Konspirační teorie

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Boží oko na jednodolarové bankovce, podle některých známka spolupráce zakladatelů USA se zednářskými spolky

Konspirační teorie (spiklenecká teorie, teorie spiknutí) je původně neutrální označení pro jakékoli tvrzení o kriminálním nebo politickém spiknutí. Termín ale časem nabyl pejorativního významu a je používán téměř výlučně pro odkazování na okrajové teorie, které vysvětlují historické nebo současné události jako výsledek tajného spiknutí skupiny mocných činitelů. Zastánci konspiračních teorií obvykle tvrdí, že touto skupinou jsou vlády, tajné služby, mocné korporace nebo mezinárodní organizace, tajné spolky, představitelé určitých národů či náboženství nebo i mimozemské civilizace.

Samo použití pojmu „konspirační teorie“ je do jisté míry problematické, protože tento termín používají především skeptici a odpůrci teorií spiknutí a přikládají mu hanlivý smysl. Označí-li mluvčí nějaké tvrzení jako „konspirační teorii“, pak tím obvykle dává najevo, že je považuje za smyšlené a nepodložené. Termín bývá tedy používán jako automatické zamítnutí tvrzení, které je považováno za směšné, nesprávné, paranoidní, neopodstatněné, bizarní či iracionální.[1]

K přitažlivosti konspiračních teorií přispívá touha po nalezení jednoduché příčiny komplikovaných a těžko vysvětlitelných událostí.[2]

Charakteristika[editovat | editovat zdroj]

Daniel Pipes definuje konspirativismus jako „mentalitu, tendenci hledat klíč k dění v působení skrytých sil, víru ve spiknutí jako hybnou sílu historie“.[3]

Konspirativistický názor předpokládá svět, který se řídí plánem. To se projevuje ve třech podstatných principech obsažených v téměř každé konspirační teorii:[4]

  • Nic se neděje náhodně. Příčinou významných událostí nemůže být náhoda.
  • Zdání klame. Spiklenci důmyslně zakrývají svou identitu nebo činnost.
  • Všechno souvisí se vším. Skryté souvislosti lze odhalit propojením zdánlivě nesouvisejících informací.

Teorii spiknutí nelze falzifikovat, čímž ji lze odlišit od racionální kritiky. Teorie spiknutí je uzavřený systém idejí; zastánci konspiračních teorií odmítají protichůdné důkazy s tím, že jsou nedůvěryhodné, protože je mohli podvrhnout samotní spiklenci.[5]

Petr Zídek poznamenává, že „[s]piklenecké teorie je velmi obtížné racionálně vyvracet, protože pracují s neverifikovatelnými fakty, volně směšují pravdu a fikci, pomíjejí vše, co jim protiřečí, a ze správných předpokladů odvozují falešné důsledky.“[2]

Dějiny[editovat | editovat zdroj]

První známou publikovanou konspirační teorií jsou Paměti ukazující dějiny jakobínství (Mémoires pour servir à l'histoire du Jacobinisme), jejichž první svazek vydal v roce 1798 jezuita Augustin Barruel. Francouzskou revoluci považoval za spiknutí zednářů, bavorských iluminátů a osvícenských filozofů. Všeobecně známý pamflet Protokoly sionských mudrců z roku 1903 pak popisuje židovské spiknutí, jehož cílem má být ovládnutí světa.

V době, kdy byla masová média převážně státní vznikaly také konspirační teorie předpokládající využití politické cenzury, například popírání holocaustu.

Konspirační teorie se před masovým rozšířením internetu a kabelové televize šířily hlavně tištěnou formou v okrajových malonákladových publikacích. Podle politologa Michaela Barkuna konspirační teorie, jež byly kdysi omezené na okrajové publikum, pronikají zhruba od 90. let 20. století do mainstreamu a populární kultury. (Příkladem mohou být televizní seriál Akta X nebo thrillery Dana Browna.) Zejména Internet má na šíření konspiračních teorií velký vliv: nejen značně usnadňuje sdílení textů, ale také přispívá k tomu, že dosud oddělené konspirace se propojují do „superkonspirací“.[6] Barkun definuje superkonspirace jako složené konstrukce, ve kterých je hierarchicky propojeno více konspirací. Na vrcholu konspirativní hierarchie je vzdálená, ale všemocná síla ovládající (silou či klamem) méně mocné aktéry.[6] Příkladem takové superkonspirace je Nový světový řád.

