Sanskrt

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Sanskrt (संस्कृतम्, samskrtam)
Rozšíření: Indie

Počet mluvčích:

14 135 rodilých mluvčích (stav k roku 2001) [1]

Klasifikace:

Písmo: dévanágarí
Postavení
Regulátor: není stanoven
Úřední jazyk: Indie
Kódy
ISO 639-1: sa
---
san (B) san (T)
SIL: SKT
Wikipedie
sa.wikipedia.org

Sanskrt, v písmu dévanágarí संस्कृतम् a v české transkripci samskrtam/sanskrtam, je jeden z nejstarších starých jazyků. Přibližný český překlad slova sanskrtam je "dokonale složený". Sanskrt je v současnosti považován za mrtvou řeč. Přesto je stále jedním z 23 oficiálních jazyků Indie a jako jedna z nejlépe dochovaných řečí starověku je používán ve srovnávací lingvistice. V Indii a jihovýchodní Asii má sanskrt podobnou úlohu jako řečtina a latina v Evropě. Vliv měl v historických dobách i v zemích Střední Asie a na Dálném východě především v souvislosti se šířením buddhismu. V sanskrtské řeči jsou vytvořeny védské spisy (védský sanskrt) a posléze hinduistická literatura starověku a částečně i středověku a raného novověku. Sanskrt je však i jazykem mimonáboženské literatury klasické kultury jižní a jihovýchodní Asie: umělecké literatury (kávjová poezie, próza i drama), filosofie (daršana), astrologie, zákonodárství (dharmaśāstra) a veškerých tehdejších vědních oborů (např. lékařství ájurvéda, lingvistiky i technické vědy jako architektura atd.). Tutéž funkci plnil sanskrt i v buddhismu - vyjma jeho théravádového směru, který používal jazyka páli (nicméně i v některých zemích, kde časem převládl théravádový buddhismus, původně převládal vliv sanskrtu a zůstal patrný ve slovní zásobě místního jazyka - tak je tomu například v thajštině, khmerštině)

Písmo sanskrtu: Nejrozšířenějším písmem používaným pro jazyk sanskrt je písmo dévanágarí. Často je proto mylně považováno za výhradní písmo sanskrtu. Ve skutečnosti se však sanskrt po řadu staletí svého používání nejprve nezapisoval písmem vůbec, později místně a časově aktuální historickou a regionální formou jihoasijského písma. Nejstarší forma jihoasijského písma se nazývala bráhmí (používané hlavně pro hovorový prákrt, např. v slavných Ašókových nápisech). Toto písmo se postupně graficky vyvíjelo a diferencovalo v jednotlivých regionech. (Lze to přirovnat k vývoji latinského písma od majuskule k minuskuli a následným různým formám jako je písmo gotické, švabach, kurzíva, školní psací písmo atd) Tímto procesem se nakonec se z tohoto jednotného zdroje vyvinula velice odlišná písma používaná dnes pro jednotlivé jazyky indoárijské (s výjimkou urdú a kašmírštiny) a drávidské v Indii, jakož i pro barmštinu, thajštinu, laoštinu, khmerštinu a tibetštinu. Sanskrtské rukopisy (do příchodu cizinců byly veškeré texty vždy šířeny ručním opisováním) jsou tedy psány nikoli jen v dévanágarí (tak je tomu pouze v oblastech, kde je tato regionální forma jihoasijského písma užívána pro místní jazyky), ale též stejnou měrou v dalších písmech jednotlivých regionů (např. v písmu telugském, bengálském, urijském, atd, dále v písmu grantha užívaném pro sanskrt v tamilsky mluvících oblastech a písmu šáradá užívaném pro sanskrt v Kašmíru). Pouze v knihtisku převládlo užívání jednoho z těchto písem sanskrtu, a to dévanágarí. Sanskrtské texty jsou tedy z původních rozličných písem rukopisného originálu editovány v dévanágarí. Není tomu však výlučně: Pro náboženské účely se nadále tisknou sanskrtské texty (vedle dévanágarí) v písmech jednotlivých indických států. Pro akademické účely (převážně mimo Indii) se pro sanskrt užívá vedle dévanágarí také mezinárodní odborná transliterace latinkou (obohacenou o speciální diakritika).

