Přeskočit na obsah

Alois Lexa von Aehrenthal

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Alois Lexa von Aehrenthal
Alois Lexa hrabě z Aehrenthalu
Alois Lexa hrabě z Aehrenthalu
Rakousko-uherský ministr zahraničí
Ve funkci:
24. října 1906 – 17. února 1912
PanovníkFrantišek Josef I.
PředchůdceAgenor Gołuchowski
NástupceLeopold Berchtold
Rakousko-uherský velvyslanec v Rusku
Ve funkci:
26. ledna 1899 – 24. října 1906
PanovníkFrantišek Josef I.
PředchůdceFrantišek I. z Lichtenštejna
NástupceLeopold Berchtold
Rakousko-uherský vyslanec v Rumunsku
Ve funkci:
4. listopadu 1895 – 26. ledna 1899
PanovníkFrantišek Josef I.
PředchůdceRudolf Welsersheimb
NástupceJohann Pallavicini
Stranická příslušnost
Členstvínezávislý politik
Narození27. září 1854
Hrubá Skála
Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí17. února 1912 (ve věku 57 let)
Vídeň
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Choť(1902) Paulina Széchenyiová (1871–1945)
RodičeJan Bedřich Lexa z Aehrenthalu a Marie z Thun-Hohensteinu
DětiKarolína Lexová z Aehrenthalu
Jan Lexa z Aehrenthalu
Alžběta Lexová z Aehrenthalu
PříbuzníFelix Lexa z Aehrenthalu a František Lexa z Aehrenthalu (sourozenci)
Profesediplomat a politik
Náboženstvíkatolicismus
OceněníŘád Serafínů
Řád železné koruny
Řád černé orlice
Řád Zvěstování
Císařský rakouský řád Leopoldův
… více na Wikidatech
CommonsAlois Lexa von Aehrenthal
Seznam děl: SKČR | Knihovny.cz
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Alois Leopold Jan Křtitel hrabě Lexa z Aehrenthalu (německy Aloys Leopold Johann Baptist Graf Lexa von Aehrenthal) (27. září 1854 Hrubá Skála – 17. února 1912 Vídeň) byl český šlechtic a rakousko-uherský diplomat. Jako doktor práv působil od mládí v diplomatických službách, s přestávkami strávil téměř dvacet let v Petrohradu, kde byl nakonec rakousko-uherským velvyslancem (1899–1906). Poté byl v letech 1906–1912 rakousko-uherským ministrem zahraničí.[1] V této funkci zpočátku proslul úsilím o vyvážené a mírumilovné vztahy mezi evropskými mocnostmi, svým nejvýznamnějším počinem (anexe Bosny a Hercegoviny 1908) nakonec ale přispěl k eskalaci napětí v celoevropském kontextu (bosenská krize) a izolaci Rakouska-Uherska před první světovou válkou. V roce 1909 byl povýšen na hraběte.

Životopis

[editovat | editovat zdroj]
Zámek Hrubá Skála, rodiště Aloise Lexy z Aehrenthalu

Pocházel z českého šlechtického rodu Lexů z Aehrenthalu, který byl v roce 1790 povýšen do šlechtického stavu a v roce 1828 získal stav svobodných pánů.[2] Narodil se na zámku Hrubá Skála jako druhorozený syn Jana Antonína III. Lexy, svobodného pána z Aehrenthalu, (1817–1898) a jeho manželky Marie Felicitas, rozené hraběnky Thun-Hohensteinové (1830–1911), po matce byl potomkem českého rodu Mladotů ze Solopisk[3] a díky jejím sourozencům měl příbuzenské vazby na šlechtické rodiny Kouniců, Valdštejnů nebo Nosticů.[4] Studoval práva nejprve v Bonnu a poté na Karlově univerzitě v Praze, po získání doktorátu vstoupil do diplomatických služeb. Kariéru zahájil jako attaché v Paříži, v letech 1878–1883 byl vyslaneckým tajemníkem v Petrohradě. Poté působil ve Vídni na ministerstvu zahraničí (1883–1888) a pak se vrátil do Petrohradu jako legační rada I. kategorie (1888–1894). V roce 1894 byl znovu povolán do Vídně na ministerstvo zahraničí a v letech 1895–1899 byl rakousko-uherským vyslancem v Bukurešti.[5] V Rumunsku udržoval spojenectví z roku 1883 a přispěl k němu několika dalšími dodatky. Poté se potřetí vrátil do Ruska, kde byl v lednu 1899 jmenován rakousko-uherským velvyslancem,[6] zároveň obdržel titul c. k. tajného rady.[7] Jako velvyslanec v Petrohradě setrval sedm let až do října 1906.[8] Během dlouhého pobytu v Rusku získal vynikajicí přehled o společenských a kulturních poměrech, samozřejmě se také velmi dobře naučil rusky.[9]

