Kognitivní lingvistika

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Kognitivní lingvistika je disciplína na pomezí lingvistiky a dalších oborů. Je součástí tzv. kognitivních věd.

Východiskem kognitivní lingvistiky je předpoklad, že jazyk a jeho užívání jsou jednou z kognitivních aktivit lidské mysli. Kognitivní lingvisté předpokládají, že jazyk umožňuje poznávat procesy v mysli, které jsou jinak nepozorovatelné. Kognitivní lingvistika plynule navazuje na další obory, které tyto poznávací procesy zkoumají, např. psycholingvistika, neurovědy: neurolingvistika, umělá inteligence. Některé přístupy mají blíže k filozofii, etnologii a jazykové antropologii.

Kognitivní lingvistika nepřináší jednotnou koncepci, zahrnuje mnoho modelů lidské mysli. Dominuje zaměření na pragmatickou složku významu. V centru pozornosti stojí hlavně pojmenování, ale vznikají kognitivně zaměřené práce i o gramatice.

Antropocentrický přístup[editovat | editovat zdroj]

Zkoumání metafory v jazykových projevech vede k antropocentrickému modelu konceptualizace. Tento směr nachází zdroje jazykových významů, myšlení a prožívání v lidské tělesné zkušenosti. Tyto výzkumy též přinesly podstatné poznatky pro pojetí metafory: metafora již není vnímána jen jako jev primárně jazykový, ale konceptuální. Metafora není jen součástí mluvení, ale též myšlení.

Významní představitelé[editovat | editovat zdroj]

Jazykový obraz světa[editovat | editovat zdroj]

Druhý přístup je sice též antropocentrický, ale není zaměřen na lidskou tělesnost, ale na člověka jakožto součást společenství. Jeho východiskem je předpoklad, že jazyk, kterým mluvíme, má vliv na to, jaký si utváříme "obraz světa". Centrálním tématem je v tomto proudu kategorizace pojmů, především na základě prototypů. Výzkumy vychází z lidové etymologie, folklórních textů, frazeologie a jsou zaměřeny na konstrukci kognitivního významu slova a jeho konotací.

Významní představitelé[editovat | editovat zdroj]

Historie[editovat | editovat zdroj]

Předchůdci kognitivní lingvistiky[editovat | editovat zdroj]

Spojením jazyka a myšlení se zabývali filozofové a myslitelé už v nejstarších dobách. Také moderní kognitivní lingvistika čerpá z myšlenek významných starších badatelů, například René Descarta, Gottfrieda Wilhelma Leibnize, Johanna Gottfrieda Herdera, Wilhelma von Humboldta a dalších.

Na začátku 17. století se problematice spojení jazyka a myšlení okrajově věnoval např. René Descartes, který vnímá jazyk jako příklad toho, co nás odlišuje od jiných bytostí (např. zvířat). Tato problematika není, co se rozsahu týče, v Descartově díle velmi významná, ale tvoří důležitý milník pro chápání jazyk do pozdějších dob. Jazyk je pro Descarta užívání slov nebo jiných znaků a jejich skládání za účelem sdělit své myšlenky jiným. Jeden z charakteristických znaků lidského projevu podle Descarta je „tvořivost“, schopnost reagovat na nastalou situaci, která může být jiná než všechny, co jsme dosud zažili, a dokonce ji i nějak slovně uchopit. Zároveň se věnuje myšlence tvorby univerzálního jazyka.[1]

Vzniku univerzálního jazyka se věnuje později i G. W. Leibniz. Na rozdíl od dřívějších pokusů, Leibniz chtěl vytvořit plnohodnotný, jednoduše překladatelný filozofický jazyk. Zároveň se věnoval původu jazyků a jejich historické příbuznosti. Ve svém díle Brevis designatio meditationum de originibus gentium, ductis potissimum ex indicio linguarum zmiňuje, že nejlépe odhalíme původ národa podle klasifikace a studia jeho jazyka. Díky této tezi začal sbírat velké množství dat a materiálů z různých koutů světa a velmi tak přispěl k rozvoji komparativní jazykové analýzy. Tvrdí, že musel existovat jeden původní jazyk, lingua antiqua, který již úplně zanikl, ale jeho prvky nalezneme v každém jazyce.[2]

