Ležící pozůstalost

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Jako ležící pozůstalost (latinsky hereditas iacens) se označuje majetkový soubor zanechaný zůstavitelem v období mezi jeho úmrtím a odevzdáním pozůstalosti jeho dědicům v právních řádech, ve kterých se dědictví nenabývá smrtí zůstavitele, nýbrž odevzdáním pozůstalosti. Jedná se o majetkový soubor sui generis, který měl některé znaky právnické osoby, avšak podle převládajícího názoru právnickou osobou není. V průběhu času se ležící pozůstalost mohla zvětšovat i zmenšovat.[1]

V českých zemích tento institut existoval do 31. prosince 1950.[1]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b Jiří Švestka, Jan Dvořák: Občanské právo hmotné 3. Praha: Wolters Kluwer, 2009, ISBN 978-80-7357-465-9, str. 284.