Svěřenství

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Svěřenství (neboli fideikomis, případně též rodinný fideikomis) je institut dědického řízení a jde o nezcizitelný majetkový soubor, jehož vlastnictví náleží všem čekatelům svěřenství, avšak držitelem je v konkrétním okamžiku vždy osoba určená posloupností stanovenou zakladatelem svěřenství a uvedená ve zřizovací listině (například nejstarší žijící potomek zakladatele svěřenství). Svěřenství tak bránilo zchudnutí a tím i zániku rodu.[1]

Vývoj svěřenství[editovat | editovat zdroj]

Vznik svěřenství v římském právu[editovat | editovat zdroj]

Svěřenství (fideikomis) vzniklo ve starověkém Římě vedle odkazů (legatum) jako jiný druh pořízení pro případ smrti. Zůstavitel se obracel na někoho, kdo měl získat něco, aby následně poskytl např. majetkový prospěch další osobě. Zjednodušeně pro to, aby získal pozůstalost, musí něco splnit.[2]

Na rozdíl od odkazu, který byl přísně formální, šlo v původní variantě pouze o neformální požadavek, vymahatelný pouze morálně. Odtud název fideikomis (fidei = důvěra, víra / committo = svěřit). Rozdíl oproti legatu byl také ten, že osoba, která smrtí zůstavitele něco získala, nemusela být dědicem. U fideikomisu nebyla vyžadována žádná právně předepsaná forma nebo jazyk, kterým musel být napsán. Většinou byl požadavek vůči dědici sepsán v dopise – kodicilu, který ovšem nemusel navazovat na závěť – podle toho se rozděloval na testamentární a intestátní. Mohl být nařízen i ústně.[3]

Obtížen fideikomisem nemusel být pouze testamentární dědic (dědic uveden v závěti), ale i intestátní (zákonný dědic). Právní závaznost dal fideikomisu císař Augustus, čímž se stal právně vymahatelným. Za Císaře Claudia vznikl nový úřad, (praetor fideicommissarius), tudíž se svěřenství stalo řádným právním institutem.[4]

Osoby zúčastněné ve svěřenství[editovat | editovat zdroj]

Spojení fideikomis a legatum[editovat | editovat zdroj]

Legatum a fideikomis se k sobě postupnými kroky přibližovaly. Theodosius II. nejdříve dovolil, aby legatum bylo psáno řecky, a aby fideikomis převzal určitou vnější úpravu. Úplné sloučení poté provedl císař Justinián dvěma zákony z let 529 n.l. a 531 n.l., kdy fakticky postavil legatum a fiedikomis na stejnou úroveň. Každý odkaz byl tedy považován zároveň za legatum i fideikomis. Neformální úprava fideikomisu byla upřednostňována. [4]

Druhy svěřenství[editovat | editovat zdroj]

Univerzální svěřenství (fideicommissum hereditatis)[editovat | editovat zdroj]

Možnost odkázat celý majetek nebo jeho část. V civilním právu bylo možné odkázat nejvýše polovinu pozůstalosti, s nástupem univerzálního fideikomisu bylo možné odkázat majetek celý.[6]

Omezení univerzálního svěřenství[editovat | editovat zdroj]

Vzhledem k tomu, že fideikomis umožňoval obcházet principy dědického práva, kdy dědic získal pozůstalost jenom k tomu, aby ji někomu předal, ale zároveň byl zodpovědný za dluhy zůstavitele, vznikaly právní úpravy, které těmto situacím měly zabránit. První takový zákon byl Lex Falcidia (zavádí tzv. Falcidiánskou kvartu), kdy dědic musel získat alespoň 1/4 pozůstalosti. Tento zákon byl rozšířen senátním usnesením pegasianským z roku 74 n.l. (Senatus consultum pegasianum). V roce 56 n.l. vzniklo ještě senátní usnesení trebeliánské (senatus consultum Trebellianum), které říká, že žaloby vzniklé z dědictví by měly náležet obmyšlenému a měly by směřovat proti němu.[7]

Rodinné svěřenství[editovat | editovat zdroj]

Jedná se o nařízení, kdy dědictví vždy připadá členovi rodiny – buď všem nástupcům rodu nebo alespoň některým.[1]

Svěřenství bylo zřizováno zejména šlechtici k jejich rodovému majetku a mělo zajistit pokračování rodu. Takový majetek se tedy pouze dědil v předem dané posloupnosti, kterou ani zůstavitel nemohl změnit.

