Syntax

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Syntax neboli skladba (zastarale větosloví[1][2]) je lingvistická disciplína, jež zkoumá vzájemné vztahy mezi znaky (např. vztahy mezi slovy ve větě (mj. větnými členy), správným tvořením větných konstrukcí a slovosledem, také ale čísly nebo logickými symboly).

Charakteristika[editovat | editovat zdroj]

V tradičním pojetí je spolu s morfologií součástí gramatiky; vedle toho je (podle Carnapovy a Morrisovy definice) spolu se sémantikou a pragmatikou součástí sémiotiky.[3]

Tradiční (složková) syntax představuje popis skladebních vztahů a větných členů, rozdělila věty na jednočlenné a dvojčlenné, rozlišila souvětí souřadné a podřadné.

Valenční syntax se zakládá na valenci, to jest schopnosti slov, hlavně sloves, vázat na sebe významově těsně jiné výrazy. Základové větné struktury jsou nejjednodušší taková spojení dávající smysl a s plnou mluvnickou funkčností, z nichž se dají vytvořit gramatické větné vzorce. Valenční skladba se soustřeďuje především na proces tvoření věty.

Textová syntax (hypersyntax, nadvětná syntax, makrosyntax) zkoumá syntaktické prostředky výstavby textu a tím se stýká se stylistikou.

Při zpracování přirozeného jazyka zpracování morfologie předchází zpracování syntaxe.

Syntaxe se vyskytuje i u zvířecích jazyků.[4]

Rozdíly přirozených a formálních jazyků[editovat | editovat zdroj]

Programovací jazyky a další jazyky používané v informatice mají také syntaktickou složku; v informatice se pro ni zpravidla používá slovo syntaxe, kterým se označuje souhrn pravidel pro zápis výrazů (např. programů) v určitém formálním jazyce (například programovacím). Stejně jako u lidských jazyků syntaxe nepopisuje, jak se z jednotlivých znaků skládají lexémy nebo tokeny (např. jména proměnných a funkcí, klíčová neboli rezervovaná slova, operátory nebo čísla), ale jak se z lexémů vytvářejí větší celky jako výrazy, příkazy, deklarace, funkce nebo celé programy. Nejčastějším způsobem popisu syntaxe formálního jazyka je formální gramatika. Pravidla gramatiky umožňují sestavit z lineárního zápisu v jazyce stromovou strukturu zvanou syntaktický strom. Zjišťování syntaxe (viz syntaktická analýza) typicky předchází lexikální analýza, která rozděluje vstupní text na lexémy. Výsledky syntaktické analýzy využívá sémantická analýza a generování kódu nebo interpretace programu.

  • Složitost syntaxe: Syntax formálních (počítačových) jazyků byla navržena lidmi i s cílem jednoduché analýzy. Syntax přirozených jazyků popisuje jazyk, který vznikl přirozeným vývojem.
  • Jednoznačnost: Formální jazyky jsou typicky jednoznačné, tj. jednu větu lze správně analyzovat pouze jedním způsobem. Přirozený jazyk je typicky (syntakticky) víceznačný. Někdy sémantika pomůže při určení správné možnosti.
  • Ostrost hranice jazyka: U formálního jazyka je hranice mezi správnou a nesprávnou větou ostrá. O správnosti rozhoduje počítač podle nějakého popisu (např. programu) a nesprávné věty jsou odmítnuty. U přirozeného jazyka je hranice často neostrá a názor na správnost věty se pro různé lidi liší.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. SSJČ – větosloví
  2. NOVOTNÁ, Alena. Výuka syntaxe českého jazyka na měšťanských školách v letech 1918-1939. , 2012 [cit. 2020-10-05]. Dizertační práce. Univerzita Karlova, Pedagogická fakulta, Oddělení pro vědeckou činnost. Vedoucí práce Martina Šmejkalová. Dostupné online.
  3. Encyklopedický slovník češtiny
  4. Uppsala University. Syntax is not unique to human language. phys.org [online]. 2016-03-08 [cit. 2023-02-10]. Dostupné online. (anglicky) 

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]