Engelbert Dollfuss

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Engelbert Dollfuss
Engelbert Dollfuss v roce 1933
Engelbert Dollfuss v roce 1933
Rakouský kancléř
Ve funkci:
20. května 1932 – 25. července 1934
PrezidentWilhelm Miklas
PředchůdceKarl Buresch
NástupceKurt Schuschnigg
Ministr zahraničí Rakouska
Ve funkci:
1932 – 1934
PředchůdceKarl Buresch
NástupceStephan Tauschitz
Ministr zemědělství a lesnictví Rakouska
Ve funkci:
1931 – 1934
PředchůdceAndreas Thaler
NástupceErnst Rüdiger Starhemberg
Předseda Vlastenecké fronty
Ve funkci:
1933 – 1934
Předchůdcestrana vznikla
NástupceErnst Rüdiger Starhemberg
Stranická příslušnost
ČlenstvíKřesťansko-sociální strana
Vlastenecká fronta
Narození4. října 1892
Texingtal
Úmrtí25. července 1934 (ve věku 41 let)
Vídeň
Místo pohřbeníEngelbert Dollfuss's grave
ChoťAlwine Dollfuß
DětiEva Dollfuss
Alma materVídeňská univerzita
Profesepolitik, diplomat, advokát a voják
Náboženstvíkatolicismus
OceněníVojenský záslužný kříž 3. třídy
Vojenský záslužný kříž
Karlův vojenský kříž
CommonsEngelbert Dollfuß
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Engelbert Dollfuss (německy psáno Dollfuß) (4. října 1892 Texingtal – 25. července 1934 Vídeň) byl rakouský meziválečný politik a státník. Pro jeho výšku (151 cm) a způsob vlády mu bylo posměšně přezdíváno „Milimetternich“. Podlehl atentátu v rámci pokusu o nacistický puč.

Život[editovat | editovat zdroj]

Pocházel z malorolnické rodiny z dolnorakouské oblasti Mostviertel. Coby nábožensky založený mladík studoval nejprve v kněžském semináři, poté na právnické fakultě Vídeňské univerzity a nakonec studoval národní hospodářství na univerzitě v Berlíně.

Během první světové války byl nejprve odmítnut při žádosti o přijetí do armády kvůli velmi malé postavě, ale později byl přijat a poslán na italskou frontu do Alp, kde se v závěru války dostal do zajetí. Po první světové válce získal ještě doktorát práv.[1]

Kariéra[editovat | editovat zdroj]

Po válce pracoval jako sekretář rolnické asociace na ministerstvu zemědělství. V roce 1927 se stal ředitelem zemědělské obchodní komory pro Dolní Rakousko a v roce 1930 byl jako člen konzervativní Křesťanské sociální strany jmenován prezidentem rakouských federálních železnic. Rok na to byl jmenován ministrem zemědělství a lesů.[1]

Engelbert Dollfuss (okolo roku 1930)
Engelbert Dollfuss (okolo roku 1930)

Jako hluboce věřící katolík a konzervativec se inspiroval svým předchůdcem Ignazem Seipelem a ideologem Othmarem Spannem a vycházel z přesvědčení, že Rakousko může být vyvedeno z hospodářské a politické krize pouze zavedením stavovského státu. Takto uspořádaný stát měl postavit hráz nacismu, komunismu a dokonce i sociální demokracii.[1]

Kancléřem[editovat | editovat zdroj]

Rakouským kancléřem se stal 20. května 1932 jako představitel pravicově koaliční vlády. Zároveň se také stal ministrem zahraničí. Jeho protiinflační opatření byla v tehdejším meziválečném Rakousku velmi nepopulární a Dollfuss brzy na to rozpustil parlament a vládl pomocí dekretů. Tento postup ospravedlňoval jako nutné opatření vůči vzrůstajícímu vlivu nacistů v Rakousku, kterého se obával. Také vyřadil z činnosti ústavní soud a udržoval si dohled nad tiskem. Dále následoval zákaz veřejných shromáždění a také zákaz komunistické strany i sociálnědemokratického Schutzbundu.

V srpnu 1933 vytvořil monopolní vládní stranu na podporu svého režimu zvanou Vaterländische Front (Vlastenecká fronta) a sloučil Křesťanskou sociální stranu s polovojenským a nacionalistickým Heimwehrem.