Pokračovatelem Descartovy myšlenky o jazyce je i Johann Gottfried Herder. Důvodem, proč lidé začali mluvit, byla podle Herdera potřeba něco sdělit, vyjádřit své myšlenky a pocity, stejně jako u Descarta. Zároveň byl jedním z prvních kdo vyjádřil myšlenku nad propojením kultury a jazyka. Historie národa se podle něj odráží v jeho jazyce: „Každý národ mluví podle toho, jak myslí, a myslí podle toho, jak mluví.“[3][4]

Německý filozof Wilhelm von Humboldt se ve své práci věnoval, podobně jako Herder, vztahu mezi národem a jeho jazykem. Jazyky se podle něj liší jeden od druhého, protože různé národy mají různé mentality a ty se v jazycích odrážejí. Zároveň z toho vyvozuje že čím dokonalejší je struktura národního jazyka, tím dokonalejší je mentalita daného národa nebo rasy. Ztotožňování termínů jazyk, kultura a rasa však moderní antropologie odsuzuje.[4]

Za předchůdce kognitivní lingvistiky lze považovat i jazykovědný směr/metodu užívanou primárně v etymologii, Wörter und Sachen. Při této metodě se nezkoumají pouze slova, ale i objekty jimi označované. V etymologických slovnících se často užití metody Wörter und Sachen pozná podle obrázku reálie, který je spojený s výkladem.[5]

Vznik kognitivní lingvistiky[editovat | editovat zdroj]

Vznik kognitivní lingvistiky je neodmyslitelně spojen s kognitivním obratem, který zásadním způsobem ovlivnil vědecké myšlení 20. století.[6] Začala jako jeden ze způsobů pojetí studia jazyka, ale nyní toto pojetí překračuje veškeré tradiční meze.[7]

Mezi zakladatele patří George Lakoff, Mark Johnson a také Ronald Langacker. Hlubší kořeny však už dříve zkoumal Noam Chomsky, a to v rámci generativismu. Jeho teze však začaly být ve druhé polovině 70. let zpochybňovány, protože se nezabývaly jazykem a kognitivitou ve významu takovém, jak je ukotven v lidské zkušenosti. Lingvisté se tak ze začátku zabývali v kognitivní lingvistice především metaforičností a metonymičností, a to v rámci antropocentrického přístupu.[6]

Celkově je kognitivní lingvistika považována za mladou disciplínu. Vývoj kognitivní lingvistiky probíhal během 80. let 20. století a je úzce spojen s kognitivní vědou.[6]

Ronald Langacker[editovat | editovat zdroj]

Langackerova práce byla pro rozvoj oboru patrně ještě významnější než Lakoffova, jelikož jeho dílo Cognitive Grammar (Kognitivní gramatika, 1987) nabízí radikální proměnu v pojetí jazykového významu a v otázkách jeho vztahu k povrchové formě projevů (tj. konkrétní jazykové realizaci). Pozornost věnuje otázkám „gramatičnosti“ (přípustnosti) a skutečnosti, že syntaktické uspořádání je také svou povahou symbolické a nese význam podobně jako jednotlivá slova a morfémy. Co se týče vnímání jazyka jeho mluvčími, podle Langackera nedochází při užívání jazyka k vytváření a užívání abstraktních pravidel, mluvčí vycházejí z konkrétních zkušeností s užíváním jednotlivých jazykových prvků a s jejich zvláštnostmi.[7]

George Lakoff[editovat | editovat zdroj]

George Lakoff spolupracoval s Markem Johnsonem. Lakoffova práce spočívá především v jeho dvou nejznámějších knihách, a to: Metaphors We Live By z roku 1980 (Metafory, kterými žijeme, 2002) a Women, Fire and Dangerous Things z roku 1987 (Ženy, oheň a nebezpečné věci, 2006). V těchto knihách zkoumá účinky kognitivních metafor.[7]

V roce 1989 vznikla Mezinárodní asociace kognitivní lingvistiky (ICLA – International Cognitive Linguistics Association) z konference o kognitivní lingvistice, kterou v roce 1989 v Německu poprvé uspořádal Rene Dirven v roce 1989. Od 90. let vydali několik knižních sérií, které čerpají z poznatků lingvistů a také uvedli časopis Cognitive Linguistics, které vydávalo nakladatelství Mouton de Gruyter.[7]

