Dědic

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Další významy jsou uvedeny na stránce Dědic (rozcestník).

Dědic je subjekt práva (fyzická nebo právnická osoba), na kterou přešla práva a závazky zůstavitele nebo jejich část. Podle právního důvodu dědění se dědici rozdělují na dědice ze zákona a dědice ze závěti; jedna osoba však může být v konkrétním případě současně dědicem ze zákona i ze závěti.

Osoba přicházející v úvahu jako dědic[editovat | editovat zdroj]

Dědicem se právní subjekt stává v okamžiku, kdy neodmítne dědictví po zůstaviteli, nebo marným uplynutím lhůty k odmítnutí dědictví, jestliže ovšem splňuje podmínky pro to, aby se stal dědicem (tedy pokud není nezpůsobilý dědit a není neznámý nebo neznámého pobytu).

Do té doby se budoucí dědic označuje jako osoba přicházející v úvahu jako dědic po zůstaviteli.

Dědic a odkazovník[editovat | editovat zdroj]

Současné české právo je založeno na principu univerzální sukcese, a proto na dědice přecházejí smrtí zůstavitele všechna práva a všechny závazky, jestliže ovšem smrtí nezanikla nebo nepřešla na jinou osobu singulární sukcesí na základě zvláštního právního důvodu.

Podle obecného zákoníku občanského (tj. v období do 31. prosince 1950) mohl však zůstavitel někomu odkázat nějakou věc nebo právo, aniž by ho ustanovil dědicem pozůstalosti nebo její části. V takovém případě šlo o odkaz; osoba, které právo na odkaz vzniklo, se nazývala odkazovník. Odkazovníkem mohla být jen osoba způsobilá dědit. Právo na odkaz nebylo právem dědickým, nýbrž obligačním, a to vůči dědici (dědicům), popřípadě vůči některému z dědiců.

Dědic a nepominutelný dědic[editovat | editovat zdroj]

Podle současné české právní úpravy je dědicem i nepominutelný dědic, i kdyby mu podle závěti nemělo z dědictví nic připadnout, jestliže nebyl platně vyděděn a vznesl námitku relativní neplatnosti závěti, podle níž mu z dědictví mělo připadnout méně, než kolik činí jeho povinný díl.

Podle obecného zákoníku občanského (tj. v období do 31. prosince 1950) však nepominutelný dědic nebyl dědicem, protože právo na povinný díl nebylo právem dědickým, nýbrž patřilo mezi pozůstalostní dluhy. Pokud zůstavitel v závěti svého nepominutelného dědice neustanovil dědicem nebo mu podle závěti měl připadnout menší podíl na dědictví, než kolik činil jeho povinný díl, měl nepominutelný dědic právo na dorovnání v penězích vůči dědicům a případným odkazovníkům; tohoto práva se ovšem nemohl domáhat v rámci pozůstalostního řízení, nýbrž ve sporném občanskoprávním řízení.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]