Psychoterapie

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Psychoterapie je záměrné a cílené používání psychoterapeutických prostředků kvalifikovaným odborníkem – psychoterapeutem v souladu s vědeckými poznatky.[1]

Historicky je psychoterapie (léčba slovem) jednou ze tří základních léčebných metod. Dalšími jsou chirurgie (léčba nožem) a farmakoterapie (léčba bylinou). V současnosti je psychoterapie jednou z pomáhajících profesí, která se (vedle medicíny, psychologie, léčitelství a dalších) uplatňuje v oblasti péče o zdraví. V České republice upravuje péči o zdraví Nový občanský zákoník. Psychoterapie směřuje k dosažení, obnovení, rozvoji či udržení kvality života klientů tak, aby mohli žít život subjektivně spokojený, a to především v aspektech osobních, zdravotních, sociálních a pracovních. Cílem psychoterapie je dosažení optimálního rozvoje osobnosti a odstranění resp. zmírnění psychického či fyzického utrpení jedince.

Psychoterapie obvykle probíhá mezi psychoterapeutem a jeho klientem či klienty, kteří mohou být z jeho rodiny nebo z nejbližšího společenského okolí. Mluví o svých tématech ve snaze dostat se k jejich hlubším souvislostem, lépe je pochopit, přijmout a někdy i nalézt vhodná vysvětlení nebo řešení.

Postupy, které člověk uplatňuje sám na sobě, ani činnost svépomocných skupin, které nebyly zřízeny psychoterapeutem, se za psychoterapii nepovažují, i když mohou mít úzdravný efekt.[2]

Rámec pro výkon psychoterapie[editovat | editovat zdroj]

V Česku není psychoterapie pozitivně legislativně ukotvena, její výkon tedy může být zdravotní či sociální službou anebo službou v oblasti školství. Může být také poskytována coby volná živnost. Proto Česká asociace pro psychoterapii coby profesní organizace psychoterapeutů v České republice vytváří obecné standardy pro vzdělávání a výkon psychoterapie.

Nejpodrobněji je výkon psychoterapie definován v oblasti zdravotnictví, kde působí Česká psychoterapeutická společnost, která je součástí České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně.

Etický kodex psychoterapie[editovat | editovat zdroj]

Mezi hlavními body kodexu jsou mlčenlivost, definovaný rámec psychoterapie (finanční vyrovnání, pravdivost), zákaz zneužívání klienta pro vlastní zájem (emoční, finanční, sexuální…) a všestranná profesionalita..[3]

I ve světě jsou etické principy psychoterapie velmi podobné a standardizované.

Psychoterapeutické školy[editovat | editovat zdroj]

Od počátku dvacátého století se s rozvojem psychologie a psychologických léčebných postupů začala rozvíjet i psychoterapie. Zpočátku byla silně svázána s lékařskou praxí, později se stala samostatným nezávislým oborem. Rozvíjela se především v Evropě a USA. Psychologové ovlivnění různými kulturami a různými náboženstvími začali klást důraz na různé aspekty lidského myšlení a jednání, k nimž vytvářeli nové teorie a vypracovávali postupy, jak s klientem nejlépe pracovat. Za necelých sto let existence tak vznikla řada různých psychoterapeutických přístupů, které se často velmi liší a často se liší i jejich účinnost při řešení rozličných druhů problémů. Mnoho moderních psychoterapeutů tak užívá eklektické metody, kdy svůj přístup upravují podle aktuálních potřeb klienta..[4]

Psychoanalýza[editovat | editovat zdroj]

Je psychoterapeutická škola založená Sigmundem Freudem na přelomu 19. a 20. století. Freud zkoumal různé neurotické projevy svých pacientů a na základě vypozorovaných mechanismů začal vytvářet vlastní teorii duševních poruch. Analyzoval také sny svých pacientů a starou mytologii, což byly oboje významné zdroje informací o lidském nevědomí. Freudovy teorie významně ovlivnily celou psychologii 20. století a psychoanalýzu studovalo mnoho významných psychologů a filosofů. Psychoanalýza někdy bývá označována jako 1. vídeňská škola psychoterapie.

