Zpochybňování holokaustu

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Zpochybňování holokaustu je popírání genocidy Židů a dalších skupin lidí spáchané nacistickým Německem v holokaustu během druhé světové války.[1]

Historický revizionismus[editovat | editovat zdroj]

Zpochybňování holokaustu je součástí širšího směru, historického revizionismu. Zpochybňování holokaustu v souladu s vědeckými metodami je jedním z nových proudů tohoto původně v podstatě seriózního historického proudu, který tak značně zdiskreditovalo. Někteří revizionisté nezpochybňují holokaust jako celek, ale jeho plánovanost či rozsah. Podle americké historičky Deborah Lipstadtové seriózní historikové tento směr odmítají a vyčítají mu pseudovědecké metody práce a neseriózní práci s prameny a citacemi s účelem falšovat historii.[2]

Popírání holokaustu může být jedním z proudů historického revizionismu (viz níže), ale může mít též podobou politických vyjádření, typickým příkladem jsou politické proklamace Mahmúda Ahmadínedžáda. Mezi nejznámější popírače holokaustu patří Ernst Zündel (vydavatel knihy Zemřelo skutečně šest milionů?), Fred A. Leuchter (autor Leuchterovy zprávy, jejímž cílem bylo popřít existenci plynových komor v táborech a používání plynu Cyklon B), David Irving (autor řady knih s tematikou druhé světové války) a Robert Faurisson.

Argumenty popíračů holokaustu[editovat | editovat zdroj]

Plynové komory nesloužily k vraždění, ale k jiným účelům (např. odvšivení): tuto teorii rozvinul Fred A. Leuchter (viz níže) ve své zprávě. Leuchterova zpráva ovšem ve skutečnosti potvrzuje, že k vraždění vězňů v plynových komorách v Osvětimi docházelo přesně podle obecně přijímaného názoru; Leuchter např. tvrdí, že v místnostech údajně používaných k vraždění vězňů byl obsah kyanidu v omítce výrazně nižší než v místnostech na odvšivení šatů. To je ovšem skutečnost známá od konce 2. světové války, neboť resistence vší vůči Cyklonu B byla cca 40–70 krát vyšší než u lidí a podle dochovaných manuálů obsluhy působil Cyklon B v odvšivovacích zařízeních obvykle víc než 12 hodin denně, zatímco popravy vězňů byly o poznání rychlejší a plyn byl následně rozháněn ventilací.

Deformování závěrů historiků: Leuchter také uvedl, že kapacita Osvětimi nemohla stačit na vyvraždění 6 milionů Židů. Přitom současné závěry jsou takové, že v Osvětimi bylo zavražděno okolo 1 milionu evropských Židů – např. většina ze 3 000 000 polských Židů byla zavražděna ještě dřív, než byla vyhlazovací zařízení v Osvětimi plně dokončena. Obdobnou desinterpretaci závěrů používají „popírači“, aby vyvolali ve svých čtenářích pocit nelogičnosti či absurdity obecně přijímaných názorů.

Zlehčování či zpochybňování německých dokumentů: „Popírači“ obvykle tvrdí, že obrovské množství dokumentů potvrzujících vraždění Židů bylo vyfabrikováno těsně po 2. světové válce. Zároveň na důkaz svých tvrzení ale „popírači“ argumentují tím, že se nedochoval výslovný rozkaz k vraždám. Na důkaz toho, že 3. říše neměla politiku vraždění Židů, pak např. uvádí rozkaz Heinricha Himmlera z roku 1944, kterým zastavil vraždění maďarských Židů v době, kdy Německo vyjednávalo se Západními spojenci o možnosti výměny 1 000 000 maďarských Židů za 10 000 nákladních aut pro použití na Východní frontě. „Popírači“ ignorují skutečnost, že rozkaz zastavující likvidaci znamená, že likvidace probíhala. Naopak důkazy, jejichž autenticitu není možné zpochybnit, „popírači“ zlehčují jako nadsázku autorů. Takovým příkladem je Hitlerova veřejná řeč z 30. ledna 1939, která je dokonce součástí nacistického propagandistického filmu Der Ewige Jude a ve které Hitler říká, že v případě, že nastane nový světový konflikt, dojde k „vyhlazení židovské rasy v Evropě“. V polovině roku 1942, tj. po Konferenci ve Wannsee, poté Hitler uvedl, v přímé narážce na svůj projev z roku 1939, že teď „splní své proroctví“. Za podobnou nadsázku považují „popírači“ názor Goebbelse otištěný v týdeníku Das Reich v říjnu 1943: „Žádný führerův prorocký výrok se nenaplňuje s tak strašlivou jistotou a neúprosnou silou jako ten, že další světová války povede k zániku židovské rasy“.

