Duševní porucha

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Duševní poruchy (nebo také psychické poruchy, duševní nemoci, duševní choroby) představují skupinu onemocnění, které ovlivňují především lidské myšlení, prožívání nebo vztahy postiženého s jeho okolím. Důsledkem toho, mají tyto poruchy dopad nejen na život samotného nemocného, ale i na jeho rodinu, blízké a celou společnost.[1]

Za duševní poruchy se označují jak stavy podmíněné vrozenými dispozicemi člověka, tak i stavy, u nichž se za rozhodující příčinu vzniku pokládá vliv prostředí a životních událostí postiženého. Otázka zda-li jsou pro onemocnění duševní poruchou rozhodující vrozené dispozice, nebo vnější vlivy je předmětem mnoha diskusí a zkoumání. Současné pojetí vzniku duševní poruchy však tvrdí, že na vzniku duševních chorob se (podobně jako u jiných nemocí) podílejí tři faktory - biologické, psychologické a sociální. Tyto faktory se mnohdy vzájemně prolínají a bývá obtížné je odlišit.[1]

Základem léčby duševních poruch jsou léky, které ovlivňují biologickou stránku nemoci, nezbytná je však také celá řada psychosociálních intervencí (psychoterapie, sociální práce apod.). Těžkou formou určité duševní poruchy dnes trpí přibližně čtyři procenta populace.[2]

Definice[editovat | editovat zdroj]

Duševní poruchy jsou předmětem zkoumání celé řady oborů (psychopatologie, psychiatrie, psychologie), to mimo jiné působí nemalé obtíže při snaze definovat tento termín.

Jednou z možností jak definice pojmu duševní porucha dosáhnout, je vymezit ho proti pojmu duševní zdraví. Zdraví je podle Světové zdravotnické organizace definováno jako "požitek z úplné pohody společenské, duševní a tělesné, nikoli jen nepřítomnost nemoci nebo poruchy."[3] V tomto smyslu je tak duševní porucha vnímána negativně, jako nedostatek duševního zdraví.

Duševní zdraví a duševní porucha jsou však pojmy značně kulturně i názorově podmíněné, jejich obsah je tedy nepřesný, proměnlivý a není předmětem obecné shody. Přesné definování těchto pojmů je tedy těžké, protože se jedná o celou řadu konkrétních nemocí s jejich specifiky.[4]

Je-li stanoveno jisté objektivní hledisko, na jehož základě je stav srovnáván s předem definovanou hodnotou, hovoříme o pojetí normativním. V tomto pojetí se definice duševní poruchy vymezuje jako stav "nenormální- chorobný, patologický" oproti stavu "normálnímu- zdravému, fyziologickému". Je však nutné dodat, že obecné normy jsou značně kulturně a časově podmíněny, proto je definice i v tomto pojetí poměrně diskutabilní.[5]

Společenské vnímání duševních poruch[editovat | editovat zdroj]

Společenské vnímání duševních poruch je značně podmíněno dobovou a místní kulturou či společenskými normami (například homosexualita nebo leváctví byly ještě nedávno považovány za poruchy). Ve většině období lidských dějin se však s duševní poruchou pojilo určité stigma. V současnosti se tyto negativní postoje váží nejen k samotným duševně nemocným, ale jsou zaměřeny také proti psychiatrii jako oboru. Ve společnosti se objevují i některé extrémy, jako popření psychických poruch a obvinění ze zneužívání psychiatrie, v rámci antipsychiatrického hnutí, které koncem 20. století aktivovaly nepříznivý postoj veřejnosti k psychiatrii.[6]

Diagnostika a klasifikace duševních poruch[editovat | editovat zdroj]

Pro vhodnou diagnostiku, léčbu, či výzkum duševnch poruch, byla v rámci klasifikace nemocí zavedena tzv. klasifikace duševních poruch. Klasifikaci nemocí lze definovat jako soustavu kategorií, do kterých jsou zařazovány chorobné jevy podle zavedených kritérií.[7]

Na počátku 20. století bylo v klasifikacích rozlišováno jen několik desítek duševních poruch. Roku 1952 jich bylo už 192 a v roce 2000 uvedl Diagnostický a statistický manuál duševních poruch, 4. edice (DSM-4) již 374 duševních poruch.[8] Tento nárůst je pravděpodobně způsoben dvěma faktory:

  1. efektivnější diagnostikou a lepší charakteristikou duševních poruch, dosaženou více než stoletím výzkumu;
  2. skutečně se zvyšujícím počtem duševních poruch, způsobeným hnacími faktory jako je dieta nebo stále rostoucí stres každodenního života;

Diagnóza se děje na základě příznaků duševních poruch, a to jak chování a slovních projevů, tak někdy i na základě fyzického vyšetření (např. u drogových závislostí).