Existenciální psychoterapie[editovat | editovat zdroj]

Psychoterapie založená na existenciální filosofii. Existenciální filosofové jako Søren Kierkegaard, Jean-Paul Sartre, Gabriel Marcel, Martin Heidegger přišli na přelomu 19. a 20. století s tématy lidské smrtelnosti, osamělosti, stárnutí, odpovědnosti za svoje činy a svobody. Velká část problémů se kterými přichází klienti do terapie se týká právě těchto oblastí. Proto se objevilo mnoho terapeutů, kteří začali v existenciální filosofii hledat inspiraci. Mezi významné existenciální psychoterapeuty se řadí: Irvin Yalom, Viktor Frankl a jeho žák Alfried Längle, Rollo May, Ludwig Binswanger, Medard Boss, Ronald David Laing, Emmy Van Deurzen. Ke konkrétním vyhraněným školám tohoto zaměření patří logoterapie či daseinsanalýza, ale i některé obory speciální, např. hagioterapie, přibližující se terapii pastorační.

Humanistická psychoterapie[editovat | editovat zdroj]

Vznikala v 50. letech 20. století a je velmi blízká existenciální psychoterapii. Carl Rogers založil na osobu zaměřenou psychoterapii. Ústředními rysy tohoto směru jsou: akceptace, empatie a aktivní naslouchání bez odsuzování klienta. Klient je veden k většímu sebeuplatnění – tedy k větší schopnosti být sám sebou. Zlí jazykové nazývají Rogersovskou terapii pro její nenásilný přístup Mhmmterapie.

Mezi další významné psychoterapeuty a psychology řadící se k humanistickému přístupu patří: Alfred Adler, Erik Erikson, Erich Fromm, Otto Rank, Harry Stack Sullivan.

Kognitivní psychoterapie[editovat | editovat zdroj]

Rozlišuje se dále na směry: racionálně emoční psychoterapie,kognitivně sociální psychoterapie a KBT neboli kognitivní-behaviorální terapie

Racionálně emoční terapie=pomáhá klientovi zpracovat jeho systém přesvědčení o světě, o problému, apod., aby ho převedl k jeho reorganizaci a reorientaci

Kognitivně sociální psychologie=práce ve skupině, konfrontace našeho způsobu hodnocení sebesama, situace, apod. se skupinou

KBT=rychlovarná, práce s konkrétním problémem, snaha o změnu chování a myšlení tak, aby se tento problém znovu neobjevil nebo alespoň snížil svou závažnost

Behaviorální psychoterapie[editovat | editovat zdroj]

Kognitivně behaviorální terapie (KBT)[editovat | editovat zdroj]

Kognitivně-behaviorální terapie je druh terapie obvykle používaný k léčbě depresí, úzkostných poruch, fóbií, poruch příjmu potravy a podobně. Spočívá v nahrazení patologických modelů chování modely, které jsou pro život vhodnější a racionálnější. Další snahou je objevit postupy, na nichž se jasně projeví posun v klientově myšlení či chování.

Systemická terapie[editovat | editovat zdroj]

Filozofickým pozadím systemické terapie je radikální konstruktivismus a sociální konstrukcionismus. Je jednak reakcí na rozvoj přírodních věd a kybernetiky „sebepozorujících se systémů“, jednak vznikla z potřeby překonat expertní modely psychoterapie. Terapeut není nezúčastněným expertem působícím "zvenku", ale vytváří spolu s klientem/y tzv. "terapeutický systém". Léčba tedy není kauzálním ovlivňováním směrem od odborníka ke klientovi, ale společným procesem, který vede k navyšování příležitostí vyvolat změnu systému zevnitř.