Nejznámější konspirační teorie[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Seznam konspiračních teorií.

Jako konspirační bývají nejčastěji uváděny tyto teorie: [7][8][9][10][11][12]

Psychologie konspiračních teorií[editovat | editovat zdroj]

Podle českého psychologa a neurologa Cyrila Höschla souvisí víra v konspirační teorie, stejně jako obecně víra či magické myšlení v geneticky daném lidském sklonu vysvětlovat kauzalitu. Konspirační teorie jsou podle něho také úspěšné proto, že rádi "vyprávíme příběhy", a proto, že lidé si neuvědomují objektivně vysokou pravděpodobnost například číselných shod mezi dvěma událostmi.[13]

Na serveru Psychologie.cz publikovala psychoterapeutička Bc. Mgr. Nela Wurmová teorii o tom, že lidé přijímají konspirační teorie především protože:

  • vysvětluje proč existuje zlo a proč se děje i dobrým lidem
  • nabízí jednoduché vysvětlení komplikovaných problémů
  • dává pocit kontroly nad věcí, nadřazenosti vůči ostatním a jistoty [14]

Určitou roli ve vytváření konspiračních teorií může mít také apofenie, lidská tendence vidět zdánlivé vzorce v náhodných datech. "Pověrčivé" chování je nám natolik přirozené, že bylo pozorováno i u zvířat. Holubi v B. F. Skinnerových experimentech mačkali tlačítka ve snaze dostat odměnu, neboť očekávali souvislost, vyhledávali tedy, podobně jako lidé, skrytou kauzalitu (viz Operantní podmiňování).

Existují také názory,[15] že konspirační teorie pomáhají utvrzovat ego držitele, protože je v rámci společnosti výjimečný, "ten, kdo to prokoukl". Takto lze také do jisté míry vysvětlit, proč má každá konspirační teorie oproti jiné nepřeberně mnoho vedlejších větví, které se v rámci přijímané teorie uchylují ještě k užší skupině "vyvolených".

Socio-politologický pohled na konspirační teorie[editovat | editovat zdroj]

Christopher Hitchens označuje konspirační teorie za "zbytkové výplody demokracie", [16] tedy za nevyhnutelné důsledky velkého množství informací obíhajícího kolem velkého množství lidí.

Konspirativní úvahy mohou být emocionálně naplňující, pokud zasadí příchozí události do lépe morálně čitelného kontextu. Příjemce teorie může přisuzovat morální zodpovědnost za emočně silnou situaci jasně vymezené skupině jedinců. A hlavně, součástí této skupiny není sám vyznavač. Vyznavač konspirační teorie se může cítit omluven za jakoukoli politickou či morální zodpovědnost za nápravu, bez ohledu na to, jestli chyba vysokých institucí či celé společnosti je skutečným zdrojem vzniklé škody.[17]

Podobně, Roger Cohen, v rámci otevřené vzdělávací akce pro New York Times navrhl koncept "zajetí mysli...uchýlení se ke konspirační teorii, protože je to konečné útočiště bezmocných. Pokud nemůžeš změnit svůj vlastní život, musí svět kontrolovat větší síly." [18]

Pokud je zodpovědné chování předcházeno "vhodnými" sociálními podmínkami, nebo prostě existují události mimo schopnosti jednotlivce, konspirační teorie usnadňuje vyplavení emocí nebo naopak emocionální uzavření, které tyto emocionální výzvy potřebují. Stejně jako morální panika, se konspirační teorie mohou tímto způsobem šířit především ve společnostech, které zažívají sociální izolaci či ztrátu politické moci.

Sociologický historik Holger Herwig řekl při zkoumaní německých vysvětlení pro vznik 2. světové války: "Toto jsou události, kterým je nejtěžší porozumět, protože přitahují největší pozornost vypravěčů mýtů a šarlatánů." [19]

Standardní proces je možno rozdělit na množství vlivů. Na úrovni jedince, naléhavé psychologické potřeby mohou ovlivnit proces a do jisté míry naše univerzální mentální systémy mohou vytvořit epistematické "slepé skvrny". Na úrovni společnosti mohou také historické faktory celý proces urychlovat přiřazením uspokojujících významů, více či méně problematických.

