Duševní porucha

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Duševní porucha (nebo také psychická porucha) je v širším pojetí označení pro některé psychické procesy, projevující se v myšlení, prožívání a chování člověka, znesnadňující jeho fungování ve společnosti.[1] Definic duševní poruchy je ale více. Mezi duševní poruchy se řadí ty z poruch, které se prvotně týkají myšlení, prožívání nebo vztahů k ostatním lidem. V minulosti se v obdobném významu užíval například termín „šílenství“.

Duševní zdraví a duševní porucha jsou pojmy značně kulturně i názorově podmíněné, jejich obsah je tedy nepřesný, proměnlivý a není předmětem obecné shody.

Za duševní poruchy se označují jak stavy podmíněné zejména tělesnou (vrozenou) organickou (zpravidla neurologickou, často též genetickou) specifickou výbavou člověka, tak stavy, u nichž se za rozhodující příčinu vzniku pokládá vliv prostředí a životních událostí. Podíl a vztah vrozených dispozic a dalších vlivů u jednotlivých typů poruch jsou předmětem zkoumání a diskusí.

Léčba může spočívat buď v odstraňování příčin poruchy, nebo v úpravě jejích následků. K léčbě se užívají medikamenty, psychoterapie včetně úpravy životního stylu a další způsoby.

Spory o povaze duševních poruch[editovat | editovat zdroj]

Pojem duševní poruchy a obdobné pojmy z dřívějška (např. duševní nemoc) jsou značně podmíněny dobovou a místní kulturou, osobními názory i sociální rolí zdravotnického systému. Například homosexualita nebo leváctví byly ještě nedávno považovány za poruchy. Proti způsobu, jakým hlavní proud psychiatrie pojímá duševní poruchy, argumentovali zejména v 60. letech dvacátého století lidé řazení do tzv. antipsychiatrického hnutí. Některé z jejich pohledů na psychologický a sociologický rámec duševních poruch jsou dnes významnou částí psychiatrické obce přijímány a odrazily se v novějších klasifikačních manuálech, léčebné praxi i odborných diskusích.

Diagnostika duševních poruch[editovat | editovat zdroj]

Na počátku 20. století bylo v klasifikacích rozlišováno jen několik desítek duševních poruch. Roku 1952 jich bylo 192 a Diagnostický a statistický manuál duševních poruch, 4. edice (DSM-IV) jich v současnosti uvádí 374. Tento nárůst může být způsoben:

  • efektivnější diagnostikou a lepší charakteristikou duševních poruch, díky více než století výzkumu;
  • skutečně se zvyšujícím počtem duševních nemocí, způsobeným hnacími faktory jako je dieta nebo stále rostoucí stres každodenního života;
  • zvýšenou tendencí některých psychiatrů označovat individuální zvláštnosti chování a slabůstky jednotlivce jako nemoc

Diagnóza se děje na základě příznaků duševních poruch, a to jak chování a slovních projevů, tak někdy i na základě fyzického vyšetření (např. u drogových závislostí).

Kategorizace duševních poruch[editovat | editovat zdroj]

Ve Spojených státech byly duševní poruchy rozděleny do skupin podle společných symptomů a to v Diagnostickém a statistickém manuálu duševních poruch (DSM) vytvořeném Americkou psychiatrickou asociací. Manuál obsahuje 13 kategorií.

DSM skupina (Diagnostický a Statistický Manuál) Příklady
Poruchy obvykle poprvé diagnostikované u batolete, v dětství nebo adolescenci Mentální retardace, autismus, ADHD
Delirium, demence, amnestické a jiné kognitivní poruchy Alzheimerova choroba
Mentální poruchy způsobené zdravotním stavem pacienta Psychóza související s AIDS
Zneužívání omamných látek Alkoholismus
Psychózy Schizofrenie
Poruchy nálady Deprese, Maniodepresivní psychóza
Úzkostné poruchy Generalizovaná úzkostná porucha
Somatoformní poruchy Somatizační porucha
Faktitivní (předstírané) poruchy Münchhausenův syndrom
Disociativní poruchy Disociativní porucha identity
Sexuální poruchy a poruchy pohlavní identity Dyspareunie, Porucha pohlavní identity
Poruchy příjmu potravy Mentální anorexie, Bulimie
Poruchy spánku Nespavost (insomnie)
Poruchy osobnosti Narcistická porucha osobnosti
Impulzivní poruchy neklasifikované jinde Kleptomanie, Trichotillomanie
Adaptační poruchy Adaptační porucha
Jiné nemoci, které se mohou stát středem pozornosti lékařů Tardivní dyskineze, Zneužívání dětí

Americkým manuálem DSM byl inspirován i V. díl (diagnózy řady F) Mezinárodní klasifikace nemocí (MKN, ICD), který vydává Světová zdravotnická organizace (WHO).