Ministr zahraničí

[editovat | editovat zdroj]

Po rezignaci ministra zahraniční Agenora Gołuchowského byl 24. října 1906 jmenován rakousko-uherským ministrem zahraničí, v této funkci zároveň předsedal společné ministerské radě. Ministrem se stal na návrh svého předchůdce Gołuchowského.[pozn. 1] Sám Aehrenthal byl svým jmenováním překvapen a původně o funkci vlastně neměl zájem. Kvůli zdravotním problémům (zhoršoval se mu zrak) měl představu, že po návratu z Petrohradu se usadí na rodových statcích v Čechách a bude se věnovat pěstování ovoce (z oboru pomologie také publikoval několik odborných pojednání).

Ve funkci ministra zahraničí absolvoval první cestu opět do Petrohradu, kde se rozloučil se svými hostiteli, poté odjel do Berlína k jednání s kancléřem Bülowem (listopad 1906). V roce 1907 v Desiu a Semmeringu jednal s italským ministrem zahraničí Tommasem Tittonim. Vztahy s Itálií patřily k prioritám Aehrenthalovy politiky, stejně jako udržování kontaktů s Ruskem, kde měl ze svého předchozího působení řadu vazeb. Celkově byla jeho cílem snaha vymanit se ze závislosti na spojeneckém Německu, nepřímo také přispěl ke sblížení Německa a Itálie i ostatními mocnostmi. Podílel se také na jednáních mírové konference v Haagu (1907), i když sám nebyl osobně účastníkem. Aehrenthalovy aktivity během prvního roku v úřadu ministra zahraničí byly v celoevropském kontextu vnímány natolik pozitivně, že v roce 1907 byla zvažována jeho nominace na Nobelovu cenu za mír. Vídeňský dvůr to ale předem odmítl s argumentem, že není vhodné, aby císařův ministr přijímal vysokou finanční odměnu, která byla s udělením ceny spojena.

Po dramatických změnách v Srbsku a Turecku byly ohroženy pozice Rakouska-Uherska na Balkáně, kde od roku 1878 c. k. armáda ovládala území Bosny a Hercegoviny, formálně stále patřící k Osmanské říši. Situaci se Aehrenthal rozhodl řešit radikálně a v roce 1908 realizoval anexi Bosny a Hercegoviny. Předcházelo tomu setkání na zámku v Buchlovicích s ruským ministrem zahraničí Izvolským, od něhož získal poněkud nejasně formulovanou podporu.[pozn. 2][10][11] S ostatními velmocemi Aehrenthal svůj plán vůbec nekonzultoval a Evropa byla 6. října 1908 postavena před hotovou věc, kdy byla Bosna a Hercegovina dekretem císaře Františka Josefa začlěněna do Rakouska-Uherska. Tím došlo k eskalaci napětí v mezinárodním měřítku (Bosenská krize) a především zhoršení vztahů s Ruskem, sám Aehrenthal se ale nadále stavěl do pozice ochránce míru.[12] Přes kontroverzní důsledky anexe byl v roce 1909 povýšen do hraběcího stavu.[pozn. 3][13][14]

