Závěť

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Další významy jsou uvedeny v článku Testament.

Závěť (též poslední vůle nebo testament, zastarale kšaft) je jednostranné právní jednání fyzické osoby, ve kterém tato osoba (budoucí zůstavitel) ustanoví své dědice, tj. určí osobu nebo osoby, na které má jeho smrtí přejít jeho práva a závazky. Pořízení závěti umožňuje fyzické osobě rozhodnout o okruhu osob, které se mají stát jejími dědici, odchylně od okruhu jejích zákonných dědiců.

Osoba, která má podle závěti po zůstaviteli dědit, se označuje jako závětní dědic; v konkrétním případě se může jednat i o fyzickou osobu, která je současně dědicem ze zákona.

K tomu, aby se závětí ustanovený dědic skutečně stal dědicem po zůstaviteli, musí splnit podmínky stanovené pro všechny dědice – tj. zejména se musí dožít smrti zůstavitele, nesmí být dědicky nezpůsobilý a nesmí platně odmítnout dědictví.

Závěť je právním jednáním mortis causa (pro případ smrti), takže jeho právní důsledky nastávají až smrtí pořizovatele závěti. Při pořízení závěti je pro její osobní charakter vyloučeno zastoupení či přisvědčení návrhu, který vypracoval někdo jiný, než budoucí zůstavitel.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Chceme-li zjistit, kdy se vyvinul písemný testament, musíme se ohlédnout daleko do římského práva. Závěť, aby byla testamentem v římském smyslu, musela obsahovat takový projev zůstavitelovy vůle, který dělal z druhé osoby zůstavitelova univerzálního dědice. Právě proto, že šlo o tak významný projev vůle, musel vždy testament splňovat přesně stanovenou formu. Nejstarší římský testament představoval jakousi „adopci“ pro případ smrti, kdy zůstavitel neměl vlastních zákonných dědiců. Po formální stránce byl upraven tak, že zůstavitel projevil svoji vůli v lidovém shromáždění. Zároveň již v dávných dobách existovala možnost, aby zůstavitel v mimořádných podmínkách mohl projevit svoji vůli téměř bez jakýchkoli formálních požadavků. Byl to vojenský testament (testament „v šiku“), učiněný před bitvou. Druhým východiskem vývoje římského testamentu byly dispozice pro případ smrti pro zůstavitele, kteří přirozené dědice měli. Tento druhý nejstarší římský testament byl testament odkazový a šlo pouze o rozhodnutí, komu připadne jednotlivý zůstavitelův majetek, aniž by bylo ohroženo postavení přirozených dědiců. Tyto testamenty měly výlučně ústní formu. Písemný testament se vyvinul až v okruhu práva praetorského. Rozhodující se stala samotná listina, do které zůstavitel zanesl svoji poslední vůli a jež byla zapečetěna sedmi pečetěmi (potřeba přítomnosti sedmi svědků).[1] 

Závěť v současném českém právu[editovat | editovat zdroj]

Závěť obecně[editovat | editovat zdroj]

Závěť je upravena v § 1494-1497 nového občanského zákoníku (NOZ) (zákon č. 89/2012 Sb.). Závěť je nejčastějším pořízením pro případ smrti. Dalším pořízeními pro případ smrti je dědická smlouva a dovětek (kodicil). Závěť je odvolatelný projev vůle (tzn. obsah je možné změnit či pořízenou závěť odvolat - viz níže), jímž „zůstavitel pro případ své smrti osobně zůstavuje jedné či více osobám alespoň podíl na pozůstalosti, případně i odkaz[2] Na rozdíl od předchozí úpravy, není-li závěť opatřena datem, neznamená automaticky, že je neplatná. Postačuje, pokud bude zřejmé, kdy byla závěť pořízena. Závěť je neplatná pouze v případě, kdy je vedle sebe více závětí téhož zůstavitele, které si vzájemně odporují a není možné určit, která byla pořízená dříve a která později.

Za součást závěti se stejnými právními účinky se považují i další listiny, na něž zůstavitel odkazuje, pokud splňují náležitosti pro závěť. V případě, že tyto další listiny náležitosti pro závěť nesplňují, lze je použít jako prostředek k vyjasnění případných nejasností v samotné závěti, neboť závěť je vždy třeba vykládat tak, aby bylo co nejvíce vyhověno vůli zůstavitele. Slova použitá v závěti se vykládají podle obvyklého významu, neprokáže-li se jejich vlastní, dle zůstavitele specifický smysl. Závěť nelze vykládat podle toho, jak se jeví případným dědicům a dalším osobám, ale tak, aby co nejvíce odrážela vůli zůstavitele.

