Nejsvětější Trojice

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Na tento článek je přesměrováno heslo Svatá trojice. O směsi zeleniny pojednává článek Svatá trojice (kuchařství).
Andrej Rublev, Návštěva u Abraháma, 1410, Treťjakovská galerie, Moskva – symbolické vyjádření Nejsvětější Trojice

Svatá Trojice, Nejsvětější Trojice, Boží Trojice či trojjediný Bůh je společné označení Boha v křesťanském dogmatu o trojjedinosti, třech božských osobách, totiž Bohu Otci (Bůh, stvořitel světa), Bohu Synu (Ježíš Kristus, vykupitel světa) a Bohu Duchu Svatém (posvětitel světa), které sdílejí jediné božství. Podstata a vztah těchto osob je složitý teologický problém odlišně řešený v různých církvích. Historicky nejvýznamnější byl spor o filioque (latinsky „i Syna“), nejdůležitější věroučný spor Velkého schizmatu, které v raném středověku definitivně rozdělilo hlavní proud křesťanství na západní (katolickou) a východní (pravoslavnou) církev.

Původ nauky[editovat | editovat zdroj]

Výslovná zmínka o Bohu coby Trojici se ve Starém zákoně nikde nevyskytuje. Křestní formuli přikazující křtění ve třech jménech, ne nutně osobách, nacházíme v Matoušově evangeliu (28,19–20):

Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha Svatého a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal.
— Mt 28,19–20

Tento příkaz vyslovila osoba 'Syna', tedy Ježíš Kristus. Podle rozdílného pochopení jeho podstaty je označován buď za Božího Syna nebo za Všemohoucího a ve všem plně rovnocenného Boha Syna. Druhá varianta odpovídá učení o Nejsvětější Trojici. První varianta nezpochybňuje Ježíšovo božství, nicméně je duchovní osobou samostatnou, která není součástí trojjediného božstva Trojice, a která nemá být uctívána, nýbrž poslouchána.

Někteří badatelé se domnívají, že tento výrok takto doslova Ježíš nevyslovil a posun významu k trojičnosti je spíše odrazem pozdější reflexe. Pro tento názor nejsou ani podpůrné, ani vyvracející důkazy.

Řecké slovo τρίας (trias, trojice) se objevuje až ve 2. století u apologetů, např. u Athenagory z Athén:

(Křesťané) znají Boha a jeho Logos, vědí, co znamená jednota Syna s Otcem, co znamená společenství Syna s Otcem, co je Duch, co je jednota této triady, Ducha, Syna a Otce, a co značí rozlišení v této jednotě.
— Athenagoras z Athén

V západní církvi se objevuje latinské slovo trinitas (trojice) na počátku 3. století u Tertulliana. Jedná se o neologismus, který Tertullianus vyvinul, aby zároveň postihl trojici i jednotu (tres + unitas). Tertullianus také zavádí pro Otce, Syna a Ducha svatého označení persona, osoba. Rozlišuje také původně právnický pojem substantia pro označení úhrnu těchto osob a personae pro jednotlivé strany tohoto celku. Podle tohoto rozlišení je Bůh ve své substanci jeden, ale v monarchii, panování jediného Boha, jsou činné tři personae, totiž Otec, Syn a Duch Svatý. Podle jiné verze původu těchto pojmů užil Tertullian metafory kartáginského divadla, v němž si herci nasazovali na obličej masku (persona), která představovala jejich úlohu.

Řecká teologie 4. století, která měla rozhodující vliv na vypracování nauky o Trojici, užívá místo pojmu osoba řeckého slova ὑποστάσις (hypostasis, skutečnost, existence, přirozenost), jehož se i dnes v teologii užívá, neboť moderní pojem osoby je často nesprávně zaměňován se starověkým pojmem osoba.

Přijetí nauky v minulosti a současnosti[editovat | editovat zdroj]

Svatá Trojice (freska)
Santa Maria Novella, Florencie

Podobně jako u jiných ústředních témat křesťanské nauky, např. christologie či spásy, nebyl v prvních staletích jednoznačně definován ani vzájemný vztah Otce, Syna a Ducha svatého. Již záhy se však objevuje jasné vymezení proti extrémům, které představoval adopcionismus či dokétismus. Proti víře v trojjedinost existoval od počátku v křesťanství i odpor, především proto, že podle názoru odpůrců představa Trojice odporuje absolutnímu monoteismu. Odpor existoval i z dualistických pozic: někteří gnostici přišli s teorií nemilosrdného Boha Starého zákona a stvořitele světa a milosrdného láskyplného Boha Nového zákona, Ježíše Krista.