V posledních letech se u Aehrenthala začala projevovat zhoubná leukémie. O jeho nemoci věděla jen rodina a několik nejbližších spolupracovníků, jako ministr neztrácel na výkonnosti, ale účast na společenských událostech byla pro něj fyzicky čím dál náročnější. V roce 1911 absolvoval více než dvouměšíční ozdravný pobyt v Opatiji, v tomto roce také dosáhl svého posledního triumfu v konfliktu s náčelníkem generálního štábu Franzem Conradem. Conrad překračoval kompetence své funkce, s podporou následníka trůnu Františka Ferdinanda zasahoval do zahraniční politiky a prosazoval tzv. preventivní válku na Balkáně. Císař František Josef Aehrenthala jednoznačně podpořil a v prosinci 1911 Conrada odvolal z funkce náčelníka generálního štábu.

Na začátku ledna 1912 odjel Aehrenthal na dovolenou do Semmeringu, po návratu do Vídně byl již trvale upoután na lůžko a na vlastní žádost byl 15. února zproštěn funkce ministra zahraničí. Jeho nástupcem se stal Leopold Berchtold, o jeho jmenování bylo rozhodnuto již o dva týdny dříve. Aehrenthal zemřel 17. února 1912 ve Vídni ve věku 57 let, pohřben byl v rodové hrobce v Doksanech.[15]

Aehrenthal byl již svými současníky vnímán jako mimořádně schopný a výkonný diplomat s širokým rozhledem, nekritická hodnocení jej dokonce označovala za „druhého Metternicha“. Povahu měl spíše uzavřenou a ve společnosti nebyl příliš oblíben, v úřadu ale proslul jako silná autoritativní osobnost a do svých postojů si nenechal od nikoho kecat. Rozporuplné působení Aehrenthala dokládá nominace na Nobelovu cenu míru v roce 1907 a vzápětí o rok později násilný akt anexe Bosny a Hercegoviny.

Rodina

[editovat | editovat zdroj]

Oženil se až v osmačtyřiceti letech, jeho manželkou se stala uherská šlechtična hraběnka Paulina Széchenyiová (1871–1945), dcera vlivného politika Julia Széchenyiho.[16][17] Paulina byla předtím dvorní dámou arcivévodkyně Isabely, později se stala c. k. palácovou dámou a čestou dámou Maltézského řádu. Sňatek se konal 22. července 1902 ve Vídni, ještě téhož dne odjeli novomanželé do Čech a o půlnoci byli přivítáni v Aloisově rodišti na Hrubé Skále.[18] Po ovdovění dostala Paulina od svého švagra Felixe Aehrenthala k užívání zámek Doksany, kde se trvale usadila a zemřela krátce po druhé světové válce. Z jejich manželství se narodily tři děti, dědicem hraběcího titulu a později také rodového majetku v Čechách byl syn Jan Leopold (1905–1972), kterému byly v roce 1945 statky zkonfiskovány na základě Benešových dekretů.

Aloisův starší bratr Felix (1853–1918) spravoval rodový majetek v Čechách (Hrubá Skála, Doksany, Turnov),[19] v politice se uplatnil jako poslanec říšské rady a českého zemského sněmu. Po Felixově úmrtí vedl správu statků nejmladší bratr František Xaver (1861–1933) jako poručník za nezletilého synovce Jana Leopolda, jemuž pak majetek předal. Ze sourozenců byla nejstarší sestra Marie Felicitas (1850–1881) provdaná za hraběte Františka Colloredo-Mansfelda (1847–1925). Ten se po ovdovění oženil s její mladší sestrou Alžbětou Johannou (1858–1890).[20]

Řády a vyznamenání

[editovat | editovat zdroj]
Erb rodu Lexů z Aehrenthalu s hraběcí korunkou (1909)