Závěť je možné pořídit o celé pozůstalosti, či pouze o její části. V takovém případě připadne ta část pozůstalosti, o níž nebylo pořízeno, zákonným dědicům. V případě, že je povoláno více dědiců a podíly závěti nejsou určeny, mají povolaní dědicové právo na pozůstalost rovným dílem.

K pořízení závěti je způsobilá pouze svéprávná osoba. Výjimkou je pořízení závěti osobou, jež dovršila patnáct let věku, a osobou omezenou ve svéprávnosti, a to v obou případech formou veřejné listiny. Osoba omezená ve svéprávnosti může pořídit formou veřejné listiny v případě, že se uzdravila do té míry, kdy je schopna projevit svou vlastní vůli.[3]

Formy závěti[editovat | editovat zdroj]

Závěť má předepsanou povinnou písemnou formu s výjimkou případů, kdy je pořízena s úlevami.

Závěť pořízená soukromou listinou[editovat | editovat zdroj]

Do soukromě pořizovaných závětí se řadí závěť holografická a alografická. Závěť je možné pořídit v písemné formě vlastní rukou a s vlastním podpisem zůstavitele (závěť holografická). Závěť, která není sepsána vlastní rukou zůstavitele a je však zůstavitelem vlastnoručně podepsána za současné přítomnosti dvou svědků, před kterými zůstavitel prohlásí, že listina obsahuje jeho poslední vůli, je závěť alografická.[4] U osob nevidomých a osob se smyslovým postižením se vyžaduje přítomnost tří svědků a použití zvláštního způsobu dorozumívání, kterým je obsah listiny tlumočen.[5]

Svědkové závěti musí být osoby svéprávné, schopné vnímat a rozumět danému jednání (tj. znalé jazyka nebo způsobu dorozumívání, v němž se projev vůle činí). Dědic nebo odkazovník nemohou být svědky pro tu část závěti, která se jich přímo týká. Stejně tak nejsou způsobilé být svědky osoby, které jsou zaměstnanci dědice nebo odkazovníka nebo jim osoby blízké. Pokud by přesto měli být svědky, je třeba, aby část jich se týkající (v níž jsou povoláni za dědice nebo je jim zřizován odkaz) byla napsána vlastní rukou zůstavitele nebo aby byli svědkové celkem tři (tzn. pro každou část závěti minimálně dva, jichž se daná část netýká).[6]

Závěť pořízená veřejnou listinou[editovat | editovat zdroj]

Závěť je možné pořídit ve formě veřejné listiny. Lze využít i jinou formu, než pořízení závěti notářským zápisem. Ten, kdo sepisuje závěť, je povinen se přesvědčit o tom, že zůstavitel činí poslední vůli s rozvahou, vážně a bez donucení.[7] Závěť pořízená ve formě notářského zápisu zůstává uložena u notáře, který ji pořídil, a je zaevidována do Centrální evidence závětí.

Závěť pořízená s úlevami[editovat | editovat zdroj]

Za zvláštních, mimořádných okolností umožňuje OZ platné pořízení závěti, která nebude obsahovat všechny náležitosti vyžadující se pro běžné pořízení závěti, tzn. i bez splnění standardních podmínek. Pro platnost závěti s úlevami není překážkou absence podpisu zůstavitele, pokud pro závažnou překážku závěť podepsat nemohl. Při pořizování závěti s úlevami mohou být svědky i osoby starší patnácti let a osoby omezené na svéprávnosti, pokud jsou způsobilé věrohodně popsat skutečnosti významné pro platnost závěti.

Privilegovaná závěť - může ji pořídit ten, kdo se pro nenadálou událost ocitne v bezprostředním ohrožení života, kdy má zůstavitel právo pořídit závěť ústně před třemi současně přítomnými svědky. Stejné právo má i ten, kdo se ocitne v místě ochromeném mimořádnou událostí (povodeň, epidemie apod.) V případě, že přítomní svědci nepořídí o zůstavitelově poslední vůli záznam, následuje soudní protokol o výslechu svědků.

