Pojem

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Pojem (lat. conteptus) je lidský vnitropsychický kognitivní (znalostní) model (v obr 1. horní vrchol trojúhelníku) dané entity světa reálného (objektu, procesu) i abstraktního (vědecké a umělecké ideje a konstrukce), kterému lze přiřadit jméno – jazykový konstrukt vnějšího sdělovacího jazyka [1](v obr 1. dolní levý vrchol trojúhelníku). Pojmy umožňují identifikovat (rozpoznávat) a tak i komunikovat entity [2] světa reálného i abstraktního.

Aby bylo možno daný pojem smysluplně vytyčit, slouží k tomu charakteristické a relativně neměnné rysy rozpoznané na dané entitě, považované za vlastní jí, či třídě takových entit. Říká se jim invariantní příznaky [3]. Jelikož přirozené lidské poznání probíhá vždy s použitím filtru vágnosti, jsou veškeré lidské poznatky vágní a lidské myšlení je vágností prodchnuto. Jen část lidských znalostí je sdělitelná, a to se týká i invariantních příznaků. Proto pro účely vědy a techniky jsou pojmy precizovány co do zřetelnosti invariantních příznaků (v exaktní vědě měřitelných – říká se jim pak veličiny) a tak přesnosti významu (malá až nulová vnitřní vágnost interpretace jména pojmu) pojmů, a jsou pak označovány jako termíny.

Pojmy mohou být obecné, zahrnující celou třídu předmětů (apelativum), anebo individuální, označující jediný předmět, například vlastní jméno (proprium). Nejenom obecný, ale i individuální pojem je ovšem výsledkem rozumové činnosti, jež třídí a integruje rozmanité smyslové vjemy a zkušenosti. Dokonce i pojem „náš pes“ je takovou abstrakcí, jež shrnuje všechny možné zkušenosti s ním, včetně jeho minulosti atd.

„Individuální pojem vzniká shrnutím všech časových variant určitého předmětu.“[4]

Definice[editovat | editovat zdroj]

Pojem je pojmenovaný vnitropsychický kognitivní model entity nebo třídy entit (reálného i abstraktního světa) formulovaný na základě jejich rozpoznaných a akceptovaných invariantních příznaků.

Třídou entit (přesněji jejích kognitivních modelů) se pak rozumí souhrn entit majících společný aspoň jeden rozpoznatelný invariantní příznak (obvykle však mající společnou jistou charakterizující množinu invariantních příznaků).

Pojmy a typy sdělování[editovat | editovat zdroj]

Doslovnost a obraznost v komunikaci [5] jsou dva pojmy označující dva způsoby lidské komunikace. První klade důraz na úlohu jazyka a jeho přesnost, druhý na porozumění lidským vhledem a citem mezi komunikujícími, na metaforu a symboličnost. Obvykle se spojují s úlohou každé z hemisfér lidského mozku podle amerického neurologa Rogera Wolcotta Sperryho (1913 – 1994) a převahou aktivity jedné z hemisfér u toho kterého člověka. Levá hemisféra dává lidské osobnosti racionalitu, logiku, objektivistický způsob myšlení a nahlížení na svět, schopnost vědecké práce. Pravá hemisféra mu dává citovou bohatost, obrazotvornost, schopnost umělecké tvorby. U každého lidského jedince se obě hemisféry podílejí v jistých, jemu vlastních proporcích na jeho nazírání na svět, uvažování a schopnosti a způsobu sdělování. O doslovnost (konotace blížící se exaktní interpretaci) se snaží věda, a absolutní doslovnosti (nulový sémantický diferenciál, tedy exaktní interpretace) dosáhla exaktní věda. Cesta k doslovnosti vede k budování terminologických soustav. Základní pojmy jsou postaveny na konsensu (k zamezení definice kruhem), odvozené pak na definicích s použitím základních pojmů. V běžné lidské komunikaci se neklade velký důraz na doslovnost, jsme zvyklí na vhled a vstřícnost, symboliku slov, tedy spíš na složku obraznosti, ta více vyhovuje neodmyslitelné lidské emocionalitě. Tento způsob je blízký uměleckému sdělování.

