a politické ideologie.[2]

Totalitní stát zcela ovládá a řídí ekonomiku, potlačuje svobodu slova a kritiku režimu. Totalitní režim zasahuje do všech stránek veřejného i soukromého života, přesněji smazává rozdíl mezi soukromým a veřejným životem a neuznává svobodného jedince ani žádnou hranici své moci.

Mezi ideologie inklinující k totalitárnímu režimu lze zařadit fašismus, komunistickou diktaturu proletariátu, nacismus a státní kapitalismus.

Totalitní systém se obvykle charakterizuje těmito rysy:[3]

  • státem vynucovaná ideologie,
  • jediná strana ovládající státní aparát,
  • policejní kontrola a sledování občanů včetně používání mimosoudní represe a zastrašování,
  • centrální řízení ekonomiky,
  • uzavření hranic,
  • monopol na prostředky masové komunikace.

Etymologie[editovat | editovat zdroj]

Vše ve státě, nic proti státu, nic mimo stát.
— Benito Mussolini

Běžně se udává, že představu totalitarismu jako totální politické moci formuloval v roce 1923 Giovanni Amendola, který popsal italský fašismus jako systém fundamentálně odlišný od prosté diktatury.[4] Pojem byl v pozitivním významu uváděn v zápiscích Giovanni Gentile, italského filosofa a teoretika fašismu. Používal výraz „totalitario“ k popsání struktury a cílů nového státu.

Nový stát měl poskytovat „totální zastoupení národa a totální vedení národních cílů“.[5] Popsal totalitarismus jako společnost, ve které ideologie měla vliv nebo moc na většinu svých občanů.[6] Podle Benito Mussoliniho tento system politizoval všechno spirituální a lidské[4]. Farář Luigi Sturzo navazuje na Amendolu svým popisem totality jako netolerantního, politicky centralistického, autoritativního proudu diktatury. [7] Tak, jak ji definoval Sturzo, je totalitní forma vlády chápána dodnes. Svobodomyslný Curzio Malaparte to k nelibosti Mussoliniho charakterizoval jako „systém, kde vše, co není zakázané, je povinné“. Za zmínku stojí, že kořeny tohoto pojmu lze vystopovat již v textech Sieyèse z období Francouzské revoluce, který používá termín res total (ré-totale).

Raný koncept a užití[editovat | editovat zdroj]

První, kdo použil termín totalitarismus, byl rakouský spisovatel Franz Borkenau v jeho knize z roku 1938 „Komunistická internacionála“, ve které poznamenal, že totalitarismus spíše sovětskou a německou diktaturu sjednocoval, než odlišoval.[8] I Sung-man, který se později stal prvním prezidentem Korejské republiky, ve své knize "Japan Inside Out" z roku 1941 použil termín totalitarismus ke kategorizování japonské nadvlády nad mnoha asijskými národy proti demokratickému světu, kde jsou jedinci důležitější než společnost sama.

Během sérií přednášek v roce 1945 nazvaných "The Soviet Impact on the Western World" (publikovaných jako kniha v roce 1946) se britský pro-sovětský historik E. H. Carr vyjádřil, že trend odchylování se od individualismu a směřování k totalitě je všude nepochybný a že Marxismus-leninismus byl nejúspěšnější typ totalitarismu, jak dokazují růst sovětského průmyslu a také role Rudé armády při porážce nacistického Německa. „Pouze slepí a nevyléčitelní mohou tento fakt ignorovat,“ řekl Carr.[9]

V knihách Otevřená společnost a její nepřátelé z roku 1945 a Bída historicizmu z roku 1957 rakouský filozof Karl Popper vylíčil kritiku totalitarismu. V obou dílech kontrastoval „otevřenou společnost“ liberální demokracie s totalitarismem a argumentoval na základě přesvědčení, že historie se pohybuje směrem k nezměnitelné budoucnosti v souladu se známými právními předpisy.

