Klemens Wenzel von Metternich

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Klemens Wenzel von Metternich

Klemens Wenzel Nepomuk Lothar kníže z Metternich-Winneburgu, vévoda z Portelly, hrabě z Königswartu (15. května 1773 Koblenz11. června 1859 Vídeň) byl rakouský šlechtic, politik a diplomat.

Život[editovat | editovat zdroj]

Vyrůstal ve šlechtickém prostředí v Porýní. Jeho otec byl diplomatem trevírského dvora. Mladý Klemens Metternich studoval dva roky ve Štrasburku, mimochodem v době, kdy ve stejném městě své vojenské vzdělání právě dokončoval Napoleon Bonaparte. Studia Klemens dokončil v Mohuči. Po obsazení Porýní francouzskou republikánskou armádou v roce 1794, uprchli Metternichové na své panství Kynžvart v západních Čechách. V Rakousku byli ale považováni za cizince a navíc se tehdy ocitl tento rod na dně i finančně. Klemensův otec ale záhy vstoupil do diplomatických služeb habsburské monarchie a postavení rodiny se zlepšilo. Klemens Metternich se oženil s bohatou moravskou šlechtičnou Eleonorou Kounicovou, vnučkou bývalého kancléře knížete Václava Antonína Kounice. Svatba s kněžnou Eleonorou Kounic - Rietberg, dcerou knížete Ernsta Kounice, se uskutečnila 27. září 1795 na zámku ve Slavkově. Metternich se stal po sňatku finančně nezávislým. Okamžitě se zapojil do vídeňského společenského života a doslova si užíval života. Léto trávil na Kynžvartu nebo na statcích své ženy na Moravě, zimu ve Vídni. Do diplomatických služeb vstoupil až v roce 1801, kdy se stal nejprve vyslancem monarchie u saského dvora v Drážďanech, pak u pruského dvora v Berlíně a nakonec u Napoleonova dvora v Paříži. V roce 1809 se stal rakouským ministrem zahraničí (tento úřad vykonával až do roku 1848), roku 1813 byl povýšen do dědičného knížecího stavu a roku 1821 se stal rakouským státním kancléřem. Byl obratným politikem – na jeho radu bylo po porážce Rakouska v roce 1809 zpečetěno nové spojenectví s Francií svatbou rakouské arcivévodkyně Marie Luisy s císařem Napoleonem. Podařilo se mu udržet i náklonnost ruského cara Alexandra I. Po Napoleonově neúspěšném ruském tažení Metternich nejprve vyčkával a teprve v roce 1813 vstoupil do nové protinapoleonské koalice, která zvítězila v říjnu 1813 v bitvě národů u Lipska a posléze obsadila i Paříž.

V mých žilách proudí Rýn. Mou otčinou je Porýní, mou vlastí Evropa.
— Klement Metternich

Vídeňský kongres a Svatá aliance[editovat | editovat zdroj]

Vídeňský kongres (1814-1815)

Od podzimu 1814 do léta 1815 pořádal kníže Metternich ve Vídni mezinárodní kongres, který nově upravil poměry v Evropě a významně posílil moc východních konzervativních monarchií. Podpořil carovu myšlenku vzniku Svaté aliance (26. září 1815) jako spojenectví tří křesťanských panovníků (rakouský císař František I., pruský král Friedrich Vilém III. a ruský car Alexandr I.) proti revoluci, liberalismu a nacionalismu. Ke Svaté alianci později přistoupili všichni křesťanští vládci Evropy s výjimkou britského krále a papeže.

Jako strážce nového evropského pořádku uskutečnil kníže Metternich se svolením a s pomocí ostatních panovníků trestné výpravy za účelem rychlého pokoření revolučního hnutí na Apeninském poloostrově a ve Španělsku. Systém Svaté aliance vydržel s přestávkami až do krymské války (1853-1856).

Metternichovy politické zásady[editovat | editovat zdroj]

Kníže Metternich řídil rakouskou zahraniční politiku téměř čtyřicet let. Za tu dobu nezměnil své politické zásady. Byl zapřisáhlým monarchistou odchovaným rokokovým vestfálským dvorem v Koblenzi na soutoku Mosely a Rýna. Měl osobní negativní zkušenosti s revolucí, před kterou musel uprchnout z Porýní do Vídně. Zastával názor, že prosazení liberálního a nacionálního principu by vedlo k rozkladu monarchií v Evropě. Zastával rovněž zásadu konzervativního pořádku a legitimity, i když například v nástupnické otázce Františkova nemocného syna Ferdinanda byl ochoten z této zásady z praktických důvodů ustoupit. Jeho zahraničněpolitickým ideálem, k němuž neustále směřoval, byla evropská rovnováha ve formě velmocenské pentarchie. Za doménu rakouské politiky považoval severoitalský a západobalkánský prostor. Usiloval o zachování převládajícího vlivu Vídně v jihoněmeckých a středoněmeckých státech a snažil se prosazovat společné kroky s Pruskem při řešení politických a hospodářských problémů. Díky Metternichově politické obratnosti a také díky schopnostem jeho osobního tajemníka Friedricha Gentze prožila habsburská monarchie dlouhá desetiletí nebývalého klidu na velmocenském výsluní.