Diagnostický a statistický manuál duševních poruch (DSM)[editovat | editovat zdroj]

Jedná se o mezinárodně používanou příručku Americké psychiatrické společnosti (APA) pro klasifikaci a statistiku duševních poruch, ve které byly duševní poruchy rozděleny do skupin podle společných symptomů. Kromě kategorizování duševních poruch je v DSM definováno i mnoho jejich příznaků (jako je například paranoia). Ty zde samy o sobě nejsou považovány za nemoci, ale pouze za indikátory některých poruch.[9]

Poprvé vyšla roku 1952, v současnosti platí verze DSM-5 z roku 2013, která vyšla v celé řadě překladů do jiných jazyků. Ve srovnání s předchozím vydáním DSM (DSM-4) přináší nová verze rozšíření v řadě oblastí. Jde především o vývojové, kulturální a genderové aspekty duševních poruch. Manuál také zpřístupňuje informace o funkčních důsledcích jednotlivých poruch. Je vhodné zmínit také fakt, že DSM-5 je konceptuálně v souladu s Mezinárodní klasifikací nemocí (ICD) Světové zdravotnické organizace, přestože se v pojetí některých poruch liší.[9] DSM-5 ve druhé sekci rozděluje duševní poruchy do 22 kategorií:

Název skupiny poruch (podle DSM-5) Příklady konkrétních duševních poruch
Neurovývojové poruchy mentální retardace, autismus, ADHD
Poruchy schizofrenního spektra a jiné psychotické poruchy schizofrenie
Bipolární a související poruchy bipolární afektivní porucha
Depresivní poruchy deprese, maniodepresivní psychóza
Úzkostné poruchy generalizovaná úzkostná porucha
Obsedantně-kompulzivní a související poruchy obsedantně kompulzivní porucha (OCD)
Traumatické poruchy a poruchy spojené se stresem generalizovaná úzkostná porucha
Disociativní poruchy disociativní porucha identity
Poruchy se somatickými příznaky a související poruchy münchhausenův syndrom, somatizační porucha
Poruchy příjmu potravy a jídelního chování mentální anorexie, mentální bulimie
Eliminační poruchy neorganická enuréza, neorganická enkopréza
Poruchy schématu spánek-bdění nespavost (insomnie)
Sexuální dysfunkce dyspareunie
Genderová dysforie porucha pohlavní identity
Disruptiva poruchy, poruchy ovládání impulzů a poruchy chování kleptomanie, trichotillomanie
Poruchy spojené s užíváním látek a poruchy se závislostí amnestický syndrom
Neurokognitivní poruchy syndrom Kandinského
Poruchy osobnosti paranoidní porucha osobnosti, narcistická porucha osobnosti
Parafilní poruchy pedofilie, sadomasochismus
Jiné duševní poruchy
Abnormní pohyby vyvolané léky a jiné nežádoucí účinky léků
Jiné problémy, které se mohou dostat do centra klinické pozornosti

Americkým manuálem DSM byl inspirován i V. díl (diagnózy řady F) Mezinárodní klasifikace nemocí (MKN, ICD), který vydává Světová zdravotnická organizace (WHO). Mezinárodní klasifikaci nemocí schválila WHO v roce 2001.[10]

Mezinárodní statistická klasifikace nemocí a přidružených zdravotních problémů (MKN)[editovat | editovat zdroj]

V České republice je platná Mezinárodní klasifikace nemocí tzv. MKN-10 od roku 1994. MKN je publikace Světové zdravotnické organizace (WHO), která kodifikuje systém označování a klasifikace lidských onemocnění, poruch, zdravotních problémů a dalších příznaků, situací či okolností. Prochází průběžnými aktualizacemi, poslední aktualizace je platná od 1.1. 2014.[11]

V kapitole Poruchy duševní a poruchy chování najdeme poruchy psychického vývoje, nikoliv příznaky, znaky a abnormální klinické a laboratorní nálezy. Kapitola obsahuje následující oddíly:

Kód skupiny poruch Název skupiny poruch (podle MKN 10) Příklady konkrétních duševních poruch
F00–F09 Organické duševní poruchy včetně symptomatických poruch (poruchy způsobené onemocněním, poraněním nebo jiným poškozením mozku) vaskulární demence, demence u Alzhaimerovy choroby, delirium vyvolané psychoaktivními látkami
F10–F19 Duševní poruchy a poruchy chování způsobené užíváním psychoaktivních látek chronický alkoholismus, toxikománie, alkoholická halucinóza, alkoholická paranoia
F20–F29 Schizofrenie‚ poruchy schizotypální a poruchy s bludy schizofrenie, schizotypální porucha, poruchy s trvalými bludy, schizoafektivní poruchy
F30–F39 Afektivní poruchy (poruchy nálady) bipolární afektivní porucha, periodická depresivní porucha, prezistentní afektivní poruchy
F40–F48 Neurotické‚ stresové a somatoformní poruchy obsedantně-nutkavá porucha, fobické úzkostné poruchy (agorafobie, sociální fobie apod.)
F50–F59 Syndromy poruch chování‚ spojené s fyziologickými poruchami a somatickými faktory poruchy příjmu potravy (mentální anorexie, mentální bulimie apod.), neorganické poruchy spánku (nespavost, hypersomnie apod.)
F60–F69 Poruchy osobnosti a chování u dospělých schizoidní porucha osobnosti, histrionská porucha osobnosti, kleptomanie
F70–F79 Mentální retardace lehká mentální retardace, střední mentální retardace, těžká mentální retardace, hluboká mentální retardace
F80–F89 Poruchy psychického vývoje expresivní porucha řeči, specifická porucha čtení, dětský autismus, Aspergerův syndrom
F90–F98 Poruchy chování a emocí se začátkem obvykle v dětství a v dospívání porucha aktivity a pozornosti, socializovaná porucha chování, depresivní porucha chování, separační úzkostná porucha, elektivní mutismus, tiky (chronické motorické nebo vokální tiky)
F99 Neurčené duševní poruchy nezařaditelné duševní poruchy

Mezinárodní klasifikace nemocí neklasifikuje osoby, ale pouze popisuje a přibližuje situaci každého jedince s ohledem na veškeré aspekty jeho zdraví. Schválení a přijetí MKN znamenalo zlepšení chápání zdraví osob s duševním onemocněním a změna pohledu na termíny jednotlivých postižení.[12]

Právní zakotvení duševních poruch[editovat | editovat zdroj]

V českém civilním právu se pojem duševní porucha prvně objevuje v Občanském zákoníku (OZ) 1950, tento zákon však nenabízí žádnou legální definici. Ani pozdější civilní kodexy, myšlen OZ 1964 a OZ 2012, neupravují definici nebo vymezení pojmu duševní porucha, přestože ji používají. Z právního hlediska je velice nutné oddělit termíny duševní porucha a duševní nemoc, přičemž Český právní řád operuje s pojmem „duševní porucha“.[13] Mimo Občanský zákoník je pojem duševní porucha také ukotven v trestním zákoníku.

Trestní zákoník[editovat | editovat zdroj]

Termín duševní porucha je definován v zákonu 40/2009 trestního zákoníku v § 123 Duševní porucha. Zde se uvádí, že duševní poruchou se rozumí mimo duševní poruchy vyplývající z duševní nemoci i hluboká porucha vědomí, mentální retardace, těžká asociální porucha osobnosti nebo jiná těžká duševní nebo sexuální odchylka.[14]

Zásadním tématem spojeným s duševní poruchou je v trestním zákoníku trestní odpovědnost. Pokud pachatel činu trpí duševní poruchou, trestní odpovědnost se sama o sobě nevylučuje. Vyloučena by byla tehdy, když by se k duševní poruše přidala buď neschopnost rozpoznat nebezpečnost činu pro společnost nebo neschopnost ovládat své jednání.[15] Pro takové případy stanovuje trestní zákoník instituty nepříčetnosti a zmenšené příčetnosti. V § 47 potom přidává institut upuštění od potrestání za současného uložení ochranného léčení nebo zabezpečovací detence.