Pojem, slovo a věc[editovat | editovat zdroj]

Běžně užíváme slova k označování určitých předmětů nebo témat. To je ovšem dáno buď situací a kontextem („nesedej si na stůl“), anebo bližším určením („tento stůl zde“). Naopak samo slovo „stůl“ může znamenat mnoho různých stolů nebo dokonce jejich nepřítomnost („není tu žádný stůl“), a tedy obecný pojem stolu vůbec. Vztah slova a věci (entita reálného světa) je tedy zprostředkován pojmem-významem slova. Slovo je jazyková forma, jazykový konstrukt. Někdy se hovoří o „sémantickém trojúhelníku“:

Obr. 1 Sémantický trojúhelník

Souvislost mezi reálným světem, jeho poznáním, poznáním vytvořeným vnitropsychickým kognitivním (znalostním) modelem a sdělením o poznaném, graficky znázorňuje trojúhelník uvedený v obr. 1. Říká se mu sémantický či sémiotický, podle toho, na co se při výkladu klade důraz. Najdeme ho v mnoha modifikacích a pod jmény mnohých autorů, např. Fregeho, Ogdenův–Richardsův a další. Podstava trojúhelníka nezobrazuje žádný vztah, neboť veškeré vztahy jsou zprostředkovány lidskou psýchou umístěnou v trojúhelníku na jeho horním vrcholu. Pokud by podstava měla zobrazovat nějaký vztah, musel by zde být další lidský aktér a to není. Někdy se do vztahů v trojúhelníku omylem vkládá vnější pozorovatel (další aktér), a vniká dojem, že podstava nějaký vztah zobrazuje. Vnější pozorovatel se na trojúhelník dívá, neúčinkuje v něm, jeho pohledem, ani jeho přemýšlením nad vztahy v trojúhelníku, se v trojúhelníku nic nemění.

V běžné řeči, která se vždy děje v určitém kontextu a vztahuje se k němu, není obecnost pojmů většinou na závadu, protože se dostatečně určují situací. Naproti tomu ve vědecké řeči je třeba, aby různí mluvčí mínili určitým pojmem totéž, a to pokud možno nezávisle na situaci. Proto věda potřebuje přesné termíny, které se často vědomě odlišují od běžné řeči a volí často z latiny, řečtiny nebo dnes z angličtiny, případně tvoří jako novotvary (např. kvark nebo gen).

Ve vědě se používají dva druhy pojmů: Definované a primitivní (implicitní). Příkladem primitiva je v  matematice např. číslo, délka, v medicíně bolest, zdraví, v psychologii pak strach, tréma či radost. Primitiva jsou prožitkově zakotvenou součástí přirozeného jazyka; místo definování na ně v konkrétní situaci ukazujeme. Poznají se podle toho, že jsou zpravidla srozumitelné i malým dětem.[6]

Obsah a rozsah pojmu[editovat | editovat zdroj]

Pojem lze vymezit buď definicí, jež určí nutné specifické vlastnosti, anebo výčtem všech předmětů, které pod tento pojem spadají. Gottlob Frege mluví o „různých způsobech danosti předmětu“. Tomu podle R. Carnapa odpovídají v logice dva různé termíny, totiž:

  • intenze pojmu, to jest jeho obsah nebo význam, vyjádřený nutnými obecnými vlastnostmi všech předmětů dané třídy: intenzí čili obsahem pojmu čtverec je pravoúhlost a stejná délka stran;
  • extenze čili rozsah pojmu, to jest výčet předmětů či podřízených pojmů, jež pojem zahrnuje.

Pro toto důležité rozlišení, jež patrně znali už stoikové a jež zavedla logika z Port-Royal, volí někteří autoři jiné termíny; tak John Stuart Mill mluví o „konotaci“ a „denotaci“, Bertrand Russell o „významu“ (meaning) a „denotaci““, Willard van Orman Quine o „významu“ a „referenci“ a podobně.