Bylo zřejmé, že v příštích volbách by nacisté získali většinu a Rakousko by přestalo existovat jako stát a připojilo se k Německu (což se později skutečně stalo). Aby tomu zabránil, zakázal Dollfuss v červnu 1934 rakouskou NSDAP.[2]

Nově jmenovaný rakouský kancléř Engelbert Dollfuss (uprostřed bez klobouku). Napravo je prezident republiky, Wilhelm Miklas, vlevo poslanec Leopold Kunschak.

Poslední chvíle Dollfussova života[editovat | editovat zdroj]

Dne 25. července 1934 vnikla skupina osmi rakouských nacistů do budovy kancléřství a po delší honičce, kdy kancléře honili po různých kancelářích, ho dostihli a dvěma ranami z revolveru jej postřelil vyškovský rodák Otto Planetta.

Zraněného Dollfusse donesli do jedné z kanceláří a položili ho na pohovku. Ležel v ní skoro čtyři hodiny a smrtelně krvácel. Nikdo mu nepomohl. Do místnosti vešel ministr vnitra Emil Fey, aby jej přesvědčil k souhlasu s nástupnictvím bývalého hejtmana Štýrska a velvyslance v Itálii Antona Rintelena do funkce kancléře. Dollfuss poté ztratil vědomí a zemřel.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ a b c Jan Křen: Dvě století střední Evropy. Praha 2005. s. 427.
  2. ↑ Křen, s. 428

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Bauman, Vladimír & Hladký, Miroslav První zemřel kancléř, Praha, 1968
  • Brožek, Otakar & Horský, Jiří, Na dně byla smrt, Praha, 1968
  • Busshoff, Heinrich, Das Dollfuß-Regime in Österreich (Berlin: Duncker & Humbolt, 1968)
  • Dollfuss, Engelbert, Dollfuß schafft Arbeit [Pamphlet] (Heimatdienst, 1933)
  • Ender, D, Die neue österreichische Verfassung mit dem Text des Konkordates(Wien/Leipzig: Österreichischer Bundesverlag, 1935)
  • Gregory, J. D., Dollfuss and his Times (Tiptree: Hutchinson & Co. Anchor, 1935)
  • Heiden, Konrad: Jeden muž proti Evropě.Praha 1937.
  • Křen, Jan: Dvě století střední Evropy. Praha 2005.
  • Maass, Walter B. Assassination in Vienna, Charles Scribner's Sons, New York
  • Maleta, Alfred, Der Sozialist im Dollfuß-Österreich (Linz: Preßverein Linz, 1936)
  • Messner, Johannes, Dollfuß (Tyrolia, 1935)
  • Messner, Johannes, Dollfuss: An Austrian Patriot (Norfolk, Virginia: IHS Press, 2003)
  • Miller, James William: Engelbert Dollfuss als Agrarfachmann: eine Analyse bäuerlicher Führungsbegriffe und österreichischer Agrarpolitik 1918–1934. Wien, Köln: Böhlau, 1989. ISBN 3-205-05141-6.
  • Moth, G., Neu Österreich und seine Baumeister (Wien: Steyrermühl-Verlag, 1935)
  • Österreichischer Bundespressedienst, Der Führer Bundeskanzler Dr. Dollfuß zum Feste des Wiederaufbaues 1. Mai 1934 (Österreichischer Bundespressedienst, 1934)
  • Sugar, Peter (ed.) Native Fascism in the Successor States (Seattle 1971)
  • Tálos, Emmerich & Neugebauer, Wolfgang, Austrofaschismus (Vienna: Lit. Verlag, 2005)
  • Walterskirchen, Gudula Engelbert Dollfuß, Arbeitermörder oder Heldenkanzler(Vienna: Molden Verlag, 2004)
  • Weber, Hofrat Edmund, Dollfuß an Oesterreich, Eines Mannes Wort und Ziel (Wien: Reinhold Verlag, 1935)
  • Winkler, Franz, Die Diktatur in Oesterreich (Zürich/Leipzig: Orell Füssli Verlag, 1935)
  • Zweig, Stefan, Die Welt von Gestern, eines Dichters von Morgen (Frankfurt am Main/Bonn: Athenäum, 1965)