Nepříčetnost (§ 26 zákona č. 40/2009 SB., trestní zákoník)[editovat | editovat zdroj]

Podle § 26 trestního zákoníku není za trestný čin odpovědný ten, kdo pro duševní poruchu v době spáchání činu nemohl rozpoznat jeho protiprávnost nebo ovládat své jednání.[16]

Zmenšená příčetnost (§ 27 zákona č. 40/2009 SB., trestní zákoník)[editovat | editovat zdroj]

Zmenšeně příčetný je podle § 27 trestního zákoníku ten, kdo pro duševní poruchu v době spáchání činu měl podstatně sníženou schopnost rozpoznat jeho protiprávnost nebo ovládat své jednání.[17]

Upuštění od potrestání za současného uložení ochranného léčení nebo zabezpečovací detence (§ 47 zákona č. 40/2009 SB., trestní zákoník)[editovat | editovat zdroj]

Podle § 47 trestního zákoníku může soud upustit od potrestání tehdy, jestliže pachatel spáchal trestný čin ve stavu zmenšené příčetnosti nebo ve stavu vyvolaném duševní poruchou, a soud má za to, že ochranné léčení, nebo zabezpečovací detence, kterou zároveň ukládá, zajistí nápravu pachatele a ochranu společnosti lépe než trest. Tohoto ustanovení se nepoužije, jestliže si pachatel stav zmenšené příčetnosti nebo duševní poruchu přivodil, byť i z nedbalosti, vlivem návykové látky.[18][19]

Občanský zákoník[editovat | editovat zdroj]

Nový občanský zákoník vešel v účinnost 1. 1. 2014.[20] Co se týče duševních poruch obsahuje zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník nové instituty, které mají být použity subsidiárně před omezením svéprávnosti člověka, pokud je jeho schopnost právně jednat pro duševní poruchu narušena. Smyslem je, aby byla poskytnuta adekvátní pomoc a podpora člověku, který ji vzhledem ke svému stavu potřebuje, a dále pak, aby byl člověk subjektem jednání a bylo na něm činit v co nejširší možné míře konečné rozhodnutí. Těmito novými instituyty občanského zákoníku jsou:

Předběžné prohlášení ( § 38–44 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník)[editovat | editovat zdroj]

Jedná se o speciální preventivní prohlášení jako závazný projev vůle člověka učiněný pro případ, že posléze nebude schopen spravovat vlastní záležitosti. Člověk očekávající vlastní nezpůsobilost právně jednat, zejména v případě, kdy u sebe pozoruje postupné rozvíjení duševní poruchy, má podle zákona možnost učinit prohlášení o tom:

  1. jak mají být spravovány jeho záležitosti,
  2. kdo je má spravovat nebo
  3. kdo má být případně ustanoven jeho opatrovníkem.[21]

Vlastní nezpůsobilost však nelze vždy očekávat. Může k ní dojít náhle, nepředvídatelně – např. úrazem s poraněním mozku, či po mozkové mrtvici. V takových případech člověk předběžné prohlášení učinit nestihne a k ochraně jeho zájmů bude třeba přistoupit jiným způsobem (např. jmenováním opatrovníka).

Nápomoc při rozhodování (§ 45–48 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník)[editovat | editovat zdroj]

Jedná se o podpůrné opatření při narušení schopnosti osoby právně jednat. Jeho účelem je zajistit člověku s duševní poruchou dostatečnou míru možnosti svobodně jednat na základě jeho vůle a v rámci jeho možností, aniž by byly ohroženy jeho zájmy.[22] Člověk, který poskytuje nápomoc při rozhodování se označuje jako podpůrce, a ten, který pomoc přijímá, jako podporovaný. Nápomoc při rozhodování je poskytována na základě smlouvy o nápomoci. Tato smlouva může být uzavřena jak v písemné, tak v ústní formě. V obou případech však musí být schválena soudem. Soud smlouvu neschválí, pokud zájmy podpůrce odporují zájmům podporovaného.[23] Ze smlouvy musí být zřejmé, co má a nemá podpůrce dělat, jak má jednat a poskytovat svou pomoc. Podpůrce se smlouvou o nápomoci zavazuje, že bude přítomen při právních jednáních podporovaného, poskytne mu potřebné údaje a bude mu nápomocný radami.[6]

Zastoupení členem domácnosti (§ 49–§ 54 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník)[editovat | editovat zdroj]

