Holotropní dýchání

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Holotropní dýchání je metoda, kterou v polovině 70. let 20. století vyvinul český psychiatr a psychoterapeut Stanislav Grof společně se svou ženou Christinou. Stanislav Grof se rozhodl věnovat výzkumu lidského vědomí a to zejména jeho mimořádným stavům, vyvolaných například požitím psychotropních látek, jako je LSD. Experimentování s těmito látkami bylo v USA koncem 60. let zakázáno, jelikož se s ním pojila spousta rizik. Grofovi se snažili najít neškodnou a přesto účinnou metodu přinášející holotropní (tj. zcelující) zážitky, jaké někdy přinášelo i užití psychotropních látek.

Manželé Grofovi takovou metodu nalezli a nazvali ji holotropním dýcháním. Tato terapeutická strategie, vzešla z předpokladu možnosti vyvolání jiných stavů vědomí pomocí intenzivního dýchání nebo naopak zadržování dechu. V nejširším slova smyslu je charakteristická pro mnoho různých přístupů, včetně různých šamanských praktik, domorodých léčitelských obřadů, určitých forem hypnózy a jiných psychoterapeutických a duchovních praktik. Experimenty s těmito různými technikami dovedli nakonec manželé Grofovi až k té, dle jejich zkušeností nejúčinnější - prohlubování a zvyšování tempa dechu, jež nazvali holotropním dýcháním.

Holotropní terapie[editovat | editovat zdroj]

Vlastním termínem holotropní terapie označil Stanislav Grof léčebný postup, který je kombinací řízeného dýchání, hudby a různých jiných forem zvukové techniky, a cíleného uvolnění blokované tělesné energie.

Základem holotropní terapie je dýchání. Po letech praxe dospěli manželé Grofovi k názoru, že určitá specifická technika není ani tak důležitá jako sám fakt, že „člověk dýchá rychleji a hlouběji než obvykle, je plně soustředěn a věnuje pozornost procesům probíhajícím v jeho nitru“.

Podpůrným prostředkem k vyvolání mimořádných stavů vědomí je, a od nepaměti byla, hudba. Vhodně vybraná hudba dokáže podpořit dynamiku rituálu a usnadní celý proces. Při holotropní terapii je třeba se jí plně odevzdat – nepřemýšlet nad ní, ale prožívat ji.

Poslední součástí Grofovy holotropní terapie je cílená práce s tělem (body work). Té se využívá na usnadnění celého procesu. Při holotropním dýchání se zesiluje prožívání a emoce, občas dochází k napětí v těle a fyzickým křečím. Práce s tělem pomáhá tyto problémy překonat a vede k fyzickému i psychickému uvolnění. Takto by měly být zpracovány všechny problémy, které zůstanou ke konci dýchání, aby metoda měla svůj léčebný efekt.

Průběh holotropního dýchání[editovat | editovat zdroj]

Holotropní dýchání bývá dnes provozováno většinou ve skupinách. Vytvoří se dvojice a tito dva lidé se spolu vystřídají tak, že každý z nich jednou dýchá a jednou dohlíží na průběh dýchání svého partnera - pomáhá mu, poslouží v případě potřeby fyzického kontaktu, zajišťuje prostor a klid na prožívání.

Účastníci by měli být oblečeni do pohodlných volných šatů, které netlačí, nebrání dýchání a neomezují krevní oběh.

Všichni účastníci holotropního dýchání jsou ještě před jejím počátkem seznámeni s průběhem dýchání a možnostmi prožitků, jež se mohou vyskytnout. Účastníkům bývá doporučováno setrvat v poloze vleže, mít zavřené oči (popř. zavázané šátkem), soustředit se na vnitřní procesy a nijak je intelektuálně nehodnotit a nesnažit se prožitky ovlivňovat nebo měnit. Samotné holotropní dýchání doporučuje Stanislav Grof zahájit krátkou meditací a relaxací. Poté jsou účastníci žádáni, aby prohloubili svůj dech a zvýšili jeho frekvenci. V této chvíli se již připojuje hudba.

Povaha, průběh a intenzita holotropních sezení se liší u různých osob a také u téže osoby při různých sezeních. Proces je možné prožívat v klidu, také ale lze emoce prožívat a vyjadřovat tělesně - pohybem, mimikou, zvuky i jinak. Pomáhá to prožitku a je dovoleno mnohé, nemělo by ale docházet ke kontaktu s ostatními dýchajícími, rušilo by to jejich proces.

Často se vyskytují problémy - svalové napětí, bolesti hlavy či jiných částí těla, křeče, nevolnost, zvracení. Zvracení se bere jako přirozená součást procesu která působí očistně (připraveny by měly být papírové ručníky na utírání a plastové kbelíky nebo sáčky na zvracení), napětí a bolesti hlavy se uvolňují prací s tělem. Překonání těchto problémů má očistný a léčebný efekt.

Po dýchání se kreslí mandala, jejímž cílem je zpětné zakreslení prožitků. Následuje sdílení zážitků s ostatními účastníky.

Nebezpečí holotropní terapie[editovat | editovat zdroj]

Hrozí odkrytí psychických problémů, které člověk sám nezvládne a které mohou přerůst až v duševní nemoc. V takovém případě se doporučuje vyhledat odbornou pomoc, pokud možno psychologa obeznámeného s fungováním holotropního dýchání. Klasická psychiatrie se nedoporučuje, její metody vedou spíše k útlumu příznaků, působí tedy v opačném směru než holotropní terapie[zdroj?].

