Pojem

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Pojem (od pojímat) nebo také koncept je souhrnná myšlenková představa pro celou třídu obdobných jevů a skutečností, předmětů i abstraktních témat. Pro vymezení pojmu je nutno vytvořit jisté nástrojové vybavení. Nejprve je nutno vytvořit skupinu pojmů stanovených konsensuálně (základní pojmy). Je to nezbytný krok pro zamezení vzniku definice kruhem. Pak je možno, s použitím základních pojmů, další pojmy stanovit definicí (odvozené pojmy). Definice udává podstatné vlastnosti pojmu a odlišuje jej od jiných. Tímto postupem vznikají mezi pojmy jisté vztahy, takže pak mluvíme o pojmové soustavě. Pojmy se označují slovy nebo symboly. Tentýž pojem může být označován i různými slovy, a to buď v rámci téhož jazyka synonymy (např. Měsíc a Luna), anebo slovy různých jazyků. Tak slova the dog, der Hund a le chien označují tentýž pojem psa. Pokud se jedním slovem označují různé pojmy, hovoříme o homonymii. Další viz též konotace.

Pojmy mohou být obecné, zahrnující celou třídu předmětů (apelativum), anebo individuální, označující jediný předmět, například vlastní jméno (proprium). Nejenom obecný, ale i individuální pojem je ovšem výsledkem rozumové činnosti, jež třídí a integruje rozmanité smyslové vjemy a zkušenosti. Dokonce i pojem „náš pes“ je takovou abstrakcí, jež shrnuje všechny možné zkušenosti s ním, včetně jeho minulosti atd.

„Individuální pojem vzniká shrnutím všech časových variant určitého předmětu.“[1]

Pojem, slovo a věc[editovat | editovat zdroj]

Běžně užíváme slova k označování určitých předmětů nebo témat. To je ovšem dáno buď situací a kontextem („nesedej si na stůl“), anebo bližším určením („tento stůl zde“). Naopak samo slovo „stůl“ může znamenat mnoho různých stolů nebo dokonce jejich nepřítomnost („není tu žádný stůl“), a tedy obecný pojem stolu vůbec. Vztah slova a věci je tedy zprostředkován pojmem. Někdy se hovoří o „sémantickém trojúhelníku“:

                                pojem

                    slovo (symbol)   věc (předmět, téma)
           

V běžné řeči, která se vždy děje v určitém kontextu a vztahuje se k němu, není obecnost pojmů většinou na závadu, protože se dostatečně určují situací. Naproti tomu ve vědecké řeči je třeba, aby různí mluvčí mínili určitým pojmem totéž, a to pokud možno nezávisle na situaci. Proto věda potřebuje přesné termíny, které se často vědomě odlišují od běžné řeči a volí často z latiny, řečtiny nebo dnes z angličtiny, případně tvoří jako novotvary (např. kvark nebo gen).

Ve vědě se používají dva druhy pojmů: Definované a primitivní (implicitní). Příkladem primitiva je v  matematice např. číslo, délka, v medicíně bolest, zdraví, v psychologii pak strach, tréma či radost. Primitiva jsou prožitkově zakotvenou součástí přirozeného jazyka; místo definování na ně v konkrétní situaci ukazujeme. Poznají se podle toho, že jsou zpravidla srozumitelné i malým dětem.[2]

Obsah a rozsah pojmu[editovat | editovat zdroj]

Pojem lze vymezit buď definicí, jež určí nutné specifické vlastnosti, anebo výčtem všech předmětů, které pod tento pojem spadají. Gottlob Frege mluví o „různých způsobech danosti předmětu“. Tomu podle R. Carnapa odpovídají v logice dva různé termíny, totiž:

  • intenze pojmu, to jest jeho obsah nebo význam, vyjádřený nutnými obecnými vlastnostmi všech předmětů dané třídy: intenzí čili obsahem pojmu čtverec je pravoúhlost a stejná délka stran;
  • extenze čili rozsah pojmu, to jest výčet předmětů či podřízených pojmů, jež pojem zahrnuje.

Pro toto důležité rozlišení, jež patrně znali už stoikové a jež zavedla logika z Port-Royal, volí někteří autoři jiné termíny; tak John Stuart Mill mluví o „konotaci“ a „denotaci“, Bertrand Russell o „významu“ (meaning) a „denotaci““, Willard van Orman Quine o „významu“ a „referenci“ a podobně.

