Skandinávie
Skandinávie označuje kulturní, historickou a etno-lingvistickou oblast v severní Evropě, která zahrnuje království dánské, švédské a norské, země vymezené svým společným etno-kulturním dědictvím a jazykem. Novodobé Norsko a Švédsko se rozkládají na Skandinávském poloostrově, zatímco Dánsko je tvořeno Jutským poloostrovem, ostrovy Fyn, Sjælland a stovkami dalších menších ostrovů. Název Skandinávie se obvykle používá coby kulturní termín, občas je však zaměňován s čistě zeměpisným názvem Skandinávský poloostrov. Někdy se za součást Skandinávie považuje také Island, Faerské ostrovy a Finsko, země historicky spjaté se Skandinávskými zeměmi. Takové označení je ale v samotné Skandinávii považováno za nepřesné a namísto něj se používá termín Severské země, který zahrnuje jak Skandinávii, tak ostatní zmíněné země.
Jižní oblasti Skandinávie jsou vzhledem ke svému mírnému podnebí zdaleka nejvíce osídlené. Území Skandinávie zasahuje až k severnímu polárnímu kruhu, díky Golfskému proudu má však relativně mírné podnebí. Většina skandinávských hor má podnebí horské tundry. Nachází se zde množství jezer a morén, které představují pozůstatky poslední doby ledové.
Převážnou většinu lidské populace Skandinávie tvoří Skandinávci, potomci několika severogermánských kmenů, které původně obývaly jižní část Skandinávie a dnešní severní Německo. Příslušníci těchto kmenů používali germánské jazyky, které se vyvinuly do staré severštiny, a v raném středověku byli známí jako Seveřané. Severská kultura tohoto období je často spojována s Vikingy.
Na konci raného středověku se různá drobná království a náčelnictví spojila do tří království, Dánska, Norska a Švédska. Ty pak přijaly křesťanství, které tak nahradilo severskou mytologii, jež byla pozůstatkem germánského pohanství. Dnešní jazyky dánština, norština a švédština tvoří nářeční kontinuum a jsou mezi sebou vzájemně srozumitelné.
