Ferdinand Trauttmansdorff (1749–1827)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Ferdinand kníže z Trauttmansdorffu
Ferdinand Trauttmansdorff Litho crop.jpg
1. kníže z Trauttmansdorff-Weinsbergu
Ve funkci:
1805 – 27. srpna 1827
Předchůdceříšský a český knížecí stav dědičný pro prvorozeného syna udělen
NástupceJan Nepomuk z Trauttmansdorff-Weinsbergu
Nejvyšší hofmistr císařského dvora
Ve funkci:
14. září 1807 – 27. srpen 1827
PanovníkFrantišek I.
PředchůdceJiří Adam Starhemberg
Nástupce1827–1835 úřad neobsazen, poté Rudolf Colloredo-Mannsfeld
Ministr zahraničních záležitostí Habsburské monarchie
Ve funkci:
1800 – 1801
PanovníkFrantišek II.
PředchůdceFranz Maria von Thugut
NástupceJan Ludvík Cobenzl
Státní a konferenční ministr
Ve funkci:
1792 – 1807
PanovníkFrantišek II./I.
Zplnomocněný ministr v Rakouském Nizozemí
Ve funkci:
1787 – 1789
PanovníkJosef II.
Rakouský vyslanec v Mohuči
Ve funkci:
1785 – 1787
PanovníkJosef II.
Vyslanec Českého království u říšského sněmu v Řezně
Ve funkci:
1780 – 1785
PanovníkJosef II.
Tajný rada
Ve funkci:
1780 – 27. srpen 1827
PanovníkJosef II., Leopold II., František II./I.
Císařský komorník
Ve funkci:
1768 – 27. srpen 1827
PanovníkJosef II., Leopold II., František II./I.
Komoří arcivévodkyně Marie Antoinetty

Narození12. ledna 1749
Vídeň
Habsburská monarchieHabsburská monarchie Habsburská monarchie
Úmrtí28. srpna 1827 (ve věku 78 let)
Vídeň
Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
TitulHodnostní korunka náležící titulu kníže 1805 kníže, 1825 oslovení Jasnost[1][2]
Choť(1772) Marie Karolína Colloredová (1752–1832)
RodičeFrantišek Norbert z Trauttmansdorffu (1705–1786)
Marie Anna z Herbersteinu (1723–1815)
DětiJan Nepomuk (1780–1834)
Josef (1788–1870)
Příbuznítchán: Rudolf Josef z Colloreda (1706–1788)
bratr: Josef Václav z Trauttmansdorffu (1739–1769)
vnuk: Ferdinand Trauttmansdorff (1825–1896)
Zaměstnánípolitik
Profesešlechtic
Náboženstvířímskokatolické
Ocenění1789 rakouský Řád zlatého rouna (č. 815)
1808 velkokříž Královského uherského řádu sv. Štěpána
CommonsFerdinand von Trauttmansdorff
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Ferdinand kníže z Trauttmansdorffu (Ferdinand Fürst von und zu Trauttmansdorff-Weinsberg) (12. ledna 1749, Vídeň27. srpna 1827, Vídeň)[2] byl rakouský státník a diplomat ze šlechtického rodu Trauttmansdorffů usazeného v Čechách. Byl vyslancem v několika zemích, krátce rakouským ministrem zahraničí a nakonec dlouholetým nejvyšším hofmistrem císařského dvora. Získal Řád zlatého rouna a pro svůj rod obdržel v roce 1805 knížecí titul.[2] Po předcích zdědil v Čechách rozsáhlý majetek (Horšovský Týn, Jičín), který rozšiřoval dalšími nákupy a věnoval se stavebním úpravám několika rodových sídel.

Kariéra[editovat | editovat zdroj]

Narodil se ve Vídni jako pátý a nejmladší potomek hraběte Františka Norberta Trauttmansdorffa (1705–1786) a jeho druhé manželky Marie Anny Herbersteinové (1723–1815). Jako druhorozený syn byl předurčen k úřednické kariéře a studoval práva ve Vídni, poté absolvoval kavalírskou cestu po Francii, Nizozemí a německých zemích, v mládí byl též komořím arcivévodkyně Marie Antoinetty, pozdější francouzské královny, zároveň působil jako rada dolnorakouské zemské vlády. Po sňatku Marie Antoinetty a jejím odchodu do Francie prošel diplomatickou průpravou v úřadu říšského kancléře.

