Obsedantně kompulzivní porucha

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Obsedantně kompulzivní porucha (zkratka OCD) je zvláštní porucha chování. Člověka, který trpí touto poruchou, trápí nepříjemné myšlenky. Úlevu od nich nalézá tak, že se neustále ujišťuje a opakovaně provádí nějakou činnost:

  • musím zkontrolovat zamknuté dveře 3krát, protože dvojka není hezké číslo;
  • každé ráno, když vstávám, musím šlápnout na zem nejprve levou a potom pravou nohou, jinak se něco stane;
  • obcházím na chodníku kachličky a listí;
  • pořád se myji, protože mám strach z bakterií;
  • další podobné případy.

Osoba, která trpí něčím z výše uvedeného by neměla váhat a vyhledat lékařskou pomoc. Za toto chování nenese žádný člověk vinu; většinou si je ani neuvědomuje. Obsedantně kompulzivní poruchu lze úspěšně léčit.

Náhled na OCD[editovat | editovat zdroj]

Obsedantně kompulzivní poruchou trpí 2–3 % lidí, což je asi každý 42. člověk. Díky narůstající komunikaci na sociálních sítích, postupné sociální izolaci a ke zvýšenému dohledu rodičů vůči dětem je možné, že toto číslo je v české společnosti daleko větší. To vše ještě zvyšuje fakt, že lidé, kteří mají poruchu OCD, se stydí o ní mluvit. Toto chování je nepřesně nazýváno jako neurotická, úzkostná duševní porucha. Na tomto chování mají vliv vrozené a výchovné dispozice.

Člověk, který trpí tímto chováním, neustále opakuje věci do kola v nějakém pořadí a řádu: umývá se, koupe se, kontroluje se, počítá věci, rovná a uspořádává různé drobné objekty a myslí pořád dokola na něco. Tyto věci opakuje v přesně stanoveném řádu a to proto, protože nechce dávat do svých myšlenek vstup zkresleným domněnkám a nedokáže věřit sám sobě. Lidé, kteří trpí silnou formou tohoto ujišťovacího chování, pravděpodobně neznají žebříček svých hodnot a mají problémy s mezilidskou komunikací. Takový člověk je ze společnosti později vyloučen, popř. se samovolně vyloučí sám. Člověk, který se takto vylučuje ze společnosti, je naprosto fyzicky zdravý, ale nerozumí si s okolím, protože má jiné zájmy než ostatní. Lidé, kteří trpí OCD, mohou mít obrovské změny nálad, strach z každodenních situací, strach z lidí a různých objektů. Jsou mezi námi lidé klasifikování s OCD, kteří jsou na tom tak špatně, že je lze považovat za jedince trpící psychózou. OCD je projeveno jako psychické vnitřní (myšlení) a vnější (jednání-chování). Pokud bereme OCD jako chování jedince, navazuje na tak trochu filozofický výklad. Jedná se totiž o typ chování, které má pravděpodobně základy už v dávné minulosti a není zde žádná ostrá hranice mezi chováním a psychickou poruchou. Toto chování se zdá být dosti promyšlené. Každý člověk se chová jinak a rozdíly mezi lidmi jsou moc velké. Cílem léčby kritické OCD je zamezit abnormálnímu strachu ze školy, práce, lidí a objektů (tzn. zlepšit sociální komunikaci a odbourat strach z věci přirozených či nadpřirozených). OCD není vážná psychická porucha, protože je léčitelná, ale ne vždy se správné léčby pacientovi dostavuje.

Nesmí být zaměněna za OCPD a autistické poruchy, i když OCD má mnohdy s nimi společné znaky.

Úvod do teorie OCD[editovat | editovat zdroj]

Obsedantně-kompulzivní chování (označováno jako obsedantně kompulzivní porucha – dále jen OCD) nesmí být zaměňována s OCPD (Obsedantně kompulzivní poruchou osobnosti) a jinými úzkostnými poruchami. Není zcela pravda, že se jedná o poruchu, protože logickým obsesivním a kompulzivním chováním trpí úplně každý člověk. Jedná se o reakci na popud (myšlenku, vjem). Na OCD je důležité posuzovat míru závažnosti. O tomto chování se ví jen málo, protože se na něho dá těžko přijít a navíc naše populace má málo informací o tomto chování. Silná forma OCD, kterou trpí mnoho lidí, vylučuje jedince ze sociální sféry, popř. společnost jej vyloučila, protože osoba má slabé sebevědomí, slabý žebříček hodnot a nezvládá správné komunikační a emoční návyky, které jdou u nositelů OCD zlepšit do velmi vysoké úrovně, je ale potřeba spolupráce jak na lékařské, tak na psychoterapeutické úrovni a hlavně na vůli klienta. Při nespolupráci pacienta může tak být situace díky samotnému OCD jen těžko řešitelná. U této bezvýchodné situace může pomoct vyhledat jiného doktora na jiném místě nebo zájem vyřešit OCD ze strany rodičů.