V průběhu 4. století došlo k poměrně rychlému vnitrocírkevnímu posunu ve vnímání této nauky v souvislostí s ariánskou krizí a Prvním konstantinopolským koncilem (381). Církev pak přijala za vlastní nauku obsah Nicejského vyznání a Nicejsko-konstantinopolského vyznání; tato vyznání uznává naprostá většina současných křesťanských církví. Ariánství přežívalo ještě několik staletí u germánských kmenů, avšak v teologických debatách již nehrálo žádnou roli.

V současnosti je nauka o Trojici součástí vyznání Světové rady církví a uznávají je všechny zúčastněné církve včetně katolické. Podobně přijímají tuto nauku také církve evangelikální.

Náboženství nevyznávající nauku o Trojici[editovat | editovat zdroj]

Některá náboženství uctívají Ježíše Krista, ale nevyznávají nauku o Trojici a většinou odmítají také nauku o božství Ježíše Krista nebo jej pokládají za nižšího než je Bůh. Někteří tato náboženství nepovažují za křesťanská, neboť křesťanské církve definují jako církve uznavající nauku o Trojjediném; nicméně slovo křesťané je odvozeno od Kristus (tedy nikoli od křest) a znamená tedy kristovci.

Mezi tato náboženství patří zvláště Svědkové Jehovovi, Kristadelfiáni a Unitáři. Svědci Jehovovi vyučují božství Krista v definici Boží Syn, mající božskou podstatu a plnost od Boha, ne však ve smyslu Bůh Syn, ve všem roven Stvořiteli a Otci všeho. Kristadelfiání neveří v předlidskou existenci a Unitáři považují Ježíše Krista za pouhého člověka, odmítají jeho vzkříšení i předlidskou existenci. Stejně tak vyznavači Judaismu, Islámu a Bahá'í. Věřící muslimové a bahaisté ovšem pokládají Ježíše za jednoho z proroků, byť ne nejdůležitějšího. Kvakeři naopak nemají žádnou definici Boha, ať již trojiční či protitrojiční. Některé církve pak sice uznávají trojiční dogma, avšak zároveň jej chápou jinak než většina církví – např. některé ze skupin letničního hnutí, Mormonská církev, Rastafariáni a další nezávislé skupiny. Mormoni např. mluví o 3 osobách, které jsou nezávislé, nejsou součástí Trojice, ale jednají ve všem vždy stejně. Rastafariáni považují etiopského císaře za vtělení Krista. Odlišnosti v chápání dogmatu vytvořeného ve 4. století se liší i u většiny křesťanských denominací.

Argumenty proti nauce o Trojici

The New Encyclopaedia Britannica říká: „Ani slovo trojice, ani vyslovená nauka jako taková se v Novém zákoně nevyskytuje, ani Ježíš a jeho následovníci nezamýšleli odporovat starozákonní šemě: ‚Naslouchej, [Izraeli]: Pán náš Bůh je jeden Pán.‘ Bible také učí, že pouze jediný pravý Bůh nemá počátek ani konec. Podle mnoha biblických veršů je Bůh Nejvyšší nad celou zemí (i nad ostatními osobami).

Biblické výroky vztahující se k Nejsvětější trojici[editovat | editovat zdroj]