Hierarchie pojmů[editovat | editovat zdroj]

Individuální pojmy přitom spadají pod pojmy obecnější a ty pod ještě obecnější, takže tvoří hierarchie pojmů. Například pojem „pes“ spadá pod šelmy, šelmy pod savce, savci pod obratlovce atd. Pojem „běžet“ spadá pod pojem místního pohybu a ten pod pojem pohybu vůbec. Lze tedy mluvit o vztahu mezi podřazeným a nadřazeným (obecným) pojmem, podle Aristotela mezi druhem a rodem: podřazený pojem lze definovat jeho nadřazeným pojmem a druhovým rozdílem vůči ostatním podřazeným pojmům. Příklad: „Židle <druh> je nábytek <rod>, určený k sezení <druhový rozdíl oproti stolu, posteli a pod.>“

Nejobecnější pojmy, které tvoří vrcholy různých hierarchií, se podle Aristotela a Kanta nazývají kategorie.

Bytí či existence pojmů[editovat | editovat zdroj]

Ontologický statut, otázka po bytí pojmů byla v dějinách filosofie předmětem diskusí a sporů, zejména mezi realisty a nominalisty. Realisté zdůrazňovali, že bez pojmů není žádné poznání možné, neboť holý smyslový vjem žádné poznání nepřináší: musí se spojit s předmětem a pojmem. Abych mohl pozorovat padající kámen a případně měřit jeho rychlost, musím nejprve poznat, že jde o kámen a o pád; tyto pojmy nemohu ze smyslového vjemu odvodit. Odtud realisté tvrdili, že „pojmy jsou před věcmi“ (universalia ante rebus) a přisuzovali pojmům vyšší nebo nižší stupeň samostatného bytí a poukazovali také na to, že na rozdíl od psa, který stárne a zahyne, pojem psa je stálý a nepodléhá změnám.

Naopak nominalisté vyzvedali zjevnou skutečnost, že hlavním zdrojem našich vědomostí o světě je smyslové poznání:

„Nic není v mysli, co předtím nebylo ve smyslech.“[3]

Odtud empiristé odvozovali, že i pojmy se z věcí odvozují a tedy jsou teprve „po věcech“. Immanuel Kant soudil, že přinejmenším pojmy a představy prostoru a času jsou nezbytnými předpoklady každého poznání, včetně smyslového, a že jsou tedy „předem“ (a priori). Skutečně každý smyslový předmět se člověku dává v prostoru a v čase.

Pojmy v empirické psychologii[editovat | editovat zdroj]

Empirická zkoumání ukazují, že pojmy se skutečně tvoří ze zkušenosti, a to poměrně složitým kruhovým procesem. Podle G. Lakoffa[4] se obecné pojmy a kategorie tvoří postupně, počínaje výrazným jádrem, které se zkušenostmi rozšiřuje k okrajovým oblastem pojmu. Pojem „pes“ nebo „stůl“ si tak dítě vytváří nejprve jako jakýsi „ideální typ“ dokonalého psa či stolu, k němuž se pak připojují méně obvyklé podoby psů nebo nábytku.

Rozlišování pojmů[editovat | editovat zdroj]

Pojmy se rozlišují na:

  • Obecné a individuální (viz výše);
  • Nadřazené a podřazené, čili rodové a druhové;
  • konkrétní a abstraktní, jež označují vztahy a vlastnosti;
  • absolutní a relativní, jež zachycují vztahy (např. otec, sestra);
  • prázdné a neprázdné;
  • pozitivní a negativní (např. nečeský).

atd.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Begriff na německé Wikipedii.

  1. Německá názvoslovná norma DIN 2330 a 2342.
  2. Radvan Bahbouh. O definicích. Metodologie. Propsy: Časopis pro moderní psychologii. Květen 1998, roč. 4, čís. 5, s. 18. ISSN 1211-5886. (česky) 
  3. Tomáš Akvinský, De veritate II.3.19.
  4. G. Lakoff, Ženy, oheň a nebezpečné věci. Praha 2006.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • LAKOFF, George. Ženy, oheň a nebezpečné věci: co kategorie vypovídají o naší mysli (původním názvem: Women, fire and dangerous things). Překlad Dominik Lukeš. 1. vyd. Praha: Triáda, 2006. 655 s. (Paprsek; sv. 11). ISBN 80-86138-78-X. (česky) 
  • Ottova encyklopedie nové doby, heslo Pojem. Díl 8, str. 1192

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]