Rosice (okres Chrudim)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Rosice
Kostel svatého Václava, Rosice u Chrasti
Kostel svatého Václava, Rosice u Chrasti
Znak obce RosiceVlajka obce Rosice
znakvlajka
Lokalita
Status obec
LAU 2 (obec) CZ0531 572179
Pověřená obec Chrast
Obec s rozšířenou působností Chrudim
Okres (LAU 1) Pardubice (CZ0531)
Kraj (NUTS 3) Pardubický (CZ053)
Historická země Čechy
Zeměpisné souřadnice
Základní informace
Počet obyvatel 1 375 (2020)[1]
Rozloha 16,08 km²
Nadmořská výška 257 m n. m.
PSČ 538 34
Počet částí obce 4
Počet k. ú. 4
Počet ZSJ 4
Kontakt
Adresa obecního úřadu Rosice 96, 538 34 Rosice u Chrasti
starosta@obec-rosice.cz
Starosta Bc. Zdeněk Volejník
Oficiální web: www.obec-rosice.cz
Rosice
Rosice
Další údaje
Geodata (OSM): OSM, WMF
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Jak číst infobox Zdroje k infoboxu a českým sídlům.
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Rosice jsou obec v Pardubickém kraji, 12 km jihovýchodně od Chrudimi. Mají rozlohu 16,09 km². Žije zde přibližně 1 400[1] obyvatel.

Obec je často neoficiálně označována jako Rosice u Chrasti. Tak zní oficiálně jméno katastrálního území, místní pošty a někdejší železniční zastávky na zrušené železniční trati Hrochův Týnec - Chrast u Chrudimi. V minulosti byla obec nazývána též Vladycké Rosice.

Místní části[editovat | editovat zdroj]

Obec tvoří čtyři vesnice, k jejichž sloučení došlo roku 1974.

Památky[editovat | editovat zdroj]

Kostel sv. Václava[editovat | editovat zdroj]

Hřbitovní kostel sv. Václava byl postaven v 2. polovině 18. století na místě starší renesanční stavby. U kostela se nachází polozděná zvonice z 18. století.

Hospodářský dvůr čp. 8[editovat | editovat zdroj]

Dvůr stojí na severním okraji obce při průjezdní silnici, podél níž teče potok Žejbro, a sestává ze složitého komplexu budov, jehož jádro tvoří někdejší tvrz stojící uprostřed nádvoří. Další objekty byly připojovány v době barokní a později.

Zámeček[editovat | editovat zdroj]

Objekt svým vzhledem ještě zcela renesanční, zbudovaný v letech 1650–1653, stojí uprostřed rozlehlého hospodářského dvora. Patrové stavení o sedmi osách v průčelí a pěti na boční straně. Ve střední ose zvýšeného přízemí se nachází portál. Vstup v profilovaném ostění s uchy. Po stranách otvoru vstupu stojí polosloupy s jednoduchými hlavicemi. Polosloupy nesou rozštěpený obloukový štít. Pod ním reliéfní hlavička. K plošině před vstupem stoupá z obou stran několik schodů. Sály a místnosti patra jsou opatřeny rovnými stropy a bohatou štukovou dekorací. Tvoří ji rámce s pletencem, perlovcem, rosetami a věnci. Pod dnešním nátěrem stěn se zachovaly zbytky původní malby.

Dům čp. 1[editovat | editovat zdroj]

Patrová budova na půdorysu protáhlého obdélníka obrácené průčelím k silnici. Její fasáda byla nově upravena v období mezi oběma světovými válkami. Interiéry plochostropé. Úprava schodiště ukazuje, že objekt je původem klasicistní, možná už barokní.

Hospodářská stavení[editovat | editovat zdroj]

Severovýchodně od křídla s kaplí, poněkud více vysunuto k silnici, stojí stavení zčásti patrové a zčásti přízemní. Mezi ním a křídlem s kaplí byl ponechán prostor pro vjezd do dvora. Do patrové části při bráně se vchází portálem v obdélném ostění s uchy. Interiér plochostropý. Dál navazují přízemní stavení chlévů, sklenuté plackami a plackami segmentového průřezu. Stáje, chlévy a stodoly ohraničují i pravou stranu dvora.

