István Burián

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
István Burián
István Burián na snímku z doby okolo r. 1915
István Burián na snímku z doby okolo r. 1915

Ve funkci:
24. července 1903 – 12. února 1912
Předchůdce Agenor Gołuchowski
Nástupce Leo von Bilinski
Ve funkci:
28. října 1916 – 2. prosince 1916
Předchůdce Ernest von Koerber
Nástupce Konrad Hohenlohe
Ve funkci:
22. prosince 1916 – 7. září 1918
Předchůdce Konrad Hohenlohe
Nástupce Alexander Spitzmüller

Ve funkci:
13. ledna 1915 – 22. prosince 1916
Předchůdce Leopold Berchtold
Nástupce Ottokar Czernin
Ve funkci:
16. dubna 1918 – 24. října 1918
Předchůdce Ottokar Czernin
Nástupce Gyula Andrássy

Narození 16. ledna 1851

Stupava
Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství

Úmrtí 20. října 1922
Vídeň
RakouskoRakousko Rakousko

István Burián, též Stephan Burián von Rajecz (16. ledna 1851 Stupava20. října 1922 Vídeň), byl rakousko-uherský, respektive uherský diplomat a politik, v letech 1903–1912 a 1916–1918 ministr financí Rakouska-Uherska, za první světové války pak dvakrát ministr zahraničí Rakouska-Uherska.

Biografie[editovat | editovat zdroj]

Studoval v Prešpurku a Vídni. Absolvoval konzulární akademii a nastoupil diplomatickou dráhu. Působil v Alexandrii, Bukurešti, Bělehradu a Sofii. V letech 1882–1886 vedl generální konzulát v Moskvě. V období let 1887–1895 zastával post velvyslance Rakouska-Uherska v Sofii, roku 1896 ve Stuttgartu, roku 1897 v Aténách.[1][2]

Jeho kariéra vyvrcholila na počátku 20. století. V období od 24. července 1903 do 12. února 1912 působil jako společný ministr financí Rakouska-Uherska (po rakousko-uherském vyrovnání šlo ovšem spíše o účetní post, bez výraznějších exekutivních a rozpočtových pravomocí[3]). V této funkci rovněž vykonával působnost guvernéra okupované Bosny a Hercegoviny, která byla roku 1908 oficiálně anektována k monarchii. Nechal vypsat volby do Zemského sněmu Bosny a Hercegoviny a navrhl ústavu pro tuto novou provincii říše. Byla mu vyčítána náklonnost k Srbům, situaci v Bosně se mu ale nepodařilo uklidnit.[1]

Od 13. ledna 1915 do 22. prosince 1916 byl ministrem zahraničí Rakouska-Uherska, tedy šéfem rakousko-uherské diplomacie a zároveň z titulu této funkce i předsedou ministerské rady pro společné záležitosti (nominálním ministerským předsedou Rakouska-Uherska).[4] Ovšem po rakousko-uherském vyrovnání nehrál tento post skutečnou roli předsedy exekutivy, kterou vykonávaly samostatné předlitavské a uherské vlády.[3]

Do funkce v čele rakousko-uherské diplomacie se Burián dostal poté, co z tohoto postu musel odejít Leopold Berchtold, který se zapojil do debat o zajištění neutrality Itálie. Německo jako spojenec Vídně navrhovalo územní ústupky Itálii coby prostředek k odvrácení této země od aliance s dohodovými velmocemi. Plány ovšem ve Vídni narazili a István Burián měl na ministerské pozici důsledněji a bez ohledu na německé přání hájit územní celistvost Rakouska-Uherska. Už v březnu 1915 se ale sám vyslovil pro ústupky Itálii, s poukazem na stále tvrdší tlak z Berlína. Nakonec ovšem Itálie na jaře 1915 definitivně přešla do dohodového tábora a tyto debaty už nepokračovaly.[5] Jako ministr oponoval taky plánům na vedení neomezené ponorkové války.[1] Buriánův odchod z čela ministerstva souvisel se střídáním politických elit po nástupu nového císaře Karla I. Podobně musel odejít z čela předlitavské vlády Ernest von Koerber. Nahradili je lidé blízcí Karlu I. i zabitému nástupníkovi trůnu Františku Ferdinandovi d'Este.[6]

Od 28. října 1916 do 2. prosince 1916 se pak (jako správce) nakrátko vrátil do funkce společného ministra financí Rakouska-Uherska. Znovu post šéfa rezortu společných financí zastával od 22. prosince 1916 do 7. září 1918, z toho od 16. dubna 1918 jako správce.[1]

Od 16. dubna 1918 do 24. října 1918 byl znovu ministrem zahraničí Rakouska-Uherska. Ve funkci již řešil složitou mezinárodně-politickou situaci, v níž pokusy o mírovou dohodu narážely na nedořešenou národnostní otázku v monarchii. Burián se pokusil o smírné urovnání válečného konfliktu a 14. září 1918 se obrátil nótou na všechny válčící státy s výzvou k jednání. Západní mocnosti ale nabídku odmítly a zesílily svou kampań, zejména na Balkánu. 5. října 1918 se pak Německo i Rakousko-Uhersko obrátily s novou výzvou k jednání na amerického prezidenta Wilsona, přičemž jako základní pozici přijali předchozích čtrnáct bodů prezidenta Wilsona z ledna 1918, v nichž se počítalo s dalekosáhlou autonomií národů Rakouska-Uherska. Americká odpověď z 14. října ovšem naznačovala posun ve vnímání budoucnosti podunajské monarchie, protože USA uznaly národní reprezentace Čechoslováků a Jihoslovanů. Burián tak v posledních týdnech svého působení na ministerském křesle zažíval předehru k rozpadu státu.[7]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d Österreichisches Biographisches Lexikon 1815–1950. Bd. 1. Wien : [s.n.], 2003-2011. Dostupné online. ISBN 978-3-7001-3213-4. Kapitola Burian von Rajecz, Stefan Gf. (1851-1922), Minister und Diplomat, s. 129. (německy) 
  2. Meyers Großes Konversations-Lexikon [online]. zeno.org, [cit. 2013-05-26]. Dostupné online. (německy) 
  3. a b Urban, Otto: Česká společnost 1848-1918. Praha : Svoboda, 1982. S. 225. (česky) 
  4. kol. aut.: Československé dějiny v datech. Praha : Svoboda, 1987. ISBN 80-7239-178-X. S. 583. (česky) 
  5. Urban, Otto: Česká společnost 1848-1918. Praha : Svoboda, 1982. S. 601. (česky) 
  6. Urban, Otto: Česká společnost 1848-1918. Praha : Svoboda, 1982. S. 603. (česky) 
  7. Urban, Otto: Česká společnost 1848-1918. Praha : Svoboda, 1982. S. 633, 638. (česky)