Dědická smlouva

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Dědická smlouva je jeden ze způsobů pořízení pro případ smrti.[1] Dědickou smlouvu povolává zůstavitel druhou smluvní stranu nebo třetí osobu za dědice své pozůstalosti nebo její části a druhá strana své ustavení za dědice přijímá. Obě strany se mohou ustavit za dědice navzájem nebo mohou povolat jako dědice třetí osobu. Dědickou smlouvou lze povolat nejen dědice, ale i odkazovníka. Institut dědické smlouvy upravuje český občanský zákoník v § 1582 až 1593.[2]

Dědic může dědit na základě dědické smlouvy, závěti či zákona, a tyto důvody mohou působit vedle sebe.[3] Na rozdíl od závěti ale nelze dědickou smlouvu jednostranně zrušit.[4] To dává větší jistotu předpokládaným dědicům, že nabudou pozůstalost či její část do svého vlastnictví. Dědická smlouva však nijak neomezuje zůstavitele v nakládání s majetkem za jeho života.[2]

V českých zemích byla dědická smlouva známa do roku 1950, kdy byla z občanského zákoníku vyloučena. Do té doby se ale vztahovala pouze na manžely. Nově dává právní úprava této smlouvy zůstaviteli a dědici větší prostor k jejich uplatnění smluvní svobody, tzn. smluvní strany mají možnost domluvit se podle své libosti (v zákonem stanovených mezích).

Požadavky na dědickou smlouvu[editovat | editovat zdroj]

Základní požadavky, které občanský zákoník na dědickou smlouvu klade jsou písemnost, nezastupitelnost stran, dohoda stran, zákonná způsobilost stran a forma veřejné listiny. Při nesplnění těchto náležitostí se může dědická smlouva změnit na jiný právní důvod dědění (závěť). Nesplnění může též způsobit zneplatnění a zánik smlouvy.[5]

Dědická smlouva musí mít formu veřejné listiny.[6] Dědickou smlouvu může uzavřít pouze zletilý zůstavitel, který je plně svéprávný. V případě omezení svéprávnosti zůstavitele lze dědickou smlouvu uzavřít a závazek z ní změnit se souhlasem opatrovníka.[7] Dědickou smlouvou nelze pořídit o celé pozůstalosti. Čtvrtina této pozůstalosti musí zůstat volná, aby o ní zůstavitel mohl rozhodovat podle své zvlášť projevené vůle. Pokud by chtěl zůstavitel zanechat smluvnímu dědici i tuto čtvrtinu, mohl by tak učinit závětí.[8]

Odmítnutí dědictví[editovat | editovat zdroj]

Dědic má právo po smrti zůstavitele dědictví odmítnout, avšak dědic na základě smlouvy může odmítnout pouze v případě, že to není dědickou smlouvou vyloučeno.[9]

Zvláštní ustanovení mezi manželi[editovat | editovat zdroj]

Manželé mohou uzavřít dědickou smlouvu, podle které jedna strana povolává druhou za dědice nebo odkazovníka a druhá strana toto povolání přijímá. Nebo se mohou obě strany povolat navzájem. Tento typ smlouvy mohou uzavřít mezi sebou i snoubenci, avšak smlouva se stane platná, až vznikem manželství.[10] Byla-li by dědická smlouva uzavřena mezi manželi, nedošlo by rozvodem manželství automaticky k jejímu zrušení či neúčinnosti. Zrušit dědickou smlouvu by však mohl soud na návrh rozvedeného manžela.[11]

Dědická smlouva v jiných právních řádech[editovat | editovat zdroj]

Dědická smlouva existuje v řadě evropských zemí (Rakousko, Německo, Švýcarsko, Belgie), ve kterých se mohou objevit drobné rozdíly právní úpravy této smlouvy. Ustanovení o dědické smlouvě v České republice přejímají právní úpravu obsaženou ve švýcarském občanském zákoníku.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. § 1491 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále také jen občanský zákoník), dostupný např. na Zákony pro lidi.cz.
  2. a b OBČANSKÝ ZÁKONÍK. 2015. Občanský zákoník [online]. [cit. 2015-05-17]. Dostupné z: http://obcanskyzakonik.justice.cz/dedicke-pravo/konkretni-zmeny/dedicka-smlouva/ [online]. 
  3. § 1476 občanského zákoníku.
  4. § 1494 odst. 1, § 1584 odst. 2 a § 1590 občanského zákoníku.
  5. PONDIKASOVÁ, Sofie. Nový občanský zákoník: znovuzrození dědické smlouvy. Peníze.cz [online]. 2013-08-28. Dostupné online. 
  6. § 1582 odst. 2 občanského zákoníku.
  7. § 1584 odst. 1 občanského zákoníku.
  8. § 1585 odst. 1 občanského zákoníku.
  9. § 1485 občanského zákoníku.
  10. § 1592 občanského zákoníku.
  11. § 1593 občanského zákoníku.