Alternativním vysvětlením je, že konspirační teorie mohou vzniknout kdykoliv se na veřejnost dostane údaj, který nekoresponduje se základní interpretací událostí. V tomto smyslu, konspirativní teorie mohou "slepé skvrny" v oficiálním vysvětlení diskutabilních událostí pouze odhalit.[20]

Vliv kritické teorie[editovat | editovat zdroj]

Francouzský sociolog Bruno Latour navrhuje, že rozšíření konspiračních teorií v masových médiích je možná způsobe částečně přetrvávající pronikavou přítomností teorií na způsob Marxismu ve akademickém prostředí od 70. let.[21]

Latour poznamenává, že 90% současné společenské kritiky ve akademickém prostředí zobrazuje jeden či dva přístupy, kterým říká "faktická pozice a vysněná pozice":Faktická pozice je anti-fetišistická, argumentující, že "objekty víry" (jako náboženství či umění) jsou většinou koncepty, které přitahují moc; Latour konstatuje, že ti, kteří tento přístup používají, vykazují předsudky vůči dogmatickým domněnkám jako těm "vědecky podporovaným", zatímco holá fakta o situacích a korektní metodologii jsou pro ně velice důležitá. Vysněná pozice tvrdí, že jednotlivci jsou ovládnuti, většinou skrytě a nevědomě externími silami (jako ekonomika či gender).[65] Latour z toho vyvozuje, že každý z těchto dvou přístupů v akademickém prostředí vede k vyhrocenější (názorově odlišnější) situaci. "Vidíte nyní, proč je tak skvělý pocit mít kritickou mysl?" ptá se Latour, nehledě na to, který z těchto táborů obhajujete, "Nikdy se nemůžete mýlit!" [21]

Latour říká, že taková společenská kritika byla přivlastněna těmi, kteří se popisují jako konspirační teoretici, včetně skeptiků globálního oteplování a hnutí 9/11 Truth movement: "Možná beru konspirační teorie příliš vážně, ale mám obavy, že zjistím, že v těchto šílených směsicích hloupých věr existují puntíčkářské požadavky na důkazy a svobodu užívání silných vysvětlení společenské Země Nezemě, jedné z mnoha zbraní společenské kritiky."[21]

Společná paranoia[editovat | editovat zdroj]

Michael Kelly, žurnalista pro Washington Post a kritik levicových i pravicových protiválečných hnutí zavedl termín "společná paranoia" za účelem popsat politické sbíhání levého a pravého politického spektra ohledně protiválečných témat a občanských svobod, které, jak řekl, byly motivované společnou vírou v konspiraci či společným protivládním pohledem.

Demografie veřejného mínění[editovat | editovat zdroj]

Kdo, si myslíte, stál za útoky z 11. září? modrá: Al-Káida červená: Vláda USA zelená: Izrael fialová: někdo jiný azurová: nevím

Obecné závislosti[editovat | editovat zdroj]

Průzkumy ukazují, že pokud lidé tíhnou k jedné konspirační teorii, pravděpodobně jich přijmou více. [22] Podle serveru Psychologie.cz je míra nedůvěřivosti vůči médiím tak velká, že lidé byli v průzkumech ochotni zaškrtnout dokonce i víru v konspirační teorie, které se vzájemně vylučovaly (Čím více respondenti inklinovali k teorii, že princezna Diana byla zavražděna příslušníky tajné služby MI6, tím spíše také zaškrtli víru v teorii, že princezna Diana nikdy neexistovala). [23]

Rozšíření konspiračních teorií ale vede ke všeobecnému zpochybnění dat pocházejících z veřejných médií [24], viz šíření teorií o teroristických útocích 11. září 2001: Přestože podle CBS věřilo v roce 2006 21% Američanů, že za útoky z 11. září stála Al-Káida a Bushova vláda nic neskrývala, 65% uvedlo, že něco skrývala, ale povětšinou mluvila pravdu a 8% procent si sdělilo, že Bushova vláda povětšinou o událostech lhala, s časem se nedůvěra zvyšovala (měřeno do roku 2006) [25]. Vůbec pochybnosti o celém útoku má 60% Američanů.

V ČR viní tehdejší americkou vládu z událostí 11. září 12% lidí, 76% procent Čechů vinu přikládá Al-Káidě. [26]

Důvěru v konspirační teorie také ovlivňuje názorová náklonnost ke zdroji spiknutí. Podle průzkumu Fox [27] až 28% Rusů nevěřilo, že Američané přistáli na Měsíci, zatímco mezi Američany bylo jen asi 6% skeptiků. Podle průzkumu pro WorldOpinionPoll.org zase vládu USA vinili nejvíce (viz obrázek) například Palestinci či Mexičané, Izrael zase vinili Jordánci či Egypťané. Nicméně průzkum neodhalil žádnou korelaci s informovaností obyvatel dané země.