Gestalt terapie[editovat | editovat zdroj]

Gestalt Terapie je psychoterapeutický přístup založený na osobní odpovědnosti a zážitku tady a teď. Ve 40. a 50. letech 20. století ji založili Fritz Perls, Laura Perlsová a Paul Goodman.

Satirovská transformační terapie[editovat | editovat zdroj]

Model růstu založený Virginií Satirovou a rozpracovaný jejími žáky klade důraz na osobnost terapeuta. Terapie je zážitková a zaměřená na pozitivní změny, k posílení sebeúcty, odpovědnosti, schopnosti rozhodovat a kongruence.

Satiterapie[editovat | editovat zdroj]

Satiterapie je český psychoterapeutický přístup založený na léčbě všímání (všímavost = sati) si skutečně probíhajících procesů prožívání, které se vyskytují mimo dosah slov. Je to psychoterapie integrující techniky psychodramatu, pohybového a výtvarného vyjadřování pro zvnějšnění prožívání s postupy zaměřenými introspektivně za účelem získání osvobozujícího vhledu do životně důležitých souvislostí. Hlavním představitelem je Mirko Frýba.

Transpersonální terapie[editovat | editovat zdroj]

Je metoda transpersonální psychologie, využívající k léčbě psychických poruch a závislostí nestandardní metody práce s pacientem. Jednotlivé postupy veskrze přejaty z tradiční medicíny přírodních léčitelů. Patří mezi ně například holotropní dýchání ve spojení s muzikoterapií, binaurální vlny, vjemová deprivace či aplikace psychedelik. Léčba spočívá v navození stavů hluboké meditace, sebereflexe, tranzu a uvolnění cesty k podvědomí za účelem reintegrace osobnosti. Jedním ze zakladatelů transpersonální psychologie a jejích metod léčby je též psychiatr českého původu Stanislav Grof. Ten se svojí ženou vyvinul v 70. letech metodu holotropního dýchání. Uvedená metoda je založena na principu nefarmakologického docílení stavů blízkých stavům po požití psychotropních látek. Zároveň slouží též k docílení perinatálních prožitků, jejich znovuprožití a zakomponování do celku lidské psychiky.

Integrovaná psychoterapie[editovat | editovat zdroj]

Integrované terapie využívají principů více terapeutických metod. Známá je Integrovaná psychoterapie manželů Knoblochových, psychiatrů českého původu, kteří emigrovali do Kanady.

Terapeutické sezení[editovat | editovat zdroj]

Trvá zpravidla 45–90 minut. Mělo by být jasně prostorově ohraničené a je pravidlem, že co je řečeno v průběhu sezení, nedostává se za hranice místnosti. Výjimku tvoří pouze případy, kdy je např. v ohrožení něčí život, nebo kdy se klient přizná k vraždě. Výjimky jsou dány trestním zákoníkem č.40/2009 Sb., konkrétně § 367 (Nepřekažení trestného činu) a § 368 (Neoznámení trestného činu). Trestní zákoník stanovuje případy, kdy je nutné mlčenlivost porušit.

Významní terapeuté[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ČESKÁ ASOCIACE PRO PSYCHOTERAPII. Stanovy České asociace pro psychoterapii [online]. Česká asociace pro psychoterapii. Dostupné online.  
  2. Vymětal, J., Úvod do psychoterapie, Grada, Praha 2003; Vymětal, J., Obecná psychoterapie, Grada, Praha 2004; Yalom, I., Chvála psychoterapie, Portál, Praha 2003.
  3. http://old.lf3.cuni.cz/etika/eticky_kodex_ceske_psychoterapeuticke_spol.pdf.
  4. Bruchová, H., Základy psychoterapie, Triton, Praha 1997; Kratochvíl, S., Základy psychoterapie, Portál, Praha 1997, 2000, 2006; Prochaskya,J., Norcross, J., Psychoterapeutické systémy, Grada, Praha 1999.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]