V knize Původ totalitarismu spisovatelka německo-židovského původu Hannah Arendtové udává, že nacistické a komunistické režimy byly novou formou vlády a ne poupravené verze starých tyranií. Dle Arendtové je zdroj masové obliby totalitárních režimů jejich ideologie, která poskytuje utěšující, jednoduchou odpověď na záhady minulosti, současnosti a budoucnosti. Pro nacismus je celá historie historií rasového boje a pro Marxismus je to historie třídního boje.[10]

Rozdílné názory na charakteristiku totalitarismu[editovat | editovat zdroj]

Není jednoduché určit přesnou a jedinou charakteristiku totalitarismu. Myslitelé mají různé názory, a každý do charakteristiky totalitarismu zapojuje jiné prvky. Totalitarismem se zabýval velký počet autorů, zejména Raymond Aron, Lawrence Aronses, Franz Borkenau, Karl Dietrich Bracher, Zbigniew Brzezinski, Robert Conquest, Carl Joachim Friedrich, Eckhard Jesse, Leopold Labedz, Walter Laqueur, Claude Lefort, Juan Linz, Richard Löwenthal, Karl Popper, Richard Pipes, Leonard Schapiro a Adam Ulam.

Největší rozdíly názorů existují v otázce, zda je přítomnost teroru v totalitních režimech nutná. Raymond Aron tvrdí, že „totalitární panství je do značné míry určováno prvkem teroru“.[11] Dle Hannah Arendtové je podstatou totalitních režimů právě přítomnost teroru. Oproti tomu například Giovanni Sartori a José Linz neuvažují o teroru jako o nezbytném prvku totality, ale zároveň nevylučují možnost jeho přítomnosti. Dalším prvkem, o kterém se vedou diskuze, je nutnost centrálně řízené ekonomiky. Sartori ji naprosto odmítá, zatímco Aron prosazuje.

Při zkoumání názorů jednotlivých myslitelů na totalitarismus nelze také zapomenout na přihlédnutí k časovému aspektu, protože každý z myslitelů utvářel své názory v jiném časovém období. Zatímco Arendtová  znala v době svého zkoumání pouze dvě formy totalitní vlády (diktaturu národního socialismu po roce 1938 a diktaturu bolševismu od roku 1930), Sartori měl časový odstup daleko větší, a mohl tak zkoumat proměny totalitních režimů v čase. I přes rozdílnost názorů na přítomnost různých prvků v totalitarismu je možné definovat základní kritéria režimu. Za totalitářský je považován takový režim, který má pouze jediné centrum moci a vykonává absolutní vládu nad jednotlivci podle jediné ideologie. Toto pojetí je sice velmi obecné, ale přihlíží na rozdílnosti názorů různých myslitelů.[12]

Friedrichova a Brzezinského kritéria a Linzova charakteristika totalitarismu[editovat | editovat zdroj]

Aby režim mohl být nazýván totalitním, musí splňovat určité předpoklady. Faktory totalitarismu jsou vymezeny v teorii Carla Joachima Friedricha a politologa Zbigniewa Brzezinského.

Předpoklady totalitního režimu, jak je nejprve vymezuje C. J. Friedrich, jsou:

  • stanovení oficiální ideologie, která je předkládána režimem a akceptována lidem
  • absolutní kontrola veškerých ozbrojených složek státu
  • absolutní kontrola nad médii
  • užívání fyzických a psychologických nástrojů k regulaci veřejnosti

Tato Friedrichova teorie byla později rozvinuta Brzezinského klíčovým posledním bodem:

  • absolutní centralistická kontrola ekonomiky

V této podobě zůstávají Freidrichova Brzezinského kritéria totalitarismu nezměněna dodnes.

O práci Freidricha a Brzezinského se ve své vlastní definici totalitarismu opřel politolog Juan José Linz. Ten stanovil tři podmínky, při jejichž naplnění lze režim označit za totalitní:

  • Existuje centrum moci monistického charakteru. Jakékoli samostatně vystupující legální instituce nejsou reálně nezávislé, nýbrž jejich existence je vždy odvozena od režimu. Ten je ovládá.
  • Režimem je distribuován ideologický vzorec, s nímž se ztotožňuje vládnoucí skupina. Tato ideologie je základním rysem prováděné politiky, ale kromě politiky je namířena i přímo do sociálního myšlení občanů.
  • Od společnosti je (typicky pod hrozbou perzekuce) vyžadována aktivní účast na plánech režimu. Od občanů se očekává nadšení, ne trpná poslušnost, jaká je vysledovatelná u autoritativních režimů.[13]

Rozdíl mezi autoritativním režimem a totalitou[editovat | editovat zdroj]

Podle Karla Loewensteina pojem autoritarismus označuje politickou organizaci, ve které jediný držitel moci, ať už osoba, diktátor, junta nebo strana, monopolizuje politickou moc. Pojem autoritářství tak označuje spíše strukturu vlády než strukturu společnosti. Autoritativní režim ohraničuje sám sebe na politické řízení státu.