Institut rodinného svěřenství existoval ve formě majorátu (primogenitury) mimo starověký Řím.[8]

Svěřenství ve světě[editovat | editovat zdroj]

Na území dnešního Španělska vznikla v 15. století základní myšlenka majorátu (primogenitury), která se vyvíjela nejspíše spojením úpravy práva panovnických dočasných darů, resp. výsluh Jindřicha II., (dary, které přijímala šlechta od panovníka mohli nově dědit i jejich potomci), a v římském právu obsaženým fideikomisem – svěřenským nástupnictvím.[9] Starořímské svěřenské nástupnictví má s pozdějším svěřenstvím jistou podobu, nicméně nejedná se o jedno a to samé.[10] Právně se ve Španělsku svěřenství (v tomto případě majorát) etablovalo v průběhu 16. století a postupně se tyto myšlenky vlivem Španělské expanze dostaly nejdříve na Sicílii a do Neapolska, a dále se šířily do střední Evropy. Habsburský arcivévoda Karel II. Štýrský založil roku 1584 svěřenství, v němž vyhradil vládu svému prvorozenému potomkovi Ferdinandu II., později římskému císaři, který roku 1621 zavádí primogeniturní řád pro všechny své země.[11] Účelem takového rodinného fideikomisu bylo zpravidla uchování celistvosti velkých majetků šlechtických rodů. Prvorozený tak dědil veškerý majetek a další potomci nedědili nic, zpravidla však měli ovšem nárok na důchod. Z tohoto dědického řízení většinou byly vyjmuty ženy, nemanželské děti, nekatolíci apod. Na sklonku 15. a 16. století vzniká tendence ke zvětšování a centralizaci šlechtického pozemkového hospodaření. V 18. století postupně vzniká vůči tomuto institutu, vlivem jeho hospodářských a společenských důsledků, kritika.[12]

Svěřenství v českých zemích[editovat | editovat zdroj]

Institut rodinného svěřenství k nám byl v 17. století převzat převážně ze zemí rakouských. Svěřenství kvetlo zejména za doby vlády Ferdinanda II., který se snažil zničit hospodářskou moc stavů a nekatolických náboženství konfiskacemi. Vznikaly tak poměrně velké majetkové soubory, pro jejichž upevnění byl institut svěřenství ideálním prostředkem. Snahy svěřenství omezovat nebo dokonce rušit přicházely až v 18. století v 60. a 80. letech za dob Marie Terezie a Josefa II. K úplnému zrušení svěřenství došlo v roce 1924.[13]

Svěřenství v dnešní době[editovat | editovat zdroj]

