Germánské novopohanství

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Symbol značící Mjöllni, mýtická zbraň nejčastěji nošená v podobě amuletu
Severský symbol Valknut

Germánské novopohanství, neboli též Heidenismus, případně Severské novopohanství (konkrétní vymezení skandinávského ekvivalentu téhož směru) jsou souhrnná označení pro nová náboženská hnutí hlásící se k odkazu předkřesťanské víry starých Germánů či severských Skandinávců. Zahrnuje polyteistický rekonstrukcionismus kladoucí důraz na historickou autenticitu, tak eklektické, mystické a okultní formy.

Jeho kořeny sahají do období romantismu a jeho současná většinová podoba vznikla v 70. letech 20. století. Hlavními prameny současného heidenismu jsou především historie, archeologie a zachovalá severská mytologie ve dvou unikátních středověkých rukopisech, islandských sbírkách skaldské poezie zvaných Eddy. Dnes je praktikováno především ve Skandinávii, Spojeném království a v Severní Americe.

Terminologie[editovat | editovat zdroj]

Heidenismus (staroseversky heiðinn, staroanglicky hæðen, starohornoněmecky heidan) je germánskou obdobou latinského slova paganuspohan. Někteří zastánci tohoto označení jej používají pouze pro přísně rekonstrukcionistické přístupy a synkretické, okultní a mystické tradice do něj nezařazují. Často je preferováno zastřešujícími organizacemi jako je British Heathen Alliance, American Heathen Nation a Canadian Heathen House.

Podskupiny[editovat | editovat zdroj]

Sigurblót, obětování pro vítězství, v létě roku 2009 na Islandu společenstvím Ásatrúarfélagið hlásící se k Ásatrú
Švédské Společenství Ásatrú během blótu roku 2008.

Ásatrú[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článcích Ásatrú a Asatru Folk Assembly.

Termín Ásatrú se používá především ve Skandinávii a Spojených státech amerických. Čerpá inspiraci především z náboženství Skandinávie vikinského období, tedy 8.11. století, jak je mimo jiné popsané v islandských Eddách (tzn. Poetické Eddě a Snorriho Prozaické Eddě).

Ásatrú je staroseverským a islandským překladem slova Asetro, používaným romantickými nacionalisty v 19. století. V norštině je jeho ekvivalentem Åsatru, v švédštině Asatro, v dánštině Asetro a v anglosaštině Ēsatrēowð, tyto formy se začaly používat v devadesátých letech. V anglofonních a německy mluvících zemí Evropy se slovem Ásatrú často míní veškeré germánské novopohanství. Existuje také termín Vanatrú, odkazující na uctívání Vanů, druhé božské rodiny staroseverského panteonu.

Skandinávské Ásatrú, představované například islandskou organizací Ásatrúarfélagið, založenou v roce 1972, klade důraz na panteismus a skandinávský folklór. V současnosti se preferující spíše termíny jako Forn Siðr „dávný obyčej“ nebo Nordisk sed „severský zvyk“. V USA je Ásatrú chápáno jako domorodé náboženství Severní Evropy sahající hluboko do historie. Americký religionista a vědec Michael Strmiska také poukazuje na více zbožný a emocionální ráz amerického Ásatrú.

Forn Siðr[editovat | editovat zdroj]

Staroseverské Forn Siðr, anglosaské Fyrnsidu, starohornoněmecké Firner situ, současné skandinávské Forn Sed a německé Firne Sitte jsou analogická sousloví znamenající "starý/dávný obyčej/zvyk". Užívá se především ve Skandinávii a Německu a to jak pro germánskou předkřesťanskou kulturu obecně, tak konkrétně pro náboženství. Forn Siðr je také název největší dánské novopohanské organizace, která je od roku 2003 v Dánsku oficiálně uznaným náboženstvím.

Ódinismus[editovat | editovat zdroj]

Termín ódinismus je odvozený od Ódina, nejvyššího boha severské mytologie a panteonu, se vžil zejména s hnutím spojeným s rasovou nebo völkisch ideologií. Podobným označením je wotanismus, používané pro hnutí založené na myšlenkách amerického neonacisty Davida Lanea.

Theodismus[editovat | editovat zdroj]

Theodismus nebo Þéodisc Geléafa (staroanglicky „kmenová víra“) původně označoval hnutí usilující o rekonstrukci anglosaského náboženství. V současnosti se používá i pro ostatní germánské novopohany, především ty kteří obhajují či praktikují neotribalismus.

Víra[editovat | editovat zdroj]

Replika historického Mjöllniru (neboli „Thórova kladiva“) z období vikingů, jedná se o nejrozšířenější amulet vyznavačů Ásatrú.

