Pohanství

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Římský Pantheon je v současnosti jedním z nejzachovalejších pohanských chrámů, původně byl zasvěcen všem bohům. V roce 609 byl přeměněn na křesťanský a zasvěcen Panně Marii a mučedníkům.

Pohanství neboli paganismus (od latinského slova paganus, což znamená „venkovský“) je s pejorativním nádechem užívaný výraz především v křesťanské kultuře v podstatě pro veškerá mimo-křesťanská a před-křesťanská polyteistická náboženství vyznávaná zejména v oblasti Evropy a Blízkého východu. Pohanská náboženství a kulty obecně vždy tvořila víra v různá božstva, nadpřirozené bytosti, přírodní síly a duchy, duše předků, démony apod.

Obecné užití a výskyt[editovat | editovat zdroj]

Rekonstrukce kultovního místa Slovanů v areál muzea v přírodě na PohanskuBřeclavi

Před přijetím křesťanství vyznávala polyteismus většina starověkých národů a etnik, z evropských například Germáni (a seveřané), Slované, Keltové, Římané a Řekové, z těch starověkých a biblických to byli hlavně Egypťané, Kanaánité, Babyloňané atd., nebo vyznavači šamanismu. Termínu se později nevyhnuly ani obyvatelé Ameriky. Velké civilizace Mayů, Inků a Aztéků byly přinuceny španělskými misionáři a conquistadory vzdát se své staré víry a přijmout víru křesťanskou. Mimo křesťanství se termín někdy užívá i v islámu. Prorok Mohamed při prosazování svých názorů musel čelit zástupům svých nemuslimských odpůrců z řad polyteistů, židů i křesťanů.

Vnitřní vyobrazení parohatého Cernunna na kotlíku z Gundestrupu

V souvislosti s užitím slova pohanství může být používáno dalších pojmů jako stará víra, mnohobožství, (pohanské) kulty a pověry, (pohanská) modloslužba, (pohanské) obětnictví apod., které naznačují, že víra pohanů má co do činění s nevírou v jednoho Boha a je s ní v rozporu, a že souvisí s polyteistickým uctíváním idolů doprovázené oběťmi (někdy krvavými), nebo že je to víra stará a v tomto smyslu překonaná. Podle obecné víry křesťanů vycházela moc pohanů z temných a nečistých sil, zejména z praktikování magie, zaklínání a čarodějnictví, mimo to zabýváním se tzv. hadačstvím, tj. věštěním budoucnosti či odhalování vůle bohů. Ve všech případech se jedná o praktiky, které jsou po etické stránce v rozporu se zjeveným náboženstvím Písma. Navzdory předsudkům žido-křesťanské kultury se pohané těmito činnostmi skutečně zabývali. Starověké Řecko bylo poseté chrámy a věštírnami. Staří Slované a Germáni většinou stavěli pro své duchovní potřeby sakrální hradiště (též kultiště), pečlivě vybrané oplocené místo považované za posvátné a uměle oddělené od ostatního prostoru. Uvnitř mohl být umístěn oltář, posvátné stromy nebo modly bohů. Stavět dřevěné chrámy začaly Germáni a Slované až mnohem později ve středověku. Staří Keltové zřizovali posvátné háje, ale na rozdíl od ostatních etnik své bohy nezobrazovali, až dokud se nedostali pod přímý vliv antického Říma. Takovým případem je i stříbrný kotlík z Gundestrupu zachycující keltská (přesněji galská) božstva. Jako rituální místo keltských druidů často figuruje v moderních romantických představách britský Stonehenge, to je ale mnohem staršího data a k jakým účelům přesně sloužilo (kdy a kým) nebylo prokázáno.

Pohané v běžné mluvě[editovat | editovat zdroj]

V běžné mluvě se někdy používá výrazu „pohan“ pro označení bezvěrce, tzn. ateisty, [zdroj?] což je od skutečného významu jinověrec značně vzdáleno.

Dějiny[editovat | editovat zdroj]

Pohané v biblických pramenech[editovat | editovat zdroj]

Ugaritská kamenná stéla s Baalem
Artemidin chrám v Efesu byl jedním ze sedmi divů starověkého světa, na obrázku novodobá představa v parku Miniatürk

Slovo pohan se v českém překladu Bible objevuje často. Slouží k označení semitských národů, Řeků, Římanů a dalších národů, kteří na rozdíl od monoteistických Židů (a křesťanů) stále vyznávají polyteismus, neboli „mnohobožství“. Ve Starém zákoně čelí Izraelité vlivu okolních národů kteří nevyznávají jednoho jediného Boha Židů, ale celou řadu různých božstev - bohů a bohyní, a kvůli tomu mnohdy vystupují i vůči svým vlastním lidem kteří se odvrátili od jednoho Boha a přistoupili na uctívání soch cizích bohů, panovníky Izraele nevyjímaje (viz král Šalomoun). V Bibli se objevují zmínky například o bohyni Aštoret nebo boha Baala (nebo s jeho babylónskou obdobou Bélem) jehož kněze nechává prorok Elijáš nemilosrdně povraždit. Později Židé čelí příchodu velice rozvinuté helénské kultury, neboť se stávají součástí říše Alexandra Velikého a jejich Bůh bývá proto ztotožňován s řeckým vládcem bohů Diem, mnoho původně židovských chrámů bylo přetvořeno a věnováno tomuto řeckému vládci bohů z Olympu, což Židé přijímali dosti nelibě. V Novém zákoně čelí Židé a první křesťané další antické velmoci - Římské říši, která proměnila Palestinu ve svou římskou provincii a jejímž státním náboženstvím je rovněž mnohobožství. Židé očekávali příchod krále, který by je vysvobodil z nadvlády nevěřících Římanů. Judaismus byl vírou Židů, ale křesťanství se začalo šířit i mezi „nežidy“ - původně pohany. Proto církev rozdělovala křesťany na ty, kteří vzešli z Židů (židovská víra díky znalosti Písma a Zákona pohotově na křesťanství navazovala), a na ty, kteří vzešli z pohanů. Apoštolské listy bývají věnovány některým z nich, proto hojně rozebírají židovskou obřízku, pohanskou modloslužbu, obětování pohanským bohům nebo pojídání obětin jim věnovaných, i spoustu dalších věcí s křesťanstvím údajně neslučitelnými. Prvním pohanem a „nežidem“, který přestoupil na křesťanství je podle Bible Říman Kornelius, ale jinak se křesťanství potýkalo spíše s nesouhlasem, protože mnozí Židé a pohané se raději chtěli držet víry svých předků. V Efesu se křesťanští apoštolové setkali s velice mocným kultem bohyně Artemis, jehož oddaní stoupenci proti nim vyvolali povstání