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Kancléři Rakouska
První republika
Karl Renner (1918–1920) • Michael Mayr (1920–1921) • Johann Schober (1921–1922) • Walter Breisky (1922) • Johann Schober (1922) • Ignaz Seipel (1922–1924) • Rudolf Ramek (1924–1926) • Ignaz Seipel (1926–1929) • Ernst Streeruwitz (1929) • Johann Schober (1929–1930) • Karl Vaugoin (1930) • Otto Ender (1930–1931) • Karl Buresch (1931–1932) • Engelbert Dollfuss (1932–1934) • Kurt Schuschnigg (1934–1938) • Arthur Seyß-Inquart (1938)
Státní znak Rakouska
Státní znak Rakouska
Druhá republika
Karl Renner (1945) • Leopold Figl (1945–1953) • Julius Raab (1953–1961) • Alfons Gorbach (1961–1964) • Josef Klaus (1964–1970) • Bruno Kreisky (1970–1983) • Fred Sinowatz (1983–1986) • Franz Vranitzky (1986–1997) • Viktor Klima (1997–2000) • Wolfgang Schüssel (2000–2007) • Alfred Gusenbauer (2007–2008) • Werner Faymann (2008–2016) • Reinhold Mitterlehner (2016) • Christian Kern (2016–2017) • Sebastian Kurz (2017–2019) • Brigitte Bierleinová (2019–2020) • Sebastian Kurz ( 2020–2021) • Alexander Schallenberg (2021) • Karl Nehammer (od 2021)
Ministři zahraničí Rakouska
Habsburská monarchie
Jan Kryštof z Bartensteina (1727–1753) • Antonín Corfitz z Ulfeldu (1742–1753) • Václav Antonín z Kounic-Rietbergu (1753–1792) • Jan Filip Cobenzl (1792–1793) • Johann Amadeus Thugut (1793–1800) • Ferdinand z Trauttmansdorffu (1800–1801) • Jan Ludvík Cobenzl (1801–1804)
 Znak Rakouska
Rakouské císařství
Jan Ludvík Cobenzl (1804–1805) • Jan Filip Stadion (1805–1809) • Klemens Václav Metternich (1809–1848) • Karl Ludwig Ficquelmont (1848) • Johann von Wessenberg (1848) • Felix ze Schwarzenbergu (1848–1852) • Karl Ferdinand Buol-Schauenstein (1852–1859) • Johann Rechberg-Rothenlöwen (1859–1864) • Alexandr Mensdorff-Pouilly (1864–1866) • Friedrich von Beust (1866–1867)
Rakousko-Uhersko
Friedrich von Beust (1867–1871) • Gyula Andrássy st. (1871–1879) • Heinrich Karl von Haymerle (1879–1881) • Benjámin Kállay (1881) • Gustav Kálnoky (1881–1895) • Agenor Gołuchowski ml. (1895–1906) • Alois Lexa von Aehrenthal (1906–1912) • Leopold Berchtold (1912–1915) • István Burián (1915–1916) • Ottokar Czernin (1916–1918) • István Burián (1918) • Gyula Andrássy ml. (1918) • Ludwig von Flotow (1918)
První Rakouská republika
a Rakouský stát
Victor Adler (1918) • Otto Bauer (1918–1919) • Karl Renner (1919–1920) • Michael Mayr (1920–1921) • Johann Schober (1921–1922) • Walter Breisky (1922) • Leopold Hennet (1922) • Alfred Grünberger (1922–1924) • Heinrich Mataja (1924–1926) • Rudolf Ramek (1926) • Ignaz Seipel (1926–1929) • Ernst Streeruwitz (1929) • Johann Schober (1929–1930) • Ignaz Seipel (1930) • Johann Schober (1930–1932) • Karl Buresch (1932) • Engelbert Dollfuß (1932–1934) • Stephan Tauschitz (1934) • Egon Berger-Waldenegg (1934–1936) • Kurt Schuschnigg (1936) • Guido Schmidt (1936–1938) • Wilhelm Wolf (1938)
Druhá Rakouská republika
Karl Gruber (1945–1953) • Leopold Figl (1953–1959) • Bruno Kreisky (1959–1966) • Lujo Tončić-Sorinj (1966–1968) • Kurt Waldheim (1968–1970) • Rudolf Kirchschläger (1970–1974) • Erich Bielka (1974–1976) • Willibald Pahr (1976–1983) • Erwin Lanc (1983–1984) • Leopold Gratz (1984–1986) • Peter Jankowitsch (1986–1987) • Alois Mock (1987–1995) • Wolfgang Schüssel (1995–2000) • Benita Ferrerová-Waldnerová (2000–2004) • Ursula Plassniková (2004–2008) • Michael Spindelegger (2008–2013) • Sebastian Kurz (2013–2017) • Karin Kneisslová (2017–2019) • Alexander Schallenberg (2019–2021) • Michael Linhart (2021) • Alexander Schallenberg (od 2021)
Fašismus a nacismus
Ideje
Lidé
Hnutí
Historie
Související
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Engelbert_Dollfuss&oldid=22551672“