Po zrušení institutu svěřenství v roce 1924, se v České Republice tento institut zákonně přeměnil na institut dědického práva, a to svěřenského nástupnictví (fideikomisální substituce) (dnes § 1512 až § 1524 v novém občanském zákoníku z r. 2012).[14] Před 2. světovou válkou a v době komunismu v ČSR se dědické právo upravilo ještě několikrát (v letech 1937, 1950, 1964) a principy svěřenského nástupnictví s ním.[15] V novém občanském zákoníku z roku 2012 (s účinností od roku 2014) byl nově vytvořen institut svěřenských fondů (§ 1448 až § 1474), který je v mnohém institutu svěřenství podobný, nikoliv však totožný.[16] Podobnost těchto institutů se svěřenstvím spočívá například v tom, že vůle zůstavitele může ovlivnit dědictví dále do budoucnosti, tzn. pro více generací dědiců.[17]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b Obecný zákonník občanský mocnářství rakouského: Fideikomis, snímek 340-353 [online]. M. Knapp, 1903 [cit. 2020-10-28]. Dostupné online. 
  2. Římské právo. 2., dopl. a přeprac. vyd., v nakl. C. H. Beck 1. vyd. vyd. Praha: [s.n.] XXII, 386 S s. Dostupné online. ISBN 978-3-406-40082-7, ISBN 3-406-40082-5. OCLC 260174442 S. 306. 
  3. FRÝDEK, Miroslav. Kurs římského práva. Vyd. 1. vyd. Ostrava: Key Publishing 187 s. s. Dostupné online. ISBN 978-80-7418-119-1, ISBN 80-7418-119-7. OCLC 768558411 S. 184-185. 
  4. a b HEYROVSKÝ, Leopold. Dějiny a systém soukromého práva římského. 1929. vyd. Bratislava: Právnická fakulta Univerzity Komenského, 1929. 646 s. S. 553-554. 
  5. Římské právo. 2., dopl. a přeprac. vyd., v nakl. C. H. Beck 1. vyd. vyd. Praha: [s.n.] XXII, 386 S s. Dostupné online. ISBN 978-3-406-40082-7, ISBN 3-406-40082-5. OCLC 260174442 S. 308-309. 
  6. Římské právo. 2., dopl. a přeprac. vyd., v nakl. C. H. Beck 1. vyd. vyd. Praha: [s.n.] XXII, 386 S s. Dostupné online. ISBN 978-3-406-40082-7, ISBN 3-406-40082-5. OCLC 260174442 S. 313-314. 
  7. FRÝDEK, Miroslav. Kurs římského práva. Vyd. 1. vyd. Ostrava: Key Publishing 187 s. s. Dostupné online. ISBN 978-80-7418-119-1, ISBN 80-7418-119-7. OCLC 768558411 S. 185. 
  8. Encyklopedie českých právních dějin. Vydání první. vyd. Plzeň: [s.n.] volumes s. Dostupné online. ISBN 978-80-7380-569-2, ISBN 80-7380-569-3. OCLC 953824143 
  9. Encyklopedie českých právních dějin 11. svazek Řízení. Vydání: první. vyd. Plzeň: [s.n.] 909 Seiten s. Dostupné online. ISBN 978-80-7380-715-3, ISBN 80-7380-715-7. OCLC 1099414928 S. 495. 
  10. Encyklopedie českých právních dějin 11. svazek Řízení. Vydání: první. vyd. Plzeň: [s.n.] 909 Seiten s. Dostupné online. ISBN 978-80-7380-715-3, ISBN 80-7380-715-7. OCLC 1099414928 S. 494. 
  11. Encyklopedie českých právních dějin 11. svazek Řízení. Vydání: první. vyd. Plzeň: [s.n.] 909 Seiten s. Dostupné online. ISBN 978-80-7380-715-3, ISBN 80-7380-715-7. OCLC 1099414928 S. 496. 
  12. Encyklopedie českých právních dějin 11. svazek Řízení. Vydání: první. vyd. Plzeň: [s.n.] 909 Seiten s. Dostupné online. ISBN 978-80-7380-715-3, ISBN 80-7380-715-7. OCLC 1099414928 S. 492. 
  13. Encyklopedie českých právních dějin 11. svazek Řízení. Vydání: první. vyd. Plzeň: [s.n.] 909 Seiten s. Dostupné online. ISBN 978-80-7380-715-3, ISBN 80-7380-715-7. OCLC 1099414928 S. 492-502. 
  14. Encyklopedie českých právních dějin. Vydání první. vyd. Plzeň: [s.n.] volumes s. Dostupné online. ISBN 978-80-7380-569-2, ISBN 80-7380-569-3. OCLC 953824143 S. 501. 
  15. Encyklopedie českých právních dějin. Vydání první. vyd. Plzeň: [s.n.] volumes s. Dostupné online. ISBN 978-80-7380-569-2, ISBN 80-7380-569-3. OCLC 953824143 S. 148-151. 
  16. Encyklopedie českých právních dějin. Vydání první. vyd. Plzeň: [s.n.] volumes s. Dostupné online. ISBN 978-80-7380-569-2, ISBN 80-7380-569-3. OCLC 953824143 S. 502. 
  17. Encyklopedie českých právních dějin. Vydání první. vyd. Plzeň: [s.n.] volumes s. Dostupné online. ISBN 978-80-7380-569-2, ISBN 80-7380-569-3. OCLC 953824143 S. 494. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]