Mircea Eliade

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Mircea Eliade
Narození 13. března 1907
Bukurešť
Úmrtí 22. dubna 1986 (ve věku 79 let)
Chicago
Povolání antropolog, spisovatel, diplomat, náboženský historik, historik, novinář, romanopisec, filosof, esejista, dramatik, pedagog, vysokoškolský pedagog, literární kritik a životopisec
Alma mater University of Calcutta
Bukurešťská universita
Vlivy Nae Ionescu
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Nuvola apps bookcase.svg Seznam dělSouborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Mircea Eliade (9. března 1907, Bukurešť22. dubna 1986, Chicago) byl rumunský religionista, historik a filosof náboženství, spisovatel, esejista, kritik, profesor a také diplomat fašistického Rumunska (1940–1944), od roku 1966 naturalizovaný Američan. Hovořil plynně rumunsky, francouzsky, německy, italsky a anglicky, ovládal také hebrejštinu, perštinu a sanskrt. Pro religionistiku jde o jednu z nejdůležitějších postav vůbec.

Život[editovat | editovat zdroj]

V roce 1928 se na Bukurešťské univerzitě setkal s Emilem Cioranem a Eugène Ionescem. V tomto období Eliade udržoval styky se Železnou gardou (Garda de Fier), krajně pravicovou politickou organizací.

Moldavská známka s Eliadovou podobiznou

Léta 1928–1931 zahrnují jedno z nejdůležitějších Eliadových období – pobyt v Indii. Po získání soukromého stipendia se v Kalkatě věnuje studiu sanskrtu a jógy. Učitelem se mu stává indický filozof Surendranath Dasgupta, do jehož dcery Maitreyi se Eliade zamiluje. Protože jde o nerovný vztah, musí Eliade opustit učitelův dům a odchází meditovat do jednoho himalájského kláštera.

Po návratu z Indie vydává své vzpomínky a v roce 1933 román Maitreyi, který ho okamžitě v Rumunsku proslaví. V březnu 1940 byl s podporou rumunského ministra propagandy Constantina Giuresca jmenován kulturním atašé při velvyslanectví Rumunska v Londýně a téhož roku vycházejí fantastické novely Tajemství doktora Honigbergera (rumunsky Secretul doctorului Honigberger) a Noci v Šúrámpuru (Nopți la Serampore). V létě roku 1940 se v Rumunsku diktatura krále Carola II transformovala v totalitní fašistický režim orientovaný na Německo. V únoru 1941, poté, co Velká Británie přerušila diplomatické styky s Rumunskem, je Eliade přemístěn do Portugalska, kde pracuje na velvyslanectví v Lisabonu. V červenci 1942 přijíždí naposledy do Rumunska, aby osobně předal rumunskému diktátorovi Ionu Antonescovi poselství od portugalského ministerského předsedy Antonia Salazara. V období od listopadu do prosince 1944 napsal mnoho článků o Eliadově návratu Oscar Lemnaru.

Mircea Eliade se chce vrátit domů. Samozřejmě, že nemůžeme být proti tomu, ale zároveň mu z tisíce důvodů nemůžeme říci „buď vítán!“, (…) reprezentuje v cizině rumunský hitlerismus (…). Možná bylo by lepší, kdyby odjel do Indie.

Rok 1945 znamená pro Rumunsko konec fašistického režimu a následné tříleté období poměrnou svobodu – pro Eliadeho však definitivní odchod do exilu. Jeho fašistické postoje jsou nejvíce viditelné v knize věnované portugalskému ministerskému předsedovi Salazar a portugalská revoluce (Salazar și revoluția din Portugalia, 1942).

Eliade zemřel na mrtvici čtyři měsíce poté, co mu shořela jeho knihovna, kterou střádal celý svůj život.

Literární dílo[editovat | editovat zdroj]

Ve svém díle o dějinách náboženství je nejvíce ceněn pro spisy o šamanismu, józe a kosmologických mýtech. Jeho myšlení bylo značně ovlivněno dílem tradicionalistické školy, které také popularizoval. Ve svých autobiografických a fantasy titulech (např. Na dvoře Dionýsiově) se věnoval především osobní náboženské zkušenosti pravoslavného věřícího.

Mircea Eliade své myšlenky zakládá především na termínu posvátna. To se podle něj může projevovat například v nějakém předmětu či rostlině. Do protikladu k posvátnému klade profánní, což je něco zcela jiného, něco co je součástí běžného světa. Tyto dva pojmy popisuje jako „dvě modality bytí“ neboli existence člověka na světě.

Posvátno[editovat | editovat zdroj]

Posvátné a profánní klade jako paralelu k člověku archaickému a člověku modernímu. Archaický typ je člověkem náboženským, jenž má jakousi potřebu podílet se na posvátném. Moderní člověk a společnost jsou naopak charakteristické spíše desakralizací. Jak již bylo zmíněno, posvátno je pro Eliadeho zcela zásadním pojmem. Snaží se jej postihnout komplexně, tedy v jakémsi celku. K vysvětlení projevu posvátna používá pojem hierofanie. To znamená, že posvátno se nějakým způsobem projevuje a je založené na ontologické existenci. Vznikem hierofanie se prostor nestává jen posvátným, ale vznikají tak i zářezy do homogenního prostoru. Homogenní prostor, tedy svět profánní, jak jej nazývá, je protikladem světa posvátného. Hierofanií se mění homogennost prostoru, ale vznikají tak i jakési pevné středy, jenž jsou základem stvoření světa pro náboženského člověka. Dějiny náboženství jsou podle Eliadeho „od těch nejprimitivnějších až po ta nejrozvinutější jakýmsi nahromaděním hierofanií, projevů posvátných skutečností“.