Techniky vlády totalitního režimu jsou nevyhnutelně autoritářské. Přesto totalitní režim činí více. Pokouší se vázat soukromý život, duši a morálku svých občanů k dominantní ideologii. Propagovaná ideologie prostupuje všechny kouty a škvíry společnosti; jeho ambice jsou totální.

Totalitní režim chce zničit občanskou společnost, tedy komunitu nezávislou na státě. Italští fašisté nezničili sociální struktury kompletně, a tak tyto země mohly snáze přijmout demokracii, obzvláště po naprosté porážce, ke kterému dovedl Itálii autoritativní režim ve druhé světové válce. Pokusy o reformu režimu v Sovětském svazu nevedly nikam, protože nevládní instituce, ať už ekonomické nebo sociální, byly vybudovány daleko méně. Výsledky snah o reformu nemohly reformovat komunismus nebo obnovit demokracii, ale vyvolaly progresívní úpadek organizovaného života.[4]

Skutečný svět je obtížné vtěsnat do slovních kategorií, a tak je pojem totalitarismus zdrojem téměř nekonečných diskusí, který režim v kterém období ještě byl totalitou a který již ne. Na tento problém narazili již zakladatelé totalitární školy (H. Arendtová, R. Aron), kteří si rovněž uvědomovali základní diametrální rozdíl mezi například Frankovým režimem a Hitlerovým nacionálním socialismem.

Ve svém komentáři porovnávajícím náboženství a totalitarismus Christopher Hitchens řekl „nutkání zakázat a cenzurovat knihy, umlčet disidenty, odsuzovat lidi stojící mimo, vpadnout do jejich soukromé sféry a vyvolat exkluzívní spásy jsou esencí totalitarismu.“[14]

Důvody vedoucí k podrobení se totalitarismu[editovat | editovat zdroj]

Tímto tématem se zabývá německý sociální psycholog, sociolog a psychoanalytik Erich Fromm. Uvádí, že v moderní společnosti se člověk stává sice soběstačnějším, nezávislejším i kritičtějším, na druhou stranu ale také osamělejším, izolovanějším a úzkostlivějším.[15] Počátek vidí v době reformace, kdy Martin Luther a Jan Kalvín zdůrazňovali špatnost a zkaženost lidské povahy a hlavní cíl viděli v pokoření lidské pýchy a oslavě Boha. Tyto vlivy pak připravily člověka na podřízenou roli budoucím totalitním vůdcům.[16] Tuto situaci v minulosti předpověděli filosofové jako například Søren Kierkegaard a Friedrich Nietzsche.[17]

Americký psycholog a filosof John Dewey shrnul problém totalitarismu tak, že hlavní hrozbou demokracie není fakt, že existují totalitní státy, ale totalita v samotném člověku, jeho postojích a v institucích, která zapříčinila vítězství autority a vznik závislosti na vůdci.[18]

Totalitní architektura[editovat | editovat zdroj]

Nepolitické aspekty kultury a motivů totalitních zemí samy sebe označovaly jako „totalitní“. Například Theodore Dalrymple, britský autor, fyzik a politolog, napsal pro City Journal, že brutalismus je vyjádření totalismu vzhledem k tomu, že jeho betonově založený styl zahrnuje ničení jemnějších - humánnějších míst jako například zahrad.[19]

V díle 1984 George Orwella je popsána budova Ministerstva pravdy jako „obrovský, pyramidový objekt z bílého betonu, tyčící se terasu po terase – tři sta metrů do vzduchu“. Fejetonista Ben Macintyre z deníku The Times poznamenal, že to byl „předvídavý popis druhu totalitní architektury, která bude brzy dominovat komunistickému bloku".[20]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Totalitarianism na anglické Wikipedii.