Údajných 6 000 000 mrtvých odůvodňuje vysoké reparace Izraeli: Toto je velmi rozšířená fáma, související s obecným anti-semitismem „popíračů“.[zdroj?] Ve skutečnosti byly reparace placené Německem stanoveny podle počtu osob, které holokaust na nacisty okupovaných územích přežily a odešly do nově založeného Izraele. Těch bylo cca 500 000 a vláda Izraele vyčíslila náklady na 3 000 dolarů na jednu osobu. Naprostá většina prostředků šla jednotlivým obětem, nikoliv vládě. V izraelském komuniké z března 1951 se výslovně uvádí, že pozůstalí Izraelci nemohou požadovat restituci zabaveného a zničeného majetku 6 000 000 zavražděných příbuzných, neboť soupis tohoto majetku není možné pořídit, proto budou reparace zahrnovat pouze náklady na usazení přeživších.

Trestní právo[editovat | editovat zdroj]

V 16 státech světa je zpochybňování holokaustu trestným činem.[3] To vyvolává i negativní reakce. Z řad zastánců svobody slova se mnohdy ozývají hlasy, že by státy neměly kriminalizovat některé názory na historii a zavádět tak dogma výkladu historie o kterém se nesmí diskutovat.[zdroj?]

Jedním z nejvýznamnějších obhájců svobody projevu „popíračů“ je profesor MIT a politický aktivista Noam Chomsky, když napsal, že myšlenky vědců nelze cenzurovat, ačkoliv jsou sebeodpudivější.[zdroj?]

Mezi kritiky kriminalizace zpochybňování holokaustu patří kupříkladu:[zdroj?]

Tyto zákony jsou kritizovány také krajní pravicí, podle které se jedná o zbytečné omezení svobody projevu, kvůli kterému je holokaust médii prezentován jednostranně, což zabraňuje revizi případných chyb historického bádání.[4]

Hlavními argumenty odpůrců trestnosti zpochybňování holokaustu jsou ty, že historie by měla být objevována na základě svobodného bádání, jehož výsledky by měly být posuzovány na základě vědeckých argumentů, nikoliv právních zákazů; a tvrzení, že perzekuce lidí za vyjádření jejich politického či vědeckého názoru je výrazným pošlapáním svobody slova a její oběti jsou tak politickými vězni.[zdroj?]

V těchto státech platí zákony zakazující popírání holocaustu,[5][6] které podle Ondřeje Cinkajzla liberálové a krajní pravice považují za omezení svobody projevu:[7]

V těchto zemích, jako například Rakousku a Německu, berou tyto zákony velmi důsledně a trestají projevy popírání holokaustu anebo vztahující se k propagaci nacismu.[zdroj?] V řadě jiných krajin, jako například Velké Británii, Irsku a Skandinávskych krajinách, se považuje za větší hodnotu svoboda projevu, která je hájena i na úkor jiných práv.[6][9] V roce 2007 shledal španělský ústavní soud zákon o zpochybňování holokaustu protiústavním.[10]

Civilní spory[editovat | editovat zdroj]

Ačkoliv mnohé země nepovažují popírání holokaustu za trestný čin, popírání se stalo předmětem významných civilních případů.[zdroj?]

Významným civilním procesem byl také spor Mela Mermelsteina s americkou organizací Institute of Historical Review (IHR), která slíbila odměnu 50 tisíc dolarů osobě, která prokáže, že v Osvětimi docházelo k plynování obětí. Mel Mermelstein, jehož sestra a matka byly v Osvětimi zavražděny v plynové komoře, a jehož otec a bratr zahynuli v jiném táboře, zaslal IHR notářsky ověřené dokumenty potvrzující používání plynových komor k vraždění obětí. Komise IHR, složená z významných "popíračů" té doby jeho důkaz zamítla a Mermelstein se obrátil na soud se žalobou na plnění smlouvy (slíbených 50 000 dolarů). Soud rozhodl v Mermelsteinův prospěch a uvedl, že skutečnost, že Židé byli vražděni v plynových komorách, je tzv. notorieta, tj. skutečnost, která nevyžaduje dokazování.