Obsedantně kompulzivní chování je zvláštní typ myšlení a jednání zdravého člověka. Základním jednáním je kompulze, která se vyskytuje při situaci, kdy chceme zabránit myšlence (obsesi), abychom nepropadli v úzkost. Pro představení si můžeme dát za příklad to, že chceme zkontrolovat zamknuté dveře, protože máme myšlenku (obsesi), že náš dům může někdo vykrást. Pokud nezajdeme dveře zkontrolovat, což je jednání označované jako kompulze, dostaví se zřetelná úzkost. Zní to poměrně jednoduše a potkává to každého z nás, ale někteří lidé si myslí, že pokud nezajdou zkontrolovat zmíněné dveře, třeba 2× a neotočí se ve dveřích třikrát, stane se něco nepříjemného. Někteří zase trpí tak silnou a komplikovanou formou OCD, že mají ve svém životě problémy se sociální interakcí, životním řádem a citlivostí, která může být příčinou nebo následkem mohutné OCD. Jedinec, který má zvýšené OCD, provádí veškeré jednání obvykle tak, aby ho neviděli ostatní a nepovažovali ho za psychicky nemocného. Z toho plyne logická věc, že člověk si je jistý, že to, co dělá, je nenormální, tudíž se nejedná o závažnou nevyléčitelnou formu. Pod tímto chováním, které dotyčný provozuje a neustále opakuje, se myslí stereotypní myšlení, vyhýbání, čištění, počítání, mimické gesta, mytí si rukou, ujišťování atd. Pokud toto jednání osoba nedodrží, je automaticky vystavena obrovským hodnotám úzkosti a strachu z věcí přirozených či nadpřirozených. Při dalších krocích jedince OCD mizí. Na tomto faktu je založena psychoterapeutická léčba, avšak lidská psychika si může najít znovu svůj pravidelný řád a s ním mohutné obsese, které vyvolávají úzkost a jsou likvidovány kompulzemi. Strach, tedy úzkost nemusí být vyvolaná pouze momentální špatnou myšlenkou, ale i náhlým stresujícím faktorem. Může být vyvolána nejrůznějšími podněty, ať už náhlými vnějšími psychickými jevy (vjemy) nebo vzdálenými vnitřními, které jsou uloženy v paměti jedince a souvisí s problémem nejdůležitějšího psychického procesu, a tedy poznáváním. Člověk je po podnětu donucen odpovědět iracionálně a nepřiměřeně, čehož si obvykle uvědomuje. Je pozoruhodné, že jedinec si je zároveň jistý, že jedná zcela správně a ostatní jednají odolatelně. Lidé, kteří trpí tímto chováním, obvykle vědí, že je nepřiměřené a nadhodnocené, ale nedokážou mu čelit, protože si stanovují svůj myšlenkový řád a pravidelnost.

Dodnes není jasný přesný průběh tohoto chování a je zkoumáno. Navíc je zcela jasné, že OCD je pravidelný opakující se cyklus, který může mít různou míru závažnosti. Někteří lidé trpí kompulzivním chováním třeba dvě hodiny denně. Někteří lidé mají OCD tak silné, že je těžko rozlišitelné od psychózy. OCD se dá léčit s pozoruhodnými výsledky a to jak psychoterapeuticky, farmakologicky nebo v závažnějších případech neurologicky. První dva jmenované přístupy jsou nejčastější a mají se provádět najednou pro větší účinnost. Třetí přístup se provádí po selhání prvních dvou. OCD zvýšené chování (tedy přesněji úzkostná neurotická porucha) je pro svou strukturu často zaměňována se závislostí. OCD je podmíněna mnoha faktory biologickými i psychologickými.

Léčba[editovat | editovat zdroj]

K léčbě obsedantně kompulzivní poruchy se používá jak farmakoterapie (antidepresiva) tak psychoterapie (kognitivně behaviorální terapie). Nejúčinnější je však kombinace obojího. Při psychoterapii je pacient postupně vystavován situacím, které mu působí úzkost, a to tak dlouho, dokud nedojde k jejímu poklesu. Těmto situacím musí čelit, aniž by vykonal kompulzi. Kompulzí se pacient zbaví až po vyléčení obsesí, protože právě ty jsou jejich příčinou. Problém je v tom, že psychoterapeut musí být osobnost vzbuzující důvěru a respekt. Pojišťovna léčbu pacientům proplácí a návštěva psychologa 1× za měsíc je neúčinná. Psychologů je málo a dobrých ještě méně. Pacienti jsou nezaměstnávatelní a finance na terapii nemají.