V DSM je kromě kategorizovaných duševních poruch definováno i mnoho jejich příznaků (jako je paranoia). Ty nejsou samy o sobě považovány za nemoci, ale pouze za indikátory některé z výše zmíněných poruch. MKN mezi poruchami a příznaky takto nerozlišuje, protože většina diagnostických položek je vytvářena především na základě příznaků, nikoliv organické příčiny.

Právní zakotvení duševních poruch[editovat | editovat zdroj]

Duševní poruchy jsou národními legislativami různými způsoby definovány a to podle případů. Například u nedobrovolné hospitalizace a léčby může zúžit tuto kategorii jen na těžké duševní poruchy, ale třeba u pozitivních práv, může legislativa definovat duševní poruchy tak, aby na ně měly nárok všechny osoby s duševní poruchou. Z právního hlediska je velice nutné oddělit termíny duševní porucha a duševní nemoc. „Český právní řád operuje s pojmem „duševní porucha“.[2]

MKN Mezinárodní statistická klasifikace nemocí a přidružených zdravotních problémů[editovat | editovat zdroj]

V České republice je platná Mezinárodní klasifikace nemocí tzv. MKN-10 od roku 1994. "MKN je publikace Světové zdravotnické organizace (WHO), která kodifikuje systém označování a klasifikace lidských onemocnění, poruch, zdravotních problémů a dalších příznaků, situací či okolností." Prochází průběžnými aktualizacemi, poslední aktualizace je platná od 1.1. 2014.[3]

V kapitole Poruchy duševní a poruchy chování najdeme poruchy psychického vývoje, nikoliv příznaky, znaky a abnormální klinické a laboratorní nálezy. Kapitola obsahuje následující oddíly:

  • F00–F09 Organické duševní poruchy včetně symptomatických - obsahuje skupinu duševních poruch, seskupených na základně společně prokazatelné etiologie u mozkového onemocnění, poranění mozku nebo jiného poškození vedoucí k mozkové dysfunkci.
  • F10–F19 Poruchy duševní a poruchy chování způsobené užíváním psychoaktivních látek - zde najdeme široké spektrum nemocí různé tíže a různých klinických forem, jejichž společným jmenovatelem je užívání psychoaktivních substancí, kterou mohou, ale nemusejí být předepsány lékařem.
  • F20–F29 Schizofrenie‚ poruchy schizotypální a poruchy s bludy - tento oddíl se zabývá schizofrenií, shizotypální poruchou, poruchami s trvalými bludy a akutními a přechodnými psychotickými poruchami.
  • F30–F39 Afektivní poruchy (poruchy nálady) - u těchto poruch je základní vlastností porucha afektivity nebo nálady směrem k depresi (současně s úzkostí nebo bez ní) nebo euforii.
  • F40–F48 Neurotické‚ stresové a somatoformní poruchy - nepatří sem neurotické, stresové a somatoformní poruchy spojené s poruchou chování.
  • F50–F59 Syndromy poruch chování‚ spojené s fyziologickými poruchami a somatickými faktory - obsahuje např. poruchy příjmu potravy, neorganické poruchy spánku nebo sexuální poruchy, které nejsou způsobeny organickou poruchou nebo nemocí.
  • F60–F69 Poruchy osobnosti a chování u dospělých
  • F70–F79 Mentální retardace - najdeme zde veškeré druhy mentální retardace.
  • F80–F89 Poruchy psychického vývoje - tyto poruchy mají ve všech oddílech společné vlastni: začátek poruchy (v kojeneckém věku nebo v dětství), postižení nebo opoždění ve vývoji funkcí a stálý průběh bez remisí a relapsů.
  • F90–F98 Poruchy chování a emocí se začátkem obvykle v dětství a v dospívání
  • F99 Neurčená duševní porucha - sem nepatří organická duševní porucha nervové soustavy[4]