Například David Irving v roce 2000 prohrál ve Velké Británii spor s americkou historičkou Deborah Lipstadtovou, která o něm prohlásila, že je lhář. Irving po Lipstadtové požadoval omluvu. Tým Lipstadtové, jehož členy byl například profesor historie Richard J. Evans z univerzity v Cambridge nicméně aktivní obhajobou prokázal, že Irvingova tvrzení jsou lživá, či případně jsou značně selektivním interpretace historických skutečností.

Zpochybňování holokaustu a cenzura[editovat | editovat zdroj]

V říjnu 2008 uvedl časopis GOOD ve své edici Internet censorship (Cenzura na internetu), že Německo a Francie (paušálně) blokují stránky zpochybňující holokaust.[11]

Výuka o holokaustu v Pásmu Gazy[editovat | editovat zdroj]

Žáci v pásmu Gazy se nebudou učit o holokaustu, protože veřejnost si protesty vynutila vyjmout toto téma z osnov. Zařadit je chce Úřad OSN pro palestinské uprchlíky na Blízkém východě (UNRWA), která spravuje víc než třetinu škol v Gaze. Pásmu Gazy vládne radikální Hamas, který popírá holokaust. Vůdci hnutí obvinili UNRWA z pokusu o spiknutí proti Palestincům, má-li se ve školách začít učit o vyvraždění šesti milionů Židů nacisty. Židovští aktivisté naopak na UNRWA útočí za to, že se o genocidě neučí v předmětu o lidských právech.[12]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Donald L Niewyk, The Columbia Guide to the Holocaust, Columbia University Press, 2000, p. 45: "The Holocaust is commonly defined as the murder of more than 5,000,000 Jews by the Germans in World War II."
  2. Deborah Lipstadtová: Popírání holokaustu: Sílící útok na pravdu a paměť. Praha – Litomyšl 2001, ISBN 80-7185-402-6.
  3. Lechtholz-Zey, Jacqueline: Laws Banning Holocaust Denial. Genocide Prevention Now.. Retrieved September 29, 2010.
  4. http://holocaust.cz/cz2/history/antisemitism/present/holocaust_denying/forbidden_discussion
  5. CRAM, Ian. Contested words: legal restrictions on freedom of speech in liberal democracies [online]. Ashgate Publishing, Ltd., 2006, [cit. 2011-07-14]. S. 125. Dostupné online. (anglicky) 
  6. a b J. Bazyler, Holocaust Denial Laws and Other Legislation Criminalizing Promotion of Nazism, International Institute for Holocaust Studies, Yad Vashem
  7. Znemožňování diskuze o holocaustu - holocaust.cz
  8. Zákon č. 405/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů. In: Sbírka zákonů. 29. 11. 2000. PDF online. ISSN 1211-1244 Čl. 1, bod 6. Dostupné na Portálu veřejné správy ČR. Od roku 2009 upraveno v novém trestním zákoníku: Zákon č. 40/2009 Sb. ze dne 8. ledna 2009, Trestní zákoník. In: Sbírka zákonů. 9. 2. 2009, částka 11. ISSN 1211-1244 (dále jen TrZ) § 405. Ve znění pozdějších předpisů. Dostupné online.
  9. CRAM Ian, str. 1,2
  10. By way of judgment of November 7, 2007 of the Constitutional Court of Spain, which ruled the criminalization to be unconstitutional and void.
  11. http://www.good.is/post/internet-censorship/
  12. Izrael zakázal arabské slovo „nakba“, Hamás nechce „holokaust“, URL: http://www.novinky.cz/zahranicni/blizky-a-stredni-vychod/177901-izrael-zakazal-arabske-slovo-nakba-hamas-nechce-holocaust.html

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • EVANS, Richard J.. Lying about Hitler: Holocaust, and the David Irving Trial. [s.l.] : Basic Books, 2002. ISBN 0-465-02153-0. (anglicky)  
  • EVANS, Richard J.. Lži o Hitlerovi. [s.l.] : Slovart, 2011. ISBN 0-465-02153-0. (česky)  
  • LIPSTADT, Deborah. Popírání holokaustu, sílící útok na pravdu a paměť.. Praha, Litomyšl : Paseka, 2001. 349 s. ISBN 80-7185-402-6. (česky)  
  • VAN PELT, Robert Jan. The Case for Auschwitz: Evidence from the Irving Trial. [s.l.] : [s.n.]. ISBN 0-253-34016-0. (anglicky)  
  • PRESSAC, Jean Claude. Technique and operation of the gas chambers. New York : The Beate Klarsfeld Foundation, 1989. (anglicky)  

Související články[editovat | editovat zdroj]