Významná témata[editovat | editovat zdroj]

Metonymie[editovat | editovat zdroj]

Kromě metafory je významným tématem výzkumů v rámci kognitivní lingvistiky také metonymie. V rámci oboru existuje několik pohledů na vymezení a podstatu metonymie – podle většiny badatelů se od metafory liší tím, že nejde o významový přenos mezi dvěma oblastmi, nýbrž o přenos v rámci oblasti jediné. V kognitivní lingvistice se vyskytují tři základní pozice, které jsou slučitelné v teorii metonymie.

Prvním pohledem je podobnost metafory a metonymie jako pojmového mapování, ale s tím rozdílem, že metonymie se odehrává v rámci pouze jedné pojmové oblasti. Dále také zahrnuje vztah mezi příbuznými částmi pojmové oblasti, mezi celou oblastí a jednou z jejich částí nebo mezi částí oblasti a jejím celkem. Naproti tomu metafora je založena na vztahu, kde pojmová doména nám umožňuje uvažovat o jiné. Toto je původní postoj, který zaujali Lakoff and Johnson (1980) a Lakoff a Turner (1989).[8]

Druhá perspektiva vychází z úvah o percepčně založeném mentálním skenování. Ve vztazích referenčních bodů nám entita, kterou vnímáme jako první, umožňuje navázat „mentální kontakt“ s jinou (prostorově či jinak) příbuznou entitou. Totéž platí pro metonymii, měníme pozornost mezi entitami. Tato figura často vzniká v důsledku našeho každodenního jazykového používání a způsobu, jakým si vytváříme významy. Tímto tématem se zabývali např. Kövecses a Radden (1998) nebo Langacker (2000).[8]

Třetí způsob chápání metonymie lze považovat za zpřesnění původní Lakoffovy pozice. Podle něj je metonymie oblastně interní konceptuální mapování, při němž je cílová oblast buď výsledkem expanze nebo redukce pojmového materiálu.[8]

Pro metonymii je charakteristické uchování primárního významu pojmenování, které pak přenáší na základě různých souvislostí na pojmenování nové. Také některá obrazná pojmenování emocí mají metonymický charakter např. sklopit hlavu, vykulila oči, ztuhla atd.[9]

V kognitivní lingvistice je metonymie považována za důležitý nástroj pro pochopení způsobu, jakým naše mysl organizuje informace a jakým způsobem jsou pojmy vzájemně propojeny. Tato figura je také studována jako prostředek, jakým jazyk odráží naše mentální mechanismy a konceptuální struktury. Klíčovou roli v teorii metonymie hrál mimo jiné Roman Jakobson. Tvrdil, že metafora a metonymie jsou základními způsoby, jak mysl vytváří a organizuje význam.[10]

Frazeologie[editovat | editovat zdroj]

Frazeologie je předmětem zkoumání kognitivní lingvistiky již od samých počátků oboru. Mnoho podnětů k úvahám nad kognitivní metaforou vzešlo právě z této oblasti. Význam mají přitom jak frazémy v užším slova smyslu, tak zažité vazby a kolokace (jako anglické „wide awake“, zcela probuzený), které činí komunikaci předvídatelnou – po použití první části vazby už je schopen adresát vytušit, co bude následovat.[11]

V roce 1980 uvedli Lakoff a Johnson pojem „pojmová metafora“ (v knize Metafory, kterými žijeme), na jejímž základě vzniká tzv. „Conceptual Metaphor Theory“ (CMT) (teorie konceptuální metafory). Pojmová metafora se zakládá na myšlence, že k porozumění jedné pojmové domény použijeme jinou pojmovou doménu. Důkazem pro pojmové metafory může být studium idiomů. Například anglické idiomy „being hot under the collar“ nebo „losing one’s cool“ odkazují na vztek v podobě horka/ tepla – lze tedy odvodit téma metafory: vztek = teplo. Dle CMT není toto téma pouze lingvistickým fenoménem, ale odkazuje na to, jak lidé uvažují o jednom z konceptů emocí. Tato metafora je založena na tělesné zkušenosti – růst teploty těla je jedním ze symptomů rozrušení.[12]