Primární názorová zaujatost ovlivnila také například pseudovědy 19. století, které zdůvodňovaly diskriminaci žen v technických oborech menším objemem hlavy [28] nebo v teorii evoluce, která bylo poprvé odmítnuta největšími církevními představiteli doby a následně se rozšířilo především mezi věřícími.[29] Dalším příkladem může být spor o Rukopisy Královédvorský a Zelenohorský, kde pravdivost rukopisů obhajovali především Češi.

Podle holandské studie také mají tendenci přijímat konspirační teorie především představitelé radikálnějších politických názorů, ať už pravicových či levicových.[30]

Důvěra v jednotlivé konspirační teorie[editovat | editovat zdroj]

Podle Public Policy Polling mají mezi Američany konspirační teorie následující zastoupení: [31]

Teorie Procento souhlasících s teorií Procento nesouhlasících Nejsou si jistí
havárie UFO v Roswellu 21% 47% 32%
existence řídící světové elity (Nový světový řád) 28% 46% 25%
vláda USA umožnila uskutečnění útoků 11. září 11% 78% 11%
existence spojitosti mezi vakcínami a dětským autismem 20% 46% 34%
přistání Apolla bylo zfilmované na Zemi 7% 84% 9%
do letadlových paliv jsou záměrně přidávány škodliviny 5% 87% 8%
George Bush lhal ohledně existence ZHN v Iráku 44% 45% 12%
v 80. letech CIA tajně distribuovala kokain ve městech 14% 55% 33%
vláda USA záměrně otravuje vodu fluoridy 9% 74% 17%
vláda USA vysílá mysl ovlivňující signály v TV (Tinfoil Hat crowd) 15% 70% 15%
farmaceutické organizace investovaly do vývoje nové nemoci 15% 69% 16%
existence Yettiho 14% 72% 14%
Bin Ládin stále žije 6% 83% 11%
Paul McCartney zemřel v roce 1966 a byl vyměněn 5% 80% 14%
vrah JF Kennedyho nejednal pouze sám za sebe 51% 25% 24%
Barack Obama je antikrist 13% 73% 13%
svět je ovládán "plazími lidmi" 4% 88% 7%
skepticismus globálního oteplování 37% 51% 12%

Míra důvěry v konspirační teorii[editovat | editovat zdroj]

Míru důvěry jednotlivce ve výrok lze zidealizovaně vyjádřit pomocí subjektivní Bayesovské pravděpodobnosti jako

kde:

  • P(V) je pravděpodobnost výroku V před získáním informace I,
  • P'(V) je pravděpodobnost výroku V po získání uinformace I,
  • P(I|V) je pravděpodobnost získání informace I, je-li V pravda,
  • P(IV) je pravděpodobnost získání informace I, je-li V nepravda.

Pokud P(I|V) > P(IV) je P'(V) > P(V) a informaci I je možné považovat za důkaz pravdivosti (evidence) výroku V.[32] Konspirační teorie vznikají při nerespektování pravidel zacházení s evidencí, např. použití absence příznaku jako důkaz toho, že jev nastane.[32] Za mnohými konspiračními teoriemi může také stát chyba, kdy není dodrženo, že čím složitější výrok, tím je nepravděpodobnější.[32] Svou roli hraje také apofenie a tendence domnívat se, že vše, co se děje, sleduje nějaký cíl.

Kritéria, podle kterých lze posuzovat věrodnost dané teorie mohou být:[33]

  • velikost spiknutí,
  • kvalita spiklenců,
  • vymezení spiklenců,
  • motivace spiklenců,
  • zřejmost a konkrétnost cíle,
  • důležitost cíle a předvídatelnost jeho dosažení,
  • citlivost na prozrazení,
  • předchozí angažmá spiklenců.