Klasifikace[editovat | editovat zdroj]

Sanskrt patří do indoíránské skupiny indoevropské jazykové rodiny. Je liturgickým jazykem hinduismu, buddhismu a džinismu. Ovlivnil vývoj mnoha řečí severní Indie - hindština, urdština, bengálština, maráthština, kašmírština, paňdžábština, nepálština i romština jsou řeči, které se vyvinuly ze sanskrtu.[2]

Historie[editovat | editovat zdroj]

Indo-árijština[editovat | editovat zdroj]

První zmínky o sanskrtu jako řeči je stará indo-árijština, ze které pochází velké množství dialektů. Velmi podobná indo-árijštině je antická íránština, jinak také avestánština, která je od indo-árijštiny prakticky nerozeznatelná. Podle teorie árijské invaze na indický subkontinent, se začalo sanskrtem (a jeho dialektem védským sanskrtem) mluvit asi v roce 5000 př. n. l. v oblasti Ardžavarta (jižní a centrální Asie). Stěhováním árijských kmenů do Persie, Mezopotámie a Anatolie se tato řeč dostala i do těchto oblastí. S jistotou je dokázáno, že určitá forma indo-árijštiny se objevuje v chetitských dokumentech pocházejících ze 1400 př. n. l.

Védský sanskrt[editovat | editovat zdroj]

Nejstarší kulturní památkou, ve které je staroindický nebo védský sanskrt používán je Rgvéda. Je velice těžké zařadit Rgvédu do přesného období vzniku. Tyto hymnické texty se učily nazpaměť v rodinách bráhmanů a jejich písemná podoba vznikla mnohem později. Podle některých indologů pocházejí nejstarší texty psané védským sanskrtem z doby 2000 př. n. l., na rozdíl od znormovaného sanskrtu, který byl kanonizován gramatikem Páninim ve 4. století př. n. l. Védský sanskrt, kterým jsou psány všechny čtyři védy se liší od klasického sanskrtu tím samým způsobem, jako se liší homérovská řečtina od řečtiny klasické.

Předklasický sanskrt[editovat | editovat zdroj]

Z pozdější podoby sanskrtu, tím, že zmizel z védského sanskrtu konjunktiv se vyvinul předklasický sanskrt – v letech 500 až 400 př. n. l. Toto je sanskrt, jehož gramatická pravidla popsal Pánini s tak nesmírnou přesností ve spisu zvaném Aštádhjájí, že jeho pravidla platí až dodnes a jsou považována za nejpřesnější gramatická pravidla. Pánini v tomto spisu popisuje jak fonologii, tak i gramatiku védských hymnů.

Prákrt[editovat | editovat zdroj]

Z období kolem roku 300 př. n. l. se datují první písemné záznamy v tzv. prákrtu, mezi něž patří i Ašókovy nápisy na sloupech (v prákrtu magadhí). Sanskrt je v těchto písemných záznamech přizpůsoben běžně mluvené řeči a různým dialektům, které se čím dále tím více od sebe začínají lišit. Z těchto dialektů později vznikají moderní řeči jako hindština, paňdžábština a bengálština. Přesto trvá ještě dlouho – až do roku 1900 n. l., než tyto řeči vytlačí sanskrt z literatury.

Klasický sanskrt[editovat | editovat zdroj]

Ve spisu Mahábhášja, který sepsal Pataňdžali v roce 200 př. n. l., který je komentářem Pániniho gramatických a fonetických pravidel, dokázal, že sanskrt je pořád ještě živá řeč, ale že dialekty odvozené z prákrtů tuto řeč zdeformovaly a že je nutná náprava a tím nutnost určitého gramatického pořádku. Toto dalo vzniknout klasickému sanskrtu a z této doby pochází termín sanskrtam (někdy samskrtam), což v češtině znamená dokonale složený.

