Dědic

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Další významy jsou uvedeny na stránce Dědic (rozcestník).

Dědic je ten, komu náleží dědické právo. Též dědicem je osoba mající právo na pozůstalost (dědictví) po zůstaviteli (nebožtíkovi), nebo alespoň na její díl. Dědicem se stává osoba na základě závěti, dědické smlouvy či ze zákona (ze zákonné posloupnosti). Dědické právo (právo osoby stát se dědicem) nabývá účinnosti až smrtí zůstavitele (před zůstavitelovou smrtí se lze pouze svého dědického práva zříct, jiné nakládání není možné).

Za dědice (i odkazovníka) lze povolat i právnickou osobu, která má teprve vzniknout. Musí vzniknout nejpozději do jednoho roku od smrti zůstavitele. Dědicem může být i nasciturus, tedy ještě nenarozené dítě. Pouze ale v případě, že se následně narodí živé. Svá práva k dědictví nabude (v plném rozsahu) až svým narozením.

Osoba přicházející v úvahu jako dědic[editovat | editovat zdroj]

Dědicem se právní subjekt stává v okamžiku, kdy neodmítne dědictví po zůstaviteli, nebo marným uplynutím lhůty k odmítnutí dědictví, jestliže ovšem splňuje podmínky pro to, aby se stal dědicem (tedy pokud není nezpůsobilý dědit a není neznámý nebo neznámého pobytu).

Do té doby se budoucí dědic označuje jako osoba přicházející v úvahu jako dědic po zůstaviteli.

Dědic a odkazovník[editovat | editovat zdroj]

Současné české právo je založeno na principu univerzální sukcese, a proto na dědice přecházejí smrtí zůstavitele všechna práva a všechny závazky, jestliže ovšem smrtí nezanikla nebo nepřešla na jinou osobu singulární sukcesí na základě zvláštního právního důvodu.

Podle obecného zákoníku občanského (tj. v období do 31. prosince 1950) mohl však zůstavitel někomu odkázat nějakou věc nebo právo, aniž by ho ustanovil dědicem pozůstalosti nebo její části. V takovém případě šlo o odkaz; osoba, které právo na odkaz vzniklo, se nazývala odkazovník. Odkazovníkem mohla být jen osoba způsobilá dědit. Právo na odkaz nebylo právem dědickým, nýbrž obligačním, a to vůči dědici (dědicům), popřípadě vůči některému z dědiců.

Dědic a nepominutelný dědic[editovat | editovat zdroj]

Podle současné české právní úpravy je dědicem i nepominutelný dědic, i kdyby mu podle závěti nemělo z dědictví nic připadnout, jestliže nebyl platně vyděděn a vznesl námitku relativní neplatnosti závěti, podle níž mu z dědictví mělo připadnout méně, než kolik činí jeho povinný díl.

Podle obecného zákoníku občanského (tj. v období do 31. prosince 1950) však nepominutelný dědic nebyl dědicem, protože právo na povinný díl nebylo právem dědickým, nýbrž patřilo mezi pozůstalostní dluhy. Pokud zůstavitel v závěti svého nepominutelného dědice neustanovil dědicem nebo mu podle závěti měl připadnout menší podíl na dědictví, než kolik činil jeho povinný díl, měl nepominutelný dědic právo na dorovnání v penězích vůči dědicům a případným odkazovníkům; tohoto práva se ovšem nemohl domáhat v rámci pozůstalostního řízení, nýbrž ve sporném občanskoprávním řízení.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]