Germánské novopohanství je zpravidla rekonstrukcionistické a jeho vyznavači uctívají více bohů a bohyní. Běžný je však také panteismus a měkký polyteismus, například Ásatrúarfélagið definuje Ásatrú jako „severský panteismus“. Většina z tradic sdílí pohled na svět zahrnující víru ve Wyrd, tj. osud a božský řád světa.

Germánské novopohanství tradičně rozděluje bohy a jim podobné bytosti do „třech skupin“: Ásy a Ásynje (bohy a bohyně) spojených především s kosmickým řádem, právem a válkou, mezi ně se řadí i někteří Vanové, přidružených k Ásům, ti jsou obvykle spjati s bohatstvím, přírodou a plodností. Třetí skupinou jsou Dísy, mezi ně patří norny i valkýry, které určují osud všem bytostem, smrtelníky i bohy nevyjímaje. Důležitou funkci mají také různí duchové jako např. álfové, landvættir a další. Dále jsou uctíváni předkové.

K obyvatelům devíti světů patří také rasa obrů (mraziví obři – „hrímtursové“ a skalní obři), patří mezi ně Jötunnové obývající svět zvaný Jötunheim. Obři jsou spojeni s primordiálními živly, chaosem a rozkladem. Germánské novopohanství je zpravidla neuctívá a spíše plní negativní úlohu démonů a protivníků lidí a bohů, nicméně někteří příslušníci této rasy byli přijati mezi Ásy (tj. bohy) a jako bohové mohou být uctíváni.

Praxe[editovat | editovat zdroj]

Freyův oltář při blótu, Švédsko, rok 2010

Blót[editovat | editovat zdroj]

Blót (tzn. „oběť“) je staroseverský výraz pro obětování nebo rituální porážku. Ačkoliv původně označoval především obětování hospodářských zvířat, v současnosti se takto obvykle nepraktikuje. Dnes zahrnuje především pozvání božstva a nabídnutí jídla a nápojů, z nichž část je zkonzumovaná účastníky a většina obětována, v případě nápojů ve formě úlitby. Nejčastějším obětovaným nápojem je medovina, popřípadě jiný alkohol, nabídnuta může být i píseň či báseň speciálně složená pro blót.

Některé skupiny, především theodisté, se striktně drží historických rituálních textů, jiné používají modernizované varianty. Oblečení bývá zpravidla přizpůsobeno ročnímu období, protože obětování se často odehrávají ve volné přírodě. Theodisté preferují obřadní oděv odpovídající oděvu původních pohanů. V případě skupinových rituálů je obřad zpravidla veden knězem, který je nazýván goði, nebo kněžkou nazývanou gyðja. Posvátná místa ve volné přírodě a háje se nazývají , chrámy hof.

Sumbel[editovat | editovat zdroj]

Staroseverské slovo sumbel a staroanglické symbel znamená oslavu, hostinu či shromáždění a označuje vážně míněnou slavnost zahrnující konzumaci medoviny či piva z rohu, smyslem tohoto zvyku jsou rituální přípitky, proslovy a rozdávání darů.

Dějiny[editovat | editovat zdroj]

Romantické vyobrazení Ódina s jeho magickým kopím, havrany a vlky, Carl Emil Doepler (1824-1905)

Počátky germánské novopohanství jsou spojené s romantismem a nacionalismem 19. století. Příkladem změny pohledu na předkřesťanské Germány je kdysi velmi populární román Ein Kampf um Rom z roku 1867 německého historika Felixe Dahna, který vyzdvihuje staré Germány a kritizuje křesťanství.[1] K oživení zájmu došlo i ve Skandinávii a ve Spojeném království se objevil zájem o vikingské dědictví.

Do 90. let 19. století se datují počátky vzniku díla rakouského spisovatele Guido von Lista zaměřeného především na Wotana a runové písmo. V roce 1908 vznikla Guido-von-List-Gesellschaft – Společnost Guido von Lista a v roce 1912 Hoher Armanen Orden – Vysoký armanenský řád, jako její vnitřní kruh inspirovaný svobodným zednářstvím.[2] Ve 20. letech 20. století se pak objevila řada neogermánských organizací, které však neusilovaly o rekonstrukci předkřesťanského kultu. Namísto toho došlo k syntéze germánského pohanství známého z písemných pramenů, německého mysticismu a a idealismu Kanta, Schellinga a Fichteho.[3]) Předkřesťanská spiritualita byla chápána jako vrozená německému národu a ač byly bohové vzýváni, například při slunovratech, byly považováni za pouhé archetypy. Mezi nejvýznamější neogermánské organizace výmarského Německa patřila Německá věroučná společnost Otty Sigrida Reutera a na ní navazující Die Nordungen. V Austrálii Alexander Rud Mills založil ve 20. letech 20. století anglosaskou odinistickou First Anglecyn Church of Odin, také s rasovým základem.[4] Zakládal malé polygamické kolonie v anglosaském světě, ty ale zřejmě brzy zanikly.