Hierarchie pojmů[editovat | editovat zdroj]

Individuální pojmy přitom spadají pod pojmy obecnější a ty pod ještě obecnější, takže tvoří hierarchie pojmů. Například pojem „pes“ spadá pod šelmy, šelmy pod savce, savci pod obratlovce atd. Pojem „běžet“ spadá pod pojem místního pohybu a ten pod pojem pohybu vůbec. Lze tedy mluvit o vztahu mezi podřazeným a nadřazeným (obecným) pojmem, podle Aristotela mezi druhem a rodem: podřazený pojem lze definovat jeho nadřazeným pojmem a druhovým rozdílem vůči ostatním podřazeným pojmům. Příklad: „Židle <druh> je nábytek <rod>, určený k sezení <druhový rozdíl oproti stolu, posteli a pod.>“

Nejobecnější pojmy, které tvoří vrcholy různých hierarchií, se podle Aristotela a Kanta nazývají kategorie.

Bytí či existence pojmů[editovat | editovat zdroj]

Ontologický statut, otázka po bytí pojmů byla v dějinách filosofie předmětem diskusí a sporů, zejména mezi realisty a nominalisty. Realisté zdůrazňovali, že bez pojmů není žádné poznání možné, neboť holý smyslový vjem žádné poznání nepřináší: musí se spojit s předmětem a pojmem. Abych mohl pozorovat padající kámen a případně měřit jeho rychlost, musím nejprve poznat, že jde o kámen a o pád; tyto pojmy nemohu ze smyslového vjemu odvodit. Odtud realisté tvrdili, že „pojmy jsou před věcmi“ (universalia ante rebus) a přisuzovali pojmům vyšší nebo nižší stupeň samostatného bytí a poukazovali také na to, že na rozdíl od psa, který stárne a zahyne, pojem psa je stálý a nepodléhá změnám.

Naopak nominalisté vyzvedali zjevnou skutečnost, že hlavním zdrojem našich vědomostí o světě je smyslové poznání:

„Nic není v mysli, co předtím nebylo ve smyslech.“[7]

Odtud empiristé odvozovali, že i pojmy se z věcí odvozují a tedy jsou teprve „po věcech“. Immanuel Kant soudil, že přinejmenším pojmy a představy prostoru a času jsou nezbytnými předpoklady každého poznání, včetně smyslového, a že jsou tedy „předem“ (a priori). Skutečně každý smyslový předmět se člověku dává v prostoru a v čase.

Pojmy v empirické psychologii[editovat | editovat zdroj]

Empirická zkoumání ukazují, že pojmy se skutečně tvoří ze zkušenosti, a to poměrně složitým kruhovým procesem. Podle G. Lakoffa[8] se obecné pojmy a kategorie tvoří postupně, počínaje výrazným jádrem, které se zkušenostmi rozšiřuje k okrajovým oblastem pojmu. Pojem „pes“ nebo „stůl“ si tak dítě vytváří nejprve jako jakýsi „ideální typ“ dokonalého psa či stolu, k němuž se pak připojují méně obvyklé podoby psů nebo nábytku.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Begriff na německé Wikipedii.

  1. Křemen, J. Modely a systémy, ACADEMIA, Praha 2007
  2. Encyklopedický slovník ODEON. Encykloped. dům Praha, 1999
  3. Buhr, M.- Klaus G.: Philosophisches Wörterbuch VEB Bibliographisches Institut, Leipzig 1974
  4. Německá názvoslovná norma DIN 2330 a 2342.
  5. Kolektiv: Kapitoly k filosofii člověka. Skripta. ČVUT, fakulta strojní, Praha, 1996.
  6. Radvan Bahbouh. O definicích. Metodologie. Propsy: Časopis pro moderní psychologii. Květen 1998, roč. 4, čís. 5, s. 18. ISSN 1211-5886. 
  7. Tomáš Akvinský, De veritate II.3.19.
  8. G. Lakoff, Ženy, oheň a nebezpečné věci. Praha 2006.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • LAKOFF, George. Ženy, oheň a nebezpečné věci: co kategorie vypovídají o naší mysli (původním názvem: Women, fire and dangerous things). Překlad Dominik Lukeš. 1. vyd. Praha: Triáda, 2006. 655 s. (Paprsek; sv. 11). ISBN 80-86138-78-X. 
  • Ottova encyklopedie nové doby, heslo Pojem. Díl 8, str. 1192

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]