Jedná se o způsob ochrany oprávněných zájmů zletilé osoby s duševní poruchou při jednání s fyzickými, právnickými osobami, orgány veřejné moci, ale i na obvyklé záležitosti odpovídající životním poměrům zastoupeného.[24] Tuto osobu může zastupovat se souhlasem soudu její potomek, předek, sourozenec, manžel nebo partner, nebo osoba, která před vznikem zastoupení žila se zastoupeným ve společné domácnosti nejméně tři roky a je ochotna se daného zastoupení ujmout.[25] Zastoupení může vzniknout jen se souhlasem soudu, přičemž přihlíží na názor a přání zastoupeného.[26]

Omezení svéprávnosti (§ 55–§ 65 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník)[editovat | editovat zdroj]

Dle § 16 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník se jednou získané svéprávnosti nelze nikdy vzdát a nelze ji člověka zbavit.[27] Lidksou svéprávnost lze jen částečně omezit a to pouze v případě je-li to v jeho zájmu a pokud nepostačí mírnější opatření, zejména v případě trvalé duševní poruchy.[28] O omezení svéprávnosti rozhoduje po zhlédnutí osoby pouze soud, přičemž v rozsudku vždy vymezí rozsah omezení a zároveň jmenuje opatrovníka.[29] [30] Každé omezení trvá nejdéle tři roky (je-li zjevné, že se stav člověka v této době nezlepší, tak až pět let), lze je však opakovaně prodloužit.[31] Rozhodnutí o omezení svéprávnosti nicméně člověka nezbavuje práva samostatně právně jednat v běžných záležitostech každodenního života.[32]