Závěť před starostou obce - starosta obce, na jejímž území se zůstavitel nalézá, může za přítomnosti dvou svědků zaznamenat zůstavitelovu poslední vůli v případě důvodné obavy, že by zůstavitel zemřel dříve, než by mohl pořídit závěť ve formě veřejné listiny.

Závěť před velitelem plavidla nebo letadla - může zůstavitel pořídit na palubě námořního plavidla nebo letadla (plujícího pod státní vlajkou České republiky nebo zapsaného v leteckém rejstříku v České republice) za přítomnosti dvou svědků. Na platnost závěti nemá žádný vliv skutečnost, že zůstavitel neměl k pořízení závěti vážný důvod.

Vojenská závěť - vojenskou závěť může před velitelem vojenské jednotky České republiky, nebo jiným vojákem v hodnosti důstojníka a vyšší, pořídit voják nebo jiné osoby patřící k ozbrojeným silám při účasti v ozbrojeném konfliktu a vojenských operacích, za přítomnosti dvou svědků.[8]

Platnost závětí pořízených s úlevami je časově omezena. Je-li zůstavitel naživu, pozbývá privilegovaná závěť platnosti uplynutím dvou týdnů a ostatní výše uvedené závěti uplynutím tří měsíců ode dne pořízení. Tyto lhůty však běží až od okamžiku, kdy zůstavitel může pořídit závěť ve formě veřejné listiny.[9]

Vedlejší doložky závěti[editovat | editovat zdroj]

Nový občanský zákoník přinesl změnu, která umožňuje, aby dědicům společně s nabytým jměním zůstavitel v závěti uložil podmínku, doložení času nebo příkaz, tzn. vedlejší doložky. Tato vůle zůstavitele je však omezená a nepřihlíží se k ní za předpokladu, že by vedlejší doložka ze zjevné zůstavitelovi svévole dědice nebo odkazovníka obtěžovala (př. uložení dědici, aby uzavřel či neuzavřel sňatek apod.), odporovala veřejnému pořádku (př. nabádání k trestné činnosti), byla nesrozumitelná či nereálná.[10]

Náhradnictví[editovat | editovat zdroj]

Rozeznáváme obecné náhradnictví a svěřenecké náhradnictví.

Obecné náhradnictví (vulgární substituce) umožňuje zůstaviteli povolat náhradníka pro případ, že dědictví nenabude osoba, kterou za dědice stanovil (např. z důvodu nedožití se smrti zůstavitele). Zároveň těmto náhradníkům může zůstavitel povolat další náhradníky – v takovém případě dědí náhradník nejbližší osobě, která dědictví nenabyla. Náhradnictví zaniká nabytím dědictví povolaným dědicem. Nestanoví-li zůstavitel jinak, zanikne náhradnictví které zůstavitel zřídil svému dítěti v době, kdy nemělo potomky dnem, kdy dítě zůstavitele bude mít potomky způsobilé dědit.[11]

Svěřenské nástupnictví (fideikomisární substituce) představuje nařízení zůstavitele, aby po jeho dědici nastoupila jiná osoba jako další (následný) dědic. Toto nařízení může být vztaženo pouze k tomu, co zůstavitel sám předtím dědici zanechal. Přední dědic nabývá dědictví na vymezenou dobu, poté připadá dědictví následnému dědici – svěřenskému nástupci. Svěřenské nástupnictví zaniká nejpozději uplynutím sta let od smrti zůstavitele, a to i v případě, že zůstavitel nařídil další dobu.[12]

Zrušení závěti[editovat | editovat zdroj]

Závěť je možné zrušit výslovným odvoláním nebo pořízením novější závěti. Odvolání musí splňovat stejné požadavky jaké klade zákon na pořízení závěti. Pořízením nové závěti se předchozí ruší v rozsahu, v jakém nemůže obstát vedle původní.

Závěť pořízenou ve formě veřejné listiny je možné odvolat tím, že si zůstavitel vyžádá její vydání.

Publikace závěti[editovat | editovat zdroj]

Zanechal-li zůstavitel závěť, zjistí soud (soudní komisař) v dědickém řízení její stav a obsah (tzv. publikace závěti neboli prohlášení závěti). Pokud je závěť uložena u notáře (tj. je sepsána ve formě notářského zápisu nebo uložena v notářské úschově), provede na dožádání soudu (soudního komisaře) publikaci závěti notář, u něhož je závěť uložena. Nejde-li o závěť ve formě notářského zápisu, založí se závěť po publikaci do sbírky prohlášených závětí vedené u soudu.

