Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě

    Přidat odkazy
    Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

    Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě (zkráceně České dějiny či Palackého Dějiny) je životní historické dílo „Otce národa“ Františka Palackého česky publikované v letech 1848–1872. Celkem pět svazků mapuje české dějiny od dob mytických do roku 1526, tedy do nástupu Habsburků na český trůn.

    Autor ke svému dílu shromáždil a kriticky zpracoval zásadní prameny a zároveň mu vtiskl jasný koncept a filosoficky pojatý smysl dějin českého národa. Základním motivem mu je „stýkání a potýkání“ českého a německého, slovansky přirozeně demokratického a germánsky aristokratického,[1] a vyvrcholením národní historie období husitství. Palackého dějiny se staly základním dílem moderního českého dějepisectví a zároveň ideologickou oporou národního obrození i pozdějších státoprávních požadavků.

    Vydání a obsah[editovat | editovat zdroj]

    Původně začal Palacký své dílo vydávat roku 1836 německy pod názvem Geschichte von Böhmen (Dějiny Čech). Česky vyšel první díl 18. března 1848, přičemž na překladu spolupracoval Karel Jaromír Erben.[pozn. 1] První a druhý díl Palacký psal německy a později byl pořízen český překlad, od třetího dílu psal česky a teprve následně překládal do němčiny.[3] První české i méně obsáhlé německé vydání bylo dokončeno roku 1867. Období husitství, které Palacký sepisoval za Bachova absolutismu, zásadně přepracoval a ve třech svazcích znovu vydal v letech 1870–1872. Konečnou redakci Dějin připravil už po Palackého smrti v letech 1876–1878 Josef Kalousek.[4]

    Rozdělení na pět dílů odpovídá pěti historickým obdobím, periodizace však už nevychází z vlády panovnických dynastií, ale z Palackého pojetí českých dějin:[5]

    1. díl do roku 1125 – období převahy slovanského „demokratického“ řádu (do smrti Kosmy)
    2. díl 1125–1403 – postupný přechod k feudálnímu, tj. germánskému řádu, zejména v období německé kolonizace ve 13. století
    3. díl 1403–1439 – husitství, vrcholné období, kdy znovu oživuje a vítězí slovanský duch demokratismu
    4. díl 1439–1471 – věk poděbradský, kdy se po Lipanech opět vrací feudalismus
    5. díl 1471–1526 – věk jagellonský, kdy dochází k definitivnímu vítězství feudalismu a přeměně svobodného rolnictva v nevolníky; od této poroby vedla přímá cesta k porážce na Bílé hoře, zatímco demokratický duch přežívá díky jednotě bratrské

    Význam a hodnocení[editovat | editovat zdroj]

    Kniha měla mimořádný dopad na český veřejný prostor a na proces formování moderního českého národa. Palacký v ní představil koncepci národních dějin, a tím svého druhu koncepci národa. Někdy se hovoří i o "Palackého koncepci dějin" (navazoval na ni především Tomáš G. Masaryk). Revoluční bylo již to, jak Palacký vymezil téma práce - český národ viděl jako jednotku nezávislou na němectví a německé říši a vždy se s němectvím potýkající a snažící se vůči němu vyhranit - to byl pro německé historiky té doby šok. Druhá ideologická linie spočívala v tom, že slovanství mu bylo symbolem demokratičnosti, kdežto germánství principem autoritářským. Třetí, nejčastěji diskutovaný pilíř Palackého koncepce dějin bylo vyzdvižení "protestantské linie" v českých dějinách (Hus, husitství, Chelčický, Komenský). Husitství (jemuž se věnoval ve třetím díle) Palacký považoval za vrchol a jádro národních dějin.[6]

    Opět i rokem 1848 navazovali jsme snahami humanitními na naši minulost reformační (...) Právě roku 1848 vyšel českým jazykem prvý svazek českých dějin — významná to předzvěst Palackého programu politického. Palackého čin národní byl, že nám v plném dosahu uvědomil smysl našich dějin — stavě nám za ideál snažení našich Českých bratří (...) Palacký nám ukázal vlastní minulost českou, ukázal nám, co v historii jsme vykonali velikého i malého, Palacký svazoval přítomnost k minulosti, a tak dotvrdil dílo Dobrovského a ostatních křisitelů. Palacký se tím stal zakladatelem národního programu českého, stal se vůdcem a Otcem národa.

    —Tomáš Garrigue Masaryk, Česká otázka[7]

    Odkazy[editovat | editovat zdroj]

    Poznámky[editovat | editovat zdroj]

    1. ↑ „První svazky Dějin psal Palacký původně německy. K. J. Erben je zčásti překládal do češtiny a Palacký sám poté takto vyhotovené překlady přepracovával. (...) Nejedná se tedy o překlady v pravém smyslu slova a role K. J. Erbena jako překladatele by měla být v tomto smyslu také posuzována. Erbenův vliv na vyznění českého textu není zásadní (...) Nejnovější bádání Jiřího Kořalky (zatím nepublikované) doložilo Erbenovu roli překladatele s jistotou pouze pro svazek 1/2. O tom, zda Erben překládal také část 1/1, se pouze uvažuje, ačkoli v obecném přesvědčení je tato představa zakořeněna a řada autorů ji stereotypně přebírá."[2]

    Reference[editovat | editovat zdroj]

    1. ↑ Předmluva k první části Dějin
    2. ↑ JACQUES-PAJEROVÁ, Kateřina. Srovnávání Palackého výkladů vybraných témat v českém a německém vydání jeho „Českých dějin". Rigorózní diplomová práce. Filozofická fakulta Univerzity Karlovy v Praze. Ústav politologie. Praha 2002. 131 s. + přílohy. [Citovaný text je na str. 22.] Dostupné online
    3. ↑ kol.: Československé dějiny v datech, Praha, Svoboda 1987. Str. 269.
    4. ↑ Kutnar (1997), s. 217
    5. ↑ Kutnar (1997), s. 225
    6. ↑ http://www.ceskatelevize.cz/ct24/archiv/1460147-zacaly-vychazet-palackeho-dejiny-naroda-ceskeho
    7. ↑ MASARYK, Tomáš Garrigue. Česká otázka: snahy a tužby národního obrození. 7. vyd., v Melantrichu 1. vyd. Praha: Melantrich, 1969. 271 s. [Citovaný text je na str. 100–101.]

    Literatura[editovat | editovat zdroj]

    • VÁLKA, Josef. František Palacký – historik. In: MYŠKA, Milan, ed. Památník Palackého: 1798-1968. Vyd. 1. Ostrava: Profil, 1968. 80 s. cnb000448315. [Studie J. Války je na str. 31–59.]

    Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

    Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Dějiny_národu_českého_v_Čechách_a_v_Moravě&oldid=20269998“