  1. a b HEYWOOD, Andrew. Politologie. Praha : Eurolex Bohemia, 2004. ISBN 80-86432-95-5. S. 49.  
  2. C.C.W. Taylor. “Plato's Totalitarianism.” Polis 5 (1986): 4-29. Reprinted in Plato 2: Ethics, Politics, Religion, and the Soul, ed. Gail Fine (Oxford: Oxford University Press, 1999), 280-296.
  3. M. Pečenka, P. Luňák: Encyklopedie moderní historie. Praha : Libri, 1995. ISBN 80-85983-01-X.
  4. a b c Pipes, Richard (1995): Russia Under the Bolshevik Regime, New York: Vintage Books, Random House Inc., ISBN 0-394-50242-6. s. 240-281.
  5. Stanley G. Payne, Fascism: Comparison and Definition (UW Press, 1980), p. 73
  6. G. Gentile & B. Mussolini in "La dottrina del fascismo" 1932)
  7. REDNER, Harry. Totalitarianism, Globalization, Colonialism. 1.. vyd. New Brunswick : Transaction Publishers, 2014. 353 s. ISBN 978-1-4128-5397-2. S. 627.  
  8. Nemoianu, Virgil, Recenze na End and Beginnings strany 1235-1238 z MLN, svazek 97, vydání # 5, prosinec 1982, s.1235
  9. Laqueur, Walter, The Fate of the Revolution, New York: Scribner, 1987, s.131.
  10. Dana Richard Villa (2000), The Cambridge Companion to Hannah Arendt. Cambridge University Press, s.2-3. ISBN 0-521-64571-9
  11. BALÍK, Stanislav; KUBÁT, Michal. Teorie a praxe totalitních a autoritativních režimů. 1.. vyd. Praha : Dokořán, 2004. 168 s. ISBN 80-86569-89-6. S. 21.  
  12. VÁŇA, Tomáš. Jazyk a totalitarismus. 1.. vyd. Brno : Centrum pro studium demokratizace a kultury (CDK), 2013. 159 s. ISBN 978-80-7325-316-5. S. 12-23.  
  13. HLOUŠEK, Vít; KOPEČEK, Lubomír. Demokracie: teorie, modely, osobnosti, podmínky, nepřátelé a perspektivy demokracie. 1.. vyd. Brno : Masarykova univerzita, Mezinárodní politologický ústav, 2003. 375 s. ISBN 80-210-3195-6. S. 261-263.  
  14. Hitchens, Christopher God is not great:how religion poisons everything Hachette Book Group USA, 2007, Page 234
  15. FROMM, Erich. Strach ze svobody. 2.. vyd. Praha : Portál, 2014. 239 s. ISBN 978-80-262-0615-6. S. 88.  
  16. FROMM. Strach ze svobody. [s.l.] : [s.n.]. S. 92-93.  
  17. FROMM. Strach ze svobody. [s.l.] : [s.n.]. S. 108.  
  18. FROM. Strach ze svobody. [s.l.] : [s.n.]. ISBN 18-19.  
  19. Theodore Dalrymple (podzim 2009). "The Architect as Totalitarian". City Journal.
  20. Ben Macintyre (30. březen, 2007). "Look on those monuments to megalomania, and despair". The Times.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • BALÍK, Stanislav; KUBÁT, Michal. Teorie a praxe totalitních a autoritativních režimů. 1. Vyd. Praha: Dokořán, 2004. 168 s., ISBN 80-86569-89-6.
  • VÁŇA, Tomáš; Jazyk a totalitarismus. 1. Vyd. Brno: Centrum pro studium demokratizace a kultury (CDK), 2013. 159 s., ISBN 978-80-7325-316-5.
  • FROMM, Erich. Strach ze svobody. 2. Vyd. Praha: Portál, 2014. 239 s. ISBN 978-80-262-0615-6.
  • HLOUŠEK, Vít; KOPEČEK, Lubomír. Demokracie: teorie, modely, osobnosti, podmínky, nepřátelé a perspektivy demokracie. 1. Vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2003. 375 s. ISBN 80-210-3195-6.

Beletrie[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]