Za zásluhy obdržel v Rakousku-Uhersku tři vysoká ocenění, dále byl čestným rytířem Maltézského řádu a nositelem Mariánského kříže Řádu německých rytířů. Vzhledem k celoživotní službě v diplomacii získal také řadu vyznamenání od zahraničních panovníků.[21][22]

Zahraniční vyznamenání

[editovat | editovat zdroj]

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Poznámky

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ Agenor Gołuchowski odstoupil z funkce po soustavných útocích ze strany uherské politické reprezentace a maďarského tisku. Kandidátů na obsazení postu ministra zahraničí bylo více. Zvažován byl například velvyslanec ve Francii hrabě Rudolf Khevenhüller-Metsch nebo princ František z Lichtenštejna. Padlo také jméno velvyslance v Londýně Alberta Mensdorffa, který měl příbuzenské vazby na britskou královskou rodinu a jako osobní přítel Eduarda VII. mohl přispět ke sblížení s Británií
  2. ↑ Schůzka v Buchlovicích se konala 15.–16. září 1908. Iniciátorem setkání a hostitelem byl majitel zámku Leopold Berchtold, který byl Aehrenthalovým nástupcem ve funkci velvyslance v Rusku a později i ministra zahraničí. Aehrenthal a Izvolskij jednali o rozdělení sfér vlivu na Balkáně, rakousko-uherský ministr zahraničí požadoval ruský souhlas s přičleněním Bosny a Hercegoviny k monarchii, Rusko naopak usilovalo o volný průjezd válečných lodí Dardanelským průlivem. Výsledkem jednání byla pouze ústní dohoda bez žádného dokumentu (Buchlovická dohoda). Zatímco Izvolskij odjel své požadavky konzultovat ještě do Německa a Francie, Aehrenthal přistoupil k okamžité akci a již o dva týdny později došlo k přivtělení Bosny a Hercegoviny k Rakousku-Uhersku. Izvolskij se o tom dozvěděl v Paříži. Schůzku připomíná pamětní deska s francouzským nápisem nad krbem v barokním kabinetu na zámku v Buchlovicích.
  3. ↑ Získáním hraběcího titulu završil Alois Aehrenthal rychlý postup v šlechtické hierarchii, který byl v případě Lexů z Aehrenthalu překvapivě rychlý. Zatímco jeho předkové se ještě v 17. století připomínají v selském stavu, později přesídlili do Prahy, zbohatli podnikáním a získali několik velkostatků. Po získání prostého šlechtického stavu (1790) následovalo povýšení na rytíře (1792) a barony (1828), díky sňatkům také pronikli do vyšší aristokratické společnosti. Diplom s udělením hraběcího titulu byl pro Aloise Aehrenthala vydán k datu 13. října 1909, tedy týden po anexi Bosny a Hercegoviny.