Metternich a národní hnutí[editovat | editovat zdroj]

Čert odnáší Metternicha. Karikatura J. Grädnera z roku 1848

Kníže Metternich pocházel z Porýní, ale nikdy se nepovažoval za Němce v moderním nacionálně vymezeném smyslu slova. Pro něho byl stát hodnotou nadřazenou národu. Kulturní rozvíjení národnosti v duchu monarchistických a nepolitických tradic toleroval, dokud nezjistil, že se kříží s jeho zahraničněpolitickými záměry. Tento zlom nastal na počátku 40. let, kdy došlo k nacionalistickým rozhodnutím uherského sněmu a protipolskému haličskému rolnickému povstání. Obojí ohrožovalo vnitřní soudržnost říše a oslabovalo monarchii navenek. K tomu se ještě přidružilo nacionálně-hospodářské sjednocování německých států pod patronací Pruska.

Metternichovým heslem byla „jednota v různosti“ a onu jednotu mu symbolizovala především osoba schopného monarchy, pod jehož vládou bylo jedině možné udržet pohromadě heterogenní a proti sobě brojící národy. Takováto sjednocující síla ale nebyla po smrti Františka I. k dispozici.

Kníže Metternich potíral všechna hnutí, jež byla založena na národně-liberální ideologii. Proto se po zavraždění německého spisovatele Augusta von Kotzebue studentem Sandem zasadil o koordinovaný postup všech knížat sdružených v Německém spolku proti německému liberálnímu hnutí. Karlovarská usnesení ze srpna 1819, která omezovala především autonomii univerzit a dozírala na všechny veřejné aktivity, učinila z Metternicha v očích západní Evropy antiliberálního reakcionáře, bojujícího proti vlastnímu národu.

Osobní život[editovat | editovat zdroj]

Po smrti své první ženy Eleonory Kounicové, roku 1825, se znovu oženil. Jeho druhou ženou se stala v roce 1827 Antoinette Leykamová, baronka von Beilstein, která byla o víc jak třicet let mladší (jemu bylo tehdy 54 let, jí 21 let). Antoinetta ale zemřela pouhé dva roky po svatbě. Již koncem roku 1830 nabídl čerstvý vdovec ruku šestadvacetileté hraběnce Melánii Zichy-Ferraris z uherské magnátské rodiny Zichyů, se kterou udržoval dlouhá léta přátelské styky. Melánie zemřela po 23 letech manželství roku 1854. Metternich přežil svou třetí ženu o pět let. Se svou první ženou měl sedm dětí, ale svého otce přežily jen dvě – dcera Leontina a Hermína. S druhou ženou měl syna Richarda a s třetí ženou dceru Melánii a syny Pavla a Lothara. Metternich byl znám také mnoha svými milostnými skandály a je velmi pravděpodobné, že měl i několik nemanželských dětí. Důkazy pro toto tvrzení však neexistují.

Revoluce roku 1848[editovat | editovat zdroj]

13. března 1848 došlo ve Vídni k ozbrojeným srážkám lidu s vojskem, které si vyžádaly několik desítek mrtvých. Revoluční nálada v hlavním městě donutila císaře Ferdinanda I., aby kancléře Metternicha propustil ze svých služeb. Ten vzápětí dobrovolně odešel do Anglie. Na sklonku života se vrátil a žil střídavě ve Vídni a na svém dědičném panství a zámku Kynžvart.

Zemřel roku 1859 ve Vídni. Jeho ostatky byly převezeny do rodinné hrobky v kostele sv. Václava v Plasích, kde spočívají dodnes.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • SCHELLE, Karel; TAUCHEN, Jaromír; VESELÁ, Renata, aj. Stát a právo v době Metternichově. Ostrava : Key Publishing, 2009. 72 s. ISBN 978-80-7418-042-2.  
  • ŠEDIVÝ, Miroslav. Metternich and the Beginning of the Second Turko-Egyptian Conflict. Prague Papers on the History of International Relations. 2005, roč. 9, s. 5-26. Dostupné online [PDF]. ISBN 80-7308-118-0. 
  • ŠEDIVÝ, Miroslav. Metternich and the Rhine Crisis (1840). Prague Papers on the History of International Relations. 2006, roč. 10, s. 65-92. Dostupné online [PDF]. ISBN 80-7308-161-X. 
  • ŠEDIVÝ, Miroslav. Metternich and Mohammed Ali’s Independence 1833–1838. Prague Papers on the History of International Relations. 2007, roč. 11, s. 83-101. Dostupné online [PDF]. ISBN 978-80-7308-208-6. 
  • ŠEDIVÝ, Miroslav. The Attitude of Chancellor Metternich towards the Treaty of Adrianople. In SKŘIVAN, Aleš; SUPPAN, Arnold. Prague Papers on the History International Relations. Prague : Institute of World History, 2008. Dostupné online. ISBN 978-80-7308-254-3. S. 115-129. (anglicky)




Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]