Část při bráně je patrně barokního původu. Chlévy, stáje a stodoly klasicistní a poklasicistní.

Hromadný hrob z napoleonských válek[editovat | editovat zdroj]

Asi 2 km jihozápadně od Rosic je hromadný hrob z napoleonských válek datovaný k roku 1813. V onom roce nechal místní sedlák pan Dočkal postavit pomník na počest padlým Francouzům, kteří byli ošetřováni v bývalé jízdárně v Rosicích.

Pověst říká, že jeden údajně mrtvý se v otevřené jámě probral a dostal se zpět do Rosic, kde dožil. V 70. letech 20. století se o něho zajímalo francouzské velvyslanectví.

Exulanti[editovat | editovat zdroj]

V dobách protireformace (doba temna) žili poddaní ve strachu z toho, že opustí-li víru svých předků, nebudou spaseni, ale budou-li se jí držet, ztratí děti, svobodu nebo svůj život. V 18. století v Čechách zahrnovaly jezuitské metody rekatolizace povinnou docházku na katolické bohoslužby, domovní prohlídky, odpírání souhlasu vrchnosti k uzavírání sňatků, násilné odvody na vojnu apod. Číst nebo vlastnit bratrskou Bibli kralickou, která byla na indexu,[2] bylo trestné. Místodržitelský patent vydaný dne 29. ledna 1726 zpřísnil tresty pro usvědčené nekatolíky, a to od jednoho roku nucených prací – až po trest smrti. Z Rosic v Chrudimském kraji v roce 1770 prokazatelně uprchli do Münsterbergu v pruském Slezsku: Franc Chmelík (krejčovský tovaryš z Rosic) a Anna Jehličková (otec Václav, Rosice). V Münsterbergu byli tito mladí lidé 22. neděli po svátku Nejsvětější Trojice oddáni.[3]

Pověsti[editovat | editovat zdroj]

Během třicetileté války se obyvatelé báli, že jim bude odcizen vzácný kostelní zvon, a proto jej ukryli do lesa Doubravy. Za války však všichni pamětníci zahynuli a zvon byl ztracen. Jednou jej náhodou vyhrabala zaběhlá svině. Později zvon vyměnili za zvon v Chrasticích, zvony se však v noci vrátily zpět. Při přeletu mezi obcemi se srazily tak prudce, až rosický zvon pukl. Přelil jej švédský zvonař Ohlson, který si za opravu nevyžádal odměnu, aby tak odčinil zlo, které spáchal jeho národ Čechům za třicetileté války. Jiné zdroje však uvádějí vyplacení odměny za opravu zvonu.

Vzdělání a kultura[editovat | editovat zdroj]

V Rosicích je základní škola, mateřská škola, několik prodejen, dvě hospody, pošta, sportovní areál s fotbalovým hřištěm, tenisovými, volejbalovými a nohejbalovými dvorci.

Osobnosti[editovat | editovat zdroj]

Narodili se zde:

Galerie[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b Český statistický úřad: Počet obyvatel v obcích - k 1.1.2020. Praha. 30. dubna 2020. Dostupné online. [cit. 2020-05-01]
  2. LOSKOT, František. O indexech zakázaných knih [online]. Praha: 1911 [cit. 2020-05-14]. Dostupné online. 
  3. Edita Štěříková: Pozvání do Slezska. Vznik prvních českých emigrantských kolonií v 18. století v pruském Slezsku, 2001, str. 303
  4. VOLEJNÍK ML., Z. Z historie obce: Ztracená tvář legionáře?. Rosické listy. Únor 2014, roč. 9, s. 5. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-08-08. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • KUČA, Karel. České, moravské a slezské zvonice. 2. vyd. Praha: Libri, 2001.
  • ŠORM, Antonín. Pověsti o českých zvonech. Praha: V. Kotrba, 1926.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]