Typy[editovat | editovat zdroj]

Nejčastější typy obsedantně kompulzivní poruchy jsou:

  • obsese bez zjevných kompulzí (10 %)
  • nadměrný strach ze špíny a infekce (50 %)
  • kontrolování (strach z opomenutí, které by ohrozilo je nebo jiné lidi) (30 %)
  • jiné kompulze (opakování slov, čísel, dotykové kompulze) (10 %)
  • chorobný strach z neekologicky používaných aromatických přípravků, deodorantů, pracích a čistících prostředků, ftalátů z nábytku…

Obsese a kompulze[editovat | editovat zdroj]

Obsese je chorobně utkvělá představa, myšlenka. Z medicínského hlediska jsou to nutkavé jevy, nejčastěji myšlenky, popudy k jednání apod., které bezdůvodně ovládají mysl pacienta, i když se je snaží potlačit. Jsou automatické, časté, úzkostné, těžko kontrolovatelné. Paradoxně čím více se pacient snaží přestat na určitou věc myslet, tím je myšlenka vtíravější (viz fenomén nemyslete na slona). Typickými obsesemi jsou strach, že pacient vážně onemocní, zraní se nebo ublíží sobě nebo ostatním. Přitom u lidí trpících obsesemi, které se týkají ublížení sobě nebo druhým, je daleko menší pravděpodobnost, že by to opravdu udělali, než u průměrné osoby.

Kompulze je jednání, které osoba trpící OCD, obvykle opakovaně, vykonává, aby se zbavila obsese a úzkostí, kterou způsobuje. Například u lidí, jejichž obsese se týkají bakterií nebo kontaminace, kompulze obvykle zahrnují opakované čištění a mytí nebo úzkostlivé vyhýbání se odpadkům a nepořádku. Obvyklými kompulzemi jsou kromě nadměrného mytí a čistění také shromažďování věcí, opakované dotýkání se objektů, počítání, opakování slov a frází, urovnávání věcí… a další rituální chování, pomocí kterého se pacient zbavuje obsesivních myšlenek.

Diagnostická kritéria[editovat | editovat zdroj]

  • přítomnost obsesí, kompulzí nebo obojího
  • obsese pacient považuje za svoje vlastní myšlenky
  • pacient považuje obsese nebo kompulze za přehnané a nesmyslné (toto neplatí u dětí)
  • obsese nebo kompulze způsobují nadměrnou úzkost, zabírají více než hodinu denně nebo významně ovlivňují každodenní život a pracovní nebo sociální aktivity a vztahy
  • obsese nebo kompulze nejsou důsledkem schizofrenie nebo poruchy nálady
  • obsese nebo kompulze nejsou důsledkem jiné poruchy (trichotilomanie, poruchy příjmu potravy, hypochondrie)
  • obsese nebo kompulze nejsou důsledkem užívání drog nebo léků

Míra rozšíření[editovat | editovat zdroj]

  • celoživotní prevalence: 2–3 %
  • vyskytuje se ve stejném poměru u mužů i u žen

V kultuře[editovat | editovat zdroj]

Stephen King napsal povídku N., která byla publikována ve sbírce povídek Za Soumraku.[1] V této povídce je hlavní hrdina nositelem OCD díky místu, kde se údajně prolínají paralelní vesmíry. Dále se OCD objevila např. ve filmech Lepší už to nebude či Letec. V obou případech jí trpěl hlavní hrdina v podání Jacka Nicholsona, respektive Leonarda DiCapria. Osoby s poruchou OCD můžeme vidět i v seriálech jako je Můj přítel Monk v podání herce Tonyho Shalhouba nebo v seriálu Myšlenky zločince, kde si vraha trpícího OCD zahrál Alex O'Loughlin. Postava trpící OCD se objevuje i v americkém seriálu Glee. Je to Emma Pillsbury, kterou ztvárnila Jayma Mays. V seriálu Teorie velkého třesku jedna z ústředních postav Sheldon Cooper opakuje rituály, chová se přehnaně v mnoha situacích a byl poruchou OCD označen svou přítelkyní Amy Farrah Fowlerovou. V seriálu Kriminálka Miami trpí OCD chemik Ryan Wolfe. Projevuje se to u něj častým čištěním služebních zbraní a chová se v mnoha případech přehnaně. Další postavou s OCD je v seriálu Anger Management dcera Charlieho Goodsona, Sam Goodsonová, kterou ztvárnila Daniela Bobadilla. V seriálu Chirurgové trpí OCD doktorka Miranda Baileyová.

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. King, Stephen. Za soumraku: povídky. Vyd. 1. Praha: Beta, 2009. 342 s. ISBN 978-80-7306-396-2. S. 176

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]