Trestní zákoník[editovat | editovat zdroj]

Termín duševní porucha je definován v zákonu 40/2009 trestního zákoníku v § 123 Duševní porucha. Zde se píše, že duševní porucha, která nevyplývá z duševní nemoci, je i hluboká porucha vědomí, mentální retardace, těžká asociální porucha osobnosti nebo jiná těžká duševní odchylka. Dále se trestní zákoník zaměřuje na osoby s duševními poruchami v díle 4 – Pachatel, spolupachatel a účastník trestného činu. Konkrétně se jedná o § 26 Nepříčetnost a § 27 Zmenšená příčetnost. Duševně narušeného člověka lze však potrestat uložením ochranného léčení nebo zabezpečovací detencí, jehož právní zakotvení najdeme v § 47 Upuštění od potrestání za současného uložení ochranného léčení nebo zabezpečovací detence.[5]

Občanský zákoník[editovat | editovat zdroj]

Nový občanský zákoník vešel v účinnost 1. 1. 2014 a díky němu bylo novelizováno spoustu zákonů.

§ 55 - § 65 Omezení svéprávnosti je inspirováno Úmluvou o právech osob se zdravotním postižením a výkon práv je také zaručen Ústavou České republiky a Listinou základních práv a svobod. „Základním předpokladem pro vydání rozhodnutí o omezení svéprávnosti je, že jeho vydání musí být v zájmu člověka, jehož se rozhodnutí týká.“ Soud se při rozhodování prvotně zabývá otázkou, zda se vůbec u posuzovaného vyskytuje dušení porucha, která je trvalá a která způsobuje neschopnost právního jednání. Důležitým kritériem pro soud je rozsah a stupeň neschopnosti člověka postarat se sám o sebe. Nutné je také zkoumat život jedince, např. jestli je si schopný sám nakoupit a majetkovou situaci tzn., jak hospodaří s penězi, zda je schopný platit nájem apod.[6]

Při duševní poruše, která je jen přechodného rázu, se může přistoupit k mírnějšímu opatření, než je omezení svéprávnosti a to k § 45 - § 48 Nápomoc při rozhodování, kde si člověk může zvolit svého tzv. podpůrce, který se bude spoluúčastnit právních jednání podporovaného a poskytuje mu rady, snaží se mu vysvětlit důsledky jeho činů nebo mu poskytuje oporu při komunikaci s okolím. Tzn., že osoba s duševní poruchou zůstává svéprávná a stále rozhoduje sama za sebe. V tomto případě je nutné uzavřít mezi podpůrcem a podporovaným smlouvu o nápomoci, kterou musí odsouhlasit soud, který tím brání ve zneužití daného opatření.[7]

Dále je možné přistoupit také k § 49 - § 54 Zastoupení členem domácnosti a to pokud duševní porucha nedosahuje stupně pro omezení svéprávnosti, neexistuje žádný zástupce nebo opatrovník a někdo z členů domácnosti (potomek, předek, sourozenec, manžel, partner, a nebo osoba, která se zastoupeným žil po dobu 3 let před vznikem zastoupení) je ochotný se daného zastoupení ujmout.[8]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. HARTL, Pavel; HARTLOVÁ, Helena. Psychologický slovník. [s.l.] : [s.n.]. ISBN 80-7178-303-X. S. 424-425.  
  2. MAREČKOVÁ, Jana; MATIAŠKO, Maroš. Člověk s duševním postižením a jeho právním jednáním. [s.l.] : Linde Praha, 2010. 223 s. ISBN 978-80-7201-801-7. Kapitola Duševní porucha a duševní nemoc, s. 27.  
  3. ČR, ÚZIS. MKN Mezinárodní statistická klasifikace nemocí a přidružených zdravotních problémů | ÚZIS ČR. www.uzis.cz [online].  [cit. 2017-04-22]. Dostupné online.  
  4. Mezinárodní klasifikace nemocí. [s.l.] : World Health Organization Geneva. ISBN 978-80-904259-0-3. S. 189-258.  
  5. . Dostupné online.  
  6. DOUŠKOVÁ, Jana. Mgr. [online]. . Dostupné online.  
  7. DOUŠOVÁ, Jana. Mgr. [online]. . Dostupné online.  
  8. DOUŠKOVÁ, Jana. Mgr. [online]. . Dostupné online.  

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]