Tento institut je inspirováno Úmluvou o právech osob se zdravotním postižením a Listinou základních práv a svobod. Samotný výkon práv je potom zaručen Ústavou České republiky.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b 1971-, Mahrová, Gabriela,. Sociální práce s lidmi s duševním onemocněním. 1. vyd. vyd. Praha: Grada 168 s. s. Dostupné online. ISBN 9788024721385. 
  2. JAROLÍMEK, Martin; ZÁVIŠEK, Josef. Matky za život dětí s vážným duševním onemocněním. 1.. vyd. Praha: Sympathea, o.p.s., 2012. 90 s. 
  3. 1926-, Sillamy, Norbert,. Psychologický slovník. 1. české vyd. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého 246 s. s. Dostupné online. ISBN 9788024402499. 
  4. JANA., Marečková,. Člověk s duševním postižením a jeho právní jednání : otázka opatrovnictví dospělých. Praha: Linde 223 s. s. Dostupné online. ISBN 9788072018017. 
  5. MIROSLAV,, Orel,. Psychopatologie. Praha: Grada 264 S s. Dostupné online. ISBN 9788024737379. 
  6. 1941-., Svoboda, Mojmír,. Psychopatologie a psychiatrie : pro psychology a speciální pedagogy. Vydání třetí. vyd. Praha: [s.n.] 317 stran s. Dostupné online. ISBN 9788026209768. 
  7. Mezinárodní statistická klasifikace nemocí a přidružených zdravotních problémů : MKN-10 : desátá revize : aktualizovaná druhá verze k 1.1.2009.. 2., aktualiz. vyd. vyd. [Praha]: Bomton Agency ^^^sv. s. Dostupné online. ISBN 9788090425903. 
  8. 1934-, Hartl, Pavel,. Psychologický slovník. Vyd. 2. vyd. Praha: Portál 774 s. s. Dostupné online. ISBN 9788073675691. 
  9. a b DSM-5® : diagnostický a statistický manuál duševních poruch. První české vydání. vyd. Praha: [s.n.] liv, 1032 stran s. Dostupné online. ISBN 9788086471525. 
  10. Člověk s duševním postižením a jeho právní jednání : otázka opatrovnictví dospělých. [s.l.]: Linde Dostupné online. ISBN 9788072018017. S. 25. 
  11. ČR, ÚZIS. MKN Mezinárodní statistická klasifikace nemocí a přidružených zdravotních problémů | ÚZIS ČR. www.uzis.cz [online]. [cit. 2017-04-22]. Dostupné online. 
  12. Člověk s duševním postižením a jeho právní jednání : otázka opatrovnictví dospělých. [s.l.]: Linde Dostupné online. ISBN 9788072018017. S. 25. 
  13. MAREČKOVÁ, Jana; MATIAŠKO, Maroš. Člověk s duševním postižením a jeho právním jednáním. [s.l.]: Linde Praha, 2010. 223 s. ISBN 978-80-7201-801-7. Kapitola Duševní porucha a duševní nemoc, s. 27. 
  14. ČESKO. § 123 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. In: Zákony pro lidi.cz [online]. © AION CS 2010-2018 [cit. 4. 4. 2018]. Dostupné z: https://www.zakonyprolidi.cz/cs/2009-40#p123-1
  15. Příčetnost a zmenšená příčetnost | epravo.cz. www.epravo.cz [online]. [cit. 2017-05-31]. Dostupné online. (česky) 
  16. ČESKO. § 26 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. In: Zákony pro lidi.cz [online]. © AION CS 2010-2018 [cit. 4. 4. 2018]. Dostupné z: https://www.zakonyprolidi.cz/cs/2009-40#p26-1
  17. ČESKO. § 27 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. In: Zákony pro lidi.cz [online]. © AION CS 2010-2018 [cit. 4. 4. 2018]. Dostupné z: https://www.zakonyprolidi.cz/cs/2009-40#p27-1
  18. ČESKO. § 47 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. In: Zákony pro lidi.cz [online]. © AION CS 2010-2018 [cit. 4. 4. 2018]. Dostupné z: https://www.zakonyprolidi.cz/cs/2009-40#p47-1
  19. ČESKO. § 47 odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. In: Zákony pro lidi.cz [online]. © AION CS 2010-2018 [cit. 4. 4. 2018]. Dostupné z: https://www.zakonyprolidi.cz/cs/2009-40#p47-2
  20. 89/2012 Sb. Občanský zákoník (nový). Zákony pro lidi [online]. [cit. 2017-05-31]. Dostupné online. (česky) 
  21. ČESKO. § 38 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. In: Zákony pro lidi.cz [online]. © AION CS 2010-2018 [cit. 5. 4. 2018]. Dostupné z: https://www.zakonyprolidi.cz/cs/2012-89#p38-1
  22. ČESKO. § 45 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. In: Zákony pro lidi.cz [online]. © AION CS 2010-2018 [cit. 5. 4. 2018]. Dostupné z: https://www.zakonyprolidi.cz/cs/2012-89#p45-1
  23. ČESKO. § 46 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. In: Zákony pro lidi.cz [online]. © AION CS 2010-2018 [cit. 5. 4. 2018]. Dostupné z: https://www.zakonyprolidi.cz/cs/2012-89#p46-2
  24. ČESKO. § 52 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. In: Zákony pro lidi.cz [online]. © AION CS 2010-2018 [cit. 5. 4. 2018]. Dostupné z: https://www.zakonyprolidi.cz/cs/2012-89#p52-1
  25. ČESKO. § 49 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. In: Zákony pro lidi.cz [online]. © AION CS 2010-2018 [cit. 5. 4. 2018]. Dostupné z: https://www.zakonyprolidi.cz/cs/2012-89#p49-1
  26. ČESKO. § 50 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. In: Zákony pro lidi.cz [online]. © AION CS 2010-2018 [cit. 5. 4. 2018]. Dostupné z: https://www.zakonyprolidi.cz/cs/2012-89#p50-1
  27. ČESKO. § 16 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. In: Zákony pro lidi.cz [online]. © AION CS 2010-2018 [cit. 5. 4. 2018]. Dostupné z: https://www.zakonyprolidi.cz/cs/2012-89#p16-1
  28. ČESKO. § 55 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. In: Zákony pro lidi.cz [online]. © AION CS 2010-2018 [cit. 5. 4. 2018]. Dostupné z: https://www.zakonyprolidi.cz/cs/2012-89#p55-2
  29. ČESKO. § 56 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. In: Zákony pro lidi.cz [online]. © AION CS 2010-2018 [cit. 5. 4. 2018]. Dostupné z: https://www.zakonyprolidi.cz/cs/2012-89#p56-1
  30. ČESKO. § 62 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. In: Zákony pro lidi.cz [online]. © AION CS 2010-2018 [cit. 5. 4. 2018]. Dostupné z: https://www.zakonyprolidi.cz/cs/2012-89#p62-1
  31. ČESKO. § 59 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. In: Zákony pro lidi.cz [online]. © AION CS 2010-2018 [cit. 5. 4. 2018]. Dostupné z: https://www.zakonyprolidi.cz/cs/2012-89#p59-1
  32. ČESKO. § 64 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. In: Zákony pro lidi.cz [online]. © AION CS 2010-2018 [cit. 5. 4. 2018]. Dostupné z: https://www.zakonyprolidi.cz/cs/2012-89#p64-1

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]