Konspirační teorie v Česku[editovat | editovat zdroj]

Česká média propagující konspirační teorie[editovat | editovat zdroj]

V Česku existuje celá řada médií šířící konspirační teorie. Mezi největší z nich patří zpravodajský server osud.cz či propagační web konspirační teorie o vládnoucích mimozemšťanech vesmirnilide.cz. V ČR jsou aktivní ale i média snažící se bourat mýty vzniklé zpochybňováním tradičních vědeckých či racionalistických vysvětlení, jako například Český klub skeptiků Sisyfos. Ten anticenou Bludný balvan ocenil již mnoho zastánců konspiračních teorií v ČR, mezi nimi i režiséra, youtubera a vyznavače východních filozofií Igora Chauna či Karla Gotta. Populární zpěvák Karel Gott totiž pro média opakovaně vyjádřil svůj příznivý názor o rozvržení politické moci ve smyslu Nového Světového Řádu. Poté co se stal svědkem ničivé vlny cunami, která v roce 2004 zasáhla pobřeží Indického oceánu, sdělil několika novinářům svůj názor, že za pohromou stály nějaké temné síly, lidé, kterým se katastrofa hodila.[34]

Většina dnešních seriózních českých médií se ke konspiračním teoriím staví skepticky[7][8][9][10][11], nicméně některé kontroverzní teorie jako ty o dávných mimozemšťanských návštěvnících od Ericha von Dänikena byly v Česku prezentovány prostřednictvím populárně naučného televizního programu Prima ZOOM v sérii Vetřelci dávnověku. [35]

Zdá se ale, že konspirační teorie mají své přívržence ve všech vrstvách společnosti. V prosinci roku 2014 čeští politici za ČSSD Zdeněk Škromach a Michal Hašek sdíleli článek zdroje ruské propagandy [36] Aeronet.cz o rozhovoru s údajným bývalým pracovníkem mediální agentury popisující manipulaci s veřejným míněním. [37]

České konspirační teorie[editovat | editovat zdroj]

Už za husitských dob byla vedena diskuze nad teorií tehdy významných šlechticů Jana z Rožmberka a Zdeňka ze Šternberka, podle kterých se král Jiří z Poděbrad spikl s husitskou šlechtou a nechal otrávit mladého katolického krále Ladislava Pohrobka, aby se po něm trůnu ujal opět umírněný husita. Z novodobých výzkumů Emanuela Vlčka kosterních pozůstatky Ladislava Pohrobka ale vyplývá, že příčina smrti byla jedna z forem leukémie. Přesto je dodnes možno Jiřího z Poděbrad v některých německých dějepisných učebnicích nalézt jako spiklence a královraha. [34]

S rozvojem českých věd v první fázi národního obrození pak bylo jednou z největších náplní prvních českých vědců (především humanitních) předat pravdivé výpovědi o české minulosti v jejich historiografických publikacích jako Jungmannova Historie literatury české aneb soustavný přehled spisů českých s krátkou historií národu, osvícení a jazyka (1825).

V době národního obrození byl v Českých zemích veden spor o pravdivost "nově nalezených" rukopisů Zelenohorského a Královédvorského. Takové podvrhy ovšem vznikaly po celé Evropě (viz Jaro Evropských národů). V té době to ještě nebyl spiklenecký spor, nicméně dnešní obhájci Rukopisů po roce 1989 už údajně považují dnešní bohemistické organizace za záměrně rozhodnuté nepřijímat důkazy pro pravost Rukopisů. [38]

V současné době je také zpochybňována spontánnost Sametové revoluce v roce 1989. Podle politika a bývalého disidenta Petra Cibulky odehrála v režii sovětské vojenské služby GRU a tajné policie KGB, jejímiž agenty byla podle něj většina porevolučních politiků. Naopak současnou KSČM vydávaný deník Haló noviny tvrdí, že „Sametový převrat byl v režii světového kapitálu a světovému kapitálu také polistopadová politická šmíra poctivě sloužila. Nemohla jinak, neboť by nevládla. Jejím posláním byl laciný výprodej socialismu a tomuto poslání dostála.“ [34]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Conspiracy theory na anglické Wikipedii.