Jako vyslanec Českého království působil v letech 1780–1785 u říšského sněmu v Řezně, v roce 1780 byl zároveň jmenován císařským tajným radou. V letech 1785–1787 byl rakouským vyslancem v Mohuči a jako osvědčený diplomat byl v roce 1787 jmenován zplnomocněným ministrem a faktickým předsedou vlády v Rakouském Nizozemí (dnešní Belgie). V Bruselu se snažil prosadit reformy Josefa II., které se však setkaly s prudkým odporem, nakonec došlo k revoluci a vyhlášení belgické nezávislosti.[3] Trauttmansdorff v prosinci 1789 uprchl do Lucemburska, v návaznosti na to ještě téhož roku obdržel nejvyšší vyznamenání, Řád zlatého rouna.

K účasti ve státních úřadech byl povolán znovu až v roce 1792 na počátku vlády Františka I., kdy se stal státním a konferenčním ministrem, po obnovení rakouské vlády v Belgii znovu působil v Bruselu (1793–1794). V letech 1800–1801 byl krátce pověřen řízením zahraničních záležitostí habsburské monarchie, ale ve složitých poměrech napoleonských válek se dostal do sporu s dalšími rakouskými státníky a nakonec na svou účast v nejvyšší politice rezignoval.

Nadále měl však trvalou důvěru Františka I., v lednu 1805 byl povýšen do říšského knížecího stavu, v dubnu téhož roku mu byl knížecí titul potvrzen pro České království[4] a v letech 1807–1827 byl císařským nejvyšším hofmistrem.[5] Z titulu této funkce hostil na svém zámku v Jičíně císaře Františka I., kde v létě 1813 probíhala důležitá diplomatická jednání v závěru napoleonských válek.[6] Jako nejvyšší hofmistr pak organizoval průběh vídeňského kongresu v letech 1814–1815.[7]

Majetkové a rodinné poměry[editovat | editovat zdroj]

Erb rodu Trauttmansdorffů

Po předčasném úmrtí svého staršího bratra Josefa Václava (1739–1769) se stal univerzálním dědicem trauttmansdorffského majetku v Českém království, jednalo se především o rozsáhlá panství v západních a východních Čechách (Horšovský Týn, Jičín). Faktickým majitelem se stal po otcově smrti v roce 1786, dokončil například stavbu zámku v Brandýse nad Orlicí, toto panství ale v roce 1806 prodal. Poté se věnoval úpravám zámku a parku v Horšovském Týně, kde později při občasných pobytech sepsal své paměti. Kvůli diplomatickým jednáním v Jičíně nechal v roce 1813 upravit jičínský zámek a letohrádek Libosad. Rodový majetek rozšířil v roce 1823 zakoupením statků zrušeného valdického kláštera (Radim, Pecka).

Dne 18. května 1772 se ve Vídni oženil s hraběnkou Marií Karolínou Colloredovou (14. února 1752 Vídeň – 20. září 1832 Vídeň), dcerou říšského místokancléře knížete Rudolfa Colloreda, toto příbuzenské spojení také přispělo k Trauttmansdorffově kariéře v 70. a 80. letech 18. století. Z manželství se narodilo deset dětí, z nichž pět zemřelo v dětství. Syn Jan Nepomuk (1780–1834) zastával dvorské úřady, mladší syn František Josef (1788–1870) následoval otce v diplomatické kariéře, v další generaci pak vynikl vnuk Ferdinand (1825–1896), taktéž diplomat a dlouholetý předseda rakouské Panské sněmovny.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. BUBEN, Milan. Encyklopedie heraldiky. Světská a církevní titulatura a reálie. Praha: Libri, 1994. 432 s. ISBN 80-901579-4-7. S. 100. 
  2. a b c POUZAR, Vladimír; MAŠEK, Petr; MENSDORFF-POUILLY, Hugo; POKORNÝ, Pavel R. Almanach českých šlechtických rodů 2017. [Brandýs nad Labem]: Martin, 2016. 512 s. ISBN 978-80-85955-43-9. S. 393. Dále jen Almanach českých šlechtických rodů 2017. 
  3. Ottův slovník naučný, díl 3.; Praha, 1890 (reprint 1996), s. 670 ISBN 80-7185-070-5
  4. BRŇOVJÁK, Jiří: Šlechticem z moci úřední; Ostrava, 2015, s. 93, 95 ISBN 978-80-7464-461-0
  5. Do té doby zůstával formálně ve funkci státního a konferenčního ministra, nejvyšším hofmistrem jmenován 14. září 1807 DVOŘÁK, Rudolf: Jednání sněmů moravských 1792–1835; Brno, 1904
  6. Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku; Praha, 1989, s. 182-183, 266
  7. TARABA, Luboš: Vídeňský kongres; Praha, 2002 ISBN 80-86223-35-3

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]