Mytologie

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Sir James George Frazer, jeden z nejvýznamnějších mytologů 19. století

Mytologie (mythologie, bájesloví, případně bájeslovectví) je věda zabývající se studiem mýtů. Zároveň je také toto slovo používáno jako termín pro předmět zkoumání této vědy, pro soustavu mýtů (např. egyptská mytologie, řecká mytologie, římská mytologie). Doslovně znamená mytologie "vyprávění příběhu" a toto slovo bylo tak původně i užíváno. Tradičně bývá řazena do antropologie náboženství.

Dějiny mytologie[editovat | editovat zdroj]

První reflexe mýtů se objevuje u prvních řeckých filosofů, například představitelů Milétské školy, kteří v opozici k tradiční kosmologii hledali původ světa v pralátce (arché). O něco později Xenofanés odmítl antropomorfní bohy a Hérakleitos povýšil na nejvyšší princip Logos. Platón pak literární zpracování mýtů odmítal, přestože ve svých filosofických dílech mýty vytvářel. Je také prvním autorem, v jehož díle je doloženo slovo mytologie.[1] Mezi první teoretické modely podstaty mýtu patří názor Theagenése z Rhegia, který mýtu přisuzuje symbolickou hodnotu, z čehož vyplývá že by měl být chápán jako alegorie. U Hérodota se zas objevuje názor že mýty jsou překroucením historie a že bohové byly původně výjimečnými lidmi. Tato teorie se podle řeckého filosofa Euhémera nazývá euhemerismus. Pojetí alegorie se později prosadilo především u stoiků, zatímco euhemerismus u epikurejců a také u raných a středověkých křesťanských učenců.[2] V době středověku byly poprvé zaznamenány neklasické mýty, například irskými mnichy zkompilované Knihy o dobývání Irska, Gesta Danorum Saxona Grammatica nebo Prozaická Edda Snorriho Sturlusona.

Během renesance studium mýtů přes zájem o klasickou kulturu stagnovalo. Až během 18. století začaly vznikat práce jako O původu pohádek Bernarda Fontelleho, O kultu model Charlese de Brosses nebo Nová věda Giambattisty Vica, které představovaly už poměrně vyspělý model chápání mýtů. V druhé polovině 18. století zájem o mýty rapidně vzrostl díky nástupu romantismu, který je přijímal někdy až s nekritickým obdivem. Novou vlnu bádání zahájil německý filosof Johann Gottfried Herder, jehož myšlenky ovlivnily pozdější národní obrození a dále bratři Grimmové, Friedrich Schelling a Ernst Cassirer, kteří prosazovali autonomii mýtu. Na začátku 19. století měly velký vliv na rozvoj mytologie vykopávky na Předním východě, kolonizaci Indie a rozpoznání existence indoevropské jazykové skupiny. To vyústilo mimo jiné ve vznik srovnávací mytologie založené na srovnávací lingvistice, což však vedlo k nedostatečně zdůvodněnému ztotožňování mýtických postav na základně jazykové podobnosti.[3]

V téže době se široce rozšířila interpretační metoda alegorie vykládající mýty pomocí jednoho úzkého přírodního jevu, například bouře u Adalberta Kuhna, ohně u Johanna Hertela, měsíce u Georga Hüsinga a slunce u Maxe Müllera. Poslední jmenovaná teorie byla obzvláště vlivná a v konečném důsledku podpořila dlouhou diskreditaci srovnávací mytologie.[4] Na konci 19. a začátku 20. století se stali dominantními dva přístupy: ritualismus a psychoanalýza. Ritualismus byl představován především Jamesem Frazerem proslaveným dílem Zlatá ratolest, Edwardem Tylorem a Jane E. Harrisonová. Podle této teorie je mýtus verbalizovaným rituálem a bez svého obřadního provedení je degradován, často až do žánru pověsti či pohádky. Co se psychoanalýzy týče, mýty studoval již Freud, ale větší pozornost jim věnovala jungiánská odnož. Sám Jung v mýtech viděl projevy kolektivního nevědomí a věnoval velkou pozornost teorii archetypů. Jeho myšleenky byl rozvedeny například Josephem Campbellem, podle něhož mýtus představuje cestu lidského jedince k poznání sebe sama. K dalším představitelům psychoanalýzy v mytologii patřili Otto Rank, Richard Somerset Raglan nebo James Hillman. Vlivné byly také teorie založené na sociologii, představované například Émilem Durkheimem, Marcelem Maussem a Paulem Radinem, podle nichž mýty napomáhají soudrznosti lidské komunity a zlepšují schopnost jejího fungování. Značný vliv měl na mytologii též strukturalismus v díle Claude Lévi-Strausse, v jehož díle došlo ke sblížení mytologie s antropologií, neboť mýty v sobě dle Lévi-Strausse kódují základní struktury každé lidské společnosti, jež je možné vyjádřit pomocí řady binárních opozic. Naproti tomu Mircea Eliade přistupoval k mytologii z hlediska hermeneutické religionistiky, především zdůrazňoval protiklad posvátného a profánního. Od poloviny 20. století se také začala vracet indoevropská srovnávací mytologie, představovaná hlavně dílem Georgese Dumézila a jeho trojfunkční teorií, na rozdíl od raných srovnávacích teorií založená především na kritické analýze textů.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. PUHVEL, Jaan, Srovnávací mythologie, Praha, Lidové noviny, 1997, ISBN 80-7106-177-8, s. 21
  2. PUHVEL, Jaan, Srovnávací mythologie, Praha, Lidové noviny, 1997, ISBN 80-7106-177-8, s. 23
  3. PUHVEL, Jaan, Srovnávací mythologie, Praha, Lidové noviny, 1997, ISBN 80-7106-177-8, s. 27
  4. PUHVEL, Jaan, Srovnávací mythologie, Praha, Lidové noviny, 1997, ISBN 80-7106-177-8, s. 28