Kulturní a náboženská řeč[editovat | editovat zdroj]

Od začátku našeho letopočtu se sanskrt nepoužívá v běžné řeči, ale stává se jen řečí kulturní a náboženskou, aniž by měl přímé spojení s mluvenou řečí. Toto trvá až do 14. století, kdy tzv. neo-indické řeči, které se vyvinuly z prákrtů začínají dominovat a které nakonec v 19. století sanskrt jako literární řeč zcela vytlačí.

Fonetika a fonologie[editovat | editovat zdroj]

Abeceda dévanágarí

Klasický sanskrt užívá písmo dévanágarí, které se vyvinulo z písma brahmí. Sanskrtská abeceda má 46 znaků, které jsou rozděleny do skupin podle způsobu a místa vyslovování.

  1. samohlásky – a, á, i, í, u, ú, r, lr, lrí
  2. dvojhlásky – é, ai, ó, au
  3. hlásky hrdelní – k, kh, g, gh, n
  4. hlásky zadopatrové – č, čh, dž, džh, ň
  5. hlásky předopatrové – t, th, d, dh, n
  6. hlásky zubné – t, th, d, dh, n
  7. hlásky retné – p, ph, b, bh, m
  8. polohlásky – j, r, l, v
  9. sykavky – š, š, s
  10. posthláska – h

Sanskrt je písmo slabičné; v každé souhlásce je bez zvláštního vyznačení obsažena hláska a. Má-li po souhlásce následovat jiná hláska než a, tak se použije zvláštní značky. Speciální značka také značí, že po souhlásce žádná hláska nenásleduje a samozřejmě velké množství výjimek. Velká a malá písmena se v sanskrtském písmu nerozlišují. K rozdělení textu na věty se používá krátké svislé čárky. Všechna písmena jsou jakoby zavěšena na horní lince, která, až na několik výjimek zůstává nepřerušena. Setkají-li se dvě nebo více souhlásek, spojují se v písmu v tzv. ligatury. Sanskrtské číslice, z nichž vznikly i naše arabské číslice jsou si velmi podobné.

Phrase sanskrit.png

Gramatika[editovat | editovat zdroj]

Zrovna tak jako čeština je sanskrt flektivní jazyk, který vyjadřuje větnou syntax pomocí ohýbání (skloňování a časování). Vyznačuje se bohatstvím slovních tvarů, které jsou ve srovnání s češtinou ještě mnohem obšírnější.

Osmero pojednání[editovat | editovat zdroj]

Pánini (v dévanágarí पाणिनि) byl sanskrtský jazykovědec ze 4. století př. n. l. [3] znám svým spisem o sanskrtské gramatice a lingvistické morfologii zvané Aštadhjájí , což znamená "Osmero pojednání" (3959 pravidel), který je podkladem pro gramatická pojednání o sanskrtské literatuře, védángy (doslova 'údy véd'). Jsou to lingvistické disciplíny umožňující studium véd: šikšá (fonetika), kalpa (astrologie), vjákarana (mluvnice), nirukta (etymologie), čhanda (védská metrika) a džjótišá (astronomie).

Pániniho pravidla jsou psána v krátkých aforismech (sútra):
1.1.1 vrddhir áT-aiC
1.1.2 auT-éN gunáh
Velká písmena označují zdroj, sanskrtské výrazy vrddhir a gunáh jsou názvy jmenovaných hlásek. Tedy: 1. á a ai jsou v T a C vrddhir, 2. au a é jsou v T a N gunáh.