Židy a prvními křesťany (tedy Biblí, Starým i Novým zákonem) jsou pohané kritizováni zejména z praktikování magických rituálů (které slouží spíše lidem než Bohu) a modlářství - bohům, kterým člověk udělil lidskou (či zvířecí) podobu, aby si je poté mohl zpodobnit ze zlata, stříbra, dřeva či jiného materiálu. Tyto sochy a obrazy (tzv. modly) jsou poté uctívány a jsou jim přinášeny oběti - nebo jejich prostřednictvím jsou bohové uctíváni. Bible tyto bohy považuje za neživé, falešné a vymyšlené.

Pohané ve středověku[editovat | editovat zdroj]

Ódin na svém oři Sleipnim z přilby vendelské éry

Termín „paganus“ ve středověké Evropě spíše sloužil jako hanlivé označení pro venkovana, který místo pravé křesťanské víry stále věří v „pohanské pověry“. Bylo obvyklé, že k přijetí křtu se přikláněla zejména šlechta (kvůli příchodu antické vzdělanosti z vyspělejších křesťanských států, někdy však z politických důvodů) a prostí venkované byli zpravidla těmi posledními kteří na křesťanství přistupovali. Na okraji civilizace mohly stále přežívat některé pohanské přírodní kulty možná až do 14. století, které souvisely zejména s přírodním koloběhem během roku a zemědělstvím, pohanští bohové souviseli s jejich obživou a světem který je obklopoval, proto je venkované vnímali mnohem intenzivněji než lidé z měst a šlechta.

Biskup Absalon roku 1169 nechává v dobyté Arkoně strhnout a poté vláčet ulicemi sochu boha Svantovíta

křesťanské kultuře se označení „pohan“ také používalo obecně ve významu jinověrec, nebo nekřesťan, v některých případech i přeneseně jako urážka vztahující se k domnělému „barbarskému a nemorálnímu jednání“ pohanů. Jako pohané však nebývali tradičně označováni, kromě vyznavačů různých křesťanských náboženství, ani vyznavači judaismu a islámu, neboť jak známo tyto náboženství uctívají společného Boha.[zdroj?]

Slovanští Ránové sídlící na baltském ostrově Rujána se drželi svého pohanského náboženství ze všech slovanských kmenů nejdéle, a to až do roku 1168, kdy je porazil dánský král Valdemar I., poté byli Ránové donuceni přijmout křest a připojeni k Dánsku jako vazalské Rujánské knížectví.

Od roku 1226 proti pohanským Prusům v Pobaltí bojoval Řád německých rytířů, který se je snažil násilně christianizovat. Křížových výprav proti pohanským Prusům a Litevcům se zúčastnili i čeští panovníci Přemysl Otakar II. (ten zde zakládá r. 1256 město Královec) a Jan Lucemburský. Roku 1387 přijala Litva jako poslední země v Evropě křesťanství. K definitivnímu pokřesťanštění turkických Kumánů usazených v Uhersku došlo až v 16. století,[1] a k úplné christianizaci některých pohanských národů v Povolží v evropské části Ruska, například Čuvašů, došlo až koncem 19. století.[2] Marijci žijící v Povolží si uchovali své animistické pohanské náboženství až do současnosti.[3]

Pohanská náboženství v mytologii[editovat | editovat zdroj]

Zeus z Artemísia (kolem 470 př. n. l.)
Bohové Usir, Anup a Hor
Egyptská bohyně Eset (Isis) obklopená bohy kojí svého syna boha nebes Hora

Pohanství nikdy nebylo jednotné ani organizované náboženství, byť jednotlivé národy měly podobné náboženské představy. Z praktického hlediska se spíše jednalo o jednotlivé kulty, které pojilo dohromady bájesloví, a které pohané vyznávali dohromady. Původní pohanská náboženství můžeme poznávat především prostřednictvím mytologií, které jsou kolem nich vystavěné, tedy např.

V moderní době v souvislosti s oslabením vlivu křesťanství získává pohanství v euroamerické civilizaci (a konkrétně zejména v Evropě) na popularitě (viz novopohanství).

Souvisící články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. "Byl Kumán černooký chlapík". Navýchod.cz.
  2. "Čuvašsko - strážce protobulharské tradice". Navýchod.cz
  3. "Marij El: poslední místo v Evropě, kde žijí pohané". iDNES.cz. 4. července 2009.