Závěť v zemích angloamerického právního systému[editovat | editovat zdroj]

V zemích angloamerického právního systému je obvyklé, že ten, komu patří majetek nezanedbatelné hodnoty, pořídí o svém majetku závětí (angl. will). Například v Británii má závěť sepsanou polovina lidí ve věku přes 45 let.[13]

Dědění ze závěti upravuje v anglickém právu zákon Wills Act, užívaný v Anglii a Walesu. Právní úprava závětí má zpravidla některé odlišnosti:

  • Je možná pouze alografická závěť, přičemž podpis pořizovatele závěti může být nahrazen podpisem jiné osoby na pokyn pořizovatele. Podle ustanovení č. 9 Will Act – Podepsání a prokazování vůle, je závěť platná, pokud bude podepsána zůstavitelem nebo nějakou jinou osobou, která tak učiní dle pokynů zůstavitele zůstavitelovým jménem, za přítomnosti dvou nebo více svědků. Will Act tedy vyžaduje svědectví dalších osob a na rozdíl od české úpravy dědění ze závěti tak není možné pořídit dle anglického práva holografní závěť.[14]
  • Není-li v závěti uvedeno jinak, musí ustanovený dědic přežít zůstavitele alespoň o třicet dnů, jinak se na něj hledí, jako kdyby se smrti zůstavitele nedožil.[15]

Kromě určení dědiců může pořizovatel závěti určit také vykonavatele závěti (angl. executor). Ten po soudním potvrzení závěti (angl. probate) vypořádá dluhy zemřelého, zaplatí dlužné daně, může prodat jeho nemovitosti a potom rozdělí pozůstalost (angl. estate) mezi dědice (angl. beneficiary). Pokud závěť nikoho nejmenuje, nebo správce zemřel, nebo závěť neexistuje, nebo část majetku nebyla nikomu odkázána, určí správce dědictví (angl. administrator) soud.[16][17]

Častou variantou je založení jedné z mnoha forem svěřenského fondu (angl. will trust), kde správce nebo správci (angl. trustee) budou po určitou dobu držet a spravovat majetek pod svým jménem ve prospěch obmyšleného nebo obmyšlených (angl. beneficiary). Trust může například spravovat nemovitosti, vyplácet někomu úroky nebo pravidelné dávky. Jedním případem je trust, který spravuje jmění pro nezletilé děti a bude fungovat jen do té doby než nabudou plnoletosti; svěřenecký fond může být také dobročinný (angl. charitable trust) a právem vybírat osoby, v jejichž prospěch bude majetek spravovat, může zakladatel svěřit jeho správcům.[18]

Důvody pro rozličná uspořádání jsou velmi často vyhnout se platbě daní z pozůstalosti (angl. inheritance tax).

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. KINCL, Jaromír; URFUS, Valentin. Římské právo. 2. vyd. Praha : C. H. Beck, 1995. 386 s. ISBN 80-7179-031-1. S. 275-278.  
  2. § 1494 OZ
  3. § 1525-1528
  4. § 1533 a 1534
  5. § 1535 - 1536
  6. § 1539 - 1541
  7. § 1537 a 1538
  8. §1542-1548
  9. § 1549
  10. § 1551 - 1552
  11. § 1507 - 1511
  12. § 1512 - 1515
  13. MEYER, Harriet. Write a will: it's the first thing to do before you die. The Guardian [online]. 2. 6. 2009 [cit. 26. 2. 2013]. Dostupné online.  
  14. Will Act 1837, ustanovení 9: http://www.legislation.gov.uk/ukpga/Will4and1Vict/7/26/section/9
  15. Například viz Wills Act 1997 - SECT 39
  16. Wills, probate and inheritance [online]. gov.uk (oficiální informační systém britské vlády), 2013-02-14, [cit. 2013-02-26]. Dostupné online. (angl.) 
  17. Platí i v USA: http://en.wikipedia.org/wiki/Probate#United_States
  18. Trusts and taxes [online]. gov.uk (oficiální informační systém britské vlády), 2013-02-14, [cit. 2013-02-26]. Dostupné online. (angl.) 

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]