Systemická terapie

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Systemická terapie je terapeutický směr, který se soustředí na systém. Systém jenž je vnímán pozorovatelem, což může být rodina, pracovní prostředí, nejbližší okolí v kontextu pozorovatelových postojů a přesvědčení. Označení „systemický“ tak též odkazuje na pojetí sociální reality jako konstruktu pozorovatele. Systemická terapie je výrazně kognitivní, krátkodobá terapie, která zaměřuje pozornost na významy, které jsou připisovány, mobilizuje vlastní autosanační schopnosti klienta. Terapeut se nezaměřuje na problém ve vakuu, ale v jeho relacích k sociálnímu kontextu. Snahou je do terapie zasahovat co nejméně, a tím uvést do chodu přirozené léčebné zdroje klienta k prospěšné tvorbě nové reality. Terapie je nedirektivní, může být podpůrná i rekonstrukční, odkrývající, je náhledová i akční, nejčastěji je individuální, avšak lze provádět i v páru či ve skupině. Velkou roli zde hraje ochota, spolupráce a aktivita klienta.

Systemická terapie navazuje na systémové a rodinné terapie a podle konstruktivistické teorie poznání a biologie strukturního determinismu je také rozvíjí.

Historie[editovat | editovat zdroj]

V první polovině 20. století různé obory začínají chápat nutnost zavést nové způsoby popisů. Filosof Michel Foucault hovořil o potřebě nového konceptu člověka. Biolog Ludwig von Bertalanffy navrhuje namísto elementů zkoumat systémy. Fyzik Albert Einstein: „Pojmy vyskytující se v našem uvažování a v našich jazykových projevech jsou - logicky vzato - vesměs svobodné výtvory myšlení a nelze jich induktivně nabýt ze smyslových prožitků.“7

Klíčovými postavami historie jsou ovšem Jean Piaget a Gregory Bateson. „Konstruktivisté, kteří následují Piageta, se snaží přemýšlet způsobem, který zahrnuje pozorovatele. Snaží se vymyslet model ukazující způsob, kterým by inteligentní organismy, začínající svou myslící kariéru uprostřed své vlastní zkušenosti, mohli přijít s koncepty druhých, sebe samých a životního prostředí a mohli by nakonec dospět k ucelenému slučitelnému komplexu přijatelných nápadů.“9

Kurt Ludewig systemickou terapii postavil na radikálním konstruktivismu Heinze von Foerstera10, Ernsta von Glasersfelda, na biologii Humberta Maturany a Francesca Varely, a sociální teorii Niclase Luhmanna. V českém překladu Vratislava Strnada poprvé vyšla v již roce 199211

Do Československa první informace přinesl časopis KONTEXT v druhé polovině 80. let. Kurt Ludewig s kolegy z Instutute für Systemische Studien, Hamburg, (ISS) opakovaně přijížděli od roku 1990 a ve spolupráci s Institutem pro systemickou zkušenost (ISZ) vedli první výcvik v systemické terapii. Řada dalších institutů se k systemické terapii hlásila: Institut systemických studiíí Hlavního města Prahy, Bethesda v Brně, liberecký LIRTAPS, GI systém se sídlem v Praze.

Ludewigova systemická terapie je velmi úzce propojena s terapií zaměřenou na řešení z americké školy Steve de Shazera a Insoo Kim Berg, kteří také opakovaně byli hosty v Česku. Na ně se orientují např. Dalet nebo Institut systemického koučování.

Tom Andersen norský dětský psychiatr, je další, kdo v Česku učil. Je autorem reflektujícího týmu, který se stal součástí procesu systemické terapie.

Paralelně se systemickou terapií se rozvíjí a vzájemně se obohacují i narativní přístupy, např. institut Narativ.

Radikální konstruktivismus[editovat | editovat zdroj]

Člověk si vytváří (konstruuje) jednoduché modely (smysluplná vysvětlení), aby mu alespoň něco z celé složitosti života dávalo smysl. Stephen Hawking3nabídl pojem realismus daného modelu. „Je založen na tom, že náš mozek interpretuje data dodávaná našimi smyslovými orgány tak, že vytváří určitý model světa. Pokud takový model dobře vysvětluje pozorované jevy, považujeme ho – tj. jeho stavební kameny a pojmy – za realitu, za absolutní pravdu.“2

Strukturní determinismus[editovat | editovat zdroj]

Reakce člověka na interakci s prostředím jsou v posledku determinovány jeho aktuálními možnostmi reagovat, a to jak v doméně biologické (ohrožené oko mrkne, protože mrknout může) i sociální (člověk vždy odpoví podle toho jak rozumí) tedy nikoli v jednoduché příčinné reakci na podnět. „Víme však, že nervový systém jako součást organismu funguje na základě strukturální determinace, a proto struktura prostředí nemůže specifikovat jeho změny, nýbrž je může pouze navozovat.“4

Obecný základ[editovat | editovat zdroj]

  1. Postulát radikálního konstruktivismu: Nervový systém je funkčně uzavřený
  2. Epistemologický důsledek: Nemůžeme ani potvrdit ani odmítnout objektivní realitu. Tak se radikální konstruktivismus vyhýbá extrémům realismu (materialismu) a solipsismu. Obraz světa nevzniká zapisováním vnějších jevů do kognitivní mapy subjektu. Vzniká vzájemným utvářením mapy a struktury organismu.
  3. Metodologický důsledek: Vědění je cirkulární, ale nikoli tautologické. Namísto reality jako vztažného bodu je zdůrazněna spojitost (koherence) a soudržnost (konzistence) systémů přesvědčení.
  4. Omezení konstruktivního postulátu

Tím, že poznání je zapracováváno do podoby hierarchické, vnitřně závislé sítě, tak právě vzájemné závislosti mezi jeho prvky činí libovůli nemožnou. Existují různé úrovně změnitelnosti konstrukcí v závislosti na jejich spojitosti a soudržnosti s jinými, zvláště staršími.5

Reference[editovat | editovat zdroj]

1 Hofman, Lynn – Od moci a kontroly k rodinné systémové terapii druhého řádu, KONTEXT III.-1, 1987 str. 5-35, překlad Petr Adamovský.

2 Glasrsfeld, Ernst von – Key Works in Radical Constructivism, Rotterdam: Sense Publishers, 2007. 323 s. ISBN 978-90-8790-085-4

3 Hawking, Stephen – Velkolepý plán, Agro, Praha, str.13, ISBN 978-80-257-0842-2

4 Maturana, Humberto et. Varela Francisko – Strom poznání, Portál, Praha 2016, str. 117, ISBN 978-80-262-1119-8

5 Kenny, Vincent – Common Groung, in Towards a Radical Constructivist Understanding of Science, Foundations of Science 6(1-3) 1-30, 2001

6 Ludewig,Kurt – 10+1 Leitsätze bzw. Leitfragen, Z.System.Ther. 5/3, 171-191, 1987

7 Eistein, Albert – Jak vidím svět, nakladatelství Lidové noviny, 1993, str. chybí

8 Piaget, Jean – Psychologie inteligence, SPN Praha 1970; Piaget Jean et Inhelder, Bärbel – Psychologie dítěte, SPN Praha 1970

9 Glasersfeld, Ernst von – Homage to Jean Piaget, Scientific Reasoning Research Institute Hasbrouck Laboratory University of Massachusetts Amherst, MA 01003 USA

10 Foerster, Heinz von – Pravda je vynáletz lhářů, Pragma Hodkovičky 2016, ISBN 978-80-7349-484-1

11 Ludewig, Kurt – Systemická terapie, Základy teorie a praxe, Pallata Praha. 1992