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ Seznam vlád v habsburské monarchii a v Československu in: Československé dějiny v datech; Praha, 1987; s. 583
  2. ↑ Rodokmen Lexů z Aehrenthalu dostupné online
  3. ↑ Marie Felicitas Lexová z Aehrenthalu na webu Památníku národního písemnictví dostupné online
  4. ↑ Rodokmen benátecké větve Thun-Hohensteinů dostupné online
  5. ↑ Seznam rakousko-uherských vyslanců v Rumunsku in: Jahrbuch des k.u.k. auswärtigen Dienstes 1914; Vídeň, 1914; s. 26 dostupné online
  6. ↑ MŽYKOVÁ, Marie: Šlechta ve službách diplomacie III.; Ministerstvo zahraničních věcí České republiky, Praha, 2001; s. 51 ISBN 80-86345-20-3
  7. ↑ Hof- und Staats-Handbuch der Österreichisch-Ungarischen Monarchie: für das Jahr 1901; Vídeň, 1901; s. 213, 239 dostupné online
  8. ↑ Seznam rakousko-uherských vyslanců v Rumunsku in: Jahrbuch des k.u.k. auswärtigen Dienstes 1914; Vídeň, 1914; s. 27 dostupné online
  9. ↑ BEZECNÝ, Zdeněk: Šlechtická diplomacie 19. století mezi panovníky a rodícím se nacionalismem in: Ve znamení Merkura. Šlechta českých zemí v evropské diplomacii; Národní památkový ústav České Budějovice, 2020; s. 483–484 ISBN 978-80-87890-31-8
  10. ↑ SEDLÁK Jan: Buchlov a Buchlovice; Brno, 1908; 159 s. (kapitola VIII. Diplomatická schůzka v Buchlovicích roku 1908; s. 104–107)
  11. ↑ Historie zámku Buchlovice na oficiálním webu Národního památkového ústavu dostupné online
  12. ↑ BEZECNÝ, Zdeněk: Šlechtická diplomacie 19. století mezi panovníky a rodícím se nacionalismem in: Ve znamení Merkura. Šlechta českých zemí v evropské diplomacii; Národní památkový ústav České Budějovice, 2020; s. 484–485 ISBN 978-80-87890-31-8
  13. ↑ ŽUPANIČ, Jan: Nová šlechta rakouského císařství; Praha, 2006; s. 97–98 ISBN 80-86781-08-9
  14. ↑ Gothaisches genealogisches Taschenbuch der gräflichen Häuser 1922; Gotha, 1922; s. 555 dostupné online
  15. ↑ Úmrtí Aloise Lexy z Aehrenthalu dostupné online
  16. ↑ Rodokmen Széchenyiů dostupné online
  17. ↑ Gothaisches genealogisches Taschenbuch der gräflichen Häuser 1922; Gotha, 1922; s. 972–973 dostupné online
  18. ↑ Kronika obce Karlovice dostupné online
  19. ↑ Gothaisches genealogisches Taschenbuch der freiherrlichen Häuser 1909; Gotha, 1909; s. 459–460 dostupné online
  20. ↑ POUZAR, Vladimír: Almanach českých šlechtických rodů 2011; Brandýs nad Labem, 2010; s. 106 (heslo Colloredo-Mannsfeld) ISBN 978-80-85955-39-2
  21. ↑ Přehled řádů a vyznamenání Aloise Lexy z Aehrenthalu in: Hof- und Staats-Handbuch der Österreichisch-Ungarischen Monarchie: für das Jahr 1911; Vídeň, 1911; s. 269 dostupné online
  22. ↑ Přehled řádů a vyznamenání Aloise Lexy z Aehrenthalu in: Jahrbuch des k.u.k. auswärtigen Dienstes 1911; Vídeň, 1911; s. 38 dostupné online

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • SKŘIVAN, Aleš. Aehrenthal – das Profil eines osterreichischen Staatsmanns und Diplomaten alter Schule. Prague Papers on the History of International Relations. 2007, roč. 11, s. 179–194. Dostupné online [PDF]. ISBN 978-80-7308-208-6. 
  • SKŘIVAN, Aleš: Muž, který mohl zachránit monarchii?: Alois hrabě Lexa von Aehrenthal (1854–1912). Historický obzor: časopis pro výuku dějepisu a popularizaci historie, 2011, 22 (9-10), s. 207-217. ISSN 1210-6097.
  • MASARYK, Tomáš Garrigue. Rakouská zahraniční politika a diplomacie : annexe a zahraniční politika, zejména na Balkáně : Bosna a Hercegovina : nedostatky rakouské diplomacie : falšování bělehradského vyslanectví : Hr. Aehrenthal a falšovací soustava zahraničního úřadu / řeči delegační a články posl. prof. T.G. Masaryka. V Praze : Pokrok, 1911
  • MASARYK, Tomáš Garrigue. Vasić - Forgach - Aehrenthal : Einiges Material zur Charakteristik unserer Diplomatie. Prag : Čas, 1911
  • Kdo byl kdo v našich dějinách do roku 1918 / (Pavel Augusta … et al.). 4. vyd. Praha: Libri, 1999. 571 s. ISBN 80-85983-94-X. S. 11–12. 
  • SKŘIVAN, Aleš: Císařská politika. Rakousko-Uhersko a Německo v evropské politice 1906–1914; Praha, 2022; 512 s. ISBN 978-80-278-0059-9
  • KRÁLOVÁ, Hana: Ve službě monarchii. Rakouská a rakousko-uherská zahraniční služba v 19. století; Praha, 2012; 131 s. ISBN 978-80-86781-18-1