Již od počátků se kognitivní lingvistika úzce pojí s disciplínami korpusové lingvistiky a psycholingvistiky, pomáhá tak rozšiřovat výzkum víceslovných jednotek. Údaje v korpusu ukazují rozšíření tomu, co Sinclair (1991) nazval „idomatický princip přirozeného jazyka“ („idiom principle in natural discourse“. Lidská řeč přetéká slovními spojeními (např. anglické Nice to meet you; Last but not least; On the other hand), která jsou charakteristická pro přirozený diskurz. Na základě mnohých výpočtů je více než 50 % běžných textů nějakým způsobem idiomatických.[13]

Sinclairův „idiomatický princip“ ukazuje, že pokud v idiomu nahradíme některé slovo jeho synonymem, vznikne neobvyklá fráze. Například frázi „Dvakrát měř, jednou řež.“ použijeme naprosto přirozeně, v situaci, kdy je rozhodnutí druhé osoby důležité. Avšak frázi „Dvakrát měř, jednou krájej.“ bychom označili za neobvyklou a v běžném jazyce ji zřejmě nepoužijeme. Jazykovou jednotkou, kterou nelze obměňovat, je tedy celé frazeologické spojení slov.[14]

Kognitivní gramatika[editovat | editovat zdroj]

Kognitivní gramatika do značné míry ovlivnila pole kognitivní lingvistiky. Počátky jejího výzkumu se objevují již v polovině 70. let 20. století jako reakce na Chomského generativní gramatiku. Zakladatelem a hlavním představitelem je Roland Wayne Langacker, který ji původně v prvních publikacích vydaných v letech 1981 a 1982 označoval jako „Space grammar“. Tento přístup znovu popsal v roce 1987, tentokrát již s názvem kognitivní gramatika. Ačkoliv v průběhu následujících let proběhly úpravy tohoto přístupu, základní pojmy zůstaly nedotčeny.[15][16]

Kognitivní gramatika nevychází z jiných jazykových teorií, naopak se značně rozchází s tradičními a formálně sémantickými přístupy. Objevují se zde ale i menší podobnosti s jinými jazykovými přístupy. I přes velké rozdíly se nejvíce blíží konstrukční gramatice (sdílí například myšlenku, že konstrukce jsou propojeny kategorizací). Kognitivní gramatika na rozdíl od Chomského generativní gramatiky nepovažuje jazyk za ucelený autonomní systém a zároveň bere v potaz kognitivní procesy. Využívá kognitivní funkce, z nichž Langacker zmiňuje především asociaci, automatizaci, schematizaci a kategorizaci. Za důležitou jazykovou funkci považuje také funkci symbolickou a interaktivní.[15][17]

Dnes se kognitivní gramatika nezdá tak radikálně odlišná jako v době svého vzniku. Je to zapříčiněno především tím, že "mainstreamové" jazykové teorie se přiklánějí více jejím směrem. Proto jsou přijímány kognitivní gramatické pojmy jako kategorizace prototypu a konceptuální sémantika.[15]