Germánský mysticismus je často spojován s nacismem a někteří prominentní členové NSDAP byly členy okultní Společnosti Thule. To se projevilo například v širokém zneužítí runového písma v nacistické symbolice. Mezi členy NSDAP patřil i Karl Maria Willigut, který vytvořel takzvaný irminismus. V praxi však nacistický režim o snahy obnovení germánského náboženství nestál, odmítal je a naopak prosazoval svou vlastní ideu „pozitivního křesťanství“ s úkolem se očistit od nežádoucích židovských prvků. Někteří následovníci germánského mysticismu byly i pronásledováni, například Friedrich Bernhard Marby strávil přes osm měsíců v koncentračních táborech jako vězeň.

Druhá obnova[editovat | editovat zdroj]

Sveinbjörn Beinteinsson, vůdce islandské Ásatrúarfélagið během blótu roku 1991

Ve Spojených státech je počátek germánského novopohanství spojen s jménem Elsy Christensen, narozené v Dánsku, která roku 1969 pod vlivem myšlenek Spenglera, Junga, Yockeye a Millse založila Odinistické bratrstvo.[5]) Toto hnutí se zaměřovalo spíše na literární a ideovou činnost než na rituální praxi a pořádalo pouze čtyři sezonní setkání doplněná sumbelem a oslavu Hitlerových narozenin.

V Texasu roku 1973 založil Stephen McNallen Asatru Free Assembly - Svobodné shromáždění Ásatrú zaměřené na rituální a magickou praxi. Ač se členské základy tohoto hnutí a Odinistického bratrstva částečně překrývaly, část členů AFA kladla větší důraz na duchovní stránku než na rasismus což vedlo k ideologickým sporům. V roce 1978 McNallen vyzval členy hnutí aby se zbavili nacistických uniforem a insignií, ale pokračující spory vedly k zániku organizace v roce 1987.[6]

Po zániku AFA vznikly dvě nástupnické organizace, Ásatrú Alliance a Ring of Troth. Prvně jmenovanou založil Mike Murray, původně člen Americké nacistické strany, později Odinistického bratrstva a nakonec AFA. Ač tato organizace odmítá rasismus nadále existuje personální propojení s odinistickým hnutím.[7] Ring of Troth Edreda Thorssona se od rasismu odprostilo úplně.

Demografie[editovat | editovat zdroj]

Množství germánských novopohanských organizací lze nalézt především Skandinávii, Německu, Spojeném království, Severní Americe, Austrálii a Jihoafrické republice. Další organizace a jednotliví vyznavači ovšem existují i ve zbytku Evropy a v Latinské Americe.

Přesný počet následovníků je neznámý, už proto že chybí jasné definice odlišující Ásatrú či ódinismus od jiných podobných náboženství. Několik tisíc vyznavačů žije v Severní Americe (10 000-20 000 podle McNallena), okolo 1290 na Islandu, tisíc či více v Melbourne a 350 organizovaných v Německu.

Struktura[editovat | editovat zdroj]

Germánské novopohanství se běžně praktikuje samostatně nebo v malých rodinných či přátelských kruzích. Ty jsou často nazývány kindred (příbuzní, rodní) nebo hearth („krb“). Organizace působí od 70. let 20. století, ale ve většině případů se jedná o volná sdružení bez centrální autority a své členy nezavazují podobným způsobem jako církve.

Etnicita a tradice[editovat | editovat zdroj]

Jedním z velkých témat germánského novopohanství je přístup k otázce etnicity. Ten může sahat od etnického nacionalismu představovaném neo-volkisch hnutím, přes tribalismus, který klade důraz na etnicitu založenou na tradici a kultuře, po universalismus, který neklade důraz na rozdíl mezi etnickými tradicemi.

Různý je také přístup k historické přesnosti. Na jedné straně stojí rekonstrunisté, jejichž cílem je porozumět předkřestanskému germánskému náboženství pomocí akademického výzkumu a jeho aplikace. Na druhé straně stojí tradicionalisté či folkloristé, ve Skandinávii známí jako Folketro, kteří zdůrazňují jako základ svého náboženství živé lokální tradice. Mimo tuto škálu stojí eklektické proudy, často kladoucí na "osobní gnózi".

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Germanic neopaganism na anglické Wikipedii.

  1. Goodrick-Clarke, s. 324
  2. Goodrick-Clarke, s. 324
  3. Goodrick-Clarke, s. 325
  4. Goodrick-Clarke, s. 326
  5. Goodrick-Clarke, s. 325
  6. Goodrick-Clarke, s. 329
  7. Goodrick-Clarke, s. 329

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]