Hierofanie, theofanie, kosmogonie[editovat | editovat zdroj]

Hierofanie se projevuje jak v nejprimitivnějších věcech, tak i v nejvyšších projevech skutečností a zachovává si kontinuitu. Vyčleňuje se z „našeho“ světa, který přesahuje. Posvátný svět dokonce označuje za „skutečnost“. Je to svět, ve kterém cítí náboženský člověk potřebu přebývat a naplňuje ho klidem. Profánní svět je typický desakralizovanou společností. Za příčinu tohoto „úpadku“ považuje Eliade průmyslovou revoluci. Neustále předkládá, že tato nenáboženskost je důsledkem, jenž vznikl teprve nedávno. Člověk pocházející z tradiční společnosti je takzvaný homo religiosus neboli člověk náboženský.

Dalším vymezením posvátného světa je theofanie, termín který označuje budování posvátného světa, jenž je promítnutím díla bohů. Podle Eliadeho slov „posvěcuje určité místo právě tím, že je „otevírá“ směrem nahoru, že je spojuje s nebem“. Vychází z potřeby žít v náboženském prostoru a řádu. To souvisí s dalším pojmem, tzv. kosmogonií, kdy dochází k vymezení posvátného prostoru určeného k obydlení. Tato oblast je buď již posvěcená nebo dílem bohů. Vždy zkrátka dochází k posvěcení, jenž je opakováním díla bohů. Zjevení posvátného prostoru je nesmírně důležité. Vzniká tak i jakýsi pevný bod zakládající střed světa, který umožňuje orientaci v chaosu a nalezení harmonie. Na takovém místě lze budovat posvátné stavby, jenž jsou situovány do „středu světa“ a propojeny s transcendentem. Ve středu světa bývá také často umístěn takzvaný „universální sloup“, nazýván axis mundi. Ten je důležitý z hlediska spojení náboženského světa s nebem a s podsvětím. Umožňuje kontakt s bohy a zároveň propojuje všechny tři kosmické úrovně. Střed je jednou z nejdůležitějších náboženských představ, jelikož dává člověku myšlenku, že jeho svět je v blízkosti nebe a má tak i svůj pevný bod, díky němuž se může lépe orientovat. Z tohoto pohledu lze vysvětlovat i sakrální architekturu.

Chaos a kosmos[editovat | editovat zdroj]

Rozdílnost chaosu a kosmu je zcela jasná. Chaos je něco zmateného a neuspořádaného, kdežto kosmos je svět posvátný, řízený podle pravidel. Kosmos je tvořen vždy rituální kosmogonií, což vychází z přesvědčení, že „to, co se má stát „naším světem“, musí být nejprve „stvořeno“ a každé stvoření má určitý exemplární model, totiž stvoření universa bohy.“ To koresponduje s tím, že pro archaickou společnost bylo usazení na určitém místě životním rozhodnutím, kterému přikládali velkou vážnost. Což vysvětluje i další podstatný rozdíl mezi pojetím domova člověka náboženského a člověka moderní společnosti. Pro člověka moderní společnosti je dům spíše funkční stavbou, která nepředpokládá žádnou kosmogonii. Naopak náboženské stavby jsou posvátné a vždy „opakováním díla bohů“, které byly často doprovázeny i různými rituálními oběťmi. Eliade zmiňuje, že: „Sakrální architektura tedy pouze přejímá a rozvíjí kosmologický symbolismus, který je přítomen již ve struktuře primitivních obydlí.“

Zhodnocení[editovat | editovat zdroj]

Eliade tedy v celém svém výkladu podněcuje myšlenku, která vychází z jeho přesvědčení, že řád, kterým se má člověk řídit lze nalézt pouze prostřednictvím posvátna, které se zjevuje a svou existencí je přirozeně přítomno pro každého náboženského člověka. Nepřímo tak kritizuje moderní společnost, která je podle něj ovlivněna průmyslovou revolucí a zvláště objevy vědy.

Česky vydané tituly[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Manolescu, Florin: Mircea Eliade, in: Enciclopedia exilului Literar românesc 19451989, Bukurešť: Compania, 2003.
  • Pals, Daniel L.: "Skutečnost posvátna: Mircea Eliade", in Osm teorií náboženství, Praha: ExOriente, 2015, s. 256–301.
  • Treptow, Kurt W. (ed.): Dějiny Rumunska, přeložil Miroslav Tejchman, Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2000 (orig. A History of Romania, 1997).
  • Valentová, Libuše: Překlady z rumunské literatury do češtiny (19001991), Praha: vydáno vlastním nákladem autorky, 1992.
  • Valentová, Libuše: Mircea Eliade, in: Slovník rumunských spisovatelů, Praha: Libri, 2001.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]