Závěť

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Další významy jsou uvedeny v článku Testament.

Závěť (též poslední vůle nebo testament, zastarale kšaft) je jednostranné právní jednání fyzické osoby, ve kterém tato osoba (budoucí zůstavitel) ustanoví své dědice, tj. určí osobu nebo osoby, na které má jeho smrtí přejít jeho práva a závazky. Pořízení závěti umožňuje fyzické osobě rozhodnout o okruhu osob, které se mají stát jejími dědici, odchylně od okruhu jejích zákonných dědiců.

Osoba, která má podle závěti po zůstaviteli dědit, se označuje jako závětní dědic; v konkrétním případě se může jednat i o fyzickou osobu, která je současně dědicem ze zákona.

K tomu, aby se závětí ustanovený dědic skutečně stal dědicem po zůstaviteli, musí splnit podmínky stanovené pro všechny dědice – tj. zejména se musí dožít smrti zůstavitele, nesmí být dědicky nezpůsobilý a nesmí platně odmítnout dědictví.

Závěť je právním jednáním mortis causa (pro případ smrti), takže jeho právní důsledky nastávají až smrtí pořizovatele závěti. Při pořízení závěti je pro její osobní charakter vyloučeno zastoupení.

Závěť v současném českém právu[editovat | editovat zdroj]

Současné české právo zná tyto formy závěti:

Bez ohledu na formu musí být v každé závěti uveden den, měsíc a rok jejího podepsání. V současné době nelze platně sepsat společnou závěť více osob, avšak do 31. prosince 1950 mohli manželé sepsat společnou závěť.

Pro osoby, které nemůžou číst nebo psát, a pro osoby nevidomé, neslyšící a hluchoslepé platí zvláštní úprava.

Holografní závěť[editovat | editovat zdroj]

Holografní závěť je celá sepsaná i podepsaná zůstavitelovou vlastní rukou.

Allografní závěť[editovat | editovat zdroj]

Allografní závěť je sepsaná jiným způsobem než zůstavitelovou vlastní rukou (například jinou osobou, na psacím stroji nebo na počítačové tiskárně), avšak zůstavitelem vlastnoručně podepsaná. Pro její platnost se vyžaduje, aby zůstavitel před dvěma současně přítomnými svědky, kteří se musí na závěť podepsat, výslovně vyjevil, že listina obsahuje jeho poslední vůli. Svědci však nemusí znát obsah závěti.

V období od 1. dubna 1964 do 31. prosince 1991 u nás nebylo možné allografní závěť platně sepsat.

Závěť ve formě notářského zápisu[editovat | editovat zdroj]

Závěť sepsaná notářem ve formě notářského zápisu je v některých případech povinnou formou závěti, například u nezletilých, kteří dovršili patnáctý rok svého věku; osoby mladší patnácti let závěť pořídit nemohou.

Publikace závěti[editovat | editovat zdroj]

Zanechal-li zůstavitel závěť, zjistí soud (soudní komisař) v dědickém řízení její stav a obsah (tzv. publikace závěti neboli prohlášení závěti). Pokud je závěť uložena u notáře (tj. je sepsána ve formě notářského zápisu nebo uložena v notářské úschově), provede na dožádání soudu (soudního komisaře) publikaci závěti notář, u něhož je závěť uložena. Nejde-li o závěť ve formě notářského zápisu, založí se závěť po publikaci do sbírky prohlášených závětí vedené u soudu.

Závěť v zemích angloamerického právního systému[editovat | editovat zdroj]

V zemích angloamerického právního systému je obvyklé, že ten, komu patří majetek nezanedbatelné hodnoty, pořídí o svém majetku závětí (angl. will). Například v Británii má závěť sepsanou polovina lidí ve věku přes 45 let,[1] v USA se odhaduje, že závěť pořídí 30 až 50 procent obyvatel.[2][3] Proto je právní úpravě těchto zemí věnována větší pozornost závětem než zákonné dědické posloupnosti pro případ nepořízení závěti (angl. intestacy).

Právní úprava závětí má zpravidla některé odlišnosti:

  • Není-li v závěti uvedeno jinak, musí ustanovený dědic přežít zůstavitele alespoň o třicet dnů, jinak se na něj hledí, jako kdyby se smrti zůstavitele nedožil.[4]
  • V některých zemích se uzavřením manželství závěť ruší, není-li v závěti stanoven opak.

Kromě určení dědiců může pořizovatel závěti určit také vykonavatele závěti (angl. executor). Ten po soudním potvrzení závěti (angl. probate) vypořádá dluhy zemřelého, zaplatí dlužné daně, může prodat jeho nemovitosti a potom rozdělí pozůstalost (angl. estate) mezi dědice (angl. beneficiary). Pokud závěť nikoho nejmenuje, nebo správce zemřel, nebo závěť neexistuje, nebo část majetku nebyla nikomu odkázána, určí správce dědictví (angl. administrator) soud.[5][6]

Častou variantou je založení jedné z mnoha forem svěřenského fondu (angl. will trust), kde správce nebo správci (angl. trustee) budou po určitou dobu držet a spravovat majetek pod svým jménem ve prospěch obmyšleného nebo obmyšlených (angl. beneficiary). Trust může například spravovat nemovitosti, vyplácet někomu úroky nebo pravidelné dávky. Jedním případem je trust, který spravuje jmění pro nezletilé děti a bude fungovat jen do té doby než nabudou plnoletosti; svěřenecký fond může být také dobročinný (angl. charitable trust) a právem vybírat osoby, v jejichž prospěch bude majetek spravovat, může zakladatel svěřit jeho správcům.[7]

Důvody pro rozličná uspořádání jsou velmi často vyhnout se platbě daní z pozůstalosti (angl. inheritance tax).

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. MEYER, Harriet. Write a will: it's the first thing to do before you die. The Guardian [online]. 2. 6. 2009 [cit. 26. 2. 2013]. Dostupné online.  
  2. Leslie McGranahan: Will Writing and Bequest Motives: Early 20th Century Irish Evidence
  3. uvádí se například, že v některých státech Australského svazu nastává dědění ze zákona pouze v šesti až čtrnácti procentech případů vyřizování dědictví.[zdroj?]
  4. Například viz Wills Act 1997 - SECT 39
  5. Wills, probate and inheritance [online]. gov.uk (oficiální informační systém britské vlády), 2013-02-14, [cit. 2013-02-26]. Dostupné online. (angl.) 
  6. Platí i v USA: http://en.wikipedia.org/wiki/Probate#United_States
  7. Trusts and taxes [online]. gov.uk (oficiální informační systém britské vlády), 2013-02-14, [cit. 2013-02-26]. Dostupné online. (angl.) 

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]