  1. BIRCHALL, Clare. Knowledge Goes Pop: From Conspiracy Theory to Gossip. Oxford : Berg, 2006. ISBN 1-84520-143-4.  
  2. a b Zídek 2009
  3. Pipes 2003
  4. Barkun 2003, s. 3
  5. Barkun 2003, s. 7
  6. a b Barkun 2003, s. 6
  7. a b Česká televize [online]. Česká televize, [cit. 2016-02-01]. Dostupné online.  
  8. a b TELEVIZE, Česká. ČT24 [online]. ČT24, [cit. 2016-02-01]. Dostupné online.  
  9. a b Novinky.cz [online]. Novinky.cz, [cit. 2016-02-01]. Dostupné online. (cs-CZ) 
  10. a b Novinky.cz [online]. Novinky.cz, [cit. 2016-02-01]. Dostupné online. (cs-CZ) 
  11. a b iDNES.cz [online]. iDNES.cz, [cit. 2016-02-01]. Dostupné online.  
  12. iDNES.cz [online]. iDNES.cz, [cit. 2016-02-23]. Dostupné online.  
  13. Reflex.cz [online]. Reflex.cz, [cit. 2016-02-01]. Dostupné online.  
  14. MINDLAB. psychologie.cz [online]. psychologie.cz, [cit. 2016-02-01]. Dostupné online.  
  15. www.patecnici.net [online]. www.patecnici.net, [cit. 2016-03-16]. Dostupné online.  
  16. Fenster, Mark (1999). Conspiracy Theories: Secrecy and Power in American Culture. Minneapolis: University of Minnesota Press. ISBN 0-8166-3243-X.
  17. Vedantam, Shankar (5 June 2006). "Born With the Desire to Know the Unknown". The Washington Post. p. A02. Retrieved 7 June 2006. "Conspiracy theories explain disturbing events or social phenomena in terms of the actions of specific, powerful individuals," said sociologist Theodore Sasson at Middlebury College in Vermont. By providing simple explanations of distressing events—the conspiracy theory in the Arab world, for example, that the September 11 attacks were planned by the Israeli Mossad—they deflect responsibility or keep people from acknowledging that tragic events sometimes happen inexplicably."
  18. Cohen, Roger (20 December 2010). "The Captive Arab Mind". The New York Times.
  19. WILSON, Keith. Forging the Collective Memory: Government and International Historians [online]. [cit. 2016-02-24]. Dostupné online.  
  20. Fenster, Mark (1999). Conspiracy Theories: Secrecy and Power in American Culture. Minneapolis: University of Minnesota Press. ISBN 0-8166-3243-X.
  21. a b c Latour, Bruno (Winter 2004), "Why Has Critique Run out of Steam? From Matters of Fact to Matters of Concern." (PDF), Critical Inquiry 30 (2): 225–248, retrieved 9 September 2015
  22. MINDLAB. psychologie.cz [online]. psychologie.cz, [cit. 2016-01-31]. Dostupné online.  
  23. MINDLAB. psychologie.cz [online]. psychologie.cz, [cit. 2016-02-01]. Dostupné online.  
  24. iDNES.cz [online]. iDNES.cz, [cit. 2016-02-23]. Dostupné online.  
  25. Americans Question Bush on 9/11 Intelligence: Angus Reid Global Monitor [online]. 2007-09-18, [cit. 2016-01-31]. Dostupné online.  
  26. www.parlamentnilisty.cz [online]. www.parlamentnilisty.cz, [cit. 2016-01-31]. Dostupné online.  
  27. Conspiracy Theory (2001)
  28. BLAHNÍKOVÁ, Silvie. Žena ve vedoucí pozici [online]. [cit. 2015-02-01]. Dostupné online.  
  29. {{Desmond, Adrian; Moore, James (1991). Darwin. London; New York: Michael Joseph; Viking Penguin. ISBN 0-7181-3430-3. LCCN 92196964. OCLC 26502431.}}
  30. iDNES.cz [online]. iDNES.cz, [cit. 2016-02-01]. Dostupné online.  
  31. Public Policy Polling [online]. Public Policy Polling, [cit. 2016-02-01]. Dostupné online.  
  32. a b c BÍLA, Hynek. Příčiny a mechanismy konspiračního myšlení. Kvantová koroptev [online]. pátek 22. července 2011, 19:24. Téma Chyby v racionálním uvažování. Dostupné online.  
  33. BÍLA, Hynek. Konspirace a WikiLeaks. Kvantová koroptev [online]. neděle 9. ledna 2011, 20:08. Dostupné online.  
  34. a b c KÝŠA, Leoš. Konspirační teorie [online]. Sysifos.cz, [cit. 2016-02-01]. Dostupné online.  
  35. zoom.iprima.cz [online]. zoom.iprima.cz, [cit. 2016-02-01]. Dostupné online.  
  36. Ondřej Kundra, Putinův hlas v Česku, Respekt č. 10, 28. února 2015
  37. iDNES.cz [online]. iDNES.cz, [cit. 2016-02-01]. Dostupné online.  
  38. A.S., MAFRA. blog.idnes.cz [online]. blog.idnes.cz, [cit. 2016-02-01]. Dostupné online. (sk-SK) 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]