Kognitivní gramatika je však také kritizována jako příliš konzervativní, Dbá se na to, aby kognitivní jevy byly snadno prokazatelné a známé. Konstrukt musí být kognitivně věrohodný, nezbytný při popisu významů a hrát roli v gramatice. Kognitivní gramatika byla především kritizována v přejímání mnoha tradičních gramatických pojmů. Pojmy však byly reformulovány a modifikovány v novém teoretickém kontextu. Tato gramatika tak přispěla k rozšíření nových konceptů a terminologie.[15]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. JEŽKOVÁ, Veronika. Wilhelm von Humboldt v dějinách filozofie jazyka [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2005 [cit. 2024-02-03]. Bakalářská práce. Dostupné online. 
  2. ROUBÍNKOVÁ, Michaela. In: Encyklopedie lingvistiky. Olomouc: Univerzita Palackého, 2014. Dostupné online. Kapitola Leibniz a jazyk.
  3. VRHEL, František. Základy etnolingvistiky. Praha: SPN, 1981. 174 s. S. 36. 
  4. a b VOTŘEL, Jan. SAPIR-WHORFOVA HYPOTÉZA: Nástin hypotézy lingvistické relativity. České Budějovice, 2008 [cit. 2008-02-03]. 38 s. bakalářská práce. Jihočeská univerzita. Vedoucí práce Vít Erban. s. 9–10. Dostupné online.
  5. JANYŠKOVÁ, Ilona. In: KARLÍK, Petr; NEKULA, Marek; PLESKALOVÁ, Jana. CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny. [s.l.]: [s.n.], 2017. Kapitola METODA WÖRTER UND SACHEN.
  6. a b c KOGNITIVNÍ LINGVISTIKA | Nový encyklopedický slovník češtiny. www.czechency.org [online]. [cit. 2024-02-04]. Dostupné online. 
  7. a b c d LITTLEMORE, Jeannette; TAYLOR, John R. Introduction. In: LITTLEMORE, Jeannette; TAYLOR, John R. The Bloomsbury Companion to Cognitive Linguistics. 1. vyd. London: Bloomsbury Publishing, 2014. ISBN 978-1-4411-5291-6. S. 1–6.
  8. a b c FRANCISCO JOSÉ, Ruiz de Mendoza Ibáñez. On the Nature and Scope of Metonymy in Linguistic Description and Explanation: Towards Settling Some Controversies. In: LITTLEMORE, Jeannette; TAYLOR, John R. The Bloomsbury Companion to Cognitive Linguistics. 1. vyd. London: Bloomsbury Publishing, 2014. ISBN 978-1-4411-5291-6. S. 143–166.
  9.  NOVOTNÝ, František. Co je to metonymie?. S. 1–7. Listy filologické [online]. Praha: AV ČR, 1956 [cit. 2024-01-25]. Roč. 79, čís. 1, s. 1–7. Dostupné online. ISSN 2570-9410. 
  10. JAKOBSON, Roman. Poetická funkce. Překlad Miroslav Červenka. 1. vyd. Jinočany: H&H, 1995. ISBN 80-85787-83-0. Kapitola Dva aspekty jazyka a dva typy afatických poruch, s. 55–74. 
  11. BOERS, Frank. Idioms and Phraseology. In: LITTLEMORE, Jeannette; TAYLOR, John R. The Bloomsbury Companion to Cognitive Linguistics. 1. vyd. London: Bloomsbury Publishing, 2014. ISBN 978-1-4411-5291-6. S. 187. (anglicky)
  12. Boers (2014), s. 185–186.
  13. Boers (2014), s. 186–187.
  14. Boers (2014), s. 186.
  15. a b c d LANGACKER, Roland. In: GEERAERTS, Dirk; CUYCKENS, Hubert. The Oxford Handbook of Cognitive Linguistics. Spojené státy: Oxford University Press, 2007. ISBN 978-0-19-514378-2. Kapitola Cognitive Grammar, s. 421-430. (anglicky)
  16. BENNETT, Phil. In: TAYLOR, John; LITTLEMORE, Jeanette. The Bloomsbury Companion to Cognitive Linguistics. [s.l.]: Bloomsbury Publishing Plc, 2014. ISBN 978-1-4411-5291-6. Kapitola Langacker's Cognitive Grammar, s. 29–32. (anglicky)
  17. BEDNAŘÍKOVÁ, Božena. Čítanka textů z kognitivní lingvistiky I. 1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2015. ISBN 978-80-244-4477-2. S. 191–194. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • NEBESKÁ, Iva: heslo "lingvistika kognitivní", in: Encyklopedický slovník češtiny. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2002. 604 s. ISBN 80-7106-484-X.
  • Horizonty kognitivně-kulturní lingvistiky. Schémata a stereotypy v mluvených a znakových jazycích. Univerzita Karlova, Filozofická fakulta, Praha 2017. ISBN 978-80-7308-727-2 (print), ISBN 978-80-7308-728-9 (online)
  • Horizonty kognitivně-kulturní lingvistiky II. Metafory, stereotypy a kulturní rozrůzněnost jazyků jako obrazů světa. Univerzita Karlova, Filozofická fakulta, Praha 2018. ISBN 978-80-7308-888-0 (print), ISBN 978-80-7308-889-7 (online)
  • Seznam dělSouborném katalogu ČR, jejichž tématem je kognitivní lingvistika

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]