Kurt Schuschnigg

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Kurt Schuschnigg
KurtVonSchuschnigg1936-3.jpg
Stranická příslušnost
Členství Vaterländische Front
Křesťansko-sociální strana

Narození 14. prosince 1897
Riva del Garda
Úmrtí 18. listopadu 1977 (ve věku 79 let)
Mutters
Profese právník, politik, diplomat, pedagog, advokát a vysokoškolský pedagog
Commons Kategorie Kurt Schuschnigg
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Kurt Schuschnigg v Ženevě (1934)

Kurt Alois Josef Johann von Schuschnigg (14. prosince 1897, Riva del Garda18. listopadu 1977, Mutters, Tyrolsko) byl od 25. července 1934 do 11. března 1938 rakouským kancléřem.

Život[editovat | editovat zdroj]

Mládí a politická kariéra[editovat | editovat zdroj]

Kurt Schuschnigg se narodil v důstojnické rodině. Po maturitě se v roce 1915 dobrovolně přihlásil do armády. Po válce se stal právníkem, vstoupil do Křesťansko-sociální strany, v roce 1927 byl nejmladším poslancem. V kabinetu Karla Buresche byl ministrem spravedlnosti, později i ministrem vyučování.

Poprvé kancléřem[editovat | editovat zdroj]

Po zavraždění Engelberta Dollfusse v roce 1934 se stal kancléřem a pokusil se vybudovat nový stát, který by byl postaven na křesťanském sociálním učení (hlavně podle encykliky Rerum novarum) a byl „lepším ze dvou Němecek“. Jeho monarchistické postoje se projevily také v tom, že po nástupu do křesla kancléře prosadil zrušení zákona z roku 1919, který zrušil práva a výsady habsbursko-lotrinského rodu.

Stal se spojencem Mussoliniho, to však v konečném důsledku znamenalo destabilizaci vnitřních poměrů. Rakousko jako jeden z mála států podpořilo otevřeně invazi Itálie do Habeše (vedle Maďarska a Albánie). To si vysloužilo kritiku na mezinárodním poli. Člen Schuschniggova kabinetu, E. R. Starhemberg, vyzdvihl „vítězství fašistického ducha nad barbarstvím a demokratickou nepoctivostí a pokrytectvím“. Důsledkem byla vnitrostátní krize a pád vlády.

Podruhé kancléřem a vzestup vlivu nacistů[editovat | editovat zdroj]

Schuschnigg při setkání s rakouskými dětmi (1936)

V čele nové vlády stál sice opět Schuschnigg, avšak členy vlády se již stali i rakouští nacisté. To znamenalo zlom v dosud protinacistickém směřování vlády. Od roku 1934 byla V Rakousku zakázána německá periodika, řada nacistů byla ve vězení. Od roku 1936 se situace změnila, nacisté naopak začali získávat vliv. Členem kabinetu se stal sudetský Němec a nacista Arthur Seyß-Inquart (pocházel z českého Stonařova), stále častější byly pronacistické a prohitlerovské demonstrace. Tlak nacistů se stupňoval. V únoru 1938 byl Schuschnigg pozván, či spíše předvolán, do osobního sídla Adolfa Hitlera. Tam mu bylo předloženo k podpisu sedmibodové komuníké, dle něhož se mimo jiné měl Arthur Seyß-Inquart stát ministrem bezpečnosti, měli být propuštěni z vězení všichni rakouští nacisté a k rakouskému vojsku mělo být přiděleno 100 německých důstojníků. Schuschnigg komuniké nepodepsal, Hitler stanovil lhůtu pro vyjádření na tři dny. Hitlerovy požadavky byly plněny za mlčenlivého přihlížení mezinárodního společenství. V Rakousku se množily nacisty organizované nepokoje a demonstrace. V této situaci se Schuschnigg rozhodnl vyhlásit plebiscit, zda si občané Rakouska nadále přejí samostatné, křesťansko-sociální Rakousko. Petici rakouské vlády za zachování Rakouska podepsalo 1 milion Rakušanů.

Hitlerův nátlak a odstoupení[editovat | editovat zdroj]

Hitler reagoval na vyhlášení plebiscitu tím, že shromáždil armádu u rakouských hranic a nátlakem prostřednictvím Seyß-Inquarta dosáhl zrušení plebiscitu. Po tomto úspěchu Hitler předložil další ultimátum, dle něhož měl Schuschnigg odstoupit a kancléřem se měl stát Seyß-Inquart. Velmi známou se stala Schuschniggova rozhlasová řeč, v níž řekl, že „vláda ustupuje násilí“, ale za žádnou cenu si nepřeje „prolévat německou krev“, a svou řeč zakončil slovy „Bůh ochraňuj Rakousko!“. Ultimátum bylo opět splněno. Nový kancléř požádal Německo o pomoc v podobě vyslání vojsk a následný plebiscit dopadl tak, jak bylo požadováno. Brzy na to Hitler Rakousko připojil k Říši.

Další osud[editovat | editovat zdroj]

Druhou světovou válku prožil Schuschnigg v koncentračních táborech (Sachsenhausen), po válce se stal profesorem právaUSA. Získal americké občanství, ale v roce 1968 se vrátil do Rakouska, kde také v roce 1977 zemřel.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Walter Goldinger: Kurt Schuschnigg. In: Friedrich Weissensteiner und Erika Weinzierl (Hrsg.): Die österreichischen Bundeskanzler. Leben und Werk. Österreichischer Bundesverlag, Wien 1983, ISBN 3-215-04669-5.
  • Anton Hopfgartner: Kurt Schuschnigg. Ein Mann gegen Hitler. Verlag Styria, Graz/Wien 1989, ISBN 3-222-11911-2.
  • Lucian O. Meysels: Der Austrofaschismus – Das Ende der ersten Republik und ihr letzter Kanzler. Amalthea, Wien-München 1992, ISBN 978-3-85002-320-7.
  • Kurt von Schuschnigg: Der lange Weg nach Hause. Der Sohn des Bundeskanzlers erinnert sich. Aufgezeichnet von Janet von Schuschnigg. Verlag Amalthea, Wien 2008, ISBN 978-3-85002-638-3.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]