Průběh holotropního dýchání bývá spojen, jak už bylo zmíněno, s mnoha motorickými projevy. Během holotropního dýchání proto musí pořadatel zajistit, aby všichni dýchající byli pod dobrým dohledem a nehrozilo zranění – je třeba, aby byla místnost dostatečně prostorná a podlaha by měla být měkká (např. pokrytá žíněnkami).

Holotropního dýchání by se neměli účastnit lidé s kardiovaskulárními problémy, epileptici, osoby po operacích popř. dosud nezhojených zraněních, lidé s glaukomem a těhotné ženy. Osoby mající vážné psychické problémy se smějí zúčastnit jen se souhlasem svého psychologa nebo psychiatra.

Velkým rizikem současnosti je také nedostatečná kvalifikace provozovatelů holotropní terapie a domácí samoukové. Holotropní dýchání by nikdy nemělo být prováděno bez odborného dohledu.

Další nebezpečí holotropní terapie vidí část lékařské veřejnosti v možnosti škodlivého vlivu na mozkové buňky, během holotropního procesu hyperventilace, při němž dochází k překysličení mozku. Zastánci holotropního dýchání argumentují tím, že hyperventilace jako taková paradoxně změnou kyselosti krve navozuje v určitých částech těla relativní nedokysličení[zdroj?]. Relativní do té míry, že organismus disponuje řadou korekčních mechanismů jemu vlastních, mezi něž patří právě udržet si potřebné množství kyslíku jak v tělních tekutinách, tak i v buňkách[zdroj?].

K čemu slouží holotropní terapie - její možnosti a cíle[editovat | editovat zdroj]

Holotropní terapie vychází z předpokladu léčivého potenciálu mimořádných stavů vědomí - samo tělo má v sobě ukryté prostředky vlastní léčby a ty je třeba aktivovat.

Holotropní terapie slouží k nahlédnutí hluboko do vlastní psychiky a znovuprožitím určitých životních traumatizujících okamžiků ve stavu holotropního dýchání usnadňuje odstraňování různých psychických bloků. Tím umožňuje lepší porozumění sobě samému a také zdokonalení vztahu k jiným lidem. Holotropní dýchání je chápáno jako technika určitého seberozvíjení a sebepoznání.

Chceme-li však touto terapií skutečně léčit některé psychologické problémy je třeba se jí věnovat soustavněji – jedno sezení slouží vesměs pouze k lepšímu sebepoznání, byť v některých případech nastane pokrok i po jedné zkušenosti[zdroj?].

Tuto techniku lze v psychiatrii využít také jako doplňkovou terapii při léčbě závislostí[zdroj?]. Zdali to však je či není jedna z forem psychoterapie se stále vedou spory.[zdroj?]

Kritika klubu skeptiků Sisyfos[editovat | editovat zdroj]

V roce 2000 ohodnotil práci Stanislava Grofa český klub skeptiků Sisyfos bronzovým Bludným balvanem za "přetavení šamanských praktik hyperventilace do tak zvaného holotropního dýchání, skrze něž lze způsobit v mozku chemickou bouři a navodit tak přiotrávenému mimořádné pocity a zážitky."[1]

V roce 2008 udělil klub Sisyfos Grofovi Jubilejní diamantový bludný arcibalvan.[2]

Kritiku klubu Sisyfos vyvolalo i udělení ceny Nadace Vize 97 Václava Havla.[3]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Bronzový Bludný balvan 2000: MUDr. Stanislav Grof
  2. Jubilejní Diamantový Bludný Arcibalvan: Prof. MUDr. Stanislav Grof, M.D., Ph.D.
  3. Lidové noviny: Stanislav Grof ignoruje přírodní vědy

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Knihy:

  • Grof, S.: Dobrodružství sebeobjevování. Praha 1992.
  • Grof, S., Bennet, H. Z.: Holotropní vědomí. Praha 1999.
  • Schirner, M.: Dechové techniky. Praha 2003.

Články:

  • Badoučková, J.: Nebezpečné dýchání. In: Regenerace, 5, 1997.
  • Badoučková, J.: O holotropním dýchání na suchu i ve vodě. In: Regenerace, 2, 2002.
  • Benda, J., Šlechta, P.: Jde o změnu zevnitř. In: Propsy, 5, 1997.
  • Březina, J.: Dýchání o život. In: Reflex, 27, 1997.
  • Dvořák, M.: 8 otázek pro Stanislava Grofa. In: Gemma, 1, 1995.
  • Dvořák, M.: 8 otázek pro Stanislava Grofa. In: Gemma, 12, 1995.
  • Gregorová, B.: Dýchej a vzpomínej. In: Mladý svět, 39, 2003.
  • Ježková, A.: Holotrans. In: Reflex, 17, 1996.
  • Kmuníčková, Z.: Holotropní terapie a mimořádné stavy vědomí. In: Gemma – mimořádné vydání, 1992.
  • Krušinová, J.: Klíč k třinácté komnatě, aneb 4x o holotropním dýchání. In: Gemma, 1, 1995.
  • Nezbeda, O.: Za hranice mozku. In: Mladý svět, 39, 2003.
  • Skřivánek, P.: Všichni dobří šamani. In: Gemma, 1, 1995.
  • Suchý, A.: Kde končí psychologie. In: Psychologie dnes, 1, 2003.
  • Skřivánek, P.: Šamanismus, jóga a holotropní dýchání. In: Gemma, 6, 1993.

Související články[editovat | editovat zdroj]