Slovní druhy[editovat | editovat zdroj]

  • Slovesa – sanskrtské sloveso má za svůj základ slovesný kořen; k němu se přidávají koncovky, předpony a hlásky se zvláštním významem. Všechna sanskrtská slovesa se rozdělují na dvě velké skupiny: thematická a athematická.
  • Podstatná jména – rozlišují tři rody – mužský, ženský a střední, tři čísla – jednotné, dvojné a množné, a osm pádů – nominativ, akusativ, instrumentál, dativ, ablativ, genitiv, lokativ a vokativ, které jsou prakticky shodné s českými pády – 1. nominativ, 2. genitiv, 3. dativ, 4. akusativ, 5. vokativ, 6. lokativ a 7. instrumentál. Ablativ čeština nezná.

Syntax[editovat | editovat zdroj]

  • Slovosled je v sanskrtu velmi volný a zejména ve verších dochází k volnému přeskupování slov podle potřeb védské metriky, ale převládá tendence umístit sloveso na konec věty.
  • Otázka se liší od oznamovací věty jen intonací, kterou písmo nijak nezachycuje (otazník neexistuje) nebo tázací částicí kim (zda) nebo jinými tázacími složkami (kdo, jak, proč apod.).
  • Podmět nemusí být ve větě (stejně jako v češtině) vůbec vyjádřen.

Sandhi[editovat | editovat zdroj]

Sanskrt má obsáhlý systém pravidel pro změny koncových hlásek, případně počátečních hlásek následujících slov. Říká se tomu sandhiová pravidla (sandhi = „spojení“). Toto je důsledek toho, že sanskrt je mluvená řeč převedená písmem dévanágarí v úplně přesné zvukové podobě do písma. I v češtině se zvuky počátečních a koncových hlásek v běžné mluvě mění, čeština tyto změny ale nezaznamenává v písmu.

Například: setkají-li se dvě samohlásky, spojí se v jednu:
a + i = é --- adja iha ----- adjéha ------ (teď zde)
a + u = ó --- tathá uktah -- tathóktah --- (tak řečený)
a + r = ar -- tatra rkšah -- tatrarkšah -- (tam je medvěd)
a + é = ái -- adhuná éva --- adhunáiva --- (právě teď)
a + ó = áu -- atra óšadhih - atráušadhih - (zde je lék)

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Census Data 2001, dostupné online: 1.11.2009
  2. MONIER-WILLIAMS, Monier M. Sir. A Sanskrit-English dictionary. Delhi, India : Motilal Banarsidass Publishers, 1990. ISBN 81-208-0069-9. (anglicky) 
  3. Frits Staal, Euclid and Pánini, Philosophy East and West, 1965; R. A. Jairazbhoy, On Mundkur on Diffusion, Current Anthropology (1979).

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Monier-Williams, Sir Monier (1990). A Sanskrit-English Dictionary, New Edition, greatly enlarged and improved, Motilal Banarsidass Publishers PVT. LTD., Delhi. ISBN 81-208-0069-9
  • Zbavitel, Dušan PhDr. (1987). Sanskrt učební texty, Universita J.E. Purkyně, fakulta filozofická. Rektorát UJEP Brno a Geofyzika Brno. Oprávnění ministerstva kultury 21-514/79
  • Scharpé, Adriaan Dr. (1943). Klassieke sanskrit, Kon. atheneum Berghen. N.V. De Vlaamsche drukkerij Leuven - Toelating Nr. 2769
  • Zbavitel, Dušan, Upanišady, Ze sanskrtských originálů přeložil a úvodem a poznámkami doprovodil autor, Vydalo nakladatelství DharmaGaia v Praze roku 2004, ISBN 80-86685-34-9
  • Vavroušek Petr, z védského jazyka přeložil Oldřich Friš, Prameny Hinduismu, svazek 1, edici řídí Lubomír Ondračka, 3. rozš. a rev. vyd., DharmaGaia 2000, ISBN 80-85905-62-0

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]


Wikipedia
Sanskrtská edice Wikipedie, svobodné encyklopedie