  • „O onom dni či hodině neví nikdo, ani andělé v nebi, ani Syn, jenom Otec.“ (ČEP, Mk 13,32) - slova "ani Syn" v některých rukopisech chybí, i přesto slova "ani Syn" vyjadřují lásku s jakou Otec přistupuje k Synovi, neboť pokud Otec Synovi něco nesděluje dělá to z lásky k němu a k těm, které on miluje: Argumentace, že Ježíš není Bůh, protože není vševědoucí je nesmyslná, neboť pokud Bohem je, tak dohromady s Otcem nejsou dva ale jen jeden a v trojjediném celku je vševědoucí.
  • Ježíš Kristus sám řekl, že Otec je větší než on („…neboť Otec je větší než já“, Jan 14,28) - tímto argumentují Svědci Jehovovi proti Boží Trojjedinosti: Neuznávají ale fakt, že tím Kristus vyjadřuje svojí pokoru vzhledem k Otci, tzn. lze zde vidět znak Lásky, kterou může být zosobňován pouze Bůh (srovnej 1Jan 4, 8 a 16).
  • "Milost našeho Pána Ježíše Krista a láska Boží a přítomnost Ducha svatého se všemi vámi." (2Kor 13,13) - další znak Trojjedinosti: Pokud člověk něco říká víckrát (konec konců několikrát i pisatelé Bible), snaží se gradovat (mnohdy používat stupňovací poměr) nebo alespoň zůstat ve stejné linii významnosti. Zde sv. Pavel nemůže gradovat, neboť by to bylo nesmyslné, ale vyjadřuje stejnou významnost Krista, Otce i Ducha Svatého.

Trojice v životě křesťana[editovat | editovat zdroj]

Navzdory názorům, že nauka o Nejsvětější Trojici nemůže mít žádný vliv na způsob, jakým křesťan prožívá svou víru, přesto má podle křesťanství tato nauka zásadní vliv na spásu člověka. Podle apoštola Pavla mají křesťané „skrze Krista v jednom Duchu přístup k Otci“ (Ef 2,18). Cílem křesťanského života je společenství s Otcem a věčný život. Ten Bůh daruje lidstvu tím, že se spojuje s lidstvím vtělením Ježíše Krista, který vydává svůj život za hříšníky, a tak je možná obnova přátelství člověka s Bohem. Prostředkem, kterým Bůh navazuje pouto mezi věřícím a Ježíšem, je Duch svatý, který sjednocuje církev a uschopňuje křesťana, aby žil podle Boží vůle. Křesťan již během svého života vstupuje do společenství tří osob, které sdílejí jediné božství. Nauka o Trojici proto není pouze akademickou záležitostí, ale kontroverze ohledně této nauky se dotýkaly jádra křesťanské víry a způsobu života.

Pokud se má podstata Trojice přiblížit, přistupuje se k formulaci, že Otec miluje Syna a Syn miluje Otce. Tato láska je natolik božská a silná, že utváří vlastní osobu - Ducha svatého. Lidská rodina se pak také chápe jako obraz Nejsvětější Trojice, kdy z lásky mezi mužem a ženou vzniká další osoba – dítě.

Svátek Nejsvětější Trojice[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Slavnost Nejsvětější Trojice.

Následuje další neděli po neděli Svatodušní. Poté následuje Slavnost Těla a Krve Páně (Svátek Božího Těla, Corpus Cristi), v posledních dvou stoletích slavený průvody mimo kostel, zpravidla ve čtvrtek (za 1. ČSR den pracovního klidu, v současné době jej v Čechách některé farnosti slaví až následující neděli), kterým letnice končí. Svátek Božího Těla je v současnosti též volným dnem v řadě zemí (Německo, Rakousko, Polsko, Španělsko – Madrid).

Druhý pátek po neděli "Nejsvětější Trojice" se v římskokatolické liturgii slaví náboženská slavnost Nejsvětější Srdce Ježíšovo a o týden později vždy v sobotu Neposkvrněné Srdce Panny Marie.

Výtvarné umění[editovat | editovat zdroj]

Zobrazení Trojice na středověké iluminaci

Ve výtvarném umění je Nejsvětější Trojice někdy zobrazována zpodobněním postavy starého Boha-Otce, mladého Ježíše Krista a Ducha svatého v podobě holubice. Jindy je symbolizována trojúhelníkem, jako v případě Božího oka nebo uplatněním trojbokého půdorysu zvláště u trojičních sloupů. Příkladem může být trojboký morový sloup na pražském Malostranském náměstí, jehož sochařská výzdoba vrcholí postavami Krista, Otce a holubice při obelisku, který je zakončen zlatým trojúhelníkem s Božím okem. V Irsku je tradičním znázorněním trojiční víry trojlístek, na němž prý dávným Irům trojjedinost vysvětloval svatý Patrik.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]