Související články

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Ministři zahraničí Rakouska
Habsburská monarchie

Jan Kryštof z Bartensteina (1727–1753) • Antonín Corfitz z Ulfeldu (1742–1753) • Václav Antonín z Kounic-Rietbergu (1753–1792) • Jan Filip Cobenzl (1792–1793) • Johann Amadeus Thugut (1793–1800) • Ferdinand z Trauttmansdorffu (1800–1801) • Jan Ludvík Cobenzl (1801–1804)

Znak Rakouska
Rakouské císařství

Jan Ludvík Cobenzl (1804–1805) • Jan Filip Stadion (1805–1809) • Klemens Václav Metternich (1809–1848) • Karl Ludwig Ficquelmont (1848) • Johann von Wessenberg (1848) • Felix ze Schwarzenbergu (1848–1852) • Karl Ferdinand Buol-Schauenstein (1852–1859) • Johann Rechberg-Rothenlöwen (1859–1864) • Alexandr Mensdorff-Pouilly (1864–1866) • Friedrich von Beust (1866–1867)

Rakousko-Uhersko

Friedrich von Beust (1867–1871) • Gyula Andrássy st. (1871–1879) • Heinrich Karl von Haymerle (1879–1881) • Benjámin Kállay (1881) • Gustav Kálnoky (1881–1895) • Agenor Gołuchowski ml. (1895–1906) • Alois Lexa von Aehrenthal (1906–1912) • Leopold Berchtold (1912–1915) • István Burián (1915–1916) • Ottokar Czernin (1916–1918) • István Burián (1918) • Gyula Andrássy ml. (1918) • Ludwig von Flotow (1918)

První Rakouská republika
a Rakouský stát

Victor Adler (1918) • Otto Bauer (1918–1919) • Karl Renner (1919–1920) • Michael Mayr (1920–1921) • Johann Schober (1921–1922) • Walter Breisky (1922) • Leopold Hennet (1922) • Alfred Grünberger (1922–1924) • Heinrich Mataja (1924–1926) • Rudolf Ramek (1926) • Ignaz Seipel (1926–1929) • Ernst Streeruwitz (1929) • Johann Schober (1929–1930) • Ignaz Seipel (1930) • Johann Schober (1930–1932) • Karl Buresch (1932) • Engelbert Dollfuß (1932–1934) • Stephan Tauschitz (1934) • Egon Berger-Waldenegg (1934–1936) • Kurt Schuschnigg (1936) • Guido Schmidt (1936–1938) • Wilhelm Wolf (1938)

Druhá Rakouská republika

Karl Gruber (1945–1953) • Leopold Figl (1953–1959) • Bruno Kreisky (1959–1966) • Lujo Tončić-Sorinj (1966–1968) • Kurt Waldheim (1968–1970) • Rudolf Kirchschläger (1970–1974) • Erich Bielka (1974–1976) • Willibald Pahr (1976–1983) • Erwin Lanc (1983–1984) • Leopold Gratz (1984–1986) • Peter Jankowitsch (1986–1987) • Alois Mock (1987–1995) • Wolfgang Schüssel (1995–2000) • Benita Ferrerová-Waldnerová (2000–2004) • Ursula Plassniková (2004–2008) • Michael Spindelegger (2008–2013) • Sebastian Kurz (2013–2017) • Karin Kneisslová (2017–2019) • Alexander Schallenberg (2019–2021) • Michael Linhart (2021) • Alexander Schallenberg (2021–2025) • Beate Meinlová-Reisingerová (od 2025)

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Alois_Lexa_von_Aehrenthal&oldid=25035867“