Pauline Metternichová

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Pauline Metternichová
Pauline Sándor, Princess Metternich, by Franz Xavier Winterhalter.jpg
Narození 25. února 1836
Vídeň
Úmrtí 28. září 1921 (ve věku 85 let)
Vídeň
Manžel(ka) Richard Klemens Metternich
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Paulina Klementina Metternichová, rozená hraběnka Sándorová ze Slawnitze, (25. února 1836, Vídeň28. září 1921, Vídeň) byla přední vídeňskápařížská aristokratka proslulá svým šarmem a elegancí, významná propagátorka díla Richarda Wagnera a Bedřicha Smetany v zahraničí.

Život[editovat | editovat zdroj]

Kněžna Paulina Metternichová se narodila do uherské hraběcí rodiny Sándorů ze Slawnitze. Její otec Moritz Sándor byl v celém rakouském císařství proslulý milovník koní přezdívaný „bláznivý jezdec“ a matka Leontina byla dcerou rakouského kancléře Metternicha, u nějž Pauline strávila velkou část svého dětství.

Roku 1856 uzavřela sňatek s knížetem Richardem Metternichem, synem kancléře Metternicha (byli tak nejen manželé, ale i strýc a neteř). Manželství bylo velmi harmonické (i přes občasné milostné zálety knížete) a vzešly z něj tři dcery, Sophie, Pascalina a Clementina. Kněžna Paulina doprovázela svého chotě, který byl rakouským diplomatem, na jeho misijní pobyty nejprve na saský královský dvůr v Drážďanech, později na císařský dvůr do Paříže, kde strávili téměř jedenáct let (1859–1870). Zde se kněžna Paulina spřátelila s francouzskou císařovnou Evženií a stala se její nejbližší důvěrnicí. Naopak s rakouskou císařovnou Alžbětou (Sissi) se neměla příliš v lásce. Okatě přebírala povinnosti císařovny jako dobročinnost. Pořádala slavnosti, jejichž výtěžek byl věnován na dobročinné účely, zatímco císařovna Alžběta provozovala dobročinnost nenápadně a beze vší pompy a lesku. Kněžna ve Vídni také představovala módní ikonu. Co měla Pauline Metternich některého večera na sobě, to druhý večer měly i ostatní dámy. Milovala výrazné líčení (v tehdejší době ne zcela obvyklé, používané spíše lehkými ženami), kdežto císařovna Alžběta milující přirozenost to odsuzovala a vysmívala se kněžně ve svých neumělých básních.

Kněžna byla zapálenou příznivkyní kultury a milovala společenský život.

Jak ve Vídni, tak v Paříži určovala módní trendy a vkus. Do Paříže a později do Čech (pobývala často na zámku Plasy u Plzně) přinesla tehdy téměř neznámý sport – bruslení. Propagovala kouření doutníků a dýmek v čistě dámské společnosti. Dopisovala si s hudebními skladateli (např. s Wagnerem, Lisztem, Gounodem, Saint-Saënsem a jinými), se spisovateli (s Prosperem Mérimée či Alexandrem Dumasem st.). Za metternišského působení v Paříži se stala propagátorkou děl Richarda Wagnera a později i Bedřicha Smetany.

Jako dítě byla svědkem revoluce v roce 1848 ve Vídni. Později zažila počátek francouzské občanské války v roce 1870. Dokonce doprovázela císařovnu Evženii na její cestě do exilu ve Velké Británii.

Zemřela roku 1921 ve Vídni. Byla svědkem slávy i pádu francouzského i rakouského císařství a v prvních letech po první světové válce se stala živoucím symbolem dvou ztracených světů.

Její nejznámější portrét vytvořil francouzský impresionistický malíř Edgar Degas. Dílo se dnes nachází v National Gallery v Londýně. Maloval ji i známý portrétista Franz Xaver Winterhalter.

Význam[editovat | editovat zdroj]

Paulina Metternichová byla přední kulturní mecenáškou své doby. Přátelila se se skladateli Richardem Wagnerem (věnoval jí jednu svou klavírní skladbu) i Ferencem Lisztem a finančně je podporovala. Byla to ona, kdo prosadil premiérové uvedení Wagnerovy opery Tannhäuser v Paříži v roce 1861. Produkce skončila neúspěchem a pařížské fiasko Tannhäusera vstoupilo do dějin opery jako jeden z největších hudebních skandálů 19. století. Nadále však Wagnera podporovala. Mezi její chráněnce patřil skladatel Bedřich Smetana. V 90. letech 19. století marně usilovala o uvedení Smetanovy Prodané nevěsty v Paříži.

Díky svým častým pobytům mezi Paříží a Vídní působila kněžna Metternichová jako významný kulturní transmiter mezi těmito dvěma společnostmi (ať už šlo o hudbu, sport či politické názory, o něž se kněžna živě zajímala).

Napsala dvě knihy pamětí, německy Gesehenes, geschehenes, erlebtes, knihu o svém dětství (mj. o svém dědečkovi kancléři Metternichovi) a francouzsky Éclairs du passé, v nichž vzpomíná na francouzský císařský dvůr. Obě vyšly posmrtně na počátku 20. let 20. století.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]